Deník

Ten deník mu přišel zvláštní již ve chvíli, kdy jej vytahoval ze staré zaprášené krabice, schované v koutě na půdě. Ne kvůli tomu, že by vypadal jinak, než ostatní deníky. Popravdě řečeno, jen stěží byste jej rozpoznali od jiných. Ale kvůli pocitu, který jím projel, když se ho poprvé dotkl. Byl vázán v hladké černé kůži, a když jej otevřel, odhalil prázdné nažloutlé stránky a do nosu se mu vehnala vůně staroby. Usmál se. Prolistoval deníkem až na konec, ale byly v něm jen prázdné listy, připravené na to, aby je zaplnil.

Zvláštní, pomyslel si. Konečky prstů se dotkly časem sešlých stránek. Přejely po nich a pak lehce deník zavřely. Gabriel krabici zasunul zpět do rohu. Opatrně vstal tak, aby se nebouchl do hlavy, přešel přes půdu ke schodům a sešel dolů do přízemí, kde se podíval na hodiny.

„Sakra,“ zaklel, když zjistil, že už měl být na cestě k rodičům. Už slyšel, jak mu matka vyčítá, že přišel na otcovu oslavu pozdě. Deník hodil na schody a rychle na sebe hodil zimní bundu. V ten den byla venku ukrutná zima. Teplota klesla až na deset stupňů pod nulou, všude byl čerstvě napadený sníh a ve vzduchu byla cítit atmosféra přicházejících Vánoc.

Gabriel zamířil ke dveřím, sebral klíče od auta z košíku na stolku a už chtěl vyjít ven, když vtom si vzpomněl, že na něco zapomněl. Rychle ještě vběhl do jednoho pokoje a pak se vrátil s malým balíčkem, na němž byla připevněná modrá mašle, zpět. Konečně vyšel z domu ven, zamkl a vyrazil k autu. Na chodbě zavládlo ticho a v ten moment se stalo cosi podivného. Deník se otevřel a na horním okraji stránky odhalil téměř vybledlá slova. "Pomoz mi."

 

Když dorazil domů, bylo už dost pozdě. Klíče od auta dal na obvyklé místo a bundu pověsil na věšák. Cesta autem ho celkem unavila. Promnul si oči a zamířil do kuchyně. Spínačem u dveří rozsvítil světlo a ze skříňky naproti sporáku vytáhl kávu. Ještě nemohl jít spát.

Do hrnku, který sebral z odkapávače nasypal trochu mleté kávy a pak si postavil konvici na vodu. Zatímco se voda ohřívala, zamyslel se. Ještě jednou si vybavil dnešní rozhovor s matkou. Ptala se, jak pokračuje ve psaní své knihy. Lhal jí, že velmi dobře. Že ji snad brzy bude mít dopsanou.

„Vážně?“ slyšel její překvapený a šťastný hlas. Musela na něj být hodně pyšná. „A kdy si ji mohu přečíst?“

„No… Jakmile ji dokončím a udělám finální úpravy,“ odpověděl jí Gabriel.

„Tak to se těším.“ Kdyby tak věděla, že jsem ještě nezačal, pomyslel si. Ani přesně nevěděl proč jí neřekne pravdu o tom, že ještě nenapsal jediné slovo. Že dokonce ani neví o čem psát. Nechtěl jí to říct. Nechtěl, aby to věděla.

Ze vzpomínání jej vyrušilo pískání konvice. Okamžitě ji vzal a vodu nalil do hrnku s kávou. Dnes bude psát. Ještě než vyšel z kuchyně, zhasl a chodbou zamířil do své ložnice. Když procházel kolem schodů na půdu, zastavil se. Otočil se směrem k nim a pohlédl na deník, který tam ležel. Sebral jej do rukou a chvíli jej jen tak držel a díval se na něj. Napadla jej myšlenka, že by do deníku mohl napsat svou knihu.

Gabriel miloval paní povídek na papír. Neustále mu to připomínalo časy z dětství, kdy si ve škole psal příběhy do sešitů biologie a fyziky. Tehdy ještě nebyly tolik rozšířené počítače ani internet a to „psaní“ bylo tak nějak více zábavnější. Mělo to svou zvláštní atmosféru, kterou si vždycky rád připomínal. A v tu chvíli, kdy dostal nápad napsat román do onoho deníku, neváhal ani chvilku. Vešel do ložnice, deník s kávou položil na pracovní stůl pod oknem a rozsvítil malou lampičku. Pak zatáhl rolety a usedl na starou židli.

Jak za starých časů, pomyslel si a ještě jednou prolistoval deníkem od začátku do konce. Když shledal, že je stále prázdný tak, jak jej našel dopoledne, otočil na první stránku, sebral propisku, co ležela na stole, a zamyslel se.

Úvody do děje nikdy neměl rád. Seznámení s postavami mu nedělalo problém, ale jak začít knihu tak, aby čtenáře zaujala a donutila ho přečíst si ji celou? Jakou situaci napsat jako první? Většinou mu trvalo několik dní, než si zahájení příběhu připravil a na něj mohl konečně navázat s tím zajímavějším dějem. Bylo tedy zvláštní, že zrovna tu noc nepotřeboval na promyšlení ani vteřinu. První věta, co jej napadla, ihned putovala na stránky deníku. A pak druhá, třetí a čtvrtá. Projel jím prudký nával vzrušení. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl tak dobrou náladu na psaní. A pak se zarazil. Slova, která do deníku napsal, pomalu, jako vpíjející se inkoust, bledla. Zprvu postupně zmizela první věta. A pak druhá, až byla nakonec stránka úplně prázdná, jako by do ní nikdy nic nenapsal.

„Co to…?“ zašeptal Gabriel a začal psát znova. Jenže písmena opět vybledla. Zamrkal očima, jako by nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Podíval se na propisku, pak znova na deník a nakonec sáhl po druhé propisce a napsal věty znovu. Ale znaky se opět jeden po druhém vytratily.

V ten moment ho napadlo, že se mu to musí zdát. Přece není možné, aby to všechno zmizelo! Gabriel začal čmárat propiskou po papíře. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A čáry mizely. To Gabriela dopálilo ještě víc, a tak silněji přitlačil na ten starý, tenký papír, div jej tím neprotrhl. A pak se to stalo.

V momentě, kdy udělal čáru k hornímu okraji stránky, se cosi změnilo. V místech kde ještě před chvílí zmizely čmáranice, co udělal, se začalo cosi zjevovat. Zprvu to bylo takové matné, skoro nepostřehnutelné, ale Gabriela to zarazilo hned, jakmile to spařil. A pak to sílilo a on začal rozpoznávat znaky. Byly to písmena. Objevovaly se postupně a hned, jak Gabrielovi došlo, co tam stojí, vyskočil ze židle, jako by se před ním náhle zjevil jedovatý had a ustupoval, dokud nenarazil zády do zdi. To slovo, které se tam znenadání vynořilo tak, jak postupně mizely slova, která tam napsal on, ho vyděsilo. Protože bylo myšleno přímo jemu a nikomu jinému. To slovo bylo: "PŘESTAŇ!"

 

Byl už večer, když se konečně odhodlal vytáhnout deník z koše, do kterého ho minulou noc hodil. Opatrně, jako by z obavy, že se něco stane, když se ho dotkne, sáhl mezi odpadky a tu malou knížku vytáhl. Nejprve ji chvíli podržel v rukách, a pak pomalu otevřel na první stranu. S překvapením zjistil, že je prázdná. Otočil list a nevěřícně zkoumal papír z obou stran. Žádné známky po tom slově ani náznaky toho, že by tam včera něco psal.

Gabriel položil deník na stůl a zamyslel se. Pravou ruku si dal před svá ústa a loket opřel o stůl. Uvažoval, jestli se mu to všechno jen nezdálo. Ano, mohly to být jen jeho představy. Byl přece dost unavený. Prsty levé ruky přejely po papíře. Musel to ještě vyzkoušet.

Vzal do ruky propisku a doprostřed strany napsal své jméno.

Gabriel Novotný.

Zíral na svá slova, naškrábaná na papíře a čekal, co se stane. Zprvu, se nedělo nic. Upřeně sledoval nažloutlý list, dokonce nemrkal, jen aby mu neunikla žádná změna. Jenže písmena modře zářila na papíře a zůstala tam až do chvíle, kdy si Gabriel uvědomil, že se minulou noc nic nestalo.

Propisku položil na stůl a opřel se o dřevěné opěradlo židle. Povzdechl si a rukou si promnul unavené oči. Odsunul se od stolu a vstal, když vtom se to stalo. Jeho jméno, napsané do deníku, zmizelo.

Znovu se posadil a malou knížku sevřel v prstech. Pomalu naklonil hlavu blíž a díval se, jak se na papíře postupně objevuje černý inkoust.

"Ahoj, Gabrieli" – stálo tam. Během chvilky slova vybledla a objevila se další.

"Já jsem Tom."

Gabriel se zatajeným dechem sledoval ty černá slova a nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Se zájmem sebral propisku do rukou a začal psát.

Kdo jsi?

Nastala chvíle ticha a Gabriel napjatě vyčkával. Brzy se objevila odpověď.

"Už jsem ti to psal. Jmenuji se Tom."

To Gabrielovi nestačilo, a proto napsal další otázku. Jenže se při jejím psaní zarazil, protože nevěděl, jak ji zformulovat. V té chvíli ho ale nic jiného nenapadlo, a i když zněl dotaz hloupě, položil jej.

Ty jsi deník?

Čekal. Minutu. Dvě. Ale nic se nestalo. Napsal tedy svou otázku znova. Věty během chvilky zmizely a za několik vteřin se začaly jedno po druhém objevovat písmena.

"Jsem člověk… Tedy, byl jsem. Teď jsem nikdo, uvězněn v tomto deníku."

Gabriel se podivil.

Uvězněn?

Deník mu hned odpověděl.

"Ano."

Gabrielovi se přesvědčoval, že se mu zdá nějaký podivný sen. Tohle nemohlo být přece skutečné. Deníky vám obvykle nemažou vše, co do nich napíšete a následně se s vámi „nebaví“ prostřednictvím svých stránek. Všechno to prostě popíralo realitu. Gabriel se rozhlédl kolem, jako by se ujišťoval, že v místnosti kromě něj nikdo není, i když věděl, že je doma naprosto sám, a pak zamířil pohledem zpět na stůl. Odpověď deníku stále zůstala na papíře.

Ale jak je to možné? Jak může být někdo uvězněn v deníku? Gabriel napsal tyto otázky pod modré ano a opřel se. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Otázky, na které neznal odpověď. Proč, jak, co? V tom návalu nezodpovězených dotazů, které si sám pokládal, se nedokázal pořádně soustředit. Nejdříve věnoval pozornost tomu a poté onomu, odpovědi nepřicházely a Gabrielovi se zdálo, že je zmatený čím dál tím víc. Alespoň se tak cítil. Téměř nepostřehl, že mu deník odepsal.

"Prostě to tak je."

Mladý spisovatel se ihned naklonil nad stránky deníku a psal dál.

A jak ses do něj dostal ty?

"Žil jsem si svůj malý skromný život, se svou ženou a dvěma dětmi a jednoho rána, když jsem se probudil, dá-li se to tak napsat, jsem už nebyl ve svém těle, ale v tomto deníku."

Takže nevíš, jak ses tam dostal.

"Nevím jak, ale vím kdo to způsobil."

Tak kdo?

"Čaroděj."

Gabriel se začal smát. Tohle na něj bylo už trochu moc. Nejen, že už bylo absurdní to, že si tu píše s deníkem, ale teď, když mu „Tom“ naspal, že ho uvěznila postava z fantastických knih, věděl, že už má dost.

„Tak, končím,“ řekl a smál se dál. Chystal se deník zavřít, jenže než to stihl, objevila se na stránce otázka.

"Proč se směješ?"

Gabrielovi ztvrdl úsměv na rtech. Po zádech mu přejel mráz a srdce se mu rozbušilo jako o závod. Najednou se mu špatně dýchalo, jako by byl v pokoji nedostatek kyslíku. Tvář se mu orosila malými kapkami potu.

"Je snad můj život natolik k smíchu?"

Gabriel s hrůzou sledoval, jak se objevují další slova.

"Já se tomu tvému taky nesměji."

Jak… psal s třesoucí se rukou Gabriel do deníku. Jak to můžeš vědět?!

"Co? Ten tvůj ubohý život plný lží a nenávisti? Říkáš si spisovatel, ale jen s obtížemi jsi napsal svou první knihu. A teď, když máš napsat druhou, vykrucuješ se z toho, tvrdíš své matce, že ji máš skoro hotovou, ale ty nemáš nic. Jen ten svůj osamělý život, v tom tvém malém domku na okraji města."

Gabriel ani nevěděl, co jej žene na ty nažloutlé stránky stále psát. I později nechápal, proč po těchto slovech deník nezavřel a nezahodil. Ale přisuzoval to vzteku, který jej v tu chvíli úplně ovládl.

Jak tohle všechno víš?

"Věříš na kouzla?"

Ty svý kouzla si strč někam!

"Takže ne. Ale to je chyba, Gabrieli. Svět je jimi plný."

JAK TO VŠECHNO VÍŠ!

Gabriel byl odpovědí přímo posedlý. Celá tvář mu zrudla, jak se krev nahrnovala do jeho hlavy. Zhluboka funěl, levou ruku svíral v pěst, až mu klouby na prstech zbělely.

"Já vím všechno."

Z chodby se začalo ozývat zvonění telefonu. Gabriel si toho ani nevšiml. Jeho mysl se plně soustředila jen na deník. Ovládána vztekem, která naplňovala každičký kousek jeho těla.

"Vím, kde ses narodil i to, co sis myslel, když si z tebe tví spolužáci na střední dělali legraci."

Mladík začal propiskou ťukat do stolu.

„Však vy uvidíte, svině!“ říkal jsi vždy, když odešli. Viď, Gabrieli? Dokonce vím, proč se s tebou rozešla tvá bývalá přítelkyně Eva. Věděls, že tě podváděla s tím hloupým prodavačem v KFC? Pochybuji, že ano."

Gabrielovi došla trpělivost a s velkou silou do deníku vyryl: PŘESTAŇ.

"Ale proč bych měl, Gabrieli? Sám jsi to chtěl vědět. Ještě před chvílí ses mě na to ptal."

Na dolním okraji se objevila jeho rukou napsaná slova.

Jak tohle všechno víš?

Gabriel odložil propisku a zhluboka se nadechl. Vstal od stolu a musel otevřít okno, vedoucí do ulice. Venku už byla tma, na nebi jasně zářil měsíc a foukal silný vítr. Do pokoje vtrhl chlad a ledový vánek otočil stránkami deníku. Mladík ustupoval od stolu, až narazil na postel, kde si sedl. Tupě zíral po místnosti a v hlavě se mu honilo jediné: Co se to sakra děje? Cítil se úplně bezmocný. Vydal ze sebe vzlyknutí a po tváři mu stekla slza. Proč se tohle musí dít zrovna mě?

Svalil se na postel a civěl do stropu. Po celém těle se mu zježily chloupky ze zimy, která oknem proudila do pokoje. Ležel tak asi dvacet minut. Nebyl schopen jediného pohybu. Jako by byl paralyzován slovy, která mu „Tom“ napsal. Hlavu otočil ke stolu. Vítr si hrál s listy deníku a otáčel je jeden po druhém.

Gabriel se svalil přes okraj na zem a vstal. Došel k oknu, zavřel jej a pak usedl za stůl. Deník zůstal otočen na poslední straně. Vzal jej do rukou a prolistoval jím. Někde uprostřed se zastavil, protože se tam začaly objevovat slova.

"Tak by mě zajímalo, chtěl bys vědět, kdy vytvoří lék věčného života? No, lidstvo si bude muset počkat. Jaká škoda, že se toho nedožiješ."

Gabriel vzal mezi prsty propisku a začal psát.

Co ode mě chceš?

"Co chci?"

Nastala dlouhá pauza. Ticho v místnosti přerušovalo jen Gabrielovo dýchání.

"Chci pouze to, abys věděl."

Věděl co?

"Kdy zemřeš."

Propiska mu vypadla z rukou na stůl, odkud se skutálela přes okraj a skončila na koberci. Gabriel vytřeštil oči a naskočila mu husí kůže.

"Zvláštní, že? Proč by někdo vůbec chtěl, aby ten druhý věděl přesný čas své smrti?"

Nevěděl, co má dělat. Dech se mu zrychlil a srdce bušilo tak silně, jako by se chtělo dostat z těla ven. Co by měl udělat?

"Ale neboj, Gabrieli. Řeknu ti, proč chci, abys to věděl."

„Co mám sakra dělat?“ hlesl Gabriel.

"Protože až zemřeš, já budu volný."

„Cože?“

"Upřímně, není mi to dokonce ani líto. Ani nevíš, kolik staletí se odtud snažím dostat. Ale dnes budu volný… Vlastně už velmi brzy. Zbývají pouhé minuty."

Gabriel myslel, že jej v tu chvíli zasáhne infarkt. Srdce měl až v krku a pot mu stékal po celém těle.

"Gabrieli, co bys dělal, kdybys měl posledních třicet vteřin života?"

V ten moment se v něm všechno uklidnilo.

"28"

Cítil se vyrovnaný, mysl měl prázdnou.

"22"

„Co bych měl udělat?“ zeptal se sám sebe tiše a přemýšlel.

"17"

Jednal přímo a bez sebemenších pochybností. Vstal a došel k nočnímu stolku, ze kterého cosi sebral.

"12"

Vrátil se.

"10"

Číslice se pod sebou objevovaly na papíře a tvořily tak sloupec.

"9"

Gabriel natáhl ruku k deníku, ale jakmile se jej dotkl, stalo se něco příšerného.

"8"

Listy se začaly přímo ze středu knihy barvit doruda.

"7"

Krev se rozlévala po papíře na všechny strany. Gabriel ucukl rukou a na moment zůstal ohromen.

"6"

Rudá tekutina doputovala na okraj listu, a poté se z něj vyvalila na stůl.

"5"

Krev vytvářela na desce malé potůčky, které se slévaly, a pak společně putovaly k rohu, odkud kapaly dolů na koberec.

"4"

Gabriel popadl všechnu svou odvahu, kterou v sobě měl a sebral deník do rukou.

"3"

Zdálo se mu, že na krvavých stránkách spatřil tvář. Vypadala ďábelsky a usmívala se. Dívala se přímo na něj, otevírala pusu a vypadalo to, že se chystá něco říct. Gabriel už však na nic nečekal. Deník rychle zabouchl a v pravé ruce stiskl zapalovač, který sebral z nočního stolku.

Objevily se ohnivé jazyky, které ihned pozřely kraj knížky a začaly se rozlézat po celé její délce. Gabriel okamžitě vyšel z pokoje a dveřmi, vedoucími na dvůr, vyběhl ven, do té chladné noci. Doběhl na konec svého pozemku, deník byl už celý v plamenech a oheň již spaloval jeho prsty.

A pak jej hodil přes plot pryč do tmy. Přímo ze svahu dolů k řece, která tam vytékala z města. Pozoroval, jak hořící ohnivá koule letí vzduchem a jak se za letu rozděluje na dva kusy. Ty pak padaly přímo k zemi, až nakonec zmizely za zasněženými keři.

Gabriel zhluboka vydechoval. Bylo mu, jako by právě zaběhl maraton. Byl unavený a vyděšený, ale ve chvíli, kdy poslední zbytky deníku dopadly do sněhu, se mu ulevilo. Byl stále živý. Stál na konci svého dvora, nad ním zářil měsíc a od úst vycházela pára.

Na tváři se mu objevil úsměv. Tohle jsem měl udělat hned, jak se z deníku vynořilo první slovo. Byla mu zima, ale nedbaje toho tam stál a smál se na celé kolo. Když skončil, vrátil se zpět do svého domu, kde ho čekala postel a krev vpitá do koberce pod pracovním stolem.

KONEC