Dědictví rodu Blackheartů-2.

Věděl, kde hledat, protože viděl, kam ho strážný schoval. Nenapadlo ho, že tak udělal schválně...

Stačilo už jen pár kroků, když se za ním ozvaly tiché kroky. Neváhal a schoval se do prvního výklenku, aby mohl neznámého překvapit, až půjde kolem.

Netrvalo dlouho a klapot kroků zesílil. Připravil se a ve chvíli, kdy ho neznámý míjel, na něj vyskočil. Dopadli na podlahu a okamžik se váleli po zemi.
„Roxi?!“ „Ronnie?!“ vyhrkli oba téměř současně.
„Co tady děláš?“ zeptal se Ronnie naštvaně, v šedých očích se zlostně zablesklo.

„Správná otázka, ale na špatnou osobu. Co tady děláš ty? Proč ses vracel?“ reagovala neméně naštvaně a odstrčila ho stranou, aby se mohla postavit. Ostražitě se rozhlédla kolem sebe, ale vypadalo to, že tady kromě nich nikdo není. Tedy zatím.

I Ronnie se postavil a chvilku mlčel. Pak jeho tváří opět zasvítil známý pohodářský úsměv.

„Něco jsem si tady zapomněl. Chtěl jsem se pro to vrátit... Tak už pojď, nebo nás tady chytnou,“ pobídl ji, když nic neříkala, a sám se vydal chodbou dál.

Váhavě ho následovala a stále se rozhlížela kolem sebe. Nesmírně se jí ulevilo, když se opět bez úhony ocitli před branou obohaceni o malý, černý batůžek.

Beze slova se rozběhli vpřed a zastavili se až na začátku temného lesa. Slunce už pomalu zapadalo a stíny v lese se prodlužovaly.

„Jsi cvok, víš to?“ napadla ho, když zastavil, aby si trochu vydechli. Stálá přítomnost jeho úsměvu ji nepochopitelně dráždila.
„Jo, to je možné,“ odpověděl a vesele na ni mrknul. Ona se však ještě víc zamračila.

„Co pořád řešíš? Jsme venku, a to je hlavní, ne?“ Odvrátil se od ní dřív, než mohla něco odseknout, a rozeběhl se podél okraje lesa dál s batůžkem na zádech.
Chvíli jeho vzdalující se záda propalovala vzteklým pohledem, ale pak se s povzdechem rozběhla za ním.

Pár desítek minut běželi vedle sebe a jí pomalu docházel dech. Ticho mezi nimi přerušovalo jen její nepravidelné hlasité oddechování. Naštěstí se ještě zastavili, než se dostali z ochrany lesa na širé louky.

„Copak, už nemůžeš?“ zeptal se s milým úsměvem. Roxana ho zpražila pohledem a snažila se vydýchat.
„Nemohli bychom pospíchat pomaleji?“ vyštěkla a rukou se opřela o kmen nejbližšího stromu. Veselý výraz z jeho obličeje náhle zmizel.

„Nezapomeň, že nám už mohou být v patách,“ řekl tiše a pozorně se rozhlédl kolem sebe. Tahle slova jí rázem uzemnila, takže se zatvářila dokonce provinile.
„Promiň... Poběžíme dál?“ zeptala se a odhodlaně se narovnala.
„Jo, to bude jistější,“ řekl a sledoval ji se soucitem v očích.
„A kam vůbec běžíme?“ napadlo ji asi po pěti minutách mírného běhu, které přerušovalo jen její namáhavé oddechování.
„Já... vlastně ani nevím.“
„To jsem si mohla myslet,“ prohlásila kousavě, ale tváří jí přelétl jemný úsměv...

Když se ten večer uložili k spánku v jedné opuštěné stodole, únavou se jí hned zavřela víčka a za okamžik už spala hlubokým spánkem...

Oheň. Dřevo hlasitě praská. Křik se ozýval stále dokola. Lidé běží sem a tam. Nikdo si jí nevšímá. Stojí sama uprostřed zmatku, zcela opuštěná. Ví, že někde něco nechala, ale neumí si vzpomenout, co. Tiskne dlaně k hrudi a v jedné z nich svírá malý přívěšek. Všude je plno záře a ona se hrozně bojí. Náhle se půlka domu zřítí k zemi.
„Maminko!“

S trhnutím se probudila, celá zalitá potem.
„Roxi? Co se stalo?“ nesl se tmou jeho starostlivý hlas. Cítila, že se pohnul, a za chvíli ucítila i jeho horký dech.

„To nic nebylo. Jen... jen hloupý sen,“ dodala s hlubokým nádechem a pevně sevřela malý přívěšek v dlani. V uších jí ještě zněl plačtivý křik lidí kolem ní. Cítila se tak sama, neúplná. Silou vůle potlačila zrádné slzy deroucí se na povrch.

„Blbé sny já znám... Nechceš mi říct, o čem byl?“ řekl klidně a zlehka se dotkl jejího ramene. Rychle zamrkala, aby se nerozbrečela a s velkým knedlíkem v krku odpověděla.

„Promiň, ale ne... je... je to moc osobní,“ zašeptala a vůbec se nebránila, když ji objal. Bylo to zvláštní, ale cítila se podivně v bezpečí...