Pěšcův Mat - Kapitola První: Výměna

Pěšcův mat

Kapitola První: Výměna

 

Plazil se betonovým zákopem. Krvavou nohu vláčel za sebou, odstrkoval se rukama.

,,Heleď, Hornstere, tady jeden z těch čuráků ještě dejchá! Přijmi ho jako dárek, za to, jaks mi helfnul."

,,Díky, vole." Mohutný voják začal k poraněnému němcovi pomalu přistupovat. Ruka na noži začínala svědit. Pocit blaha.

Němec se v rychlosti otočil na záda, přičemž se zašklebil bolestí. ,,Néé, prosíím... Mluvím anglicky. Mám rodinu a děti. Nikoho jsem nezabil. Prosíím!" angličtina v jeho podání zněla směšně. Tyto fráze se ve spěchu naučil již na začátku války, pro jistotu. Vlastně ani nevěděl, co říká. A rodinu nikdy neměl.

,,Hele, Brade, co říkal? Vůbec jsem mu nerozumněl?"

,,Něco ve stylu, že támhle Starej Murphy měl taky rodinu a tohohle sráče moooc těšilo, že ho moh' voddělat. Nepárej se s nim!" Při slovu Murphy voják stlumil hlas.

Němec se už nebránil, vzdal to. Hornster mu s nadšením chvíli šermoval před obličejem...

,,HORNSTERE!" hlas přibíhajícího seržanta se rozeřval za zády vojáka-kata. ,,ANI NA TO NEMYSLI"

Gorila s buldočím ksichtem odhodila Hornstera na nízkou zeď zákopu. Mohutný voják byl proti seržantovi přecijen malá ryba.

Němec sledoval svého boha, svého zachránce. Hormony endorfinů zaplavily mozek. Octl se v ráji. Nechápal to, ale i tak mile rád přijal vstřícné gesto – seržantovu podanou pravici. Poddůstojník vykouzlil úsměv a levačkou pistoli, kterou němcovi okamžitě přiložil na spánek. ,,KABOOM," a myšlenky poraněného německého vojáka se zobrazily v okolí.

Brad pogratuloval seržantovi k výjimečně vydařenému divadlu vztyčeným palcem.

,,Ale, korva, seržo! Vždyť byl doprdele můj," nechal se unést Hornster, který už ovšem Bradovo nadšení tak moc nesdílel.

,,To jo, ale za to překvápko to stálo, ne snad? Měli jste vidět ten jeho hnusnej ksicht, jak se ve vteřině posral strachy. Za Murphyho!"

Perkins stál ochromen. Neschopen činu. Mnoho lidí umíralo po jeho boku, ale tohle bylo něco jiného. Dvě děti ze stejné vesnice. Oba byli jako bratři. Tolik společných vzpomínek. Ani jeden z nich si po naverbování nemyslel, že se vůbec potkají.

Major Paxton stál vedle radisty. Nelíbilo se mu to. Už samotný princip operace něčím smrděl. Jen stále netušil čím. Něco bylo divně. Kdyby, alespoň ten krám fungoval. Nízkými zákopy propojený komplex dvaceti sedmi provizorních bunkrů schovával až příliš málo mrtvol. Ano, na obsluhu zbraní a základní obranu to bylo až dostatek, ale zdále so, jako by chyběly ,,střídačky", či vyšší důstojníci. Jakoby tu někdo nechal jen základní obsluhu. Nechal Brity vyhrát. Oni je tu čekali. Potřebovali je zde. Ale proč?

Major kývnul na radistu, ať dále zkouší spojení s mateřskou lodí, a vyšplhal po troskách na střechu bunkru. Potřeboval větší zorné pole.

Kamenitá pláž ohraničená areálem sedmadvaceti budov se pozvolna začínala střídat s travnatou půdou. V dálce dokonce postupně vstupoval do majorova zorného pole listnatý les. Avšak to, co bylo před ním ho zaujalo mnohem více. Jakási špatně viditelná linie. Občas se překryta trávou ztrácela.

Při pohledu od moře se nacházel v šestém bunkru z leva. Dalších sedmadvacet se v půlkruhu pyšnilo nad kamenito-písčitou pláží.

Vyčkával. Nevěděl. V hlavě pokyn ,,neútočit." A pak to přišlo – pohleděl do tmy. Ucítil, jak se jeho spolubojovníci dotkli madel. Učinil také tak...

Paxton pohleděl radistovi do očí. Ten jen hýbnul rameny. A pak mu to došlo. Bránil se tomu. Už samotná povaha mise mu přišla zhovadilá. Obsadit pláž, zachránit ty ze špionáže. Ať už našli cokoliv, doufal, že to stojí za to. O co tady jde...

Seržant to ucítil též. Letmo zkontroloval Brada a Hornstera, zbývající členy své jednotky. Pohlédl do nebe a pochopil. Absence jakéhokoliv vlastního letadla smrděla tak jako tak. Bohužel, tahle myšlenka byla to poslední, co mu proletělo hlavou – tedy kromě té střely.

Paxton nevěřícně zíral. Ona linie byl jen špatně zamaskovaný zákop. Taková píčovina, jaktože to rozvědka nezjistila? Bylo to od začátku v prdeli. A pak to bzučení motorů těch ocelových bestií. FWčka 190ky. Všechno je prodaný. A hned poté, jakmile to pochopil, se jeho bunkr zřítil. Dnes, 14.9.1941 se vydal vstříct osudu.

Víčka se od sebe odlepila, bylo to cosi jako nákop, který dával jeho životu smysl. Nasál mlhu plnou střelného prachu. Štiplavý pocit u kořene nosu stoupal přes nosní dirky kapičkami dehtu dále do mozku. Odplivl si jen tak pro zábavu – ten hlen byl odrazem budoucnosti, okamžitě se po dopadu smísil s krví a střevy – a to se mu líbilo. Dá jim, co proto. Perkins se rozřehtal a rozeběhl se za zvukem počínající bitvy.

Vylézali jeden za druhým ze zákopu, přičemž využívali zmatení Britů. Bylo to jako na střelnici. FWčka poslušně čistila bunkry.

Začalo to. Brad Longbow ukázal tři prsty. Hornster přikývl. Tři. Dva. Palec směrem k nebi. Potlačit vibrace na prstech. Rozloučit se s mravenčením. Čas vypršel. Ruka se dotýká zásobníku. Chopil se svého Brenu. Vyklánějí se zároveň. Lehký kulomet poskakuje na místě a pažba mlátí do ramene. Cíle se střídají. Brad s ním hází ze strany na stranu. Támhle! První projektil náckovi podrazil nohy, druhý rozdrcuje koleno, třetí nechává pánev prasknout, dalších devět proměňuje jeho podobu. Cvakání kohoutku u hladovějící zbraně ho nenechá dlouho chladným, upozorňuje ho, že sednout si na prdel je až moc dobrý nápad. A pak začne praskat omýtka, ocelové letouny prolétají nízko. Hornster spěšně vymění zásobník. A praští toho sraba vedle po hlavě. Měl by se vzpamatovat, jinak jsou fakt v prdeli. Přesně jako s tou včerejší děvkou. Kurva, DO NICH! Vyklonit se. Ratata... Krev, PARÁDA. Brad přeběhl pár metrů, nedostatek munice ho donutil hrábnout po jiný bouchačce. Naštěstí ten žabant to koupil téměř hned, takže na nadílku nemusel čekat dlouho. Zase bren. ,,AAAAArgh, chcípněte." Projektil opustil hlaveň a krátce nato se lepkavý mozek přichytil na mundůry.

Erik lapal po dechu. Belhal se se svojí novou pěknou M1 k vyloďovákům. Chtěl si tam vytvořit útočiště, ze kterého by nepřítele zasypával veškerou svojí zbývající municí. Pojídal svůj vlastní pot. Chvátal. Už se začali probíjet do bunkrů. Zalehl přímo v polovině pláže mezi bunkry a vyloďovákami. Raketu položil přímo na zem před sebe. Vše musí probíhat v rychlosti, ztrhne obraný kryt, který okamžitě, přesto opatrně zastrčí do hlavně bazuky. Rychle přesune své tělo do kleku a vystřelí proti bunkru. Nechápal jak ani proč, se kolem něj začal ochomýtat nějaký mladík, zažívající první střet. Snažil se pomáhat - nešlo mu to. Momentálně kryl Erikovi záda, či se o to alespoň pokoušel. Stál mu za zády a střílel jen tak naprázdno. Sup, který si vyhlížel svoji potravu od něj schytal také pár rán a střemhlav spadl do bojiště. Voják omylem vytvořil provizorní bombardér.

Raketa zažehla. Bazuka vyplázla svůj dvoumetrový ohnivý jazyk, který se ovšem zarazil o nebohého mladíka. Téměř okamžitě mozek přestal fungovat. Oči vyskočily z důlků. Nos vyslal k zemi dva krvavé hleny. Horní polovina vojákova těla vzplála, kdežto ta druhá ležela už dávno na zemi. Štiplavý pach spáleného masa roztáhne nosní dírky a silně praští do mozku. Erik to znal, nepozornost holt zabíjí, že děcka! A bylo mu to jedno. Kdo chce kam, pomožme mu tam...

Bílý pěšec na D5, bere černého. Poněkud lehký úlovek. Zadarmo. Jenže to si černý nemyslí, jeho mysl je někde jinde. Svoji drobnou chybou zapůsobil na bílého. Donutil ho hrát podle sebe. Dal mu jednotku, která se přímo nabízela. Ke všemu to strategické místo, pro černého klíčové. Povedlo se mu zmást bílého. Malou chybou zamaskoval past. V bílém se zrodil dravec vidící svou kořist a vrhl se po ní zběsile hlava nehlava. Nepřemýšlel. Nemyslel. Nevnímal. A doplatil. Rozvážnost byla tatam. Pozdě si bílý všiml své chyby, již nestačí zareagovat, na tahu je černý. Jak se tam sakra vzal ten kůň...?

Granáty napadaly do bunkru a zlikvidovaly všechny mrtvé. Jen tak. Krátce po granátech do pustého, polorozpadlého bunkru napadali i němčouři a jejich poslíčci smrti začali nalítávat do nejbližšího bunkru ze kterého se stále ozývala střelba. Brad Longbow vyplivl bolest. Opřel se o zeď, přičemž si přidržoval rameno. Naštěstí jen škrábnutí, ale bolí jak kráva.... No do prdele.

Pěšec v obležení. Prvotní zmatek bílého je střídán dalším zmatkem. Měl situaci pevně pod kontrolou. Teď je v koncích, neví si rady. Je zmaten. Černý nádherně vychílil jeho psychiku. Naštěstí, dosavadní situace bílému hraje do karet a pěšec je krytelný. Pěšec z E3 na E4. Další zbytečný tah. Černý dokázal vykouzlit úsměv. Bílý ohrozil i druhého pěšce...

Perkins vytáhl na jazyk hlasitým zavrčením hlen z krku. Spíše až z paty. A zanechal ho napospas osudu přilepený na zdi. Zavřel oči, v duchu se modlil ke své americké M1, kterou sebral cestou. Kurvy hnusný sice seděj doma na prdeli, ale stříkačky uměj dělat. Pohladil prstem spoušť. Podíval se na toho šmejda, co připravil o život nebohého Rickse. Nyní stočil zrak na bezhlavého kamaráda. Hystericky se zasmál, když viděl jeho hlavu ležící v příkopu propojenou s tělem pouze krvavou skvrnou. Znovu si odplivl, ikdyž už neměl co. Dostal chuť do života. Dá jim sežrat jejich vlastní medicínu. Nakrmí je olovem obaleném střelným prachem. Bude jim chutnat. Rameno zapřel mezi pažbu a rám rádoby dveří do bunkru. Pravou nohu vyklonil ze dveří. A v mžiku do její blízkosti přesunul i levou, následovanou celým zbytkem těla. Chvilka na zamíření. Prásk, prásk, prásk. Vyhodil tři rány a opět se skryl.

Helmut Stein držel tyčku na jejímž konci čněl jakýsi válcovitý obal plný střelného prachu. Zatracenej granát. Vzpomínal na svoji milovanou Gertrudu. Na její perfektně usmažený řízek. Ten einkopf, kterým ho zde krmili po celé dny mu již začínal vylézat všemi otvory. Možná ho už dokonce i potil místo vody, proto tak šíleně páchl a stítily se ho i bordelbáby. Takže Perkinsova kulka pro něj mohla být i vysvobozením. Vytáhl pojistku a chystal se granát hodit, nicméně, než to stačil vykonat, tak už sledoval svoje tělo, jak padá k zemi s granátem v ruce. Za dvě vteřiny explodovalo a pokusilo se udusit svými střevy Helmutova mrtvého spolubojovníka.

Chutnalo jim...

Bílému prošla hlavou myšlenka, malá a důležitá, že se okamžitě ztratila v temnu. Tik-tak tik-tak promlouvaly moudře hodiny. Pot mu stéká proudem po tváři. Musí se uklidnit hned teď. Tik-tak tik-tak, pokračovaly hodiny ve svém smrtonosném, uším nelahodícímu tichému zvuku. Má to, černý se nechal unést, udělal stejnou chybu, jak on předtím. Věž na G5. Bílý přešel do útoku, zachránil pěšce.

Oddychl si, vedlejší bunkr explodoval. Trochu to zpomalilo jejich postup avšak už teď byli moc blízko. Musel se přitisknout blíže ke zdi. Ukousnutá špička jazyka krví zaplavuje ústní dutinu. ,,Kurva, kurva" mlel potichu, přičemž krev psala na zdech i na zemi různorodé klikyháky. K nohám mu dopadl německý ruční granát. Brade, to zvládneš...

V duchu vyslovený nespočet nadávek. Jako blesk vystřelivší ruka směrem ke granátu. Vojáci jsou stroje na zabíjení, tělo jedná rychleji než mysl. Navíc není nad čím přemýšlet. Jiná možnost neexistuje. Ví, že jakmile vystčí ruku z bunkru, tak o ni přijde. Náhodnou střelou. A když ho nehodí zpět, tak jsou důsledky jasné. Musí jen doufat. Ruka prorazí dalších pět centimetrů vzduchu. Malá tlaková vlna čechrá všelijaké mikroby, usazené v kapičkách potu. A to nepříjemně studí. Nohy má zmražené z vody kterou se musel přebrodit. Jemně s nimi vrtí na místě. Ruka stále slétává ke granátu. Oči vnímají přes tu mlhu smíšenou se střelným prachem tu hrůznou zbraň, která ho má za chvíli rozpustit. Jak se ruka narovnává, různé klouby praskají do rytmu stanoveným hvizdotem střel. Když nesejmou granát, sejmou jeho. Určitě. Ruka se dotýká granátu. Jako na povel se Hornster zvedá a pokropí krycí palbou obzor – nebyla jiná možnost, tak či tak by zemřel. Naposledy se usmál. Pocit zadostiučinění. Už nepotřeboval pozorovat svět, naposledy se zasmál, vzpomínal. A pak odešel, když se jeho lebka proměnila v máslo.

Ruka se narovnala a pustila ze svého sevření granát. Hornstere! Brad věnoval svému parťákovi letmý pohled a přísahal bych, že to, co mu stékalo po tváři nebyla kapka potu. Ohlušující exploze zaléhající uši. A je to na nože.

Erik minul prvního ježka. O druhého se otřel bokem, což vykolejilo jeho pravidelný běh. Zaklopýtal. Ale i tak to zvládl poměrně hravě. Už je opět na nohou. Běží směrem k vyloďovákům, možná se tam snaží najít útočiště. Zpod přivřených víček sleduje mateřskou loď, která na obzoru ční na otevřeném moři. Ne, kdyby tam chtěl uprchnou, zabijí ho jako zběha. Tak nám, sakra, nějak pomožte. Našedivělá příď lodi zežloutla. Ne... To vše v jediném okamžiku. Žlutá se proměnila v červenou a ta se propojila s již oranžovou zádí. Loď vystřídala celé spektrum barev. A konec podívané završila překrásným, a ke všemu nesmírně hnusným, vykynutím ohnivé buchty. Loď vyhasla téměř okamžitě, nyní z ní šel jen hustý dým. Jako na povel explodovaly i doprovodné lodě aby toto představení završily do zdárného konce... Ne... Spolkl většinu nadávek, které se mu začaly množit na jazyku, nevěřil tomu. Jsou odepsaní, nezbývá jim naději, jo jsou v prdeli...

Plný zloby se otáčí, bazuka opřená do ježka a nešetrné nabití. Přitom sleduje tu hrůzu. Modravě čisté moře zbarvené krví mnoha dobrých mužů. Překrásně lesklá písečná pláž poseta mrtvými těly. Spoušť.... Sedmadvacet bunkrů, každý tak pro třicet lidí, posázených po obvodu. Víc jak polovina z nich již ZNOVU připadá původním majitelům. Neví na který má střílet. Zamíří, až teď si všiml, že některé z nich si vyměňují střely s vlastními lidmi, kteří se skryli na pláži. Vystřelil na správný cíl. Stočil hlavu na dvanáctý z leva, ten který zničil předchozí střelou. Už opět přetékal životem, bohužel. První, ten nejbližší ke skalnatému výběžku, již také padl. Skalnatý výběžek?....

Perkins si se znatelným chladem prohlíží své husté strniště v bajonetu. Blížilo se již skoro plnovousu. Nadechne se, vzduch pálí. Už jsou tady, je to na nože. Brad se připraví též. První němec přiskočí do bunkru. A poslední živý, nováček, který tam byl s nimi proti němčourovi běží s bajonetem a bodne ho do srdce. Pozdě si uvědomil, jakou školáckou chybu udělal. Nemohl bajonet vytáhnout, zasekl ho do žebra a němec, který sebral veškeré zbytky sil mezitím stihl proměnit jeho hlavu v hustou kašovitou hmotu. Perkins se vyklání z průchodu. Švihem rozsekl bajonet jakémusi němci krk, mířil na ohryzek. Nádherná trefa. Další který stojí v cestě končí s bajonetem v břiše. Nakroutit, rozsekat střeva. Brita, který stál opodál neznal, každopádně tři přestné projektily mu pomohly s mnohanásobnou přesilou. V rychlosti se otáčí, jen tak tak uniká ostré lopatce a záhy je další německý ohryzek rozthnut. Dva kroky, ocitá se před hlavní zbraně, jejímž cílem je poslat ho do věčných lovišť. Bajonet je až moc z dráhy a tak pažbou M1 proráží náckův spánek. Perkins v rychlosti zmizí v průchodu do otevřeného bunkru. Naštěstí to FWčka konečně vzdaly a vrátily se na základnu.

Ani Bred na sebe nenechá dlouho čekat, lehký kulomet startuje a maso kolem se smaží. Vrčení se rozléhá po okolí. Němci padající jak po másle s tím že rozchechtaný bren z nich máslo ve spěchu učiní. A pak mu došly náboje. Spolehlivý miláček dopadá na zem a na řadu přicházejí dva přesné a po bubínky nabité šestiraňáky. BENG BENG BENG BENG BENG BENG. Za běhu likviduje živé překážky, krev zdobí zdi. V duchu děkuje onomu vojákovi, který se v jeho bunkru zjevil jako nevídaný deus ex machina. Perkins upoutal pozornost a daroval Bradovi dostatek prostoru. Překonal sedm metrů. Zahnul v otvoru do bunkru. Žíznivou čarou se vydal v Perkinsových šlépějích. Držel se ho jako klíště. Oby byli profíci, společně se jejich šance násobí. Okem zavadil o přeplněnou jámu. Neskočil do ní, byla moc blízko nebezpečí. A jak se hned později na to dozvěděl, učinil tak dobře. Jenže i tak mu těch několik desítek metrů k Perkinsovi krčícímu se u prázdné jámy zbývalo. Škoda, tak výborně jim to šlapalo. Neměl na výběr, bezvýchodnost této situace mu trhala srdce. Doslova. Oči ukázaly prázdnotu, podlomená kolena a setrvačnost ženoucí ho dále po písku. ,,HORNSTERE, neboj, už dlouho tam nahoře nebudeš trčet sám." Následovala věčná tma.

Bylo to tady. Bílý sledoval svou smrt. Černý vzal na oplátku Bílého pěšce. Krásná to výměna. Čímž ještě odkrývá cestu dámě. Šach... Bílý je v koncích. Musí to udělat. Ustoupil králem, odkryl dámu. Figura zadarmo – takováhle???. Ke všemu je nyní v ohrožení i věž. Bílý ji musí schovat. G4. Trochu se mu ke všemu podařilo pokrýt alespoň toho pěcha. Nicméně, co je to platné, iniciativu teď přebírá Černý...

Voják padl k zemi mrtvý. Třináct průstřelů. Jeho parťák spadne k zemi hned po něm s prostřelenou lebkou. Zbylým třem v jámě téměř současně dojde munice. Umírají společně. Brit si započítá dvacátý zásah. ,,Sakra, jaktože nemizej!" zařve zprudka na již mrtvého kamaráda. Odhodí zbraň a svůj zrak stočí na zbytky z mateřské lodi. Kurvy jedny, dostali nás na celý čáře. Zasraní špehové! Uvolní se a počká než ho osud dostihne. Osmý a desátý bunkr stále má jakousi aktivní obranu, britskou. Stačí pár panzerfaustů a tento problém bude vyřízen. Šestnáctý a patnáctý bude zničen každou chvílí. Sedmnáctý, osmnáctý a dvácátý se stále drží. Ještě neupoutal moc pozornosti. V dvaadvacátém až sedmadvacátém bunkru vyhasíná veškerý britský život. Prochází je po hrstce němců. Sem tam padne výstřel. Ostatní bunkry jsou pod nepřátelskou nadvládou. Celá bitva jakoby se přesunoval někam doprostřed. ,,Ne, jen to ne!" pomyslí si Erik. Nedostane se ke kamenům včas. Jaktože ještě nikoho dalšího nenapadlo něco podobného? Musí to stihnout. Vystřelil. Poslední tři rakety...

Perkins věnoval mrtvému spolubojovníkovi letmý pohled. Bylo mu ho líto, ovšem jakékoli sdržení je nepřípustné. Odplivl si. Přecijen s ním dokázal vytvořit sehranou dvojku poměrně rychle, což se moc čast nestává. Vykoukl a našil pár střel do bunkru, ze kterého sem přiběhl. Třináctka. Opět se sehl a začal přebíjet zásobník. Všiml si, že ho upřeně sledují dvě oči. Jakýsi těžce raněný voják, kůži na nohách měl prudce sedřenou, nicméně s nimi stále dokázal pohybovat. Malý zázrak, plazil se směrem k Perkinsovi. Ale i tak vypadal, že je v hrozném stavu. ,,Prosím, prosíííím," žadonil. Perkins se opět vyklonil aby sejmul pár nácků. Vystřelil dvakrát, jenže hned poté schytal prudkou střelu do pravého ramene která mu M1 vyrazila z ruky a srazila ho k zemi. ,,Prosím, prosím," žadonil plazící se nebožtík dále. Perkins vytáhl svůj šestiraňák, ale než stačil jen zamířit dostal podivnou reakci. ,,Ne, ne, ne... Pomozte... Jse... jsem zdra... zdravotník.. nestřílejte... pomoz... pomozte." Chtěl ukončit jeho trápení, ale když má takovou chuť do života... No, co, no? Přestal se o něj zajímat, místo toho se opět vyklonil ze svého úkrytu a vyprázdnil bubínek. Zahodil ho. A vytáhl druhý. Nad jeho hlavou prolétla raketa. Už ví, co mu tolik chybělo, přišli o všechny raketometčíky. Až na jednoho. Došlo mu to. Viděl odkud raketa šla. Tohle? Okamžitě se zvedl, naposledy zachytil nebožtíkův pohled. ,,Prosííííím..." Sehl se do kleku, popadl zdravotníka za rameno a švihem ho postavil na nohy. Nevěděl, proč tak učinil. Bunkr za jeho zády se proměnil v hořící peklo. Přidal do kroku. Pevně uchopil zdravotníka za rameno, jako by se mu ho snažil všemi silami rozmačkat. Vytvářel bolest na rameni, aby zdravotník zapomněl na nohy. Podařilo se, navíc zdravotník na tom nebyl zas tak špatně, jak se prve zdálo. Přidal do kroku. Urazili dobrých dvacet metrů. Perkins poslal zdravotníka do další jámy, respektive ho tam spíš hodil a skočil tam hned po něm. Zdravotník vykřikl bolestí, dopadl na záda a do stehen, která skoro ani neměl, se začal zarývat písek. ,,Važ!" Zněl Perkinsův výkřik. Nakonec ho musel doprovodit ještě kopancem do ruky, aby se zdravotník probral z transu. Zdravotník rychle pochopil a z oblečení mrtvých okolo si začal vytvářet provizorní obvaz, který uvazoval na nohy. Mezitím Perkins odstřeloval čerstvě nalezenou, Lee-enfieldkou němce. Naštěstí skoncovali poměrně brzy, jelikož je zasypávali poslední zbytky Britů v dané oblasti. Zahodil ji. ,,Jak jsi na tom?" otázal se zdravotníka. ,,Jo..." tato skromná zasípaná odpověď mu stačila. ,,Tééééééééééď!" zařval, když se mu nad hlavou prohnala druhá raketa. Třetí bunkr explodoval. Běželi o sto šest. Překonali padesát metrů na jediný zátah. Perkins srazil zdravotníka k zemi a lehl si vedle něho. Zaregistrovali běžící postavu, raketometčíka, který si jich všiml též. Měl oko dravce, ač byl nucen přes mlhu střílet téměř poslepu, tyhle siluety dokázal výborně rozpoznat. Již zbyli pouze Britové uprostřed pláže a trojčlená skupina, o které zatím nikdo nevěděl.

Erikovi zbývá takových čtyřicet metrů ke skále, jednu raketu drží v ruce. Druhou má již přpravenou v bazuce, kterou má opřenou o rameno. Sprint.

Krev. Pach spáleného masa. Britové padají jeden po druhém. Nedokáží vzdorovat takové přesile, která se ještě ke všemu hrne ze všech stran. Něktří vstanou a snaží se popoběhnout blíže k moři, marná snaha, stanou se lehčími cíly a sniperové je dostanou coby dup. Jsou až moc natlačení k bunkrům. A přecijen i v takovéhle husté mlze jde cíl, vzdálený pouhých padesát metrů, zahlédnout celkem bezproblému. Britů zbývá něco málo přes šedesát.

Erik dorazil do cíle první, vyhoupl se na mokrý, asi metr široký, kámen. Uklouzl, ale jen tak tak se stačil zachytit loktem o další kámen. Kameny jsou pronikavě červené a černé. Perkins se zdravotníkem ho již dobíhali. Třicet metrů. Erik leze na výše postavený kámen, který je překrásně suchý, velký i placatý. Ideální místo. Od pasu vezme příruční dalekohled. Podívá se na dvojici. A pak se přesměruje na okolí bunkrů. Všechen život a boj se přivezl do středu, největší výheň se tyčila u patnáctého bunkru. Byli v bezpečí, přes hustou mlhu byly vidět pouze výstřely, ale naštěstí nic jiného. Vlastně mezi novým stanovištěm a nejvíce vlevo položeným bunkrem žádná mlha téměř nevznikla. Dělilo je třistametrů.

Zbývá pět metrů, zdravotník se svezl k zemi. Klopýtl o malý, téměř neviditelný kámen. Každopádně, už to nevypadá jako by byl již při vědomí. Perkinsovi se vysmekne z ruky, načež

lehce klopýtne. Chce se pro něj vrátit. ,,Dělej, nech ho bejt." okřikne ho Erik. Perkins poslechne. Zbylé metry neproběhne, proskáče. Erik mu pomůže pohotovně nahoru. Vrazí mu do ruky dalekohled. Raketa. Roura. Raketa v rouře. Pojistka.

Německé jednotky se valí na ty Britské o sto šest. Německý sniper u prvního bunkru se zastavil, nejprve tu hledal šperky a válečnou kořist, ovšem teď mu něco nesedělo. Něco zahlédl, ale slabě. Všichni ostatní němci ho již předběhli a běžli ke zbytkům Britů, zůstal zde sám. Sniper zapřel svoji zbraň do ramene a podíval se do zaměřovače, začal prohledávat popřeží. Není zrovna lehké vidět něco na třista metrů přes tu nesmírně hustou mlhu plnou střelného prachu, avšak, směrem ke skalnatému výběžku přibývalo světla a viditelnost se zvětšovala. Tik-tak tik-tak tik-tak vypustily do éteru hodiny svůj názor. Všiml si ležícího vojáka dost daleko od nejbližšího vyloďováku. Zkontroloval přes zaměřovač i skalnaté pohoří. Pochopil to...

,,Nehejbe se, kurva, ani se nehni. Jsi mrtvej." řval Erik na chudáka zdravotníka, který se probral k životu. Erik cítil, jak ho bolí rameno, tak si na něj hodil bazuku. Dnes snad naposled. Zbývaly mu poslední dvě rakety. Jednu umístil mezi dva kameny. ,,Teď!" zařval Perkins a seskočil z kamene.

Sniper svěsil zbraň. Šperky ho jenom tížily – a až teď mu došlo, že ten rubáš vlastně nemá kapsy. Koutkem oka ještě cosi zahlédl, ovšem již nedokázal zareagovat. Ostrá špička rakety mu probodla jeho vinikající oko a uhnízdila se přímo uprostřed jeho hlavy. V okamžiku explodovala. Tělem se táhla podlouhlá prasklina a vše, co bylo nad ní se roztrhávalo a okamžitě se proměňovalo v prach.

JE TO VOLE! JE TO! Někteří němci se otočili a podívali, co se stalo. Ještě prohledali okolí, ale nic podezřelého neviděli. Pravděpodobně zapomenutý granát, či co.

V tu dobu už ovšem byla trojčlená skupinka daleko od bojiště jdoucí po kamenitém srázu. Erik jde vzadu, s bazukou stále na rameni. A raketou v zásobníku. Přidržuje se pouze jednou rukou. Kdyby bylo náhodou potřeba dělostřelectvo...

To, co předvedl Bílý je obdivuhodné. Není slov. Jasná ztráta figur byla přeměněna v nejlepší obranou pozici, která kdy mohla existovat. Pěšec za pěšce. Vojáci za vojáky.... Ale kdo jsou ti, co tohle dokázali přežít? Bílý se usmál. Ztratil dámu, ale získal možná něco víc. Možná. Jenže.... teď je to jedno. To se dozví příště....

______________________________________________________________________________________

Jestli vás zajímá, co tam dělala ta lopatka, tak je to součást vojenské tlakové strategie. ,,Útočníkovi dejte granáty a ostrou lopatku - lepší a levnější než bajonet."