Deník armádního cvoka - II. - Jak získat a ztratit spolubydlícího v jednom dni
Deník armádního cvoka - II. - Jak získat a ztratit spolubydlícího v jednom dni
Anotace: Sestřička získává spolubydlícího. Totožnost neznámá, stejně jako motivy toho, proč zrovna muže. Je vůbec možné, aby ho tolerovala osobnost, jež tak agresivně chrání křehkou duši?
Sbírka: Deník armádního cvoka
3. března
Zase bolest a utrpení. Dožene mě všude. Že prej je plno. Ale jestli je to pravda, to čert ví. A tak mám spolubydlícího. Nějakej druh válečný psychózy, ale jinej než můj, já jen nemluvím. On je paralyzován. Ale do řeči mu taky moc není. Říkám on, fakt je to on. Buďto se půlka armády zbláznila a je tu fakt plno, nebo chce Strejček tímhle něco dokázat, že sem strčil chlapa, teda spíš děcko. Ale co proboha? Chápu víc zdejší cvoky než pochody tohohle prťavýho cvokaře. Já o vlku a vlk vstupuje. Krátce si vzájemně pohlédneme do očí a on si beze slove sedne na židli u stolu, čelem k mému novému příteli. Nemůžu mu to vyčítat, sama jsem omezila těch pár slov za den na nulu. Asi jsem se na něj naštvala. Chci zapomenout a on mi jen ty hrůzy připomíná. To mi má jako pomoct? Vážně? Hloupost. Zatím se pustil do hovoru s Ležícím. On na rozdíl ode mě mu i parkrát odpověděl. Zdál se mi dost deprimovaný. Možná to bude tím co řekl nakonec. Prakticky Strejčka vyhnal s přáním aby ho nechal umřít. Já jsem pohlédla na Ležícího a Strejček pohlédl na mě. Pak se zeptal: „Co myslíš, měl bych ho nechat umřít?“ On myslel, že jsem na něj obrátila svou pozornost, protože to jeho přání považuju za kravinu a takhle mě donutí, abych ho přesvědčovala o opaku. Ale kdepak, já ho v té chvíli plně chápala a klidně bych mu v tom pomohla. Ale byly by z toho jen problémy. A tak jsem jen obrátila hlavu zpět ke stropu a zavřela oči. Zavřely se dveře a já usnula.
Výstřely, křik. Další výstřel, pronikavá bolest a krev tekoucí z nohy. Pronikavé oči. Strach. Cheche. Cheche. Výsměšný smích. Smích se blíží. Větší strach. Ty oči.
Kurva. Nevím, jestli jsem se vzbudila s křikem, ale rozhodně jsem se posadila. Ležící se mě ustaraně zeptal jestli jsem v pohodě. Kývla jsem na znamení souhlasu, ale zřejmě dost nepřítomně, nevěřil tomu. Začal mi povídat o tom, že když tu byl naposled, taky měl noční můry. Ale promluvil si o tom a nakonec zmizely. Fajn, takže ho poslali zpět do pekla, kde se zbláznil podruhé. Jsou nějaké limity na to, kolikrát se má člověk zcvoknout, aby ho pustili domů? Nezakrývala jsem, že ho přilíš nevnímám. Stále jsem se cítila vyděšeně a zřejmě jsem tak i vypadala, protože normálně nemluvný Ležící mi začal vyprávět nějaký příběh ze zákopu. Jistě velmi dojemný. Ne však pro mě. Mluvil o hluku a kulkách a mě nepopadala lítost, ale vztek. Ať kurva drží hubu. „Myslel jsem, že umřu. Křičel sem na kámoše, ať odsud někam zmizíme. Nejdřív se nechtěl hnout, ale pak jsme vstali a bylo to. On měl díru v hlavě a jeho mozek byl všude. Co je to do prdele za střely, že naše helmy jsou...“ Už jsem neslyšela co říkal. Ten debil prostě nemohl držet hubu. Pomalu jsem vstala a on dál mluvil. Šla jsem k němu a on zřejmě myslel, že ho chci utěšit. Já ani nevěděla, co dělám. Jakoby se ve mně skrývalo nějaké zvíře, které teď převzalo kontrolu. Přišla jsem až k té hnusné dřevěné židli a lehce jí chytila. Pokračovala jsem v chůzi a židli táhla za sebou. Ležící dál něco mlel, přidal i slzy. Kdyby kurva mlčel, nemusel by brečet jak bábovka. Došla jsem k posteli. A on stále pokračoval. Je ukecanější než ženská. Hleděla jsem mu do očí a s křikem „Drž kurva hubu!“ ho tou hnusnou židlí přetáhla. On vytřeštil oči a konečně zmlknul. Tenký červený pramínek stékal po jeho tváři a já se usmívala zadostučiněním, doufajíc, že to bude na hodně stehů. Stále jsem se usmívala, když Strejček vešel. Rozhodně byl pár vteřin v šoku. S tím samým pohledem jsem na něj koukla a pak si šla klidně lehnout. Jen jsem slyšela jak někoho posílá s Ležícím na ošetřovnu. Měla jsem sice zavřené oči, ale cítila jsem, že na mě Strejček zírá. Umíral touhou zeptat se, co se tu stalo, ale věděl, že bych mu řekla kulový. Ne že bych mu jindy něco řekla. Ale on takový pocit měl. Prý si počká na mé lepší já. Zas to lepší já. Proč pořád plácá kraviny. Někdy bych ho taky měla přetáhnout, aby se vzpamatoval. Chvíli tam stál a pak odešel. A tak jsem přišla o mého prvního spolucvoka.
Zase bolest a utrpení. Dožene mě všude. Že prej je plno. Ale jestli je to pravda, to čert ví. A tak mám spolubydlícího. Nějakej druh válečný psychózy, ale jinej než můj, já jen nemluvím. On je paralyzován. Ale do řeči mu taky moc není. Říkám on, fakt je to on. Buďto se půlka armády zbláznila a je tu fakt plno, nebo chce Strejček tímhle něco dokázat, že sem strčil chlapa, teda spíš děcko. Ale co proboha? Chápu víc zdejší cvoky než pochody tohohle prťavýho cvokaře. Já o vlku a vlk vstupuje. Krátce si vzájemně pohlédneme do očí a on si beze slove sedne na židli u stolu, čelem k mému novému příteli. Nemůžu mu to vyčítat, sama jsem omezila těch pár slov za den na nulu. Asi jsem se na něj naštvala. Chci zapomenout a on mi jen ty hrůzy připomíná. To mi má jako pomoct? Vážně? Hloupost. Zatím se pustil do hovoru s Ležícím. On na rozdíl ode mě mu i parkrát odpověděl. Zdál se mi dost deprimovaný. Možná to bude tím co řekl nakonec. Prakticky Strejčka vyhnal s přáním aby ho nechal umřít. Já jsem pohlédla na Ležícího a Strejček pohlédl na mě. Pak se zeptal: „Co myslíš, měl bych ho nechat umřít?“ On myslel, že jsem na něj obrátila svou pozornost, protože to jeho přání považuju za kravinu a takhle mě donutí, abych ho přesvědčovala o opaku. Ale kdepak, já ho v té chvíli plně chápala a klidně bych mu v tom pomohla. Ale byly by z toho jen problémy. A tak jsem jen obrátila hlavu zpět ke stropu a zavřela oči. Zavřely se dveře a já usnula.
Výstřely, křik. Další výstřel, pronikavá bolest a krev tekoucí z nohy. Pronikavé oči. Strach. Cheche. Cheche. Výsměšný smích. Smích se blíží. Větší strach. Ty oči.
Kurva. Nevím, jestli jsem se vzbudila s křikem, ale rozhodně jsem se posadila. Ležící se mě ustaraně zeptal jestli jsem v pohodě. Kývla jsem na znamení souhlasu, ale zřejmě dost nepřítomně, nevěřil tomu. Začal mi povídat o tom, že když tu byl naposled, taky měl noční můry. Ale promluvil si o tom a nakonec zmizely. Fajn, takže ho poslali zpět do pekla, kde se zbláznil podruhé. Jsou nějaké limity na to, kolikrát se má člověk zcvoknout, aby ho pustili domů? Nezakrývala jsem, že ho přilíš nevnímám. Stále jsem se cítila vyděšeně a zřejmě jsem tak i vypadala, protože normálně nemluvný Ležící mi začal vyprávět nějaký příběh ze zákopu. Jistě velmi dojemný. Ne však pro mě. Mluvil o hluku a kulkách a mě nepopadala lítost, ale vztek. Ať kurva drží hubu. „Myslel jsem, že umřu. Křičel sem na kámoše, ať odsud někam zmizíme. Nejdřív se nechtěl hnout, ale pak jsme vstali a bylo to. On měl díru v hlavě a jeho mozek byl všude. Co je to do prdele za střely, že naše helmy jsou...“ Už jsem neslyšela co říkal. Ten debil prostě nemohl držet hubu. Pomalu jsem vstala a on dál mluvil. Šla jsem k němu a on zřejmě myslel, že ho chci utěšit. Já ani nevěděla, co dělám. Jakoby se ve mně skrývalo nějaké zvíře, které teď převzalo kontrolu. Přišla jsem až k té hnusné dřevěné židli a lehce jí chytila. Pokračovala jsem v chůzi a židli táhla za sebou. Ležící dál něco mlel, přidal i slzy. Kdyby kurva mlčel, nemusel by brečet jak bábovka. Došla jsem k posteli. A on stále pokračoval. Je ukecanější než ženská. Hleděla jsem mu do očí a s křikem „Drž kurva hubu!“ ho tou hnusnou židlí přetáhla. On vytřeštil oči a konečně zmlknul. Tenký červený pramínek stékal po jeho tváři a já se usmívala zadostučiněním, doufajíc, že to bude na hodně stehů. Stále jsem se usmívala, když Strejček vešel. Rozhodně byl pár vteřin v šoku. S tím samým pohledem jsem na něj koukla a pak si šla klidně lehnout. Jen jsem slyšela jak někoho posílá s Ležícím na ošetřovnu. Měla jsem sice zavřené oči, ale cítila jsem, že na mě Strejček zírá. Umíral touhou zeptat se, co se tu stalo, ale věděl, že bych mu řekla kulový. Ne že bych mu jindy něco řekla. Ale on takový pocit měl. Prý si počká na mé lepší já. Zas to lepší já. Proč pořád plácá kraviny. Někdy bych ho taky měla přetáhnout, aby se vzpamatoval. Chvíli tam stál a pak odešel. A tak jsem přišla o mého prvního spolucvoka.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.