Až na konec nadějí...

Další den se chýlil pozvolna ke konci. Stíny se prodlužovaly a město pomalu mizelo ve tmě. Město bez světel, neonů, klasického ruchu automobilů a křiku lidí vypadalo zvláštně a cize. Minimálně tak přišlo Oldřichovi – a že Oldřich už několik velkých měst viděl. V mládí toho hodně nacestoval, patřil mezi ty děti, díky nimž si rodiče tak trochu realizují své vlastní nesplněné sny. Oldřichův otec chtěl být velkým, uznávaným sportovcem, ale kvůli poranění kolene se nikdy nedostal na vrcholovou úroveň. Oldřich podobné problémy neměl, jen mu namísto zranění dělal komplikace nedostatek talentu.

Někomu se prostě nezavděčíte.

Namísto sportovní kariéry tedy Oldřich zvolil novinařinu, pro jistotu sportovní, ale doma to bylo stále jaksi „napjaté“.

Ano, někomu se prostě nezavděčíte.

Stejně by Oldu zajímalo jestli jeho otec ještě žije, jestli ještě někdo jiný krom nich v autě vůbec žije…

Jestli je ještě naděje?

Ale naděje k čemu? Celý svět se zhroutil a stačilo na to pouhých 14 dní. Civilizace, které se budovaly staletí spadly jako domečky z karet, protože jejich základy byly chatrné, postavené na falši, hnijící morálce a klamu obecně. Co z ní zbylo?

Tohle fungující auto, které naši malou skupinku unáší dál – a kam vůbec a jak dlouho ještě než dojde palivo nebo než se něco porouchá?

Oldřich si promnul ospalé oči, už si nemohl vzpomenout, kdy naposledy klidně spal. Možná to bylo před těmi 14 dny, kdy se začaly objevovat první zprávy, které původně vypadaly jako béčkový hororový film. Mrtví vstávají a jdou si pro nás, pro naše maso…a nic je nezastaví. Nasadila se policie, pak armáda a pokud mohl Oldřich soudit z posledních seriozních zpráv jež se k nim dostaly, tak armáda zvažovala i nasazení jaderných zbraní, asi to už nestihli nebo zjistili bláhovost svého počínání. Asi…, to už se ale nikdy nedozvíme. Nákaza se šířila jako onen pověstný mor, během týdne se rozšířila prakticky do celého světa a spojení s ním uniklo. Oldřich si pamatoval na zmatené záběry prchajícího kameramana s hořícím Trafalgar Square v pozadí, které ho doslova šokovaly, pouštěl si je znovu a znovu do té doby, než přestal fungovat proud a i posléze, když jej zpětně „nahodili“ ze záložních baterií, tak se internetové stránky hlásily jako nedostupné. Co zmůže člověk, když je odpojen od všech těch svých technologických berliček?

Nic.

Kdyby aspoň v tom autě byla nějaká hudba, pomyslel si naštvaně Oldřich. Ostatní jeho spolucestující, stařík jménem František a pomalu tloustnoucí Jana se svým již dost otylým synkem Otou, vášnivým to fanouškem Star Wars, trochu podřimovali. František sice stále svíral svoji starou pušku a občas si něco zamumlal pod neudržovaný knír, ale jinak bylo krom hučení motoru v automobilu ticho. Nějakou hudbu, klidně i něco absolutně pitomého, cokoliv, co by prolomilo to tíživé ticho, přál si Oldřich… Přitom to není zase tak dávno, co se odmlčela poslední stanice…, den, dva? Asi tak nějak. Měli ji pod kontrolou nějací mladí kluci, kteří v poslední fázi asi také byli nakaženi, ale uměli si svůj konec náležitě užít, říkali do éteru sprosté vtipy a pouštěli různé staré vykopávky, ke kterým měl ale Oldřich bůhvíproč takřka vždy nějakou osobní vzpomínku, hráli třeba Master and Servant od Depeche Mode, tu samou skladbu, na kterou kdysi tančil na maturitním plese s moc milými děvčaty, hráli i Joan of Arc od OMD, skladbu, na kterou s těmi samými děvčaty dělal po plese trochu jiné věci. Byly to pro Oldřicha moc příjemné vzpomínky, aspoň na čas jej vytrhly z reality…. Jenže pak se rádio odmlčelo, nadobro.

A od té doby je tu skoro pořád ticho. Co také říkat….

Utichl veškerý zvuk, nebývalé ticho probudilo celou posádku auta.

„Došlo palivo“, suše pronesl Oldřich.

„Sakra“, pronesl František, rozhlédl se okolo teď již stojícího automobilu a sevřel pevněji svoji pušku.

Zezadu se ozval pláč a konejšivé zvuky, to malý Otík se probudil a jeho matka jej zkoušela utišit.

To tak ještě potřebujeme, pomyslel si Oldřich.

„Musíme dál po svých, už jsme mimo město, mělo by to tu být klidnější, zkusíme najít nějakou venkovskou usedlost, nějakou komunitu lidí, někdo musel přežít…“, řekl s nadějí v hlase, ale sám věděl jak moc falešně to muselo vyznít. Nikdy nebyl dobrým lhářem.

Otík sice kníkal něco ve smyslu, že ven se mu moc nechce, ale v autě nezůstal, poslušně cupital za ostatními pod ochrannými křídly své matky.

Tma noci už pomalu ustupovala novému dni.

Den číslo patnáct, pomyslel si Oldřich.

Vydali se lesní pěšinou, která vedla na nedaleké kopce. Oldřich tu kdysi byl s otcem, nedaleko byly nějaké chaty, kde kdysi s rodinou trávili prázdniny, ale to byl ještě hodně malý a teď postupoval značně intuitivně. Věděl, že zdejší oblast je trochu stranou hlavního ruchu, nicméně i tak, šance, že by tu byla nějaká komunita nenakažených byla velmi nízká.

Postupovali pomalu a obezřetně stezkou, i Otík už přestal naříkat, strach mu nedovolil. Světlo se pomalu více a více dostávalo ke svému slovu a zprvu jen těžce rozpoznatelná stezka se stávalo lépe viditelnou.

Dorazili brzy na mýtinu, tak si sedli a vzali se trochu ze svých tenčících se zásob.

„Není to daleko“, řekl Oldřich při přežvykování nevalně vonícího masa z kočičí konzervy.

Jana si unaveně povzdechla, nohy měla samý puchýř, ale nikoho se svými drobnými strastmi nezatěžovala. Otík byl na něj nezvykle potichu, poslední setkání s nemrtvými jej vyděsilo natolik, že na takovém místě, kde by klidně mohlo dojít k útoku raději ani nehlesl. V duchu si říkal, jak by se asi v podobné situaci zachoval Luke Skywalker. Pobil by nemrtvé mečem? A co pokud by jej kousli? Odsekl by si paži?

Odkudsi se ozval šramot.

Křup!

Praskla nějaká větev z lesů po jejich levici.

„Sakra….“, zaklel František a zamířil puškou na ono místo.

Jana k sobě blíže přivinula takřka nedýchajícího Otíka.

František pomalu vytáhl z opasku svůj nůž.

Křup!

Křup!

A pak to šlo velmi rychle.

Z lesa se vyřítila skupina nemrtvých, mohlo jich být snad tucet. František rychle několikrát vystřelil, ale každá puška se musí nabíjet. Nemrtví jej brzy obklopili a ač se zkoušel bránit údery pažbou, tak se jeho křik změnil v nepříjemný chrapot, který následně vystřídalo mlaskání nemrtvých při pojídání jeho masa. Jana se na celou scénu dívala bez hnutí, jen k sobě přivinula Otíka těsněji, řekla mu ať zavře oči a poddala se osudu. V posledním okamžiku před smrtím ji tělem projel jakýsi nečekaný pocit úlevy….

Oldřich se odmítal tak rychle vzdát, nejbližšího dotírajícího nemrtvého odkopl, dalšímu proklál svým nožem hlavu, čímž ale přišel o drahocenné vteřiny při jeho vyprošťování a rychle se k němu seběhl další.

Oldřich nechal nůž nožem a utíkal, utíkal seč mu nohy stačili, jeho otec by se svým nemocným kolenem nikdy pravděpodobně neběžel tak rychle, ale….na fotbalovém trávníku nejsou nečekaně rostoucí kořeny. Oldřich o jeden z nich zakopl, v jeho levé noze nepříjemně křuplo a on se svalil na zem.

„Ne!“, chtělo se mu křičet, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Jeden nemrtvý se k němu rychle blížil.

Pohlédl na něj.

Oldřich ho poznával.

Byl to jeho otec.

Poslední myšlenka, která Oldřichovi prolétla hlavou byla dost zvláštní povahy, napadlo jej totiž, zda aspoň teď otec docení jeho kvality a….bude mu jeho maso chutnat...