Strach

Tu noc byla nálada svině. Každý se schovával ve svém rohu se skleničkou čehosi tvrdšího. Byli jsme zasnoubeni s časem. Necelé dvě hodiny čekání, abychom si mohli připít na něco nového, možná krásnějšího, na budoucnost. Na nový rok. Poloprázdnou místnost zdobilo jemné světlo ohně z kamen. Zvostalci nemající už síly vstát se líně povalovali na gauči. A bylo mi to jedno. Pomalá ale nicotně řvoucí hudba plula mým tělem. Společnost, která mě obklopovala, mi nedala jinou možnost, než se zabavit samotné. Ale pár skleniček bílého mi pomohly k tomu, abych si vystačila. Necítila jsem nohy. Oněměly od přebytečné chůze na podpatcích vyšších, než bylo moje sebevědomí. Ale ani na to jsem nebrala ohled. Snažila jsem se napodobit ty sexy vyhlížející holky z raperských klipů, ale účinek to mělo jenom na mou sukni, která se pod vlnícími se stehny soukala nahoru.
Toužila jsem po spoustě věcí.
Po bílé kožené pohovce a chlupatém koberci, který prohrabávám prsty u nohou. Po měkké posteli a nahém těle, které se vpíjí do něžných tkanin. Po markantních oknech od stropu až k podlaze hledících na sněhobílé kopce a vzdálené město, které ožívá jenom nejhlubší nocí.  Toužila jsem po pocitu štěstí, který je způsoben maličkostmi, protože to mi nikdy nešlo. Po touze, která mě spalovala při myšlenkách na tebe, protože zakázané ovoce chutná nejlíp. Toužila jsem po tvé blízkosti, ona jediná byla tou maličkostí, díky které mé štěstí mělo význam. Toužila jsem, aby ses znenadání objevil vedle mě a odvedl mě pryč a bylo by mi jedno, kam bychom šli.
A tys tam tak stál ve dveřích. Jako nestranný pozorovatel. Zdálo se mi to nebo ses usmíval? Chtěla jsem tě a bylo to na mě vidět. Ale o tobě se to říci nedalo.
- Možná bych si mohla vyvrtnout kotník, aspoň škobrtnout nebo si zahrát na mdloby - pomyslela jsem si naivně. Možná bys mě zachránil. Ale člověk se těžko brání pocitu méněcennosti. Bojí se postupovat ku předu a dělat to, co by chtěl, nebo snad možná měl. Vždycky jsou na konci dvě možnosti, buď to dopadne špatně a nebo dobře. Strach ze špatného konce nám brání se pokusit jít za svým štěstím. Není to k smíchu?
Bylo mi k pláči. Zabouchl jsi za sebou dveře bez rozloučení.