Pěšcův Mat - Kapitola Druhá: Hnůj

Pěšcův mat

Kapitola druhá: Hnůj!

Muž, jehož věk dotýkající se čísla padesát, pokračoval po drobné cestičce. Vždy se tudy vracel domu. Plný pohody se kymácel ze strany na stranu, hlavou pohyboval do pískané jednoduché melodie. Usmál se, byl plný radosti. Těšil se domů.

Nohy pozvolna našlapovaly po drobném jehličí, které falešně chroupalo do rytmu udávaného kosákem na nejbližším dubu. Pierre LeBlanc byl energický mladík, i přes svůj vyšší věk. Kdekdo by mu typoval takových třicet let, nebýt těch šesti dětí.

Copak asi děláš maličká Emmo? Hraješ si s bratry, či tě zas François zavřel do sklepa? Xaviere zase s ostatními dětmi a Yvesem proháníš merunu? A ty, Viviane, zase trávíš čas s tím Térencem. A jak se vede tobě, Rolande, nejstarší synku? Jak to jde v Paříži?

Cesta ubíhala rychle. Zaháněl nudu vzpomínkami na svou rodinu, kterou mu kdekdo mohl závidět. A vlastně, taky že mu všichni záviděli. Milující ženu Eleannu, která se kdysi pyšnila největší krásou ve vsi, dnes se na ni již odráželo šest porodů, avšak i tak si v očích zanechala jiskru toho dávného mládí.

Začínalo se mírně stmívat. Naštěstí se les rozestoupil a dovolil Pierrovi shlédnou svoji rodnou ves zvrchu. Neměl chuť se s tím babrat a tak vysoký kopeček prostě seskákal. Léta praxe mu dovolovala udělat to bez jediného klopýtnutí. Když už se dal do běhu, tak to vzal až žíznivou čarou přímo domu.

V rychlosti ještě pozdravil vlídného staříka, který pohodlně seděl na křesle a pokuřoval z dýmky. Tento soused byl obvyklým vyzobrazením stáří. Neustále jen sledoval okolní svět se zabodnutou dýmkou v puse. Nebál se pozdravit kdekoho a vlastně neměl ve vsi ani žádné nepřátele. Když někdo chtěl, mohl si s ním popovídat téměř na jakékoliv téma. Stařík vždy byl pln historek, avšak nejradši zůstával u tématu o zkaženém světě.

Pierre by s ním prohodil i pár slov, ale domů ho to táhlo mnohem více, takže se rozhodl pouze pro letmý pozdrav.

Okamžitě, jakmile otevřel dveře, přivítal ho devítiletý Yves.

,,Tati!"

,,Proč jsi tady? Jdeš ven?" zamumlal a pohladil ho na vlasech

,,Hrajeme s Françoisem na schovku!"

,,Áha... A nemůžeš ho najít, co? Heleď, běž se podívat k panu Buckovi do hospody, jestli tam ten malej násoska zas někde netrčí. Mu ještě ukážu! A nebuď tam dlouho, jasný."

,,Jasně, tati"

,,Počkej! Vem mi odtamtaď džbánek, tady, na!"

,,Ano!" Yvsovi se otevřely oči. Těšil se na to, že Françoise objeví a pomstí se mu za to, co mu provedl. A na druhou stranu mu děkoval, jelikož mu vlastně takto dal příležitost dostat se do hospody. S broukanou písní na rtech a džbánkem podpaží vyrazil směle vpřed.

Pierre mezitím odhodil staré pracovní škrpály do kouta a v dřevákách napochodoval do kuchyně. Polibkem pozdravil Eleannu, která momentálně stála nad plotnou a měchačkou házela knedlíky z jedné strany kastrolu na druhou. Ještě jí pohladil břicho, čekala další dítě.

,,Ahoj, broučku."

,,Ahoj. Jak se vede?"

,,Ále dobře, na pile bylo pár problémů. Dva chlapi onemocněli. Musel jsem za ně vzít kus práce... Zítra bychom měli jít zase do lesa, protože dochází dřevo... Co bude k večeři?"

,,Knedlíky a zelňačka. Naber si... Mimochodem, malý je zle. Nevypadá nejlépe."

,,Co s ní je?" Pierre se zamračil.

,,Teplota."

,,Áh tak, to přejde. Co kluci a Viviane, či Roland, neměl by se ten vykuk na nás podívat?"

,,Znáš to, zas někde lítají. Viviane odešla před dvěma hodinama, každopádně, myslím, že teď by se měla nějak vrátit. A Roland, no, to je kapitola sama o sobě," pousmála se a opět se vrátila k míchání knedlíků. Mezitím si Pierre nalil řídkou polévku a usadil se v obýváku. Pohodlně ještě hmátl po novinách, které rozložil nalevo od polévky. Zalistoval a ihned je znechucením opět položil na stůl.

,,Leningrad je v obležení!" zařval směrem ke kuchyni

,,Cože?"

,,Říkám, že ty mrchy už sahaj na Leningrad."

,,Áh tak! Neměl bys to řvát moc nahlas!"

,,Tak když jsem to řekl potichu, taks mě neslyšela, teď máš zase jiný problémy. Že já radši nedržel hubu!" dopověděl Pierre a začal se smát na celé kolo. Zato Eleanna přísnost hrála dobře. Dělala uraženou, jak nejlépe uměla. Ale nakonec to také nezvládla a úsměv nad ní zvítězil.

Dojedl polévku, šel zkontrolovat Emmu. Spala zachumlaná v posteli, jen se potila, tudíž Pierre nechal místnost na chvíli provětrat. Čistý vzduch se vyměnil za vydýchané prostředí a mohl sejít zase dolu, aby si dal další sousto oné výborné polévky. Když kůrkou od chleba vylízával již druhý talíř, přivalil se do předsíně hluk.

,,Nazdar, tato, mamo! Byste nevěřili, co jsem našel. Takový dvě strašný trosky." byl to Rolandův hlas. Jakmile se jeho radostná tvář objevila ve dveřích jídelny, vůně hospody zaplnila okolí.

,,Óh, ty vole blbej, z tebe to táhne."

,,Né tato, to nejde ze mě, to jde z těhle dvou pacholků. No, co se bojíte, předstupte, jako správní muži. I já jsem si tohle zažil." Svěšené hlavy Xaviera a Françoise se vynořily vzápětí za jeho zády. Jako poslední přikročil mladý Yves se džbánkem.

,,Hospoda, co? Dělejte, dejchnout!"

,,Hehe!" vysmál se jim Roland a šel si nalít polévky. Posadil se hned naproti svému otci.

Dvě smutné a vystrašené hlavy přistoupily k Pierrovi a mírným větříčkem počechraly jeho nos. ,,No, dobrá... Není to tak strašný, jak jsem si myslel. A jedno pivko, vínko vlastně nikdy nikoho nezabilo, že Roldo? A teď se běžte nažrat, ať nejste hladový! A VLASTNĚ, doufám, že vás tam zítra neuvidím, vodchod!"

,,Jasně, tati!" zvolal tabákem a alkoholem páchnoucí dvojhlas, který jakoby náhle ožil. Oba kluci se dali do vášnivého projednávání. A Roland se nad tím jen smál s otevřenou hubou.

,,Tak, co Roldo? Už jsme ti chyběli, že ses na nás přišel podívat? A co, jak ti jde učení, baby a tak?" Pierre nalil dvě sklenky staršího vína, které si jeho rodina schovávala pro vzácné příležitosti.

,,No, škola, no, to bych přeskočil. Hé, že? No, jinak Paříž je parádní. Ale ztrácí to tu venkovskou auru, to venkovské cosi... Prostě, je to tam jiný, ženský jsou tam jiný... Ale jinak, kavárny, hospůdky, sladkosti... Výborné, delicatesní..."

Roland by pokračoval v drobném výkladu, kdyby ho nepřerušila jeho malá sestřička. Okamžitě z rozzářenou tváří vstal, objal ji a přinesl ke stolu.

,,Tak jak se vede, ty malá beruško! Pamatuješ si ještě na bratříčka..." Načež se malá Emma rozesmála a dva měsíce neviděného bratra počechrala po vlasech.

A nakonec si všichni sesedli k jednomu stolu jako velká rodina.

...

Prohlédl si odraz svojí tváře v bočním zrcátku. Pozoroval se takhle už od chvíle, co vyjeli. A věděl, že tohle bude těžký den. Obrátil se na zamračeného řidiče kamionu a sledoval jeho znuděné přežvykování. Poprosil ho o cigaretu, kterou si vzápětí vložil do úst. Poté se duševně připravil. Rukou sjel po služební zbrani a sáhl do kapsy na stehně. Vyndal hřeben a všechny vlasy si zčesal na pravou stranu, přičemž se mu na hlavě rýsovala nádherná pěšinka.

...

,,Tak co, vy dva malí pouličníci, pořád zlobíte tátu?"

,,Mno, srát mě? Vždyť sám dobře víš, že není dvakrát dobrý tátu srát, že Roldo?"

,,No jo no. A co vlastně na pile?"

,,No, těžká práce jako vždy. Ale to vy Pařížští flákači nikdy nepochopíte."

,,Tati, co to je pouličník?" nevydržela se svoji zvědavostí Emma, načež se Roland pousmál.

,,Takovej vtípek z toho slabšího šuplíku." vyslovila hlava rodiny a zazubila se na celé kolo. ,,Ta Viviane tu stále není... Ten Térence má nějakou nezvyklou výdrž."

,,Závidíš mu, že starochu?" Eleanna ho klepla do ramene.

V mnoha jiných rodinách se upřednostňoval tvrdý puritánský režim, ale LeBlanc byl jiný. Nevěřil v boha a nic jiného mu nezakazovalo žít svázaně. Upřednostňoval otevřenou mluvu a v tomto duchu vychoval celou svoji rodinu.

...

Auta zastavila a Filip Villon došlápl tvrdě na zem. Velitel četnictva z nejbližšího města dal pokyn k zahájení akce. Jeho muži okamžitě započali v plnění rozkazu.

...

Dveře se rozletí. Udivené pohlety LeBlancových se střetnou s těmi přísnými.

,,O co jde?" zeptá se Roland a vzápětí se jeho hlava dotýká stolu. Pěst nejbližšího četníka mu vyrazila zub. Vyděšený Pierre se rozhlíží ze strany na stranu a obě ženy začínají v panice běsnit. Čtyři slepé výstřely do stropu je ztiší. ,,TICHO!" Nešetrné uchopení zápěstí. Urostlý muž smýká malým Yvesem po podlaze. Pierre dostává pažbou ránu do čela. Natrhne se mu obočí a okamžitě ho uchopí dva muži. Ačkoliv se zmítá, nezmůže nic. Krátce nato dostává úder do zátylku a je vyhozen na dvorek. Dopadne na nebohého Xaviera a krátce nato ho tři urostlí muži rovnají vedle Françoise. Jeho žena je z domu vyvedena jako poslední. Všichni stojíce vedle sebe, zády k domu, hledí do hlavní pušek. Zrychlený tep a bušící srdce. Pláč. Do domu vbíhá dalších sedm mužů. Hluk. Roztřesený François sleduje člověka přímo naproti němu. Mračí se a míří do země. Pravá vráska na tváři se nečekaně pohne. Mírně cukne zbraní. François neudrží svůj močový měchýř. Tekutina stéká po stehnech. Emma v Eleannině náruči brečí. Neví, co se děje. Eleanna ji do uca slabě zpívá ukolébavku. Xavier se kolébá ze strany na stranu. Ví jediné, nesmí nechat mdloby zvítězit. V černém obrazu sleduje tři pušky mířící na jeho hrudník. Roland nechápe. Sleduje šedivého muže. Husté obočí a pod ním ostré oči. Modré. Jako je jeho oděv. Oděv četníků. Zato zbraň je hnědá, po dřevu. Zrychlený dech. Pierre stočí pohled trochu napravo, zaregistroval Viviene. Má děs v očích, drobné zahýbání hlavou jí odhání pryč. Drobná dívka pociťuje svoji slzu. TATÍNKU! Poté Pierre stočí pohled do těch zlověstných očí na druhé straně. Jsou také nervozní, sledují okno. Zda-li se nevykloní někdo, kdo by dal pokyn.

Patnáct četníků zbraněmi krouží po okolí. Čas tiká nadsvětelnou rychlostí. François pociťuje zvratky deroucí se na povrch. Už to trvá příliš dlouho. Pro něj. Zato Pierre vycítí problémy, jakmile sedm mužů opouští jeho barák. Byli tam krátce...

Filip zahodí nedopalek do bláta a vytáhne si další cigaretu. Krok. Pohlédne Pierrovi do očí. Jako by říkal: ,,Proč?“ Udělá další krok a ocitne se před Eleannou s drobnou dcerkou v náručí. Zašklebí se a znovu sjede Pierra tím stejným pohledem jako předtím. V rychlosti ještě pohlédne na zbytek rodiny. Zmatený Roland, otlučený Yves, roztřesený Xavier, a François s pozvolna vytékajícími zvratkami. Dusí se. Filip stále drží pravou ruku na pistoli. Je připraven ji kdykoli vytáhnout. Stačí udělat jediný špatný pohyb. Udělá dva kroky v opačném směru a opět stane před Eleannou. Sleduje její vystrašený obličej. Foukne jí do něj oblak kouře.

,,Víte, že máte docela pěknou dcerku.“ pohladí levou rukou Emmu po blonďatých vlasech. Eleanna chtěla ucuknout, ale v poslední chvilce strnula a nechala velitele četníků udělat toto gesto. ,,Jakpak se jmenuješ maličká?“

,,Jmenuje se Emma. Co chcete?“ vložil se do toho Pierre, když viděl, jak je jeho dcera vystrašená.

,,No, je vaše žena těhotná? Já si myslím, že je... Co tipujete, že se narodí, huh?“ odbočil Filip.

,,Co chcete?“ ztišil Pierre hlas. Zdálo se mu to, nebo se velitel četníků mírně zamračil a drobně přivřel pravé oko, přičemž obočí vyletělo nahoru.

Viviane sledovala scénu z povzdálí, ztrnula. Slzy ji ztékaly po tváři.

,,Nemáte náhodou o trochu více dětí? Kde je vaše nejstarší dcera?“

,,Já opravdu nevím. Je plnoletá, dělá si, co chce.“

,,Přesto stále žije s vámi. A přitom na druhou stranu, tenhle tu taky nemá, co dělat, že?“ pokynul hlavou směrem k Rolandovi. ,,No, ale zpátky k věci... Že? Vaše žena by měla porodit každým okamžikem, nebo ne? Možná tak měsíc, dva... Takže je stůj co stůj doma, že? Nebo byla nedávno někde pryč?“ Filip přidal na slizkozsti hlasu. Okolní čumilové, sousedé, se zatnutým dechem sledovali událost.

,,Byla u doktora... Před pěti dny.“

,,No? A děti?“ Filip levou rukou uchopil levnou cigaretu a plivnul tabákovou močku do bláta.

,,Hrály si... Venku.“ vložila se do tématu Eleanna, načež to François nevydržel, drobně se předklonil a vyvrhnul večeři.

,,Na půdě si schováváte seno pro lepší časy?“

,,Ano.“

,,Dobrá to stačí.“ znovu si uplivnul a v rychlosti přeskákal těch několik metrů, nechal zbylím četníkům volnou mušku a beze slova mávnul pravačkou ve svislém směru. Xavier nezvládne tíhu situace, dolehne na něj duševní zhroucení. Eleannino tělo se zhroutí...

…

O hodinu později sledoval Filip svého zástupce přes sklo flašky od velmi dobré whiskey.

,,Víš, vždy přemýšlím, jestli jsem se zachoval správně. Jestli mi to za to stálo. Totiž stačí jediná chyba a vše padne na mou hlavu...“

Jeho zástupce mu též pohlédnul do očí. A odpověděl...

…

Bůhví, jak by dopadla, kdyby ji Pierre nechytil.

,,POLOŽTE JI NA TEN STŮL! DĚLEJTE!“ stůl byla jediná věc, která zůstala na svém místě. Jinak byl všude okolo neskutečný bordel. ,,ROLANDE, SKOČ ZA DOKTOREM! POSTAREJTE SE O EMMU A XAVIERA.“ Věděl, kam má jít. Dal mu iniciály. Půda – seno. Přeskákal rozházené kusy nábytku a vyrazil na ono místo. Nevěděl do samého konce, co tam najde. Ale tušil. Ten četník mu to vlastně nepřímo řekl. Nechal je žít. Jen tak pro nic za nic. Nikdy předtím ho neviděl, ale daroval jemu a jeho rodině život.

Okamžitě skočil na hromádku sena, vypadala jinak. Odhodil nejvrchnější vrstvy a nahmatal to, čeho se obával. Vzpomněl si na tu dobu před tolika lety. Věděl, co jsou ty věci zač. Zbraně francouzské výroby. Pět Fusilek 1907 a tři pistole značky Lebel 1892. Ať to sem dal kdokoli, musí to zmizet...