Černý déšť (část první)

Černý déšť

 

Adrian a Jason seděli v autě a řítili se noční přírodou. Byla
opravdu ošklivá bouře a pršelo velmi hustě. Bylo 11 hodin v noci.
V podstatě bylo vidět jen na okruh 40 metrů od auta, dál už byly jen temné
vodopády. Měli namířeno do jednoho města, které bylo proslulé velkými párty a
mejdany. Však oni na to také měli věk. Bylo jim oběma 21. „ Prosímtě můžeš mi
vysvětlit, proč zrovna v tomto SKVĚLÝM počasí jedeme pařit?“ Adrian upřeně
civěl přes volant do slejváku před reflektory a vnímal, jak světla proráží
salvy deště. „Natřel ses krémem? Aby ses náhodou nespálil“, odpověděl
sarkasticky Adrian a nespouštěl oči z betonové silnice. Byl dobrý řidič, ikdyž
neřídil ještě příliš dlouho. Jason prohlásil: „ Jasný, moc vtipný…a já se budu
smát, až zabloudíš. Tudy jsme nikdy nejeli, to víš. Zadruhé, ten déšť vypadá
pěkně na hovno. A za třetí: Zpomal trochu! Nebo chceš skončit s rukama
v sádře?“ Poprvé za celou dobu se Adrian podíval na Jasona a
s úsměvem řekl: „Ty se bojíš. Hehe. S takovou fakt nikoho dneska
nesbalíš.“ Jeli celkem opuštěnou krajinou. Všude kolem byly lesy a louky. Ale
žádné domy. „Hele pitomče, já mám holku. Nepotřebuju balit jiný. Samozřejmě,
kdybych to chtěl tak to půjde.“ Adrian vyprskl smíchem: „Ty že umíš balit
holky? Teda, takhle sem se už dlouho nebavil“. Jason měl v obličeji
uražený výraz a řekl provokativně: „ No a co! Ale aspoň pořád nemachruju jak
ty! Ty jako umíš balit holky? Dovol, abych se zasmál. Kdy to bylo naposled,
před rokem,?“ Adrianovi se vytratil úsměv z tváře a odvětil: „ Sklapni!“
Po chvíli se na sebe podívali a zasmáli se. „ No a co, ale jdou nám jiný věci
no ne?“, „Jasně Adriane, každopádně.“ Pokračovali v jízdě. Silnice měla málo
kopců, spíše zde bylo mnoho mírných zatáček. Adrian se držel kraje silnice a do
smyku se doposud nedostal. „Ale máš pravdu, je vidět totální hovno. Prostě dnes
tam má být ta dobrá akce. Co já za to můžu, že je tak hnusně?“ Za nimi žádné
auto nejelo, akorát jedno je minulo z protisměru. Jeli zhruba rychlostí 60
km za hodinu. Nebylo zapnuté rádio, takže bylo slyšet hlasité bubnování
divokých kapek na okna a poměrně monotonní zvuk motoru. „ Jak dlouho ještě?“
zeptal se Jason. „ No, asi 15 minut podle mapy. Já vím, už jedeme dlouho, ale
uvidíš, že toho nebudeme litovat.“ Přejížděli zrovna rovinku, kde na obou
stranách silnice byla louka. Občas se i zúčastnil blesk a hrom, což samozřejmě
osvítilo celou krajinu jasnou září. Jason se zamyšleně díval do temnoty na
promočenou louku. Přemýšlel zrovna o své přítelkyni, jak se před ním svléká, a
měl dojem, že ve tmě na pravé straně od auta cosi zahlédl. Nevadí, to mohlo být
cokoli. Nepodstatné. Začal opět přemýšlet o své holce, když to uviděl znova.
Byla to jakási tmavá silueta na louce asi 10 metrů od silnice. Jason to ale moc
neviděl. Než stihl vůbec začít rozpoznávat, co to je, už to bylo ve tmě za
nimi. Chtěl něco říct Adrianovi, ale ten by se mu jen vysmál. Zrovna nějak
nikdo z nich nic neříkal a Jasona nenapadlo, co by nadhodil. Přece jen už
se znali dlouho a věděli o sobě opravdu všechno. Dál sledoval bouři a ubíhající
krajinu. Pak zablýskalo a celou krajinu ozářilo na dvě sekundy světlo. 10 metrů
od silnice stála jakási temná postava zády k nim. Jason se lekl a prudce
s sebou škubnul. Okamžitě zase byla všude tma a Adrian řekl podrážděně: „
Co je sakra? Nebuď takovej posera! Jsi chlap nebo ne?“ Jason se dál díval ven a
řekl: „ Adriane, tam něco bylo. Mám dojem, že sem v tom blesku viděl
někoho stát na louce.“ Adrian se na něj podíval a prohlásil: „ Cože? Jsi
normální? Prosím tě, kdo by tam teď asi stál co? Kterej bezdomovec se rád
sprchuje?“ A zasmál se vlastnímu vtipu. „ Už i předtím se mi zdálo, že tam na
té louce něco vidím. Už dvakrát.“ Adrian do něj drbnul pěstí a pravil: „ Hele
ty a Jessica byste měli omezit sledování hororů, jinak se to projeví na vašem
nudném sexu,“ Adrian se začal smát a Jason už chtěl pobouřeně odpovědět, když
to ve tmě viděl znovu. Připadalo mu to jako muž v černém obleku, který
nehnutě stojí v dešti zády k nim. Oni ale jeli dál, takže silueta
byla opět pohlcena tmou. „ sakra, nedělám si srandu! Jsem si jistej, že tam
někdo byl! Zpomal!“ Adrian zpomalil z 60 na 40 a řekl: „ Víš, že se občas fakt
chováš divně?“ „Hoď tam zpátečku! Pokud se nehnul, bude tam ještě stát.“ „
Jestli kecáš, zaplatíš mi celej benzín, ne jen půlku.“ Adrian zastavil a hodil
zpátečku. Couvali do tmy za sebou. Jason napjatě a s bušícím srdcem
sledoval pravou stranu silnice a vyhlížel temnou postavu s kapucí. Couvali
asi 100 metrů a nikde nikdo nebyl. „ Hochu, ty máš halucinace. Měl bys
navštívit blázinec. Jedem, přestaň z nás dělat blbečky, to už dlouho není
vtipný,“ pronesl Adrian a opět se rozjel dopředu. Jason začal: „ Ale já fakt
nežertuju. Nejdříve sem viděl dvě takový postavy ve tmě, potřetí to ozářil
blesk. Byl to někdo v kápi. A počtvrté jsem to zase viděl. Jsou od sebe
asi 200 metrů, každej z nich a stojí v dešti. Všichni byli asi 10
metrů od kraje silnice, na té louce. Já sám nechápu, co to má znamenat.“ Adrian
začal ztrácet humor a trpělivost: „ Dejme tomu, že máš pravdu. Třeba tam fakt
jsou nějácí lidi. Ale která parta idiotů by v tomhle slejváku dělala
vtípky, Co?! Proč by tam někdo stál, ještě jak říkáš, s tak dalekými
rozestupy? Myslíš, že jako chcou strašit lidi nebo co? Taková pakárna by
nenapadla ani nás, tak se vzpamatuj!“ Jason nevěděl, co má říct. Bylo to fakt
velmi absurdní. „ Ok, ok. Omlouvám se, asi se mi to jen zdálo.“ Jeli dál
bubnujícím deštěm, který nepřestával. Jeli asi 2 minuty a Jason se díval
z okna. Zablýskalo se. Jason to viděl znovu. „Brzda!“ Vyjekl nahlas a
Adrian v úleku dupnul na brzdu. Auto s pištícím hlasitým zvukem
pneumatik klouzalo ještě několik metrů, než na rovince zastavilo do nuly.
„Kurva, co zas??!“ Vyštěkl naštvaně Adrian. Jason ve tmě ukázal na siluetu
postavy: „Tam!“ Adrianovi ruply nervy. Zařadil zpátečku, pustil spojku, dupnul
na plyn a u toho otočil prudce volantem doleva. Auto vystřelilo šikmo dozadu,
přičemž málem srazilo předním nárazníkem značku u silnice. Dálková světla auta
nyní byla namířená směrem do pole, kam Jason ukazoval. Měl pravdu. Viděli to
oba. Asi 10 metrů od asfaltové silnice na poli stála temná postava
v černém kabátu s kapucí. Stála botama v blátě. Adrian byl beze
slov. „ Půjdu se za ním podívat.“ Adrian jej chytnul za paži a procedil skrz
zuby: „ Seš šílenej? Ten chlap může být nějákej magor!“, Jason se mu podíval do
očí a řekl: „ Neboj se.“ Otevřel dveře a okamžitě si musel dát kapuci, protože
mu tělo začaly bičovat divoké kapky. Světla byla pořád fixovaná na postavu.
Jason udělal pár kroků vpřed ke kraji silnice a zařval: „ Hej! Hej vy tam!
Potřebujete pomoc?“ Chlap ho buď neslyšel nebo ho ignoroval. Nyní to zařval
opravdu nahlas: „HEJ! PANE! JSME TADY NA SILNICI!“ Tajuplná postava
nereagovala, ani se nepohnula. Adrian na něj z auta zakřičel: „ Pojď sakra
zpátky, Jasone! SER NA NĚJ! NASTUP!“ Ale Jason to zkoušel dál. Ještě dvakrát na
něj zaječel. Nic. Ztratil trpělivost. U silnice našel asi 5-centimetrový kámen,
trochu se přiblížil na pole k postavě, napřáhnul se a hodil vší
silou.  Kámen trefil postavu zezadu do
hlavy. Jason nemohl uvěřit, že se trefil. Jenže trefený se ani nehnul. Očividně
ho to ani nebolelo. Udělal další krok k postavě. Byl nyní asi 5 metrů od
postavy. „ŽIJEŠ VŮBEC, FEŤÁKU?!“ Udělal ještě jeden krok kupředu a postava se
najednou dala do kroku směrem od něj. Šla směrem kamsi do neznáma. „Stůj!“ Ale
postava začala ještě zrychlovat krok. Pak začala rychle utíkat pryč, až už
zmizela v bouři a z dosahu reflektorů. Jason byl zmatený a díval se
do tmy. Pak se vrátil do auta. „ Šílenče! Můžeš být rád, že utekl! Kdyby na nás
vytáhl bouchačku tak jsme nahraný!“ Jason cítil srdce téměř v krku: „ No,
asi to není žádnej vtip, Adriane. On necítil, když ho do palice trefil kámen. A
očividně takových idiotů tady postává víc. Vůbec nic nedává smysl. Musíme tady
z toho blázince rychle vypadnout. Nemám z toho dobrej pocit. Ať už
jsme ve městě.“

Jízda tedy pokračovala. Delší dobu neviděli žádné postavy u
silnice. Adrian se za volantem díval i na svoji levou stranu, ikdyž po levé
straně Jason ještě nikoho neviděl. Jason velmi obezřetně sledoval přírodu za
oknem. Nyní jeli nějakým lesem. Už se chtěl podívat na Adriana a něco mu říct,
když to stejné znovu spatřil. „ Okamžitě zastav. Mám toho dost.“ Zastavili a
Jason prudce otevřel dveře. Adrian ho přemlouval, ať se na takové počínání
vykašle, ale Jason byl příliš rozčílený na to, aby mohl racionálně uvažovat. „
Pojď sem, ty sráči! Na co to tady hraješ?!“ Zaječel na stejně vypadajícího
muže. Též stál deset metrů od cesty mezi stromy. Rozběhl se rychle k osobě
stojící k nim zády. Muž v kabátu začal stejně jak ten předtím utíkat
pryč do lesa. Jason se snažil co nejrychleji utíkat. Muž v kapuci byl
stejně rychlý jako on, takže jej nedoháněl. To nevadí, Jason byl vytrénovaný,
byla to už jen otázka sekund. Musí ho unavit. Taktak se ale vyhnul stromu před
ním, poté se seknul do obličeje jakousi větví, takže se přestal na chvíli
koukat. Zakopl v rychlosti o pařez a spadl tvrdě na zem. Postava se během
pár vteřin vzdálila do lesa. Zvedl se a zjistil, že má krev na tváři od větve.
Vrátil se k autu a chvíli takhle seděli. Adrian a Jason se na sebe
mlčenlivě dívali a poslouchali déšť. „ Vzdávám to. Jedem na párty.“ Jeli asi
další minutu, když tato postava stála uprostřed silnice. Adrian dupl na brzdu a
stáli asi 5 metrů před postavou. Tentokrát stála čelem k nim, akorát hlavu
sklopenou v kapuci, takže pořád ještě neviděli obličej. Adrian začal
vytrvale troubit, aby dotyčný uhnul z cesty. Nic. Vyměnili si pohledy a
odkývli. „Ok, nedáváš nám jinou možnost, zmetku,“ Adrian dal zpátečku a couval
několik metrů dozadu. Zastavil asi 25 metrů před terčem. „Takže rozjedu se co
nejrychleji. Jestli neuskočí z cesty, má smůlu. Tuhle hru vyhrajeme tak i
tak.“ Sešlápnul plyn a rozjížděl se prudce. Řadil svižně stupně a velmi rychle
se blížili postavě. Než Adrian stihl jakkoli jinak reagovat, vše se odehrálo
během půl vteřiny. Ozvala se tupá rána, jak nárazník vrazil do nohou bytosti,
následně bytost přejela přes kapotu a trochu poničila nárazem přední sklo. Pak
se po straně auta složila na silnici. Adrian křečovitě zabrzdil. Oba byli
zkamenělí. Neodvážili se podívat ani na sebe. Došlo jim, že zabili člověka.
Adrian se třásl po celém těle a Jason ztuhle civěl do deště za sklem. „Rychle!
Třeba ještě žije!“ Vyjekl Adrian, vyrazil dveře a rozběhl se k člověku na
zemi. Strčil ruku do otvoru kapuce a nahmatal hrdlo. Necítil žádný tep. Asi ho fakt
zabili. Zvedl se a chtěl jít říct Jasonovi, že ho musí někam schovat, když
v tu chvíli uslyšel jákysi zvuk. Musel být dostatečně nahlas aby přehlušil
hluk bouře. Otočil se a naslouchal. Uslyšel zvuk znova. Znělo to jako vrčení
naštvaného psa. Ozývalo se to ze směru mrtvoly. Přiblížil se mrtvole a
poslouchal. Opět vrčení. Nikde žádného psa neviděl. Potom se začalo tělo na
silnici třást, a to velmi prudce. Adrian sebou škubnul úlekem a udělal pár
kroků vzad. „ Jasone, tohle musíš vidět!“