Proměna

Uprostřed noci, kdesi v temném hvozdu, hořel malý oheň. Jeho teplá záře dopadala na okolní jehličnany a tím více prohlubovala tmu za nimi. Větve se téměř ani nehnuly. Bylo ticho. Ticho, které je v podobných situacích stejně tak příjemné, jako nepříjemné. Jednou vám přijde, že je to nějaké podezřelé a že takový klid je opravdu nezvyklý. Pak něco kousek od vás v lese zapraská a vám tělem projede mrazivý pocit. Pokládáte si otázku... „Co to bylo?!“ A buďto přidáte více do kroku, nebo jako v našem případě, se přiblížíte více k ohni. Podobně tak jako muž, co seděl u ohně uprostřed malé mýtiny a upřeně sledoval žhavé uhlíky, jak mění barvy z červené na černou a naopak.
Výraz v jeho tváři značil únavu a strach. Plameny šlehaly a mihotaly se ve vzduchu jako červenožlutý papír, do kterého fouká silný vítr. Světlo ohně dovádělo na tom svraštělém obličeji, jako by ho chtělo rozhýbat. Stíny se prohlubovaly, natahovaly, skákaly z jedné vrásky na druhou... Přesto však obličej zůstal úplně nehybný. Zamyšlený. Až po chvíli se hlava muže zaklonila a vzhlédla směrem k nebi. Bylo temné, zamračené, bez jediné hvězdičky. Žádný měsíc, který by alespoň trochu vyjasnil ty temné kmeny stromů, které se ztrácely po prvních několika krocích v černém lese.
Muž zasykl bolestí. Vztyčil pravou paži a dlaní se dotknul zranění na jeho levém boku. Pod zašpiněnou košilí mu vytékala krev. Ani obvázaný kus látky příliš nepomohl. Krev se prosakovala skrze ni a stékala níže po těle. Bez přestání. Kapku po kapce. Přes to všechno měl muž pomalý dech a jeho srdce se po nedávné události opět zklidnilo. Jeho myšlení si však pohrávalo stejně jako plameny ohně. Tmu střídalo světlo a světlo zase tmu. Bude žít...? Nebude žít...? Namáhavě se snažil přijít na to, co bude dál. Co má teď udělat. Zraněn v hlubokém lese a beze zbraně.
Z mysli se vynořil obrazec. Obrazec jeho samotného, jak jede na koni po stezce, kterou se již dlouho nikdo nevydal. Jak se z lesa vyřítila smečka vlků a napadli jeho i koně. Viděl, jak on sám padá na zem, zatímco se kůň snaží zbrklými pohyby setřást velkého vlka, co mu visel zakousnutý na jeho hrdle. Jak spadl z koně, stal se ihned středem pozornosti jednoho z vlků. Dokázal se ohnat pěstí a udeřit ho, přestože měl jeho tesáky zaryté ve svém boku. Vlk zakňučel a odskočil. Pak si ho přestal všímat a přidal se k ostatním. Ležíc na zemi, bezradně sledoval pušku, co byla v pouzdře na okraji sedla. Ale nebylo možné se k ní v tu chvíli dostat. Kůň poskakoval, zmítal se a kopal. Ale zbytečně. Viděl, jak ho nakonec udolali a dostali tam, kde ho chtěli mít. Začala zběsilá a nekompromisní hostina. Vzpomínal, jak se v tu chvíli sebral a utíkal bezmyšlenkovitě, se staženým hrdlem kamsi do hustého lesa. Rukou si stále přidržoval ránu na svém boku, až se nakonec přeci jenom zastavil. Teď přemýšlel, jak dlouho vůbec utíkal, než našel tuhle mýtinu. Byl unaven. Už nemohl dál. Musel se utábořit a odpočinout si. Má oheň, který ho ochrání před vlky. Přesto jeho život visí na vlásku, který je s každou kapkou krve tenčí a tenčí.
Víčka mu klesla. – Ne, ne – Říkal si v duchu. Musí vydržet. Ale ta únava je mnohem silnější. Chce se mu moc spát. Chce si lehnout a klidně zavřít oči. Ale co oheň? Co rána na jeho boku? Víčka mu znova klesla. Tentokrát je nechá alespoň chvíli zavřená. Ale opravdu jen na chvíli... Jeho srdce bylo stále klidnější a pomalejší.

Po nějaké době se mraky rozestoupily a měsíc zazářil v celé své bílé kráse. Na to se lesem prohnal slabý vánek. Nejdříve rozkomíhal špičky stromů a jejich skleslé větve a až pak vlétl do ohně, který se s jeho pomocí rozpraskal. Několik jiskřiček vyšlehlo z plamene a vlétlo do obličeje člověka sedícího poblíž. Muž se však neprobral. Seděl tam nehybně, hlavu vkleslou mezi koleny. Ruce měl volně svěšené, místo aby si jimi přidržoval stále krvácející ránu.
Lesem se najednou ozvalo vlčí zavytí a slabý šelest, který se po chvíli změnil v dusot, způsobovaný několika desítkami vlčích nohou. Našli ho... Z temných míst lesa, obklopujícího mýtinu, se vynořila spousta párů žlutých očí. Svítily snad více než žhavé uhlíky, které v ohništi ztrácely pomalu svůj jas a barvu. Vlci vystoupili ze všech stran lesa na palouk, směřujíc k člověku, sedícímu u téměř vyhaslého ohniště. Byl stále nehybný. Na přední části jeho těla si již světlo z ohniště nepohrávalo. Ještě chvíli pouze skomíralo, než se nakonec ztratilo úplně. Teď už zůstalo vše jen na měsíci, který pokryl jeho tělo i okolí stříbřitým vláknem.
Vlci se přiblížili až k bezvládnému tělu. Jeden z nich ho pak očichal a slabě zavrčel. V tu chvíli se muž napřímil a otevřel oči. Vlci postrašeně uskočili zpět. Nic však dále neudělali. Jen vyčkávali. Muž se zhluboka nadýchl. Jeho tělo bylo však bez pohybu a oči s rozjasňujícími se duhovkami tupě zíraly kamsi vpřed. Hrudní koš se mu vrátil zpět do vydechnuté polohy. Vnímal vlky, kteří ho obklopovali, ale nebál se. Pozoroval je se zájmem a připadalo mu, že se jejich obličeje začínají od sebe více lišit. Dostávaly známější tvar a smysl. Jako by začínal poznávat někoho, koho dlouho neviděl. Jeho oči klesaly k zemi. Propadával se a cítil podivnou bolest. Nevnímal ji však. Všechno bylo jaksi rozostřené a ze známých tvarů okolí se stávaly tvary neznámé... a pak zase naopak. Cítil, jak se mu zrychluje dech. Jeho zrak se přiblížil ještě více zemi a pak ho polilo horko. Vše se nakonec zastavilo a dostalo jasný a čistý tvar...
Opět se lesem prohnal vítr, který postupně zesiloval. U ohniště stál místo muže vlk, jehož šedá srst se pod náporem větru zachvěla. Chvíli tam stál a sledoval okolí. Pozoroval věci, co nikdy neviděl... Vnímal pachy, co nikdy necítil... Najednou se mu jeden z nich jaksi zalíbil. Byl to pach divoké zvěřiny. Zavětřil, i když to dříve nikdy nedělal. Byla to vůně. Vyzývala ho k sobě a lákala. Chutnala mu. Dostal hrozný hlad. Ihned vyrazil směrem jeho původu a s ním i celá smečka. Ochlazující se vítr odhrnul svrchní vrstvu popela z ohniště, až z něho vypadl žhavý uhlík. Neviditelná síla ho na chvíli rozžhavila do ruda, než pak nadobro zčernal... Když se dusot vlčích tlap a zvuk lámajících se větviček dostatečně vzdálil, na mýtině se opět rozhostilo úplné ticho.