Dvě do hrudi - kapitola 1. ze 4

Anotace: Jedna z nejdelších věcí, které jsem zatím vytvořil. Bude to postupně rozděleno na čtyři kapitoly, každá něco o pěti strankách. Ze začátku je to taková vysvětlovačka ale dojde i na akci. Postavy jsem si vzal z předchozího díla Luna. Žánr špionážní/akční

Dvě do hrudi

Praha tři týdny po událostech ve Francii

„Vaším zařazením agente, bude tentokrát práce na území jižní Ameriky. Po té, co jste se tak osvědčil v Marseille, berte změnu prostředí jako dárek. Agentka Nováková, která s vámi byla na poslední misi se k vám připojí později. Je již na místě, ale zatím jsme nedostali žádnou zprávu o pohybu jejího cíle. Vše podstatné máte již ve složce. Zde. Odchod.“

Miluji, když jsou mí nadřízení takhle přímočaří. Dokud se nemrknu do složky, nemám šanci zjistit, co budu dělat. Jakmile ale zmínil slova o pohybu cíle, ihned jsem si vybavil nějakou nepěknou nehodu, které „cíle“ čas od času postihují. V obálce byla operační složka případu. Sedl jsem si v kanceláři k PC a začal projíždět jednotlivé body, které jsem měl ve složce napsané.

Víceméně se z toho vyklubalo klasické „přijeď – tvař se jako diplomat - vypůjči si nějaké státní tajemství a uteč.“. Ať už se jedná o jakoukoliv misi, nikdy to není jednoduché a o žádné se nedá říct, jak se pokazí. Protože dle plánu nejde nic tak, jak má. Dokumenty, které máte získat jsou málokdy na tom místě, kde mají být, cílové osoby jsou většinou chráněny lépe, než jste si původně mysleli a částka, o kterou si říká člověk, který má zradit svou vlast je vždycky větší než máte k dispozici.

Za pár hodin už jsem seděl v letadle. Klasické klišé dvou obézních spolucestujících se naštěstí nekonalo a dokonce jsme přistáli o dvacet minut dřív, oproti běžnému plánu. Jak je to možné, to ví jenom bůh a Lufthansa.

Na letišti, hned po úvodní prohlídce a klasickém úsměvu na úředníka při pasové kontrole, mě čekali kolegové ze spřátelené ambasády. Dali jsme si tradiční jízdu přes město, až do prostor mého nového útočiště. Cestoval jsem pod krytím zpravodaje ministerstva zahraničních věcí s tím, že jsem měl v zemi zajištovat potenciální místa pro investice národních podniků. Prostě další úředník na služební cestě za peníze daňových poplatníků.
Na ambasádě, jsem ihned zamířil na personální oddělení. Tam již čekala nachystaná obálka s větším množstvím hotovosti, mobilním telefonem a dalšími doklady pro pohyb v zemi. Jelikož kapacity ambasády neumožňovaly ubytování přímo v jejich prostorách, dostal jsem pokoj v hotelu přes ulici. Vidina postele a šampaňského na pokoj byla sice lákává, ale pořád jsem byl v pracovním nasazení, takže dát si poledního šlofíka nepřipadalo v úvahu.

V rámci návštěvy ambasády, jsem se rozhodl poctít svou přítomností ještě jednu místnost. Informační oddělení. Víceméně je to místo o jedné osobě, která přebírá zprávy z důvěrných zdrojů dle důležitosti a zadává je do operačních spisů. A tehdy se mi celý úkol sesypal.
„Vy jste to nové zařazení z rozvědky?“ vypálil na mě zarostlý chlap od počítače, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Ne, jsem tu stavět hrady z písku. Kolik lidí za vámi asi tak denně chodí?“ vyletělo ze mě, aniž bych si rozmyslel jinou kulantní odpověď.

Konečně se mi dostalo pohledu. Nebyl moc hezký.
„Vaše kolegyně je v průseru. Prasklo její krytí.“
Zůstal jsem chvíli nechápavě zírat a mozek se jakoby snažil zpracovat tuhle informaci.

„Agentka Nováková?“

„A nejmenujete se náhodou všichni agent Novák případně Nováková?“ odpověděl technik nanejvýš nevzrušeně. Komentoval tím jednu ze zvláštností výzvědné služby a to že všichni agenti v terénu měli stejné příjmení. Jediné čím se odlišovali, bylo křestní jméno, které se moc často nezmiňovalo. Takže na jednu stranu měl pravdu.

„Nějaké bližší info?“

„To je ta dobrá zpráva pro vás, víme kde.“ Řekl a pokračoval v „datlováni“ do klávesnice.

„Jdu si zavolat, počkejte.“ Řekl jsem a vydal se hledat nejbližší zabezpečenou linku. Za pár minut už jsem žhavil dráty do Prahy. Trvalo to několik okamžiků, než jsem se dovolal na vedoucí oddělení.

„Pane, Agentka Nováková je údajně nahlášena jako ztracená v akci, žádám instrukce.“

„Agente, doposud se nám podařilo zjistit, kde je držena. Jednáme v rámci mezinárodní spolupráce o propuštění. Bohužel se obávám, že oficiálními kanály to nepůjde. Oficiálně vám podporu nemůžeme poskytnout.“

„Pane, co neoficiální cesty?“

„Agente, s tímto vám nejsem schopen aktuálně pomoci. Konec.“ A sluchátko oněmělo. Byl jsem trošku zmatený. Takže znamená to, že fakt necháme jednoho z našich za sebou? To obvyklé vůbec není. Přešlapoval jsem chvíli na chodbě a zvažoval možnosti. Jako člen rozvědky si moc přátel neuděláte. Zvlášť když náplní vaší práce, je krást státní tajemství a likvidovat nepřátele. Byť potencionální. Pokud to oficiálně nejde, budu se muset obrátit na někoho, kdo mi pomůže tou druhou cestu.

Jenže kdo?

Nakonec mi jedno jméno rozezvonilo zvonečky v hlavě. Jistý major speciálních jednotek. Sice Američan ale, pokud se nepletu, měl snad za manželku Češku. A s tou jsem chodil do školy. Asi před milionem let. Jak se jenom jmenovala. Lenka? Martina? Kateřina!

Vyzkoušel jsem ještě jeden telefon. Dostalo se mi ujištění, že jak se jejímu Joshovi něco stane, tak mě zabije osobně bez ohledu na to, kde budu a pak mi řekla, že informaci předá, jak to jenom půjde.
Sotva jsem dokončil hovor zazvonil mi mobilní telefon. Skryté číslo.

„Prosím?“
„Agente, omlouvám se, ale nemohl jsem „neoficiální cestu“ řešit prostřednictvím hovoru, který se zaznamenává.“ Zaznělo z Prahy.

„Rozumím, pane. Co se tedy neoficiálně dá dělat? Respektive, jsou k dispozici nějaké prostředky?“

„Jednotku speciálního určení vám poskytnout nemohu, nicméně nějaké prostředky bych vám mohl vyčlenit. Otázka zní, jestli dokážete sehnat dost svalů na to, abyste agentku získali zpět.“

„Vybavení, pane? Má ambasáda nějaké zdroje?“

„Má, ale není možné, abyste tam lítal s českou 58 a nechával za sebou 7.62 nábojnice, na kterých bude napsané Uherský brod. Pošlu vám seznam místních překupníků a vy zkuste něco zajistit. Peníze budou na účtu do hodiny. Satelitní snímky jsou také k dispozici. Ale berte na vědomí, že to vy jste záchranný tým. Jak se něco pokazí, tak o vás nevíme.“

„Beru na vědomí, pane. Ještě jeden dotaz. Kdo měl být cílem Agentky Novákové. Možná to bude relevantní.“

„Při akci v Marseille jste neutralizovali jednoho z generálů, který na vašem současném působišti měl nemalou sféru vlivu. Jistá část z armádních představitelů zde plánovala převrat. Agentka Novákova tu proto vystupovala jako představitelka spřátelené agentury a snažila se lokalizovat poslední účastníky toho spiknutí. Váš úkol na to měl navazovat v podobě vyzvednutí písemných materiálů, jak jste se již asi dovtípil. Bohužel její krytí prasklo kvůli unikům informací z jejich ministerstva vnitra.“

„Výborně, takže je to skoro jako u nás.“ Neodpustil jsem si.

„To jsem neslyšel. Konec“ Nasadil opět ten přímý ton.

Upřímně netuším proč má Česká Republika zájmy v tomhle banánovém státě, ale některé vztahy jsou prostě dědictvím minulého režimu. A kdo ví, třeba někdo z vlády si tady buduje letní sídlo? Je to prostě smutným údělem velké většiny agentů, že se nemáme ptát proč. Ačkoliv to třeba některé z našich stojí život.

Zpátky na Informačním jsem zkoumal satelitní snímky oblasti, kde měla být kolegyně vězněna. Vypadalo to na nějaký průmyslový objekt. Nebýt toho, že se každé dva až tři záběry objevovala procházející hlídka. Objekt samotný střežilo deset až dvanáct mužů. V praxi to ale znamená mnohem víc. Jestliže na hlídce je oněch deset mužů, tak počet v budově musí být minimálně jednou takový. Ani sebezkušenější voják prostě nezvládne obcházet stanoviště 24 hodin denně.

Když budu počítat družstvo pro vnik do oblasti a extrakci cílové osoby z objektu musí to být aspoň pět osob. Poměr jeden ku pěti sice není, kdo ví jaké, terno, ale budu rád, když seženu ještě aspoň dva další lidi. A americký přítel se ještě neozval.

Skočil jsem si do hotelu a oblékl se do civilnější volné košile a delších volných kalhot. Horko sice dělá svoje, ale dát si kraťasy, havajskou košili a sandály tak si můžu rovnou na ksicht napsat „turista k unesení“.

Mrknul jsem se ještě jednou do složky s překupníky zbraní. Tři jména byla přesně o dvě víc, než jsem čekal. Porovnával jsem jednotlivé profily a přemýšlel, kdo by byl schopný prodat svoje zboží Evropanovi s přízvukem ne úplně typickým pro jižní Ameriku. Alechandro Rojas, Emanuel Costervezo, Ivan Roscoe Guzmán. Volba nakonec padla na posledního jmenovaného, s Evropsko-americko-španělským jménem. Jednak mluvil rusky, takže bychom si mohli rozumět a zabýval se prodejem spíše palných zbraní, zatímco jeho kolegové měli v nabídce hlavně těžší vojenskou techniku. S tím, co na ně bylo ve spisech, se divím, že je ještě nikdo nezavřel, ale jak jsem řekl. Lepší je, se neptat.
Guzmán vedl přepravní společnost s kanceláří nedaleko centra města. Na recepci jsem si vyptal taxík a diskrétně požádal, aby řidič byl někdo z místních. Ne, že by to bylo neobvyklé, ale může se stát, že i třeba studenti si přivydělávají jako taxikáři a já dneska potřeboval někoho, kdo se ve městě vyzná nejenom na cestě, ale i trošku v prostředí.

Po pár minutách pro mě přišel usměvavý tlouštík a vedl mě k oprýskanému Fordu, který dost dobře mohl kdysi brázdit ulice New Yorku. Asi tak padesát let nazpátek. Anglicky naštěstí rozuměl docela slušně. Požádal jsem ho, ať mě zaveze rovnou ke Guzmánovým kancelářím. Po cestě jsem se ho vyptával, co o něm ví. Věnoval mi pohled ze zpětného zrcátka, ale moc sdílný nebyl. Ústa mu otevřela až bankovka s dávno mrtvým prezidentem.

Guzmán se na veřejnosti moc neobjevuje. Všichni ví, s čím obchoduje, všichni to tolerují a to proto, že štědře dotuje místní vládu, ale i okolní školy. Takový malý Robin Hood. S ruským přízvukem. Taxikář ovšem zapochyboval o tom zda-li mě bude chtít Guzmán vůbec přijmout.

Taxík zastavil před velkou, ne příliš výraznou budovou. Jako každý slušně vychovaný obchodník, jsem si vypnul před schůzkou telefon. Na recepci mě uvítala místní slečna. Požádal jsem o schůzku přímo s panem Guzmánem. Pochopitelně se mě snažila odbýt tím, že nemám sjednaný termín, a že majitel firmy je nyní silně zaneprázdněn. Její názor jsem poopravil několika bankovkami a přáním, ať jej pouze kontaktujte telefonicky a vyřídí mu, že je to zájemce z řad informačních agentur. Pokud ale nemá zájem, určitě rád navštívím pány Rojase a Costervezu. Sladce se na mě usmála a za pár vteřin pro mě přišli dva běloši v přesně střižených oblecích. Neusmívali se.

A mířili mi na obličej.

Konec první kapitoly.