Kolik je hodin?

Začalo to tím, že jsem se narodil. Na to období, kdy jsem se učil chodit, chodit na nočník, mluvit, jíst a tak dále, si příliš nevzpomínám. Jednu věc jsem si ale pamatoval dost přesně. Myslím, že tehdy mi zrovna bylo šest; šel jsem si hrát s dětmi ze sousedství na malé hřiště, které po generace mnoha tatínků stálo, jakkoli rezivějící, na dvoře našich činžáků. Mamka mi tehdy roztržitě řekla: „Buď doma v šest,“ spoléhajíc na to, že budu mít tu možnost zjistit, kolik je hodin. Mě to napadlo až po dlouhé době, kdy jsem si vzpomněl na matčina slova, a pohlédl jsem na o pár let staršího Tomáše, jenž se vedle mne houpal na druhé houpačce.

„Kolik je hodin?“

Tomáš zapomněl na prostorovou existenci a podíval se na hodinky. Při tom ale jaksi vypustil skutečnost, že by se měl držet řetězů houpačky. Neletěl moc daleko, taky už něco vážil. Ale byl tam šutrák. Na tom šutráku jsme si s ostatními často hráli na piráty (kámen byl samozřejmě loď) nebo na vaření (neboli tlučení klacíky do shromážděného bordelu). Zato teď se po šutráku rozstříkl Tomášův mozek a dětský jekot zanedlouho přivolal několik dospělých, kteří si neprodleně začali hrát na doktory. Ale jejich snaha i námaha přivolaných sto padesát pětek byla marná - Tom skonal ještě než ho stačili odnést do záchranky. Ani mi neřekl, kolik je hodin; to mě tehdy dopálilo a přestal jsem s ním kamarádit. Tehdy mi ještě nedocházelo, co se to vlastně stalo, a přišel jsem na to až později.

To jsem už byl ve třetí třídě, spolu s dívkou ze sousedství jménem Nikola. Pochopitelně to byla moje dlouholetá snoubenka, na to jsme ale ve škole a s léty zapomínali. Stalo se ovšem, že toho dne jsem zrovna konečně pochopil funkci malé a velké ručičky, do té doby se mi to pořád pletlo. Připadal jsem si strašně důležitý, že konečně můžu a tedy i musím vědět, jaký je zrovna čas. Šli jsme s Nikolou dolů k automatům, a ať jsem koukal kam jsem chtěl, žádné hodiny v dohledu. Nemyslitelné. Moje společnice měla hodinky, a tak jsem se na ni obrátil se slovy: „Kolik je hodin?“

Nikola se milostivě podívala na zápěstí a to byla taky ta předposlední věc, kterou udělala. Zrovna jsme se totiž ocitli před schody, takže přirozeně ztratila jistý krok a po hlavě sletěla dolů. A to tak nešikovně, že o oněch dvacet schodů níž už nejevila známky života. Umřela pár hodin poté. Vždycky bývala neodolná.

Třída držela za Nikolu smutek a mně to až tehdy došlo, že nejen má snoubenka teď, ale i před třemi lety Tomáš zemřeli kvůli mě. Svým způsobem se ze mě stal vrah. To jiným nedocházelo, ale stejně mě sledovali, abych se někdy nezhroutil, neboť v tak útlém věku jsem už dvakrát viděl smrt. Kdyby taky nedělali všechno proto, abych to snášel klidně, byl by ze mě cvok. Takhle jsem to ale překonal, základku jsem vyšel bez dalších potíží a dostal se na střední i do přízně jisté rusovlasé Jany, o kterou se mnozí přede mnou ucházeli. Ale pořád jsem měl podvědomý odpor k hodinkám a bál jsem se požádat kohokoli, aby se podíval na ty své (sám jsem je stále neměl). Žádné vzpomínky se nemůžete úplně zbavit, a s těmi zlými je to ještě horší.

Počátkem mého působení na střední škole jsem si s Janou smluvil návštěvu kina. Bylo to v dosti večerních hodinách a její táta nebyl na několik dní doma, takže když jsem vyrážel na metro, leccos jsem si od té noci sliboval. Nějak jsem se nad svými pubertálními myšlenkami zamyslel, takže jsem náhle konstatoval, že jsem o dvě stanice dál. Spěšně jsem vyskočil, přeběhl na druhou stranu vestibulu a zcela instinktivně se zeptal plešatého pána: „Prosím vás, kolik je hodin?“

Onen muž, jenž právě přistupoval blíže k přijíždějícímu metru, se zdvořile mrkl na hodinky. Bezprostředně poté však zakopl o čísi kufřík a s výkřikem zmizel pod vlakem, který jeho hlas pohotově umlčel. Byl z toho zmatek a metro se evidentně dost dlouho nemělo dát do pohybu. Mnou to však otřáslo a znovu se přihlásil ke slovu pocit nyní už trojnásobné vraždy. Jako v transu jsem vylezl z metra ven a sotva vnímaje své kroky se snažil alespoň pěšky trefit před kino.

Jana tam taky už netrpělivě přešlapávala. Vypadala drobet nazlobeně, ale když spatřila můj výraz, nasadila soucitný obličej a ptala se. A já jsem se málem zhroutil, a ona patrně pochopila, co potřebuji, neboť mě sevřela v náručí, utěšovala mě a čekala, až budu schopný mluvit. Jana byla báječná holka, a to mi dodalo o to víc síly vypovídat. Mluvil jsem o všech třech vraždách, které jsem podle vlastního soudu spáchal, zatímco jsme mířili přes přechod neznámo kam.

„Je to prostě strašný. Kdykoliv já se někoho zeptám, kolik je hodin, tak...“

Nedostal jsem se k tomu, abych v sobě přestal dusit všechno, co mě souží, protože při mých posledních třech slovech se Jana automaticky podívala na hodinky a zcela přehlédla jak červenou na semaforu, tak i přijíždějící tramvaj číslo 5, která taky vykonala své. Najednou jsem na ulici opět osaměl. Ani jsem za zbytky své dívky neběžel; věděl jsem bezpečně, že už nežije. Čtyři.

Netuším, jak, kdy a v jakém stavu jsem se dostal domů, ale bylo mi nanic. Dalších pár dnů jsem strávil inventurou své mysli, zatímco okolo mého pokoje se stále míhali lidé a pokoušeli se navázat se mnou hovor. Když jsem si konečně všechno srovnal, zjistil jsem, že právě v doprovodu své matky odcházím z psychiatrické poradny. S překvapením jsem se ptal, co to děláme, a bylo z toho haló, poněvadž to podle všeho byla po dlouhé době moje první slova a taky mě zachránila před uvrhnutím do blázince, neboť od té doby se mnou aspoň mohla být rozumná řeč.

Nedlouho poté jsem navštívil hroby svých dvou kamarádů i pohřeb rusovlasé Jany. Zůstal jsem tam jako poslední, lidé to pochopili.

Se slzami v očích jsem sáhl před Janiným hrobem do kapsy.

„Tak vidíš, a to jsem se tě ani nezeptal...“ šeptl jsem přerývaně. Nato jsem jí předvedl své nejnovější vlastnictví. Černé hodinky se stříbrnými ručičkami i digitálním ciferníkem.

„Už se nikdy nebudu ptát...“

Potlačil jsem novou vlnu slz a odkráčel. Před hřbitovní zdí jsem si hodinky navlékl na ruku a zkontroloval čas. Bylo 17:29. Povzdechl jsem si, vykročil a až na poslední chvíli si všiml Avie, která mě odmrštila zpět a já si narazil lebku o kandelábr.