Zástupy

Mám jednu malou firmu na kancelářské potřeby. Do práce jsem toho dne jel tramvají, protože auto bylo zrovna na technické kontrole.

Byl to naprosto obyčejný den. V půl osmé jsem procházel vrátnicí, došel ke své kanceláři, pozdravil sekretářku a sedl si za stůl. Prodíral jsem se lejstry, příkazy, ohlasy, statistikami, grafy, doporučeními a reklamami, přitom jsem stačil vypí asi litr kafe, zavolat přítelkyni, protrpět telefonát od matky a mluvit se dvěma klienty. Práce jako každá jiná.

V jednu odpoledne jsem si vyhlásil pauzu na oběd a odebral se do nedalekého motorestu. Už u vchodu mi utkvěl zrak na dvou mladých lidech. Byl to jinoch v takových těch kalhotách s rozkrokem v kolenou, hlava samý vlas a na ní bílá kšiltovka, a slečna v džínové minisukni, fialové mikině a s tmavou kšticí po ramena. Do doby, než jsem je minul, jenom stáli proti sobě, dívka opřená o zídku, a o něčem spolu mluvili; teprve když jsem byl od nich na dva kroky, oba se po mě koutkem oka podívali. Dál jsem si jich už nevšímal, protože jsem měl dost hlad a motorest byl až na konci ulice.

Po chvíli jsem obcházel okolo klenotnictví, a jak jsem tak koukal, co bych mohl koupit své přítelkyni, v odrazu ve výloze jsem zahlédl ty dva, které jsem před okamžikem míjel. Zastavil jsem se a otočil se -a opravdu tam byli a mimochodem se zastavili spolu se mnou a pokračovali ve svém rozhovoru jako by se nechumelilo. Pokrčil jsem rameny a pokarčoval v chůzi. Oni se ale vydali za mnou. To určitě byla náhoda...

Míjiv dveře zlatnictví se tyto otevřely a vyšla "mladá dáma" v bílých kalhotách, černém svetříku a tak ověšené bižuterií, že by si sama mohla obchod otevřít. Když se otočila, aby zavřela, spatřil jsem v jejích dlouhých světlých vlasech sponku se záštitou "Bravo Girl". Hlavou mi prolétlo jenom opovržení nad takovou výpomocí pro krásu a šel dál. Nemohlo mi však uniknout, že i tato slečna si nejprve zachovala ode mne odstup a po chvíli se dala do kroku stejným směrem jako já a ti da teenageři. Opět jsem se otočil a upřel na ni oči. Měla v ruce růžový telefon, psala esemesku a zastavila dřív, než můj poslední krok dozněl. Rovněž i kluk s dívkou zase stáli a bavili se o jakémsi mýdlu.

Nezbylo mi než kroutit nad tím hlavou a dorazit do motorestu, přičemž jsem si umínil, že se už neohlédnu. To se mi nakonec podařilo, takže jsem usedl za svůj oblíbený stůl a čekal na obsluhu. Pak se ale otevřely dveře a dovnitř vešlo několik lidí. Ten raper, jeho kamarádka, slečna z Bravíčka a ještě jeden solidně vyhlížející bělovlasý pán s tmavými brýlemi. Já jsem mírný člověk, který nestojí o konflikty, ale přesto jsem měl co držet, abych jim všem nevyčetl, že mě pořád sledují, a nevykázal jse z motorestu. To už ale dorazila paní vrchní, osmdesátikilová machna, a já jsem si pro začátek dal minerálku. Nutno říct, že se mi po zjištění, že ti čtyři lidé si neobjednali totéž co já, celkem ulevilo.

Po libovém steaku jsem položil na stůl peníze a zvedl se k odchodu - jenomže ostatní se zvedli se mnou! Třebaže nafintěná slečna měla před sebou ještě hranolky, vstala a upravujíc si náramky kráčela velice pomalu ke vchodu. Rychlým krokem jsem opustil motorest. Když jsem pak zpozoroval, že mě všichni čtyři i přesto sledují, téměř jsem zaúpěl. Vtom jsem si všiml, že jsem si tam zapomněl kabát, a yvrazil zpět. Procházel jsem přímo středem těch osob a čekal jsem, že mi něco udělají nebo alespoň řeknou, ale oni tam jen stáli, kluk s holkou v rozpravě, fiflena esemeskovala a muž pozoroval holuby, jak se perou o kus rohlíku.

Když jsem vešel zpět dovnitř, seděl v motorestu už jenom plešatý pán, snad třicetiletý, v černém obleku. Svůj kabát jsem vzal a opět vyšel ven a to, že muž v kvádru okamžitě vstal a mířil ke dveřím, mě dost dráždilo. Venku navíc bělovlasý pán držel za ruku malého chlapečka, takže když jsem se vydal zpět do práce, táhl jsem za sebou už šest lidí, aniž bych věděl proč.

U vrátnice měli dokonce všichni vůli pokračovat až dovnitř, ale neštěstí nepronikli přes pana Mrázka, jemuž jsem za to byl nesmírně vděčný. Nemohl jsem nicméně setřást ten neklid, a tak jsem se po půhodince rozhodl, že asi půjdu domů, jelikož jsem nejspíš přepracovaný. Kromě toho, když mě ti lidé nemohli následovat až do kanceláře, určitě se už rozešli.

Chyba! Vyšev ven jsem je tam viděl všechny, roztroušené po celé T-křižovatce a s posilami. K nafintěné blondýně se přidaly tři (!) podobně vybavené slešny, většinu těla pokrytou růžově, bílý muž s chlapečkem přibral ještě holčičku a pán v obleku se mi odrkyl s manželkou a s kočárkem. To už bylo dvanáct lidí! Došla mi trpělivost a popošel k hoperovi a jeho společnici.

"Krásný den, že ano?" řekl jsem hlasitě s touhou navázet s těmi uzurpátory soukromí konverzaci.

Kluk se na mě překvapeně otočil. "To ano, ehm... Můžu pro vás něco udělat?"

Neovládl jsem se. "Nemohli byste mě třeba přestat sledovat?"

"Cože?" podivil se on. "Nespletl jste si nás s někým? My se tady staráme o sebe, co bychom z toho měli, starat se ještě o cizí lidi?"

Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem, že si ze mě nestřílí. Opravdu mi nic nechtěl. Zaraženě jsem se omluvil a odešel na tramvaj.

Oni šli za mnou. Všech dvanáct lidí. Šli se mnou a přitom mě vůbec nepotřebovali a ani neznali. Do tramvaje s číslem 26 jsme taky nastoupili všichni. Rezignoval jsem a odmítal si připustit, že existují.

Tramvaj byla dost plná. Stál jsem přímo u dveří a koukal ven. Přemýšlel jsem o tom všem a dospěl k názoru, že potřebuju den volna. Když jsem pak na Divoké Šárce vystupoval, těšil jsem se na televizi a sendviče. Až dusot nohou za mnou mě vrátil do reality. Otočil jsem se a ocitl se v grotesce.

Nebylo jich dvanáct. Byla to celá tramvaj, všichni ti lidé jeli až na konečnou, protože šli za mnou. Jakmile jsem na ně pohlédl, okamžitě se rozestavili do nevinných postojů a klábosili. Mohlo jich být tak sedmdesát. Chtěl jsem jim uniknout Dal jsem se do běhu přímo do svého domku. Oni zvolna, laxně kráčeli za mnou, malí, mladí, staří, tlustí, hubení, svalnatí, ba i jeden zasádrovaný čtyřicátník o berlích hopkal po levé noze.

Doběhl jsem a přibouchl dveře. Nohy a hlasy tam byly pořád. Kroky stále zněly... Zadní dveře! Šli přes zahradu k zadnímu vchodu!

Bylo mi jasné, že kdybych zamkl sveře, vlezli by sem oknem a kdybych zavřel okna, nejspíš by vlezli komínem. Proto jsem nechal zámek zámkem a utíkal nahoru do podkroví, kde jsem začal vydechovat a pozorovat, jak se zástupy cizinců valí do mého domu. Vytáhl jsem telefon a rozmýšlel se, mám-li volat policii, psychiatry nebo svou přítelkyni, když se otevřely dveře a všichni, jak tu byli, se soukali dovnitř.

Zbledl jsem. "Proč mi tohle děláte?" Křikl jsem na ně.

Lidé se nevzrušeně usazovali v křeslech, na židlích, na stole, na posteli, opírali se o zeď a z davu přilétla odpověď:

"Co? Vždyť vám nikdo nic nedělá!"

"Jste přece v mém domě, nemáte tady co dělat!" podotkl jsem.

"Podívejte -my tady jdeme náhodou, vy tady jdete taky náhodou, tak se tady náhodou potkáváme."

Vyběhl jsem z podkroví a zamířil tam, kam i císařovna musí pěšky a kde jsem se schoulil na míse a vyťukal na telefonu 158. Tu se dveře začaly hýbat: zřejmě povolovaly už jenom tíhou těch osob zvenčí. Evidentně mě nehodlali nechat na pokoji. Otevřel jsem jim a nejméně dvacet jich upadlo.

"Nechte mě bejt!" křičel jsem a prodíral se davy ven. Běžel jsem k autobusům a 70 lidí mě pronásledovalo. Bylo mi to jedno, kolik jich je, chtěl jsem pryč, někam, kde mě nenajde ani jeden.

Na zastávce zrovna stál autobus. Naskočil jsem tam, sotva jsem viděl, že je téměř prázdný. Chtěl jsem hystericky zaječet: "Jeďte!" Ale pan šofér mi vyšel vstříc ještě než jsem otevřel pusu. Zavřel a rozjel se. Pohodlně jsem se usadil na zadním sedadle a ohlédl se. Zástupy vnikaly do dalšího autobusu, klidně, rozvážně a starajíce se samy o sebe. Krátkodobý klid z mé duše zmizel a zbyla mi jenom naděje, že tyto autobusy mají třeba rozdílnou trasu.

Slunce zapadlo a na kraj padlo šero. Autobusy jely pořád po stejné silnici, aniž by někdo vystoupil. Šílel jsem z toho a věděl, že se jich nikdy nezbavím.

Je už jenom jedno místo, kam za mnou nemůžou.

Když autobusák zastavil na jakési polní stanici, vyběhl jsem ven a rovnou do polí. Přitom jsem ohledával svoje kapsy, až jsem našel prášky na spaní. Zatímco jsem utíkal, házel jsem do sebe jeden za druhým, až jsem měl prázdnou krabičku a před očima se mi udělala tma. Běžel jsem dál a nepotřeboval se ohlížet, abych věděl, že jdou za mnou, možná jich už bylo víc než sedmdesát, ale já už nikdy nikoho z nich neuvidím. Temnota mi otupovala všechny smysly, přestávalo mi tlouct srdce, zakopl jsem, ale pořád jsem se plazil dál, až jsem už doopravdy nemohl a zůstal ležet na zádech a čekal na bílý tunel.

Pak jsem spatřil zástupy. Neomylně si to mířily přímo do středu pole, kde jsem ležel já, ale věděl jsem, že se s nimi už nebudu muset zdravit. Bylo načase říct jim sbohem.

Viděl jsem, jak se okolo mě usadili a jako by nic spolu normálně rozmlouvali. Teprve dyž jsem konečně usnul, začali se pozvolna trousit zpět na autobus. Zůstal jsem tam ležet a chtěl se tvářit vítězoslavně.