František epizode III

František Šprota – episode III

,,Hmm, hmm……a co dál? Dál už nic ty prase zavšivený!“ řval na mně Bohouš nabíjejíc svoji brokovnici.
Já se přitom krčil v koutě jeho chléva připoutaný ke zdi silným řetězem.
Choulil jsem se do klubíčka a třásl se strachy. Zmrzačený, pokálený, znásilněný a pohmožděný.
Jak jsem se sem vůbec dostal?
No ……… začalo to zhruba před třemi dny……………

„Franto!“
„Tak kurva Franto! Probuď se už konečně ty kůže líná a skoč na med do Jednoty, víš přece jak je dobrý!“ řval na mě zkalený otec odněkud z útrob kuchyně.
,,Jasně, už jdu.“ Odvědil jsem mu prodírajíc se z peřin do parného letního poledne. Sice se mi vůbec nechtělo, ale jelikož jsem se s ním nechtěl hádat, oblékl jsem se a přiběhl za ním pro peníze.
Na kuchyňském stole jsem nalezl otcovu peněženku a lístek s nákupem, na kterém stálo: „Kup jen ten med ty malá píčo.“ Pod stolem se válel pokálený spící otec objímajíce láhev vodky a nahou sousedku. Vzal jsem lístek, abych náhodou na něco nezapomněl a vytáhl litr z peněženky.
„Na co si bereš tisícovku! Stovka ti nestačí nebo co kurva!“ okřikl mě probouzející se opilec, vyplašujíc tak dřímající sousedku. Šok který jí tento projev přinesl ji, nechápu proč, přinutil k proskočení zavřeným oknem a úprku do svého domu kde po nějaké době zemřela na následky řezných ran od střepů z rozbitého okna, náš soused dodnes s mým otcem kvůli této události nekomunikuje.
Se slovy: „Ale tati, víš přece jak se dneska všechno zdražuje“ jsem se raději potichu vytratil a vydal se do toho obchodu.
Venku bylo krásně. Slunce láskyplně opékalo naši vísku příjemnými pětatřiceti stupni. S téměř vyschlých studen se ozývalo tiché syčení na rozpálených kamenech se vypařující vody a zoufalé kuňkání umírajících žab. V bahnité vodě sebou mrskaly poslední tři živé rybky a volavky přežrané jejich kamarádkami spokojeně odpočívali ve stínu žárem zčernalé vrby. Všude okolo pobíhali děti a cákali po sobě asfalt z rozteklé vozovky.
Prostě taková ta letní idylka.
Cestou do obchodu jsem se zastavil v trafice. Koupil jsem si cigarety, noviny a jedno lahvové a zamířil si to na lavičku uprostřed malého náměstíčka před obecním úřadem, do stínu jednoho z posledních neugrilovaných stromů.
Usadil jsem se doprostřed lavičky, tam, kde byla nejméně pokálená od ptáků a zapálil si cigaretu.
Usrkl jsem z lahváče teplého jak ranní moč a vychutnával si tu pohodu krásného okamžiku.
Rozložil jsem si noviny do klína a začal si ledabyle projíždět titulky.
Nic nového ani zajímavého jsem se ovšem nedozvěděl, stále jen samé vraždy, krádeže a znásilnění, sem tam nějaká ta válka či genocida nebo státní převrat v zemích o kterých jsem ani neslyšel, zvyšování daní a zatýkání neznámých teroristů s přehnanými cíly.
Po chvíli jsem tiskovinu raději zmuchlal a pohodil do zhnědlé trávy.
Dopil jsem lahvátora a pomalu se chystal k odchodu.
Když v tom, nevím odkud, přiletěla rána do mého zátylku.
„Kurva kde to jsem?“ problesklo mi hlavou když jsem se probral.
Byl jsem skrčený v těsném tmavém prostoru.
Kolem mě se rozléhal smrad benzínu a tabákového kouře. Všechno se houpalo a skřípalo.
Bolela mě hlava a bylo mi na zvracení, ovšem nemohl jsem si dovolit uspokojit tuto potřebu, neboť jsem měl přelepená ústa nějakou páskou. Snažil jsem se jí sundal, ale po několika pokusech jsem usoudil, že s rukama svázanýma za zády to asi nepujde.
Netuším jak dlouho jsem tam byl zavřený, byly to možná hodiny. Jediné co jsem mohl říct s jistotou bylo, že jsem byl v kufru auta a to se někam pomalým tempem řítilo.
Tedy spíše šinulo jako šnek.
Také tam bylo strašné vedro, snad padesát stupňů. Potil jsem se jako prase a smrděl tím dvakrát tolik, žízní se mi lepil jazyk na patro.
Když auto zastavilo, bylo již šero, poznal jsem to díky díře v boku kufru. Takže jsme jeli zhruba půl dne.
Dveře u řidiče se otevřely.
Po chvíli se ozvaly pomalé šoupavé kroky blížící se ke kufru.
Strachem jsem téměř nedýchal.
Šramocení klíče v zámku trvalo nesnesitelně dlouho ovšem když skončilo, přál jsem si, aby pokračovalo ještě o pár okamžiků déle.
Dveře kufru se otevřely.
Ovšem než jsem stihl zaostřit na obličej mého únosce, přiletěla pěst, která mě opět odeslala do říše snů.
Probral jsem se opět na neznámém tmavém místě. Ovšem prostornějším i když mnohem smradivějším. Podle zvuků vydávaných hospodářskými zvířaty mi došlo, že budu nejspíše v nějakém chlévě.
Již jsem neměl roubík, ale svázaný jsem byl stále.
Pokusil jsem se vstát.
Žiletkový drát omotaný kolem pravého kotníku, kterého jsem si nevšiml, mi přeřízl achilovku.
Projela mnou ostrá bolest a zřítil jsem se opět k zemi.
„Pomoc!“ zakřičel jsem zoufale a dal se do breku.
,,Pomoc kurva!“ křičel jsem dál a doufal že mě někdo uslyší.
Také že uslyšel.
Můj tajemný věznitel.
,,Tak už jsi vzhůru ty sračko?“ otázal se stín vykukující z temného zákoutí místnosti.
S hrůzou jsem sledoval jak se ke mně pomalu přibližuje zapalujíc si dlouhou cigaretu.
„Copak? Neumíš odpovídat na otázky hajzle?“ pokračovala klidným tónem silueta mého věznitele.
„Kdo jste?“ vypadlo ze mě po chvíli.
„Bohouš. Bohouš Macota.“ Odpověděl a ledabyle dodal: „Ale ty mi můžeš říkat Pane.“
„A do hajzlu.“ Bylo jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl. Hned vysvětlím proč.
O panu Macotovi kolovaly různé fámy a pověsti, jako že to je úchylný vrah, pedofil, zoofil, řezník z farmy a spousty podobných. Jeho jménem se strašili malé děti, dorost a dokonce i dospělí. Pokud znáte příběh o černé sanitce, která jezdí po okolí a krade děti, tak u nás tu sanitku řídil Macota a neunášel jenom děti.
O Macotovi se navyprávělo tolik příběhů, že pomalu nikdo nevěřil, že by mohly být pravdivé i když se ho všichni báli tak by nikoho nenapadlo, že to ve skutečnosti doopravdy dělá. Pro všechny, kteří jej znaly blíže, to byl v podstatě jen nepochopený podivín z odlehlé farmy, které se pro jistotu každý vyhýbal.
A když se náhodou někdo ztratil? Jeho farma byla to poslední místo, kam se policisté chodili vyptávat, neboť jej díky jeho pověsti a veřejnému mínění spíše litovali, nežli obviňovali.
Bohouš přistoupil až ke mně, pomalu natáhl ruku směrem vzhůru a zatáhnutím za třpytivý provázek rozsvítil žárovku trčící ze stropu na zašlém kabelu.
Teď již nebyl jen stínem.
Stál tam v celé své ošklivosti.
Malá, obtloustlá postavička bez vlasů s hitlerovským knírkem, modrých teplácích, růžovém svetříku s límečkem a tmavých gumových holínkách umaštěných od hnoje.
V jedné ruce mnul zapálenou cigaretu a sem tam si ledabyle potáhl, aby mohl dým posléze nosem vyfouknou směrem k mé tváři.
V ruce druhé svíral ocelovou tyč.
,,Tak co? Jakpak se ti tady líbí?“ otázal se Bohouš slaďoučkým hlasem se silným přízvukem na druhé slabice.
Jelikož jsem byl ještě stále v šoku a zaražen strachem, neodpověděl jsem.
Chyba.
Bohouš se napřáhl a přetáhl mě tyčí přes pořezanou nohu.
Zakvičel jsem bolestí a schoulil se do klubíčka.
„Takže jak se ti tu líbí?“ zeptal se Bohouš znova.
,,M-m-m-moc“ vykoktal jsem ze sebe a hlasitě vzlykal bolestí.
,,Vydíš, nebylo to tak težké.“ Pronesl klidným pisklavým hláskem a nahodil spokojený úsměv.
Pomalu si přidřepl a nahnul se ke mně.
Podíval se mi dlouze do očí.
Jeho výraz na pomezí ledového klidu a naprostého šílenství ve mně budil čím dál tím větší hrůzu.
Viděl to.
A dělalo mu to dobře.
Pomalu si mě sjížděl pohledem.
Po chvíli odložil tyč a natáhl ke mně ruce.Chtěl jsem ucuknout, ale jelikož už jsem byl natlačený na stěnu jak nejvíce to fyzikální zákony dovolovaly, nepovedlo se mi to.
Chytil mě jednou rukou za vlasy a přitáhl si mě blíž k sobě.
Vytáhl z úst cigaretu, kterou měl již téměř dokouřenou.
Lehce ji ve volné ruce promnul a šibalsky se na mě pousmál.
,,Dal by sis?“ zeptal se.
,,J-j-jo d-d-dal“ vytlačil jsem ze sebe.
„Tak tady máš“ řekl a dal mi ji lehce mezi rty.
Potáhl jsem si co nejvíce mi plíce dovolily.
Vytáhl mi ji z úst a taktéž si potáhl, až kotel téměř žárem zbělal.
Vyfoukl obří oblak namodralého kouře a opět naznačil, že mi dá potáhnou.
„AAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!“ zařval jsem, když mi cigaretu místo do úst, típnul do oka.
Bolest byla téměř nesnesitelná a zápach syčícího sklivce roztékajícího se mi po tváři mě donutila pozvracet se.
Chyba číslo dvě.
,,Ty všivý prase!“ okřikl mě Bohouš oklepávající si blitky z zepláků. „Tohle si posral.“dodal po chvíli a znovu uchopil do rukou ocelovou tyč, kterou mě opět přetáhl přes pravou nohu.
Celým chlévem zazněl praskot kostí a můj pronikavý řev.
Rána byla bohužel tak silná, že mi nohu doslova rozdrtila a na několika místech v holeni mi projely kůží kusy rozlámaných kostí.
Svíjel jsem se na zemi, řval bolestí a kroutil se jako červík pod lupou.
Zatímco Bohouš stál stále nade mnou a smíchy se popadal za svůj obtloustlý pupek.
Pomalu už jsem se brekem zalykal. Bolest byla nesnesitelná a z ran teklo větší množství krve, než jsem si myslel, že vůbec mám. Myslel jsem, že tohle bude můj konec.
Bohužel jsem se pletl, byl to teprve začátek.
Jak mi ubývalo krve, tak mi ubývalo i sil a pomalu jsem začínal upadat do mdlob.
,,Tak to ne! Tady se spát nebude!“ pronesl Bohouš a zlehka mě nakopl do žeber.
Serval ze mě šaty a roztrhal je na cáry.
Podvázal mi nohu nad kolenem a pomalu zastavil krvácení ze všech ran.
Upadl jsem do bezvědomí.
„Probuď se ty zmrde!“ řval nepříčetně Bohouš a výhružně nad sebou mával bičem na dobytek.
Pomalu jsem se probíral ze mdlob.
Otevřel jsem oči.
Nejspíše byl již druhý den, neboť z venku do chléva pronikalo skrz škvíry ve vratech jasné sluneční světlo a kaluž krve, ve které jsem se válel nahý, již byla téměř zaschlá.
Pravá noha mě příšerně bolela a byla celá modrá a oteklá do neuvěřitelných rozměrů. Ale už jsem neměl sílu ani sténat.
Byl jsem rozvázaný.
Již žádný řetěz kolem rukou ani žiletkový drát kolem nohou.
Proč taky.
Neměl jsem sílu ani na to si sednout, natož tak na pokus o útěk.
A Bohouš to věděl.
,,No konečně, už jsem si skoro myslel, že sranda skončila.“ Pronesl Macota a švihl mě bičem přes břicho, kde zanechal zřetelný rudý otisk, ze kterého se pomalu začínali ronit malé potůčky krve.
Téměř jsem nereagoval. Byl jsem tak vysílený, že mi to bylo skoro jedno.
Bohouše to evidentně dosti rozčílilo.
Švihal mě znovu a znovu.
Ale já nic, ležel jsem na zádech a zatímco mi z břicha odlétávaly cáry zakrvavené kůže, díval jsem se do stropu a čekal až to skončí.
Opět na mě začínaly jít omdlévací stavy.
Těšil jsem se, že to budou mé poslední.
Chyba třetí.
,,Tak omdlít se ti zas zachtělo?“ rozčílil se Bohouš ,,Tak to nehrozí, tedy dokud s tebou neskončím“ zařval a odběhl někam ven.
Když se vrátil, svíral mezi prsty injekční stříkačku.
,,Trochu si tě oživíme ty chcípánu.“ Pronesl a vrazil mi jehlu do ramena.
Nevím co to bylo za sračku, ale připadal jsem si po ní jako znovuzrozený. Necítil jsem žádnou bolest a byl jsem zas plný energie, měl jsem chuť vyskočit a utéct.
To bych ale nesměl mít rozervané břicho a rozlámanou nohu.
Bohoušovi se evidentně můj nový elán sršící mi z očí líbil.
Svlékl se začal si ho nade mnou honit. Přitom se mi klackem šťoural ve vytečeném očním důlku.
Musím uznat že to po těch drogách byl fascinující pohled, dokonce se mi taky postavil.
Bohouše to vzrušilo ještě více a po chvíli se udělal.
,,Konečně, snad mě teď pustí nebo aspoň dorazí.“ Problesklo mi v tu chvíli hlavou.
Ale ne, Bohouše nějaké to vyvrcholení nazastavilo.
Stále si jej mnul a s přihlouplým výrazem si čopl přímo nad mou tvář.
Masturboval jako o život přímo nad mým obličejem.
Když v tom se stalo něco, s čím jsem absolutně nepočítal.
Bohouš na mě začal srát.
Sral a přitom si ho stále honil.
Pazvuky které u toho vydával byly hrůzostrašné.
Když se udělal podruhé zvedl se a kousek poodstoupil.
Díval se na mě, jak se snažím zbavit jeho hoven ze své tváře.
Když už se mi to skoro podařilo a sračky byly skoro všechny pryč, opět ke mně přikročil a se slovy ,,Já ti s tím pomůžu“ na mě začal chcát.
Takovej hnus jsem v životě nezažil. Než tohle, tak to bych si raděj znova zašukal s tím dědkem, ten mi pak aspoň zaplatil.
Konečně přestal.
Natáhl si kalhoty, hodil mi k ruce musli tyčinku, přicvakl mi na nohu kovový řetěz a spokojeně odešel.
Rychle jsem tu tyčinku sežral.

Uběhlo několik hodin.
Stále jsem ležel nahý a spoutaný v kaluži vlastní krve, Bohoušových chcanek a hoven. Stále jsem byl ještě nadopovaný tou sračkou, co mi ten zmetek píchl.
Jednu výhodu ten fet měl, dával mi energii a naději k pokusu o útěk.I když se zatím zdálo že je to nemožné.
Okovy byly pevnější nežli jsem si myslel a nebylo je možné překousat, jen jsem si na nich vylámal patnáct zubů.

Přišel večer a s ním tma.
Ruku v ruce s těmito aspekty přišel i Bohouš Macota se šibalským úsměvem na tváři a obřím dildem v pravačce.
Vpravil mi do krevního oběhu další dávku drogy, která mě opět přivedla k životu.
,,Dívej co jsem ti přinesl, doufám, že se ti to bude líbit.“ Pronesl zatímco mi robertkem mával před obličejem.
Odemkl okovy svírající mou levou nohu a prudkým pohybem mě převrátil na břicho.
„AU!“ zařval jsem když mi narval do análu monstrum svírající v ruce.
Divoce jím začal lomcovat a trhat mi tak svěrač na kusy.
Chvíli trvalo než jej to vzrušilo natolik, že se opět začal ukájet, ale to už jsem byl opět v bezvědomí.
Probral jsem se až dalšího dne ráno.
To už jsem však nebyl v jeho chlévě.
Ocitl jsem se uprostřed louky přehozený přes vrchol dřevěné ohrady.
Slunce na mě pralo všechnu svou ohnivou energii a jediné, co mi to trochu zpříjemňovalo byl vlahý letní vánek, chladící mou pomalu hnijící nohu a oteklou zadnici.
,,Doufám že se ti změna prostředí zamlouvá.“ Vyřkl známý hlas odněkud z prostoru za mnou.
Zlehka jsem se ohlédl.
Byl tam Bohouš.
Nebyl tam však sám.
Za ním stál mohutný plemenný býk.
Evidentně dosti nabuzený.
,,Nemyslíš si snad, že jsem ti včera trýznil prdel jen tak.“ Prohodil a zlehka popohnal zvíře.
Nemusel jej pobízet dvakrát.
Jen co trochu ustoupil, zvíře se rozeběhlo a předníma nohama se zavěsilo přes ohradu přímo přes mě.
Po chvíli jsem byl mrdán jedním z nevětších čuráků zvířecí říše.
To co u toho dělal Bohouš vám snad již popisovat nemusím, myslím že to je zřejmé.
Po několika dlouhých minutách má prdel přetékala litry zvířecího semene.
Zhroutil jsem se z ohrady do trávy a z těžka oddychoval.
Bohouš ke mně přistoupil a uchopil mě za levou nohu.
Pomálu mě odtáhl zpět do chléva.
Přicvakl mi řetěz ke kotníku a ztratil se.
Když se vrátil, bylo mi jasné, že konec se blíží.
Přinesl si sebou brokovnici.
,,Hmm, hmm……a co dál? Dál už nic ty prase zavšivený!“ řval na mně Bohouš nabíjejíc svoji brokovnici.
Já se přitom krčil v koutě jeho chléva připoutaný ke zdi silným řetězem.
Choulil jsem se do klubíčka a třásl se strachy. Zmrzačený, pokálený, znásilněný a pohmožděný.
Přibližoval se ke mně a hlasitě se smál.
Přiložil mi hlaveň k čelu.
„Máš na srdci něco, co bys chtěl říct?“ zeptal se, přitom si druhou rukou zapaloval cigaretu.
,,Ano.“odpověděl jsem.
„Smůla, že mě to nezajímá.“ Řekl posměvačně a stiskl spoušť.

,,Ty vole“ pronesl jsem v místnosti plné zářivého světla kde jsem se najednou objevil.
,,Kde to sakra jsem teď?“ napadlo mě a rozhlížel se kolem.
Stál jsem na obou nohách a vypadalo to, že jsou obě zdravé. Dokonce se mi vrátil i zrak do zraněného oka.
Kousek před sebou jsem spatřil nějaký třpytivý objekt.
Vydal jsem se k němu.
Čím jsem byl blíže, tím zřetelnější se zdál být.
Byla to nějaká brána. Vypadala, jako by byla celá ze zlata.
A před ní seděl nějaký stařec s plnovousem až po kolena.
„Že bych byl v nebi?“ napadlo mě.
Došoural jsem se až k oné osobě. Všiml jsem si, že má nad hlavou žářící kruh a v ruce svírá notebook.
,,Dobrý den, jsem František Šprota.“ Oslovil jsem jej.
Dědula se na mě nechápavě podíval.
,,A co já s tím.“ Pronesl po chvíli.
,,No myslel jsem, že jsem v nebi a že vy jste ten týpek co mě tam má pustit.“
,,Tak tos myslel skoro spávně.“ Řekl.
,,Jak skoro?“ nechápal jsem.
,,No jsi v nebi a já jsem ten týpek. Spletl jses akorát s tím pouštěním, bo tebe tady nechceme. Takže díky za návštěvu a čau.“ Řekl a zatáhl za páku které jsem si předtím nevšiml.
,,Cože? A co mám teď jako dělááááááááááááááát.“ Zvolal jsem když jsem se zničehonic propadl podlahou.
Dopadl jsem o nějakých tisíc kilometrů později.
Přímo pře kopyta Satanova.
„Co bys rád smrtelníku?“ ozval se pekelný vládce hřmoucím hlasem.
,,Poslal mě sem ten hajlz z nebe.“ Oznámil jsem mu.
,,Tak to je fajn, ale ty sem nepatříš, tak táhni zpátky a vyřiď tomu kreténovy, ať nám tu v tom nedělá bordel.“ Pronesl rozčíleně a nakopl mě do pozadí až jsem se vznesl do několikakilometrové výše.

Otevřel jsem oči.
Neuvěřitelné.
Byl jsem opět v Bohoušově chlévě.
Ale kupodivu jsem nebyl mrtvý.
Nikde ani známka po střelné ráně.
Zato Macota byl na několika místech roztříštěný k nepoznání.
Přitáhl jsem si k sobě brokovnici.
Byla značně poničená nedávnou explozí.
Ten hlupák mě chtěl oddělat zbraní se zatavenou hlavní.
„Dobře mu tak.“ Pronesl jsem si jen tak pro sebe.
Přitáhl jsem si k sobě jeho mršinu a prolezl mu všechny kapsy. Klíč od mých pout měl naštěstí u sebe.

Po několika dlouhých dnech jsem se konečně doplazil k domovu.
Zaklepal jsem na dveře verandy.
Ty se rozletěly rychleji nežli jsem čekal.
Stál v nich otec.
,,Ty kreténe, kde ses tak dlouho flákal?“ obočil se na mě.
,,Unesli mě.“ Snažil jsem se mu vysvětlit.
,,Nevymlouvej se ty parchante!! A kde máš ten med?“ rozčiloval se.
Matka sedící kousek od vchodu v houpacím křesle si mě taktéž všimla. Položila pletení na malý stolek a zvedla se. Pomalu si mě s hrůzou v očích prohlédla. Pak zalomila ruce v bok a začala řvát:,,Ty prase jedno! Podívej se na sebe jak vypadáš! Celej seš vod hoven a krve! Takhle mi do baráku nepůjdeš! Táhni se někde umejt ty..“
Než však stihla svou nadávku dokončit, už mě otec začal zpracovávat pěstmi.

Vzpamatoval jsem se až v nemocnici.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde nikdo, jen přístroje a kapačka.
Usmál jsem se a v poklidném spánku jsem strávil zbytek dne.