Dvě do hrudi - kapitola 2.

Gorily mě několikrát dokladně prošacovaly a měl jsem trochu strach, že dojde i na prohlídku dutin. Naštěstí jsem se bez ní obešel. Po celou dobu mi minimálně jeden strážce mířil na zátylek. Pak mi pokynuly ať vstoupím do dveří označených zlatým písmem jako OFFICE.

Kancelář byla až překvapivě jednoduše zařízena. Jednoduchý stůl se dvěma židlemi a křeslem pro majitele. Na zdech pouze několik zátiší s loděmi na moři. Na to, že se tu točí miliony, to vypadalo až nepatřičně.

 

„Zdravím vás, pane….?“ Promluvil angličtinou bez přízvuku překupník.

„Jmenuji se Novák.“ Řekl jsem s úsměvem na rtech.

„BIS, UZSI nebo snad člen SOG?“

„SOGečka jsou už víc jak dva roky zrušené.  Což ale asi víte. Měl jste někdy tu čest s někým od nás?“

„Jestli myslíte z České republiky, tak přímo ne. Spíš řekněme po roce 68 ještě jako mladý rekrut jisté armády jsem u vás byl „na návštěvě“, tedy ještě  za dob Československa. Ale minulost nechme minulostí. Co vás ke mně přivádí?“

„Business. Potřebuji vybavení pro pěti členný tým.  Automaty, vesty, zkrátka výbavu pro záchranou misi z nepřátelského prostředí.“

„Ale pane Nováku. Já mám přepravní společnost. Zbraně? Fuj! Evidentně jste se spletl.“

„No to je velmi pravděpodobné, přestože jsem zmiňoval před vaší sekretářkou jména dvou dalších kolegů v oboru. Třeba budu mít více štěstí s nimi.“

„Pochybuji velmi, zvlášť když se opět představíte jako agent zahraniční tajné služby.“

„No, za pokus to stojí.“

„Předpokládejme, že jsem schopen se zeptat, zda-li by podobné zboží nebylo k dispozici. Proč bych to měl dělat?“

 

Zhluboka jsem se nadechl a promýšlel, co všechno mu mohu říct. Začal jsem s vysvětlováním proč, a koho chci odsud dostat. O smrti jednoho z generálů ve Francii věděl, a to, že se mu přede dveřmi chystal státní převrat, nejspíš asi taky tušil.

 

„Dobrá, dejte mi dva dny a zajistím vám, co potřebujete.“

„Do dvou dnů může být mrtvá! Musím to udělat dnes večer a nejspíš i to je pozdě.“

„Kdy byla vaše kolegyně zajata? Dnes?“

„Podle všeho ano.“

„Nejdřív z ní budou chtít dostat, co všechno ví a jak se sem dostala. To nebude dělat kdoví jaký nýmand, nejspíš si na to nechají doručit experta. To vám dává minimálně 24 hodin.“

„Rozumím. Ale i tak trvám na doručení do dnešní půlnoci. Cena?“

„Řekněme sto tisíc.“

„Korun?“

„Chcete mě urazit? Víte jaký kurs má ta vaše drahá měna? Dolary. A jak mě vytočíte ještě víc, tak řeknu libry. Na účet. Do hodiny.“

„Poslední dotaz. Proč používáte jméno složené ze tří národností?“

Rus zrudl. To není nikdy dobré znamení.

„Vypadněte nebo mi patnáctkrát selže pistole.“

„Hezký den, a zásilku bych prosil do hotelu u ambasády.“

 

Na recepci jsem si vzal ještě číslo účtu, na který jsem měl zaslat peníze a pro jistotu i telefonní číslo sekretářky.  Dvě gorily mě sledovaly, ode dveří, ale to bylo zatím tak vše, co mohly dělat.

 

Ihned jsem zapnul telefon. Tři zmeškané hovory a všechny tři z čísla v zahraničí. Okamžitě jsem volal zpět.

„Prosím?“ ozval se hlas na druhé straně

 

„Zdravím tady je Daniel, spolužák vaší ženy pamatujete si mě?“

„Jo ten co prý pracuje v archivu, ale občas si udělá výlet do Paříze?“

„Asi jako vy Lennoxi, když jste mi tvrdil, že jste jenom pěšák u letectva? A mimochodem, naposledy jsem byl v Marseilles“

„Co chcete?“

„Vlastně se omlouvám, ale potřebuji pomoct. Neoficiálně.“

„O co jde?“

„Za jak dlouho se dokážete dostat do Jižní Ameriky?“

„Teoreticky do pěti hodin, Prakticky, proč bychom měli neoficiálně vážit cestu?“

„Mise mojí kolegyně byla kompromitována, oficiálně sem vláda nemůže poslat tým a neoficiálně se sem z Evropy nikdo tak rychle nedostane. No a soukromá agentura to zase neudělá potichu. Jste jeden z mála lidí, na které se mohu obrátit. Vlastně jediný.“

„Víte o tom, že naše zařazení je většinou na pouštní akce?“

„Vím, ale taky jsem si vás proklepnul. Pochopitelně náklady vám uhradím a vybavení už je na místě. Ale je to důležité udělat ještě dnes. Přijet, zachránit kolegyni a odjet. Nic víc nežádám.“

„Musím to ještě s někým probrat, neoficiálně se fakt nikam nepodívám, ale třeba tam máme nějaký zájem. Zavolám vám, jak budeme ve vzduchu. Nebo jestli. Dejte mi nějaké podrobnosti.“

 

Dodal jsem několik důležitých detailů a vydal se taxíkem zpět do hotelu.

 

Taxikář se nevyptával, ale taky se netvářil moc nadšeně. Chtěl jsem se ho zeptat, co se děje, když v tom jsem si všiml, že za sebou máme ocásek.  Jeden z těch mopedů co jsou snad v každém městě, měl minimálně pět příležitostí nás předjet, ale přesto si udržoval odstup a nápadně mířil celou cestu za námi.

 

„Zkuste ten moped setřást.“

„Pane, obávám se, že v tomhle vám pomoci nemohu. Co kdybych vás raději vysadil?“ řekl taxikář, jako by v něm byla jenom malá dušička.

„Vy víte kdo to je, že?“

„Opravdu vám nemohu pomoci.“

„Ok zastavte mi někde, kde je víc lidí, tržiště nebo nějaká úřední budova, ale ať to není moc daleko od hotelu.“

 

Ujeli jsme asi půl kilometru, než jsme se dostali k něčemu, co mohl být městský bazén stejně jako požární nádrž. Lidí tam ale bylo požehnaně. Zaplatil jsem taxikáři a ten okamžitě vyrazil pryč tak rychle, jak to vozidlo umožňovalo. Řidič mopedu zastavil v povzdáli. Vydal jsem se směrem k nádrži. Kolem mě se honily děti a užívaly si vody, která v tomhle horku působila jako něco magického. Obešel jsem celou nádrž a po očku pozoroval, zda-li se mě můj ocásek nechce vzdát. Nechtěl. Stál neustále u mopedu a sledoval každý můj krok. 

„No nic, když nemůže Mohamed k hoře,“ zabrblal jsem česky. Jedno z dětí se na mě zvídavě podívalo a radši uteklo. Vždycky mi to s dětmi šlo.

 

U jednoho ze stánku jsem si koupil dvě plechovky koly. Jednu jsem hned otevřel a zhluboka se napil. Ať jste v kterékoliv díře tak tam najdete buď Coca-colu a nebo fast food. Sladká pachuť mi zůstala v ústech. Druhou plechovku jsem lehce v ruce zatřepal a schoval do kapsy. Dalšími dvěma doušky jsem plechovku dorazil. Pomalými kroky jsem se blížil k mopedu a jeho majiteli. Byl jsem od něho asi padesát metrů. Vůbec si mě nevšímal, ale tomu, že mě neregistruje, se nedalo moc věřit. Mrkl jsem na hodinky. Od doby, co jsem opustil Guzmánovu kancelář, uplynulo třicet minut. Pevně jsem doufal, že Američtí kolegové mi na pomoc kývnou. Z myšlenek mě ale vytrhl pohyb řidiče. Zajel rukou za záda a věnoval mi nehezký pohled. Ani se mě už nesnažil ignorovat. Vylovil jsem z kapsy plechovku Coly a modlil se, že je dost protřepaná - nemíchaná.

 

„Ola, příteli nemáš žízeň?“ řekl jsem ze vzdálenosti zhruba tří metrů. Snědý chlápek se na mě podíval ještě víc nepřátelsky. Nedal jsem mu, ale šanci odpovědět lehce jsem načal víčko a obloukem mu plechovku hodil. Majitel mopedu automaticky po plechovce hrábl asi jako každý, po kterém něco hodíte a chcete, aby předmět chytil. Prostě taková ta bezprostřední reakce, kterou má tělo zafixované.

Jakmile plechovku chytil, nastala absurdní situace, kdy načaté víčko vystřelilo i s obsahem sladkého nápoje přímo do výtečníkova obličeje. Takový granát made by Coca-cola. Chlápek se ještě oklepával z toho šoku, ale to už jsem držel jeho zbraň a objal ho kolem ramen. Odjistil jsem a vrazil mu hlaveň pod žebra.  Pro nezúčastněného to mohlo vypadat jako, že prostě jenom držím známého kolem ramen a dívám se, jestli je v pořádku.

 

„Kdo tě poslal?“ zašeptal jsem.

„Jdi do hajzlu.“ Odpověděl velice slušnou angličtinou

„Jo to víš, že půjdu. Ale nejdřív tě střelím do břicha, co ty na to?“ řekl jsem bez jakéhokoliv náznaku humoru v hlase. Chlápek přemýšlel, jestli to myslím vážně, ale v zásadě to bylo jedno. Zabít jsem ho nehodlal. Přestřelku na tak rušném místě ani mrtvolu bych nevysvětlil. Nejspíš. To každopádně neznamenalo, že jsem ho nemohl postrašit. Vydali jsme se spolu k jedné z menších budov, které se ukázaly jako veřejné toalety. Nedělal jsem si iluze o tom, jak budou vypadat. Upřímně jsem spíš doufal v co nejhorší vzhled.

 

Nespletl jsem se. Na toaletách uklízečka nebyla asi od dob nového tisíciletí, takže to tam vypadalo, jako když hodíte granát do latríny. A dost možná se to podle stavu jedné z mís i stalo. Mopedista toho času bez mopedu se na mě podíval, jako jestli to vskutku myslím vážně.

 

„Myslím, že jsme to vzali za špatný konec. Já se jmenuji Daniel. Jak říkají tobě?“ zkusil jsem

„Juan.“

„No vidíš, že to jde. Tak proč jsi mě sledoval?“

„Na to ti nemůžu odpovědět.“

„Fajn, tak je rozhovor u konce.“ Nenechal jsem se vyvést z míry a ještě jednou demonstrativně posunul závěr zbraně dozadu. Namířil mu na hlavu. Juan jen sklonil zrak.

„Klekni si na kolena a zavři oči. Nějaká poslední slova?“

„Ne.“

„Poslední šance. Kdo tě poslal?“

„Polib mi.“

 

Vzdychl jsem. No za pokus to stálo. Ze široka jsem ho udeřil rukojetí zbraně do spánku.  Asi bude mít otřes mozku a taky bude minimálně dvě hodiny v bezvědomí. Ale to já už budu v tahu. Aspoň jsem ho nechal na živu. A taky ztratil hodinu času což se dá považovat za plus jenom velmi těžko.

 

V klidu jsem vyšel z toalet a zamířil ihned k mopedu. Všiml jsem si, že Juan klíče u sebe neměl, stejně ani jako telefon a doklady. Krom pistole a většího množství drobných mincí nejspíš do automatu u sebe neměl nic. Klíče vskutku byly v zapalování. Nasedl jsem na moped a vydal se směrem k hotelu. Nebylo to nijak moc daleko, přesto jsem kolem hotelu dvakrát jenom projel, abych se ujistil, že za mnou nikdo nejede.

 

Moped jsem nechal v boční uličce. Chvíli jsem rozmýšlel co s pistolí. Taurus 92 není špatná zbraň, je to kopie Italské Beretty  a co se týče střeliva používá poměrně snadno sehnatelnou munici 9mm para. Vyvstává opět problém chodit se zbraní, na kterou nemáte povolení. Nakonec jsem si dal zbraň za pásek a přikryl ji trikem. Bez pouzdra mě sice lehce dřela, ale do hotelu to bylo jenom přes cestu.

 

Na recepci na mě kývl jeden ze zaměstnanců. Předal mi obálku s mým jménem. Byl jsem zvědavý, o co jde, ale počkal jsem až do pokoje. Moje věci zůstaly na svém místě, ale i tak jsem se ještě pro jistotu podíval, jestli náhodou někdo nehrabal do zásuvek. Vše ale bylo na svém místě.

 

V obálce byl seznam věcí, které mi byl schopen Rus za částku stotisíc sehnat.   Pět kusu samopalů MP5 SD6. Ocenil jsem právě integrovaný tlumič, který by mohl být více než užitečný. Jako osobní zbraň byla k dispozici buď pistole značky Taurus anebo rakouské Glocky. Ke glockům ale nebyly k dispozici tlumiče. Zbytek tvořily postroje, batohy a ještě několik kusů vybavení pro záchranný tým.

 

Na dně obálky jsem našel ještě telefonní číslo. Ihned jsem ho vytočil. Ozvala se španělština. Promluvil jsem anglicky a chtěl potvrdit objednávku. Někdo se chvíli u telefonu dohadoval a pak se teprve ozvala lámaná angličtina.

 

„Vy volat kvůli objednávka z hotelu?“

„Ano, ano. Chtěl bych ji potvrdit.“

„Cena být 130.“

„Dobře. Prosím, ověřme ještě jednou číslo účtu.“

 

Nastala pravá komedie a to, když se mi osoba na druhém konci snažila nadiktovat za sebou jdoucí řadu čísel. Na třetí pokus jsme to zvládli a já se modlil, že nepošlu 130 tisíc dolarů nějaké školačce v Jižní Koreji.

 

O hovor později jsem uvolnil v bance transakci a čekal na potvrzení. Uplynulo třicet minut. Volal mi osobně ruský přítel.

 

„Peníze jsou na účtu, mnohokrát děkuji.“ Řekl o 130 tisíc dolarů bohatší obchodník se zbraněmi.

„Já děkuji. Proč jsem proboha ale musel mluvit s těma opičákama, co uměli stěží anglicky?“

Rus se začal do telefonu nekontrolovaně smát. „Ale to byl jen takový vtípek. Peníze přišly a vaše železo je na cestě. Už jste přemýšlel, jak se tam dostanete?“

„Myslíte na místo?“

„Ne, do Disneylandu.“

„Ach tak, ne tak to jsem nemyslel, ale stejně se mi nikdy nelíbil myšák Micky. Vždycky tak divně čumí.“

 

Rus se dalších pár vteřin smál a já jen obracel oči v sloup.

 

„Transakce se prodražila kvůli džípu, který jsem vám sehnal. Jedná se o vojenský typ, které běžně používá místní armáda. Teoreticky by vás neměl nikdo zastavovat.“

„Teoreticky děkuji. Co praxe?“

„Když vás zastaví, budete se muset, předpokládám, prostřílet nebo vyplatit.“

 

Poděkoval jsem a rozloučil se. Lennox se pořád ještě neozval a pomaličku se mi začal krátit čas. Chtěl jsem zajít na ambasádu pro aktuální snímky a měl bych i něco sníst. Nakonec jsem si objednal jídlo na recepci. Telefon byl stále stejně mlčenlivý. Nemělo smysl Američana bombardovat. Pomalu jsem se již smířil s možností, že prostě do toho budu muset jít sám.

 

Po jídle jsem si nastavil budík a rozhodl se aspoň dvě hodiny prospat. Jedna z věcí, kterou mě v armádě naučili, bylo usnout na povel. V rámci výcviku totiž nikdy nevíte, kdy budete mít čas na odpočinek a to, že slunce zapadne málokdy znamená, že se jde spát.

 

Přesně za dvě hodiny moje tělo usoudilo, že má dost odpočinku. Mechanicky jsem vstal a zamířil do koupelny. Opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla.

 

„Nazdar krasavče.“ Řekl jsem s úsměvem svému odrazu. Nevypadalo to ale na moc dlouhou konverzaci.

 

Budík, který mě měl vzbudit, začal zvonit o minutu později.