Dvě do hrudi - kapitola 3.

Uklidil jsem pokoj a šel se na recepci odhlásit. Do hotelu už se stejně vracet nebudu. Když půjde všechno dobře, budu zítra už v Evropě. Když ne, tak mi to nemusí dělat starosti. Budu asi mrtvý.

 

 Dole již evidentně začínala noční směna, protože personál, se kterým jsem jednal přes poledne byl pryč. Pohledná černovláska hrála upřímnou lítost, že musím odejít tak brzy. Odpověděl jsem jí, že se za ní jednou rád vrátím. Chudinka zrudla, až kdo ví kde, a s milými rozpaky mi věnovala klíče s tím, že auto je zaparkované za hotelem vzadu.

 

Nejdřív jsem chtěl protestovat, ale vzápětí mi došlo, že to bude nejspíš objednávka od Guzmána.  Naposledy jsem se na ni usmál a odešel do zadní části hotelu. Hledal jsem vojenský džíp. Chvíli mi trvalo přijít na to, že ho asi nenechali zaparkovaný na hotelovém parkovišti, zvlášť když je auto plné zbraní. Prošel jsem blok kolem hotelu. Džíp tam vskutku stál. Jednalo se o jeden z těch starých GAZíků, které dřív využívala sovětská armáda. Měl zelenohnědé natření, takže se dost dobře kdysi mohl v džunglích používat. Do auta by se nás teoreticky šest vlezlo. V kufru bylo několik plastových beden zhruba o velikosti mnou objednaného zboží.

 

Auto jsem zatím nechal stát tam, kde bylo. Nastal čas pro poslední přípravy. Zamířil jsem na ambasádu.

 

Technik z rána byl pořád na svém místě. Tentokrát jsem ho i pozdravil, ale nevypadalo to, že by měl nějaký účinek. Dal mi několik map oblasti a popsal, kde by zhruba měla být moje kolegyně držena. Do areálu vedla jedna hlavní příjezdová cesta, ale okolí bylo propleteno stezkami, takže teoreticky by se auto dalo nechat někde dál a k plotu se připlížit.

 

Počet ozbrojenců v objektu se nezměnil, takže pořád to čítalo zhruba dvacet pět strážných. Sbalil jsem si věci a zbývala mi už jenom poslední věc. Odjezd ze země. Klasické linkové letadlo se použít nedalo. Přemýšlel jsem, že bych opět využil Ruského přítele, ale přece jenom většina rozpočtu padla na vyzbrojení. Zůstala alternativa v podobě přejezdu za hranice.  Bylo to docela troufalé, ale to byla celá tahle mise.

 

Chystal jsem se již odejít, když mě na poslední chvíli napadlo, zeptat se ho ještě na jednu věc.

 

„Když už takhle monitorujete dění, nepřijel dneska nějaký speciál s Američanama?“

„Moment mrknu se. Ono je to totiž docela těžký, Američani tady nemají žádnou stálou posádkou, ale asi jako v každém hlavním městě mají tady nějaké zpravodajce. A zpravidla mimo ambasády. Jsou maskovaní jako podnikatelé a takhle podobně.“

 

Projel několik výtisků, jen aby se vzápětí vrhl k počítači. Zaslechl jsem zuřivé klikání myší.

„Jo přijeli asi před hodinou. Čtyři chlapi.“

„Jak se sem dostali?“

„Dle záznamů pasové kontroly to vypadá, že jako ochránci zvířat.“

„Co?“

„No tak to je uvedené v příjezdových formulářích. Mají letadlo, jako kráva. Prý jsou tu, aby vyzvedli nějaký ohrožený druh.“

„Kde by měli být teďka?“

„Tak to vám fakt neřeknu. Ne všechny hotely totiž mají záznamy v počítači a na to, abych projel všechny nemám pět hodin volného času. Upřímně buďte rád, že aspoň některé věci se tu dají zjistit elektronicky. Nejspíš byste se divil ale tohle je fakt banánistán.“

„Buďte v klidu, nedivil. Díky za pomoc.“

 

Zkusil jsem vytočit ještě jednou číslo, ze kterého mi Lennox volal. Osobně jsem nečekal, že by si vzal sebou na zahraniční misi telefon, ale za pokus nic. Číslo bylo zcela hluché.

 

Hodinky ukazovaly, že od mého prvního zjištění, že je kolegyně unesena, uplynulo víc jak šest hodin. To, že jsem za tu dobu dokázal sehnat výzbroj, zkusil kontaktovat pomoc a ještě se zbavit slídila, mi přišlo jako slušný výkon. Jenže celá akce mohla být stejně k ničemu.  Ze zkušenosti vím, že některé informace jako třeba stav agenta se dostanou na ústředí i třeba s deseti či dvanácti hodinovým zpožděním. To nic ale stále neměnilo po tom, co jsme spolu prožili ve Francii. I kdybych měl donést zpět jenom její tělo, tak bych šel.

 

Na ambasádě jsem se rozloučil s několika osobami, které věděli o mé situaci. Přeběhl jsem cestu zpátky k hotelu a vydal se pro džíp. Blížil jsem se k uličce, kde měl být zaparkovaný. Nechtělo se mi obcházet celý hotel a tak jsem to vzal jednou z bočních uliček. Byl jsem zhruba na konci, když proti mně vyšel vysoký běloch takovým tím podivným krokem, který máte zafixovaný při neustálém pochodování v šiku. Ten chlápek byl voják a podle všeho nebyl rozhodně místní. Nejdřív jsem ho chtěl nechat projít, ale při vzpomínce na Juana zvítězila nakonec duchapřítomnost. Tasil jsem pistoli zhruba ve vzdálenosti dvou metrů.   Byla to chyba.

 

Chlápek bleskově reagoval. Přiskočil, plynulým pohybem odklonil hlaveň zbraně tak aby mu nemířila na tělo a druhou rukou mě udeřil do hrudi. Pustil jsem zbraň a chytl se za hruď. Byl to přesně ten zlomek vteřiny, kdy jsem promeškal šanci na protiútok.

 

„Takhle se zdraví přátelé?“ zeptal se angličtinou s klasickým americkým přízvukem.

„V životě jsem vás neviděl.“ Řekl jsem sípajíc.

„Posílá mě major Lennox. Vy jste Novák, že?“

„Momentálně jsem někdo, kdo má vyražený dech.“

„No to je tak, když vytáhnete železo na někoho, koho nemáte. Seberte se a jdeme“

 

U džípu už stáli ostatní chlapci. Lennoxe jsem ale mezi nimi neviděl.

 

„Dobrý den pane. Jmenuji se agent Newman. Bohužel major se nemohl zúčastnit osobně. Nicméně na základě jeho doporučení jsme tady.“ Začal jeden z nich. Očividně měl na starosti velení.

„Agent? Takže armáda s tím nemá co dočinění?“

„De facto ne. Vyslání týmu iniciovala Ústřední zpravodajská služba, byť to bylo na doporučení majora Lennoxe. My jsme byli nejblíž, takže stačilo jenom přeletět přes hory.“

„A řekl vám major Lennox o zájmu mé republiky tady?“

„Jestli myslíte tu zajatou agentku, tak ta je celá vaše. Naším cílem tady je zlikvidování zbytku revolučního hnutí.“

„Takže mám to chápat tak, že mi pomůžete?“

„Ano. Máte nějaké konkrétní informace o poloze a zabezpečení?“

„Mám nachystané úplně všechno. Je na čase vyrazit. Seznámím vás s tím v autě.“

 

Nasedli jsme do GAZe. Přiznám se, netuším, jak věděli kde parkuji a proč čekali přímo tam, ale nejspíš to byla jedna z výhod dělat s kolegy z CIA. Ujal jsem se řízení. Čekala nás asi hodina cesty autem a pak dle mého plánu asi dalších dvacet minut ostrého pochodu džunglí. Týmu jsem dal mapy, aby si mezitím udělali obrázek o tom, co nás čeká. Průmyslový areál byl poměrně rozlehlý ale dle infra snímků se dalo určit, kde kolegyni drží.

 

Chlapi vypadali opravdu, že svoji práci znají. Pokládali mi otázky ohledně zabezpečení, počtu vojáku a jejich přibližném tréninku. Z toho, co jsem viděl si bylo možno udělat docela slušnou představu, ze kterých odvětví, byl kdo naverbován. Ten, se kterým jsem měl tu čest v uličce, musel být od mariňáků, stejně jako druhý zúčastněný. Agent Newman mohl být jeden z těch, kteří se verbují již na vysokých školách. Měl inteligentní pohled, vyjadřování a podle všeho i slušnou fyzičku. Nabízela se otázka, proč skončil zrovna v Jižní Americe, ale taky to mohlo být právě tím, co třeba studoval. Aspoň tak daleko sahalo mé podvědomí o verbování zpravodajců ve Spojených státech. Posledního člena týmu jsem si zařadit nedokázal.

 

V průběhu jízdy mě zarazila otázka zpětného ústupu. Snažil jsem se prosadit variantu, že ujedeme za hranice. Odmítavé pohledy spřátelených spolucestujících byly docela výmluvné.

„Jakou máte jinou variantu?“

„Do země jsme přijeli jako ošetřovatelé. A byl bych pro, kdybychom z ní takto odletěli. Vás i s džípem můžeme schovat do připraveného prostoru. Musíme se akorát dostat přes letištní kontrolu.“

„To by mohl zvládnout slušný úplatek.“

„Taky jsem si říkal.“ Uzavřel celou debatu americký agent.

 

Než jsme dorazili do džungle, byla již tma. Dle mapy jsem odstavil auto na předem vytipovaném místě. Všech pět se nás převléklo do maskovacích oděvů, které mi nachystal překupník. Prakticky veškeré objednané zboží bylo v pěti velkých kufrech vyplněných pěnovou hmotou, do které byly vyřezány otvory pro uložené věci. Uprostřed chyběla akorát karabina M4, ale na místo ní byl prostor vyplněn náhradními zásobníky a několika oslepovacími granáty. Přísahal bych, že jsem ten kufřík už někde viděl. Vzápětí mi došlo kde.

 

Když se po roce 2009 rozpouštěla SOG, což byla v té době naše nejelitnější jednotka armády, došlo i k přerozdělování jejího majetku. Přece jenom když už to armáda jednou koupila, tak ať se to využije. Tyhle kufříky se používaly včetně obsahu právě v rámci skupiny a to konkrétně pro převoz. Hádám, že díky korupci, tak typické pro úředníky ministerstva obrany či vnitra nedošlo asi k přerozdělení, jak mělo a někdo má v garáži nové Porsche. Vtipné je, že zbraně prošly přes půl světa, jen aby je dostal do ruky český operativec. Vzpomněl jsem si na upozornění mého velitele, že nemůžu lítat po nejmenované jihoamerické zemi a nechat za sebou nábojnice s nápisem made in Czech Republic. Díky bohu, že na nich žádné označení přímo není a že 9x19 para se vyrábí i tady.

 

Zkusil jsem závěr zbraně. Bylo vidět, že je o ni postaráno. Také ostatní členové týmu již byli přichystáni. Obličeje jsme namísto maskovacích barev zakryli lehkými kuklami. V prostředí džungle by sice maskovací barvy byly lepší než kukly, ale s ohledem na to, že musíme později cestovat po hlavních cestách, bychom ten nátěr horko těžko vysvětlovali. A věřte mi, že dostat tu srandu z obličeje moc zábavné není.

 

Zkontroloval jsem ještě jednou souřadnice a mapu. Bylo na čase dát se do pohybu. Celá výbava každému z nás přidala minimálně osm až deset kilo. Takhle se může pochod protáhnout o důležité minuty. Připomnělo mi to dlouhé pochody ještě za mé služby v armádě, kdy jsme prakticky prochodili Brdy tam a zpět.

 

Prosekávat se džunglí nebyla žádná zábava. Několikrát jsme uhnuli z kurzu a jenom díky navigaci jsme byli za pětačtyřicet minut na dohled u areálu. Přikrčili jsme se k zemi. Newman poslal jednoho ze svých dopředu, aby obhlídl terén. Poslední snímky byly přece jenom víc jak tři hodiny staré.

 

Uplynuly další dlouhé minuty. V hlavě jsem si ještě jednou promítal plán akce. Nejrůznější varianty toho, co se může a v žádném případě nesmí stát. Bohužel, jedno z vojenských úsloví říká, že každý plán je dobrý pouze do prvního střetu s nepřítele. Když se náš zvěd vrátil zpět, krátce vyložil, co viděl.

 

V tuhle hodinu bylo hlídek ještě méně. Buď se konal nějaký briefing, nebo cokoliv podobného. Od areálu nás dělil pouze plot s ostnatým drátem. Osobně jsem s tím počítal. Jedna z možností bylo plot vystříhat. Další z alternativ je, malé množství trhaviny na jednu ze slabších tyčí což má zpravidla za následek větší množství olova ve vzduchu.

 

Přesunuli jsme se až k plotu. Postupovali jsme tak, abychom byli kryti jednou z budov, ve které se naštěstí nesvítilo. Dal jsem se do stříhání plotu hned u jednoho z dělících sloupků. Vystříhal jsem jenom takový otvor, abychom mohli pletivo odtáhnout. Trvalo to sotva pár minut. Prolezli jsme do prostor areálu.

 

 Poslední z členů týmů zůstal na druhé straně a dělal tak zadní voj. Vysílačky jsme měli na stejné frekvenci, přesto platila dohoda o radiovém tichu. V případě nouze stačilo zmáčknout za sebou několikrát tlačítko pro příjem a jednotka by tak byla uvědomena, že se něco blíží. Kdyby naše utajení prasklo, bylo ve vzduchu opět větší množství olova, u kterého by radiové ticho nic nevyřešilo.

 

Newman mezitím hlídkoval zpoza budovy a sledoval, kdy a jak procházejí stráže. Díky maskovacím oděvům a kuklám jsme byly prakticky neviditelní. Jakmile měl dost jasno o tom, kolik je času na jednotlivý tanec mezi budovami, vyrazili jsme pro moji krajanku. Vyhýbání se strážím nám zabralo dlouhých deset minut, a to jsme se posunuli o zhruba sto metrů. To že nás nezahlédli, byl sám o sobě úspěch.

 

Před větší budovou, kde měla být agentka držena stála hlídka. Dva ex-mariňáci, přepnuli na střelbu jednotlivými ranami. Chvíli cílili. Ozvala se dvě tupá zasvištění, ne hlasitější než škrtnutí zapalovačem. Postavy strážců se s těžkým žuchnutím svalily k zemi.

 

Sám jsem cítil, že nás tlačí čas. To, že hlídek bylo v tuhle dobu méně, než je obvyklé, mi prostě nedalo spát. Přiběhli jsme v pokleku až k budově. Nahlédl jsem dovnitř a pak jsem pochopil, kde jsou všichni. V budově bylo dobrých patnáct mužů a oddaně pozorovalo jejich velícího, jak mluví o něčem, co nám zůstalo skryto.

 

A pak jsem ji uviděl. Seděla na židli vedle řečnícího papaláše. Podle všeho nebyla při vědomí, ale jistý jsem si nebyl.

 

Ukázal jsem na oči a kývnul hlavou na znamení, že ji vidím. Newman se mě posunky dotázal kolik jich celkem je. Odpověděl jsem, že zhruba patnáct. Chvíli přemýšlel a pak se šel podívat sám k oknu. Rychle se stáhl, aniž by nějak déle nahlížel dovnitř. Zpoza pasu vytáhl jeden z omračujících granátů – též známý jako Flashbang či Ninebang granát. Jedná se o typ granátu se směsí hořčíku, či dusičnanu amonného v podobě pyrotechnické směsi. Přeloženo do češtiny. Nesmrtící granát, který nepřítele oslní jasným světlem za zvuku silného výbuchu

 

Všichni jsme Newmana napodobily. Na jeho pokyn jsme odstranili závlačku.

 

Jedna.

Dva.

Tři. Otevřel jsem dveře a do místnosti vletěly čtyři kousky.

Čtyři. Vojáci akorát vstávali ze židlí.

Pět.

 

Nastalo peklo na zemi.

 

Výraz Ninebang totiž vychází z typu omračovacího granátu, který vybuchuje na devětkrát. Prostě si představte jako, že před vámi devětkrát vybouchne tak silná rachejtle, že vám zvoní v uších a jste oslněni jasně bílým světlem.

 

Hned při první explozi jsme vběhli dovnitř. Ne, že by na nás výbuchy nepůsobily, ale výhoda momentu překvapení a poměrně jasné rozestavení cílů, hrálo do karet nám. To, že jsme se nedívali přímo na granáty bylo samozřejmostí, na rozdíl od cílů.

 

Místnost jsme čistili krátkými trojrannými dávkami. Napočítal jsem desáté zmáčknutí spoustě. Na přebíjení nebyl čas. MP5ka se zhoupla na postroji. Tasil jsem ze stehenního pouzdra Taurus. Střílel jsem mechanicky. Mířidla v rovině. Výstřel. Lehce nachýlit hlaveň zbraně. Výstřel. Mířidla do roviny.

 

Za 6 vteřin na zemi leželo patnáct mrtvých mužů. Uprostřed na podiu mrtvý velící. Uprostřed čela měl díru po devítimilimetrovém projektilu a v dvě v hrudi úplně tu samé ráže. Na židli vedle něj seděla spoutaná, zbitá, ale mně velmi povědomá osoba. Byla v bezvědomí. Zkontroloval jsem jí pro jistotu, ještě tep. Slabší, ale byla na živu. Rychle jsem vyměnil zásobník jak v pistoli, tak v samopalu.

 

Kanonáda z nesmrticích granátů však musela vzbudit i posádku v sousedním státě. Asi tolik k tichému postupu.

 

„Newmane já jsem tu hotov co vy?“

„Kolik by tu mělo ještě být lidí?“

„Devět. Možná deset podle všeho.“

„Fajn padáme. Můj cíl jste podle všeho zlikvidoval vy.“

„Nemáte zač“

 

Ozvala se vysílačka.

„Pane, míří k vám tři dvojice. Těžce ozbrojeni. Doporučuji ústup.“

„Jsme na cestě. Nestřílejte, dokud nedám rozkaz. Opakuji, nestřílejte, dokud nedám rozkaz. Máte pro nás cestu ven?“

„Ano pane!“

„Do minuty tam jsme.“

 

Newman začal rozdávat rozkazy. Jeden z ex-mariňáku se vrhl ke dveřím. Nejdřív jsem čekal, že spustí krycí palbu, abychom my mohli zmizet. Nic takového se však nekonalo. Dveře jenom zavřel.

 

„No brilantní,“ ulevil jsem si. „ Zavřený dveře vyřeší každý problém.“

„A jak se řeší hádky u vás doma?“ opáčil Newman

 

 To, že jsme si začínali vracet vtípky, znamenalo, že se z krve odplavuje adrenalin a mozek teprve začne klidně vyhodnocovat.

 

Člen u dveří chystal primitivní past. Za rám dveří umístil jeden z klasických granátů ruské výroby, a to již od druhé světové války používaná F1. Za pojistku natáhl jednu z tkaniček mrtvého vojáka a přivázal ji k druhému konci dveří.

 

„Jak se odsud dostaneme my?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem zůstávat s tou pastí v místnosti. Smrtící dosah F1 je totiž zhruba třicet metrů. Střepiny ale létají až dalších sedmdesát.

„Uděláme si vlastní východ. Kryjte zatím okno.“

 

Vběhl jsem k oknu. První odvážlivci se vyřítili ze stínu. Tří raná dávka je minula, ale aspoň nepostupovali. Změnil jsem pozici, abych měl lepší výhled i na druhou stranu. Celou místnosti otřásla lehká exploze. Podíval jsem se na druhý konec haly. V místech kde byla plechová stěna, nyní zela díra dvakrát dva metry. Newman pokýval hlavou.

 

„Vezměte si kolegyni. Odcházíme.“

 

Vzal jsem jí do náruče. Po té šarmantní dívce, se kterou jsem utíkal ulicemi Marseille nebylo v tu chvíli ani památky. Je pravda, že byla škaredě pomlácená. Musel jsem se modlit, že se stihneme dostat do letadla co nejrychleji.

 

Za okamžik proletěla plechovou stěnou místnosti dávka z kulometu. Naštěstí pro nás jsme již byly venku. Přesto rytmické bubnování do plechové stěny znělo až nebezpečně blízko. Posunovaly jsme se podél plotu a já tajně doufal, že se dostaneme mimo areál dřív, než si zbytek stráží uvědomí, že jsme v tahu.

 

Kdyby ale bylo všechno snadné.

 

Sotva deset metrů od místa, kde jsme si prostříhali cestu do komplexu zabubnovala dávka ze samopalu do země. Od plotu zaznělo třikrát rychle za sebou štěknutí zbraně opatřené tlumičem.

 

„Tango down“ oznámila vysílačka

„Jdeme!“ zavelel jsem

 

Za námi se ozval výbuch F1. Pokud jsem mohl hádat tak hlavní velicí byl smrti a stejně jako několik vyšších šarží. V praxi to znamenalo, že se zbývající vojáci budou minimálně chvíli dohadovat, jestli vyrazit za námi nebo se postarat o zraněné. Každopádně nám to dá čas navíc.

 

Teď už zbývalo jenom přežít cestu džunglí a do města….

 

Konec třetí kapitoly