Dvě do hrudi - dokončení

Cesta zpět k vozidlu se kvůli „balíčku“ protáhla. Trvalo to skoro hodinu. Osobně jsem si dělal starost o to, jestli nás nebudou hledat vrtulníkem. Žádný jsem sice na satelitních snímcích neviděl, ale to pořád nemuselo nic znamenat. Nicméně, stále jsme ukořistili kolegyni z rukou separatistů, kteří tu chtěli spáchat převrat.

 

U Gazíku naštěstí nikdo nestál, přesto ho Američani prohlédli kvůli případným nástrahám. Podle všeho nic. Kolegyni jsem dal na zadní sedadlo a hned se usadil za volant. Výbavu jsem si sundával za jízdy. Aby do sebe dostala aspoň nějaké živiny napíchl ji jeden z jejich zachranců kapačku.

 

Ručička tachometru ukazovala přes sto padesát kilometrů v hodině. Vrtulník ani jiné vojenské vozidlo jsme zatím nepotkali. Buď dorazili na místo během našeho putovaní džunglí, což byla ta lepší varianta. Ta horší byla, že na nás čekají na letišti.

 

Před tím, než jsme sjeli do města, jsem vytáhl telefon a rozhodl se informovat vedení.

 

„Pane, balíček je zajištěn.“

„Nepoškozený?“

„Relativně, pane.“

„Agente, díky vyjednávaní, se mi podařilo vám zajistit průjezd až na letiště bez jakéhokoliv zdržení. Už víte, jak se dostanete ze země?“

„Máme tady pomoc od strýčka Sama.“

„Vy jste do toho zatáhl….“začal řvát do sluchátka jen proto, aby se vzápětí odmlčel. Přes vzdálenost půl světa jsem si krásně představil, jak pochoduje po své kanceláři v Praze a zhluboka oddechuje „On přijel na party ještě někdo jiný?“

„Měli jsme tu společné známé, víc vám řeknu, až budu doma.“

„To byste měl. Rýsuje se nám tu průser.“ A s těmi slovy ukončil hovor.

„Cesta je volná. Česká republika vám tímto neoficiálně děkuje za pomoc.“

„Agente, je vám jasné, že jsme tady nikdy nebyli?“

„Nebyli jsme kde?“ opáčil jsem s úsměvem

„Jsem rád, že to chápeme oba stejně.“

 

 

Na letišti šlo kupodivu vše poměrně snadno. U hlavní brány nás pohledem zkontroloval vojenský přidělenec. Na to, že jsme prakticky vyhodili do vzduchu půl základny a pro jisté lidi jsme byli nepřátelé číslo jedna, tak scéna vypadala až idylicky. Že by náš diplomatický sbor přece jenom nestál za úplné kulové? Do budoucna jsem se však nechtěl spoléhat na politiky moc často.

 

 

V odlehlém konci letiště stal Spartan. Letadlo dříve používáno americkou armádou, nyní přestříkáno do civilních barev s logem organizace pro záchranu zvířat. Džípem jsem zajel až k nakládací plošině. Zbytek týmu vystoupil, tentokrát už beze zbraní a kontroloval, jestli je letadlo v pořádku k odletu a jestli na něm někdo nenechal nějaké tikající překvapení.

 

Upřímně jsem měl trošku strach, jestli se s Gazem vlezu do nákladového prostoru. Mrknul jsem po agentovi CIA. Ten jen v klidu ukazoval dlaní, ať najíždím do obří dřevěné bedny uložené v nákladové části letadla. Nejspíš sloužila pro převoz slonů nebo něčeho podobného, nicméně nyní pro nás měla představovat krytí pro celý džíp. Bylo to na zrcátka, ale vlezli jsme se přesně. Američani za námi zavřeli bednu a celý prostor se tak ponořil do temnoty.

 

Zkontroloval jsem její kapačku. Puls kolegyně byl o maličko silnější, než když jsme ji vyzvedli, ale stejně jsem z toho neměl až tak dobrý pocit.

 

Netrvalo dlouho a ucítil jsem jak letadlo začíná zrychlovat a my stoupáme. Slabou hodinu se ještě nic nedělo. Pak jsem uslyšel povědomé skřípání, jako když se páčidlem otevírá dřevěná bedna. Do civilního převlečení agenti se rozhodli nás na chvíli osvobodit. Jelikož v bedně nebyl prostor pro otevření dveří musel jsem absolvovat cestu na svobodu skrz zadní úložný prostor. Vzpomněl jsem si, na dobu kdy jsem jako desetiletý takhle lozil skrz otcův Favorit. Dneska už to nebyla taková sranda.

 

Procvičoval jsem ztuhlé svaly. Newman mezitím spustil.

 

„Uděláme si mezipřistání na východě Brazílie, tam doplníme palivo a vyměníme vám piloty. Ti nebudou vědět, že vás vezou. Dostanou rozkaz vás vysadit v Ramsteinu. Odtud, už je to na vás.“

„Vy, tedy do Evropy vůbec neletíte?“

„Ne a nezapomeňte prosím, že papírově letadlo převáží pouze ohrožený druh pro zoologickou zahradu.“

„Budu na to myslet.  Spíš mi jde o to, že je to víc než sedm tisíc kilometrů. Kde bude další mezi přistání?“

„Těžko říct. Osobně tipuji, někde v severní Africe. Nedělejte si starosti. Piloti dostanou rozkaz, že ať už uslyší z bedny cokoliv, nemají jí otevírat. Nechám vám tu nějaké jídlo. Vařič jsem viděl v kufru.“

„Mám trošku strach o vzduch, přece jenom jsme v bedně.“

„Nebojte je udělána tak aby propouštěla dostatek vzduchu. Nedělali jsme tohle poprvé. Rekord je sedm dní co v ní naši kluci přežili. Vy potřebujete něco kolem patnácti hodin.“

 

Pokýval jsem hlavou. Letěli jsme asi další hodinu, než agent Newman oznámil, že je čas na přistání. Všem jsem potřásl rukou a ještě jednou jim poděkoval. Pak se celý prostor opět ponořil do tmy.

 

Podle všeho mezipřistání v Brazílii bylo velice rychlé, protože za dvacet minut už jsme byli zase ve vzduchu.

 

Něco málo jsem snědl a vyměnil kapačku své kolegyni. Pohled jsem věnoval mobilnímu telefonu. Bylo na čase si zajistit cestu z Německa.

 

„Agente Nováku, kde zhruba jste?“

„Nemám tušení, pane. Vím, jen, že zhruba za dvanáct hodin přistaneme na základně v Ramsteinu, jako zásilka s ohroženými druhy pro Zoo. Bylo by možné nám zajistit SPZ a doklady pro vozidlo. Do Prahy bych už přijel po dálnici.“

„Nemyslitelné, agente. Vozidlo zůstane na místě. Domluvím, aby ho německá strana zlikvidovala. Zařídím vyzvednutí vrtulníkem. Předpokládá, že agentka potřebuje odbornou péči co nejrychleji.“

 

Trochu jsem se zarděl. Z Ramsteinu by to bylo minimálně šest hodin jízdy a kdo ví, jestli se její stav nezhorší už za současného letu.

 

„Pane, chtěl bych ještě říct, že na palubě mám dost vybavení, které jsme použili při akci. To mám také nechat zde?“

„Co přesně tam máme?“

 

Popsal jsem výbavu. Velitel ani nebyl tak překvapený, jak jsem čekal. To, že vezu domu vybavení, za které náš stát už jednou zaplatil, se jevilo už jenom jako bonus.

 

Zbytek cesty proběhl bez komplikací a mezipřistání jsem dokonce prospal. Někde nad Španělskem jsem zaregistroval pohyb ruky. Kolegyně se probrala.

 

„Jak ti je?“ zašeptal jsem.

„Kde to jsem?“ řekla překvapeně, když uslyšela češtinu.

„Tuším, že jsme někde nad Evropou. Zhruba za tři hodiny přistaneme v Německu, jestli se nepletu. Co tě bolí? Můžeš hýbat nohama?“

„Jsou ztuhlé, ale půjde to každopádně na nějaké pochodování se necítím. Můžeš mi vytáhnout tu kapačku? Docela to bolí.“

„Já vím, ale zkus to vydržet, bojím se, že klasické jídlo bys asi jenom tak nezvládla. Odpočívej.“

 

Opřela se o mě hlavou a za pár okamžiků už zase klimbala.

 

V Německu jsme čekali další dvě hodiny, než konečně někdo otevřel bednu. Mohlo být tak něco kolem šesté ranní. Zima byla jak v ruském filmu a mě nepříjemně udeřilo do očí světlo lamp, odrážející se od sněhové pokrývky.

 

Celá bedna byla z letadla přemístěna do hangáru někde mimo běžné prostory letiště. Přenosil jsem celou výbavu do přistaveného vrtulníku. Pět kufrů s vybavením SOG, použité uniformy a kukly. Nakonec jsem všechny plochy, kterých jsme se v džípu dotkli, přetřel hadrem, jen abych měl jistotu, že po nás opravdu nic nezůstane. Jistě, třeba na pachové stopy bych musel použít buď pepřový sprej nebo savo, jenže ani jedno nebylo k dispozici.

 

Kolegyně zkoušela rozchodit bolavé nohy. Nechtěla vůbec mluvit o tom, co jí udělali ale to bylo pochopitelné. Nejspíš to potrvá ještě několik dní. Vedení sice bude chtít zprávu co nejdřív, vzhledem k tomu, že jsme právě utratili víc jak dva miliony korun za záchranu našeho operativce. Tyhle peníze budou někde citelně chybět, ale to už nebyla moje starost.

 

Pilot vrtulníku mluvil do vysílačky. Pak se podíval mým směrem a ukázal, že je čas letět.

 

*O 24 hodin později - Praha*

 

Osprchovaný a dobře vyspaný jsem zamířil rovnou z ubytovacích prostor, do kanceláře mého vedoucího. Seděl v křesle a pročítal si zprávu, kterou jsem napsal hned po příjezdu. Vzhledem k tomu, že to měla být mise mimo záznam, tak mě docela překvapilo, proč vlastně chtěl, abych hlášení sepsal. Nicméně rozkaz jsem splnil.

 

„Agente Nováku, posaďte se.“

„Pane.“

„Co se týče události uplynulého týdne, tak oficiálně naše země vůbec nefigurovala v kauze Jižní Ameriky. Američané taky nebyli zahrnuti. Ústřední zpravodajská služba to také popřela. Podle zdrojů v místě vašeho nasazení byla zničena separatistická buňka čistě za použití tamějších vojenských zdrojů. Takže dobrá práce.“

„Děkuji, pane. Jak je na tom agentka Nováková?“

„Její rekonvalescence bude delší. Nyní je v péči doktorů, ale už začala mluvit s naším psychologem. Je dobrá a brzy se z toho dostane.“ Na chvíli se odmlčel a věnoval svůj zrak červené složce, která ležela na kraji stolu.

„Agente, kdy jste naposledy viděl svoji sestru?“ zeptal se.

 

Vnitřnosti se mi sevřeli špatným pocitem. Rodina se v mém zaměstnání vzpomíná jenom v jednom případě. Když se stane něco špatného.

 

„Pane, bude to víc jak půlroku. Co se stalo?“

 

Podal mi červenou složku. Bylo na ní číslo případu.

 

„Vaše sestra byla předevčírem zavražděna. Přijměte mou upřímnou soustrast.“

 

Snažil jsem se tu zprávu nějak zpracovat. Má sestra. Byla tou poslední osobou, která mi na světě zbyla. Rodiče jsem neměl už docela dlouho a jí jsem prakticky vychoval. Bylo jí dvaadvacet. O deset let mladší než já. A nyní byla pryč.

 

Vzal jsem si zprávu a odešel mlčky z kanceláře. Nevěděl jsem, kdo to udělal, ale byl jsem si sakramentsky jist, že až s ním skončím, tak dvě do hrudi budou pro něho vysvobozením………

 

Konec