Setkání

Paprsky světlometů si postupně prořezávaly cestu skrz stovky stromů kolem silnice. Řev motoru, hnaného ve vysokých otáčkách si nezadal se zvuky, rozléhajícími se v tuto chvíli i mezi lesy Monte Carla, kde si pro své vítězství jel Mäkkinen. Tady ale nešlo o vavřínové věnce, ani o pohár knížete Alberta, šlo jen o běžnou cestu Vladimíra Mědníka na jeho horskou chatu.
Snad to bylo způsobeno jeho dětstvím, které se odvíjelo v malé vesničce pod Beskydami, v níž záhy po nástupu syfilika na trůn začala kolektivizace, a kde jeden záviděl druhému, co mu nechali a co ne, že se ve volném čase vyhýbal kontaktu s jinými lidmi. A asi právě proto si tehdy, ještě v posledních letech Husáka, koupil tuhle chatku. Poslední věc z dob, kdy ještě v ruce musel přehazovat každou korunu.
Teď už se ale nemusel tísnit v tom bytečku na Žižkově, ani po ránu škrábat svoji škodovku a kopat do dveří, protože zámek zamrzl. Chatu si ale nechal- jakožto jediné místo, kde dokázal nad vším v klidu popřemýšlet, ať už nad novým cílem exportu, nebo personálními změnami.
Nejel rychle, že by snad spěchal, rychlá jízda byla totiž právě tím uklidňujícím lektvarem, který ho připraví na několik dní strávených u prostých kamínek a špalku na dřevo, Pro její účel už ale tak skromný, jako v případě svého příbytku pro meditaci, rozhodně nebyl. Pětilitrový bavorák rozhodně nebyl tím, co v republice vládlo žebříčkům prodejů.
Jenže lednová zima na horách rozhodně není vhodným prostředím k rychlé jízdě se zadokolkou. Už několikrát během dnešní cesty chytil smyk, který jakž takž vybral, a po kterém si v hlavě řekl, že musí jet plynuleji. Po chvíli tam ale zase hodil čtyřku a zadní dvojice výfuku radostně zarachotala.
Blížil se už k cíli, zbývalo mu jen tak pět kilometru ostrých zatáček, než objede horu. Interiérem se rozléhala Vivaldiho hudba, smyčce krásně doplňovaly dynamičnost jízdy.
Následovala dvojice po sobě jdoucích zatáček. Bavorák najel ke kraji vozovky, aby zatáčku mohl projet apexem. Mědník ale neodhadl rychlost vzhledem k povrchu, a při přetáčení volantu doleva jej poslechl jen předek. A to až příliš.
Aby se vyhnul bezprostředně hrozící kolizi se skalkou, strhl volant doprava, aby vyrovnal smyk, jenže neodhadl ani dobu, po jakou měl mít volant v kontrasmyku, a černá limuzína za zvuku kvílení brzd, které už kapitulující řidič ze zoufalství a s obrovskou vervou sešlápl, vyjela z vozovky.
Náraz byl do zadních dveří spolujezdce, notně ztlumený samotnou vahou vozu. Následovalo ono děsivé ticho, Mědník se po chvíli ve voze vzpamatoval.
Byl otřesený, ještě trosku dezorientovaný, ale zdálo se že jinak je bez zranění. Otevřel dveře, kontrolka signalizující jejich otevření ještě kupodivu fungovala, a dal pomalu nohy ven do mrazu. Najednou slyšel vzrušené hlasy.
„Čumilové, no to sem si pomoh,“ řekl si pro sebe.
První k autu došel muž středních let v modré péřovce. Na hlavě měl ušanku, nejspíš z nějakého vojenského výprodeje. První věc na co vůbec kouknul, ještě dřív než jak je na tom řidič, byla maska auta a pražská SPZka.
„Ten snad poprvý vidí jiný auto než žigula,“ mihlo se teď podnikatelovou hlavou.
„To ste tomu dal. Jste v pořádku?“
„No snad jo, akorát mě ukrutně bolí hlava.“
„To je normální, to bude jen otřes. No jo, nemá se v Krkonoších jezdit jako v Praze, tady je to jinčí, víte?...Zdendo?“
Ze strany, na kterou přes airbagy nebylo vidět, se ozvalo ono typické vidlacké: „No?“
„Budeš asi muset zajet do vsi k Pěnkavovi, říct mu že tu bude mít práci. No a vy,“ obrátil se na Mědníka, a plnější slušnosti než vstřícnosti mu nabídl: „Co kdybyste mezitím počkal u nás? O auto se nemusíte bát, můžete koukat z okna, jestli chcete.“
Mědník v rychlosti popřemýšlel nad možnostmi, co dělat, nicméně sám musel přiznat, že jinou nemá- nezůstane přece sedět v mraze, v autě s dírou místo dveří a čekat na zázrak. A tak souhlasil, hodil na sebe bundu, a vyrazil za mužem v ušance, který se, alespoň podle toho, co řekl, jmenoval Šlouf a byl lesníkem („Lesníkem, no jistě…jak jinak…“).
Jejich dům byl jen sto metrů od auta, kůlna, něco c¬¬o vzdáleně připomínalo garáž, a dveře, vedle nichž byl pověšen jakýsi zdobený talíř, či co. Zdenda otevřel vrata garáže, ve kterých se zaleskly dvojité reflektory staré škodovky. Nastoupil, a začal s pokusy o nastartování motoru. Jenže nedařilo se, Šlouf a za ním stojící Mědník toto divadlo, s notnou dávkou vlastních vzpomínek s tímto typem vozu, soucitně hleděli na garáž, ze které se ozývalo ono charakteristické dušené poštěkávání.
Šlouf už chtěl utrousit poznámku, že to určitě ty německý motory nedělaj, odpustil si ji ale. I tak bylo na nezvaném hostovi vidět, že nemá o nic větší radost z toho, že tu je, než on sám.
„No nic, pojďme dovnitř.“
Prostě vybavená, ale uklizená chata. V přízemí hala a tři pokoje, do všech otevřené dveře. V jednom byla stolička, štafle a okno, zalátované od předešlé vichřice. V dalším palanda, v rohu džbán, po stranách stará rozvrzaná skříň. Uprostřed byl vstup do největšího a nejútulnějšího, na rozdíl od těch ostatních, stroze vybavených, v tomto už člověk přece jen měl daleko blíže k pocitu, že žije v místě, kam už civilizace dosáhne.
Stará televize Rubín, v rohu zářící škvírka dvířek kamen, která po celém pokoji šířila ono tak vzácné teplo, a u kterých ležela matrace. Na stole ležely karty, rozdány pro čtyři hráče, v popelníku ležela uhasínající cigareta.
„Hrajete? Jen o desetníky teda,“ zeptal se Šlouf, poprvé mu v hlase zazněl skutečný zájem.
„Mariáš. Lízanej.“
„Výborně, no tak až se kluci vrátí, můžeme si zahrát. Než vám vytáhnou auto. Sklenku?“
V rohu stála bedna, na které byly seřazeny láhve. Některé s vinětou Božkov, některé čistě bílé. Šlouf si zájmu nad těmito láhvemi hned všiml, stoupl si k nim, a začal postupně ukazovat: „Borovička, meruňka, moravská slivovička- pravá, z Vizovic! No a tady v tomhle Láďa má špiritus. Dělá v nemocnici, tak nám kapku odleje,“ řekl, a začal se smát ironii osudu.
„No, jestli dovolíte, slivovičkou nikdy nepohrdnu.“
„Ale pozor,“ laškovně prohodil Šlouf: „je to vážně síla. Nevím nevím, jestli je to pro vás Pražáky to pravý.“
Mezitím postupně šrouboval zlaté víčko lahve, a lil její obsah do dvou panáků, které se tu zčistajasna vzaly.
„Kdo ale říká, že jsem Pražák. Hodslavice na Moravě.“
„Pane jo, tak to do vás ta slivka pude jen to fikne. No nic, tak na zdraví.“
V hale se ozval hluk. Zdenda a ten druhý- Láďa, jak si Mědník domyslel, se vyzouvali, aby přišli sdělit, že škodovku dneska nenastartuje ani sám Bůh.
„No tak co jít pěšky? Kluci klidně půjdou, co vy na to? Ať nemáte zbytečně strach o auto,“ navrhl Šlouf. Zvláštní, na jednu stranu byl očividně nečekanou návštěvou rozčarován a vyrušen ze svého nudného alkoholického světa, na stranu druhou, snažil se pro Mědníkův komfort udělat maximum.
Ti dva souhlasili, vzali si s sebou každý po jedné láhvi, natáhli přes sebe svetry a vyrazili do vsi.
„Mariáš si dát nemůžem, škoda,“ řekl s úsměvem a pokrčil ramena.
„A kde je ten čtvrtý?“
„Jaký čtvrtý?“
„No máte tu rozdáno pro čtyři.“
„Jo ahá. No, kluci tam hodili i pro vás, když jsme vás uviděli z okna,“ a pokynul směrem do okna, kde ještě byly vidět svítící obrysy světel vozu, a začal se smát.
Mědník se nevtipnému taky začal smát, asi především kvůli trapnosti situace, pak mu to nedalo a zeptal se: „Jak daleko je vlastně vesnice?“
„No tak, v tomhle počasí, to je tak hodinku cesty. Pěnkava má gazíka, takže zpátky je to chvilku. Jestli teda nebude vožralej.“
„A to bývá často?“
„No, poslední dobou je na tom hůř, od tý doby, co tratil na těch kupónech, mu dává stará doma pořádně zabrat. Nedáme ještě sklenku? Co hlava vůbec?“
„Nevím, aby to pak nevypadalo, že se mi ta nehoda nestala v opilosti…A hlava už dobrá, nebo aspoň teď mě to nebolí,“ ujišťoval ho rychle Mědník.
„Nebojte, my budem vaši svědci. Kromě toho, než se sem dostanou policajti, to bude ještě ňákou tu dobu trvat. Občas místo sebe tady posílaj horskou službu, a ti většinou na tohle serou, napíšou rychle ňákej posudek, co jakž takž odpovídá pravdě, ještě pomůžou tomu, co naboural, a pak to daj podškrábnout polišům. No a pojišťovna pak platí, na nic se radši neptá. Kdo by se tu sral s tim, jet bůhví kam do hor, když může papírovat hezky v teple.“
Jen co domluvil, vzal do ruky lahev Božkova, a i přes Mědníkova nesouhlasná gesta nalil do obou sklenic vrchovatě. Pokojem se nesla perníková vůně tuzemáku. Charakteristická vůně hospod, stejně jako smíchaná vůně lógru a kouře startek.
Zvláštní doba. Na jedné straně byly ony věci z dob plánované ekonomiky- sparty, malinovka v hospodách, druhá část společnosti už ale žila potopená do litrů coca-coly a balíčků marlborek.
Ti, co byli na společenské špici před Listopadem, se na ní udrželi. A paradoxně- ti, na kterých revoluce tenkrát stála, se v něm prakticky nikam nehnuli.
Šlouf vypadal, jakoby spadal právě do této kategorie. Jediná věc, která na zdech obýváku visela, byl plakát Die Toten Hosen- rozhodně to nebyla kapela, která by mezi lesníky byla nějak rozšířená.
Než se ale Mědník stačil zeptat, onu otázku mu, z důvodů ale rozhodně výraznějších, položil sám Šlouf:
„Jak jste se k tomu vůbec dostal?“
Aniž by bylo zmíněno, o čem konkrétně se mluví, Mědník odpověděl: „Ale, měl jsem štěstí.“
„A předtím? Co jste dělal, než to přišlo?“
„Myslíte revoluci? Normální úředničina v kanclu, dvacet let za strojem.“
„To já…rodiče nebyli správnýho vyznání, jestli mi rozumíte. Bydleli jsme v Ústí, pak tátu zavřeli, když ho pustili, řekli, ať táhne co nejdál od Prahy, no a nakonec jsme skončili celá rodina tady na horách. Školy mi žádný nepovolili, jediný k čemu mě tu pustili, byla pila. A už je pozdě na to, abych se naučil něco jinýho. To kluk, ten teďka studuje v Jablonci, snad ho v tomhle čeká život míň na hovno, než jakej sme tady měli my.“
Mědník nevěděl co na to říct, za posledních pár let si vyslechl už něco. Od proseb bývalých spolužáků, kteří své peníze dali Koženému a neměli na přežití do dalšího měsíce, až po telefonáty s Michiganem, Sienou, či Bruselem. Vyznání člověka ze zničeného života, bez sebemenší prosby, to ale již dlouho neslyšel.
Šlouf vytušil slepé místo v konverzaci, a raději dolil skleničky, poté ve vyptávání pokračoval.
„Co vás sem vlastně přivedlo?“
„Mám tu chatu, nedaleko Vébrovek, ale je to ještě kousek za lesem.“
„Aha, a kde je zbytek? Čeká už tam?“
„Jezdím sám. Vždycky na pár dní?“
„Panička čeká doma?“
„Žena zemřela.“
„Aha.“
Náhle zazvonil telefon. Klasický šedozelený plast, takový, do kterého můžete mlátit hlava nehlava, a zatímco vy si mrzačíte ruku, se sluchátkem se nic neděje. Šlouf zvedl sluchátko, chvíli poslouchal, zavěsil. Z jeho strany si telefonát nevyžádal jediného slova.
„Vypadá to na vánici. Kluci jsou zalezlí v hospodě, Pěnkava se drží jakž takž střízlivej, vyrazí, jen co to bude možný. V tomhle by skončili po pár metrech tak jako vy.“
Mědníkovi se nezdálo, že by venku padal sníh nějak hojně, nicméně, co mohl dělat.
Odkázán na člověka, který se dřív než do jeho očí podíval na masku auta za miliony, které kdysi tak hrdě stávalo před centrálou jeho firmy v Kobylisích, a které teď zborcené do sněhu postupně vybíjelo zbytky baterie svícením- to nebyla právě cesta, jakou si svých pět dní na samotě představoval.
Na druhou stranu odejít odsud by znamenalo odejít od auta, které přece jen tak bezcenné ještě nebylo. Navíc věděl, že součástky 750il by se v nedalekém Německu prodaly bez problémů.
Nezbývalo tedy nic jiného, než zůstat tady, a doufat, že „kluci“ jsou skutečně v hospodě s „Pěnkavou“, a že vánice je teprve na cestě i sem do údolíčka.
Šlouf byl zvláštní člověk. Děsivá na něm byla ona zvířeckost, kterou utvářel šednoucí plnovous a prázdnost výrazu očí. Vypadal jako člověk po mrtvici- zbaven lidské podstaty svého těla, schránka která přežívá jen na zbytcích toho, co kdysi bývalo plnohodnotným jedincem.
Na druhou stranu, i přes jeho četné narážky na Mědníkovu pražáckost a materiální zabezpečení, nezdálo se, že by nebyl se svým osudem smířený. Ani jednou neměl sebemenší náznak sebelítosti z toho, že se také nevozí autem z Mnichova, nebo že snad za posledních několik let nejedl prakticky nic jiného, než polévku od Vitany.
Byl zkrátka smířený se svým osudem romantického vyděděnce. A právě to Mědníka děsilo. Jeho smíření a vyrovnání se s osudem. Věděl, nebo spíš tušil, že za každým smířením je notná dávka sebekontroly a přetvářky, a že nikdy nikdo není naplno smířený se svým osudem. Ať už pražští podnikatelé, kteří si v Klausově vládě nabírali další a další kontakty, aby si snad nenahrabali málo, či prostí kuchaři, kteří na rautech bohatých potajmu plivali do jídla.
Najednou před sebou měl člověka, který se o změnu svého života, ani o vyjádření nesouhlasu s ním, nesnažil. A nevědomky - právě tohle ho vnitřně sžíralo mnohem víc, než že jeho miláček stojí před domem, se stromem na zadním sedadle.
V klidu jej ani nenechávala kulovnice vedle kamínek, kterou zdálky nejdříve omylem považoval za karabáč.
„Nikdy nevíte, co si pro vás v horách přijde,“ poznamenal nad ní s úsměvem Šlouf.
Konverzace pokračovala, postupně vyšlo najevo, kdo jsou ti ostatní dva – podle Šloufa naprostí idioti, ale skvělí dříči, a že jen díky nim se mu daří udržet pilu ještě pořád nad vodou. („Paráda, sedět s člověkem, který tráví svůj život se dvěma lidmi, o kterých si sám myslí, že jsou idioti…už ať tu jsou.“)
Samozřejmě, došlo i na pobídku k tykání ze strany Mědníka, a tak si začali říkat Vláďo a „Járo“.
Mědník zhruba vysvětlil základy tržního kapitalismu v praxi, především onu pasáž „začátky bývají těžké“, která Šloufa naoko vůbec nezajímala, vnitřně ale hltal každé slovo. Na oplátku mu bylo stručně osvětleno, jaké to je provozovat pilu ve třech lidech, jak obtížné je žít v zimě na horách (jakoby to oba nevěděli), až se nakonec stalo, že obsahy všech lahví byly pryč.
Zvláštní, Mědníkovi nepřišlo, že by Šlouf pil nějak moc. Však taky nepůsobil ani nijak opile. Seděl na své židli, upřeně koukal těma svýma lesklýma, polomrtvýma očima na podnikatele a myslel si leccos. Že by to všechno vypil on sám? Ostatně, s pitím nikdy neměl problémy. Alespoň co se týče počtu vypitých sklenic.
Šlouf najednou vyhrnul rukáv svého šedého roláku, a podíval se na digitálky.
„Nepůjdem spát? Ti do rána nepřijdou. Ustelu ti nahoře, nebo si můžeš lehnout vedle ke klukům. Já spím tady,“ pokynul směrem k matraci.
„Klidně půjdu vedle. Noc, to to tam snad přežiju, no ne?“
„Určitě. No tak asi teda dobrou noc. Pustím si televizi, jestli ti to nebude vadit. Jo a prosimtě, zavři mi tu dveře kdyžtak.“
„Jojo dobře. Tak dobrou.“
Vyšel na chodbu, která byla o poznání chladnější, než místnost, ve které se opil s naprosto cizím chlapem.
Vešel do pokoje s palandami. V nich byly obyčejné šedé plstěné deky - takové, které dávají v letadle cestujícím v turistické třídě, aby jim dodali iluzi tepla. Z vedlejšího pokoje se ozývala repríza jakéhosi odpoledního pořadu. Mrknul na hodinky, Rolexy Oyestery, neměl je rád, byl to jen nutný výdaj na reprezentaci firmy při osobních jednáních, nicméně po tak obrovské investici do nich se mu příčila myšlenka je odložit. Za sedm pět.
To to teda dopadlo. Bez auta, zabalen do plsti, která tu zimu snad ještě nasává, a s člověkem, co si ke spaní pouští televizi, kulovnici položenou vedle matrace.
„Blázen,“ řekl si, a pokusil se usnout.
Zima ale byla dotěrná. Byl sice ve své bundě, nicméně pod ní měl jen lehký svetr a košili – byl přeci ještě včera na jednání, a tak mu nedostatek vrstev znemožňoval usnout.
Vzpomněl si na tašku s věcmi v autě. Nelíbila se mu sice moc představa toho, jak jsou momentálně uspořádány po nehodě, nicméně, někde tam má ten tlustý pletený svetr ještě z dob, kdy o jeho dům pečovala Alena. Ona lenost ležícího člověka ho ale pořád nechávala na pochybách. Má to cenu tam chodit? Nepřežiju to takhle? Když se ale ještě několikrát otřásl zimou, a zbytky alkoholu beznadějně vymizely po několika minutách mrazu, rozhodl se, že se tam přece jen vydá.
Otevřel dveře do haly. Televize ještě chrčela, pod prahem dveří zahlédl proužek světla. Proč by ale rušil, beztak už ten Rumcajs určitě spí. Aby ho neprobudil, pomalu tiskl kliku dveří dolů, až nakonec oním trhnutím daly najevo, že jsou otevřené.
Vyšel do mrazu. Už sněžilo. Přeci jen měl pravdu.
Sníh se podobal prášku a kroky v něm byly neslyšné, už jen díky větru, který si s vločkami pohrával jak malé dítě s bublifukem. Z dálky se podíval do svítícího okna domu, nikoho tam ale neviděl, jen Hemalu, jak se mihl televizí. Beztak už spí.
Došel k autu, na kterém už byl pořádný nános sněhu. Reflektory už téměř dopěly svou labutí píseň, zapomenout klíčky v zapalování se nevyplácí, a ani šok není omluva. Otevřel levé zadní dveře.
Dost děsivý pohled, i když víte, že zde nikdo neseděl. Vidět vnitřek nabouraného vozu vás nutí domýšlet ono typické coby kdyby.
Cestovní taška byla roztržená, nicméně některé části svršků byly neporušené. Kašmírové košile čekaly na komíncích doma ve vilce, zde byly jen náhradní džíny, nějaká trička nebo svetry, a kupa prádla a ponožek. Onen vlněný svetr ležel na gumovém koberečku, jedna ruka mocně rozevlátá, jako by ukazovala na strom a na to, co způsobil. Mědník ho sebral ze země a rozhodl se, že si ho rovnou oblékne – vevnitř je skoro stejná zima jako tady.
Sundal si tedy bundu a odstoupil od auta, aby si svetr mohl přetáhnout přes hlavu. Během toho opět pohlédl do rozsvíceného okna, a vyděsil se. Spatřil v něm postavu, třímající v ruce kulovnici, vstupující do haly. Šlouf.
Z boku domu, z té strany, kde byl pokoj s palandami, vyšlehlo světlo. Po vteřince ale zhaslo. Je tohle vše jen přelud, a postavu s puškou i bliknutí světla způsobil alkohol, nebo se tohle vážně stalo?
Po chvíli se světlo rozsvítilo i před domem. Mědník rychle zabouchl dveře, aby ho snad světlo otevřených dveří neprozradilo. Bohužel to ale udělal příliš zbrkle, zvuk klapajícího zámku se rozlehl na všechny strany.
Zpoza domu se vynořila Šloufova postava. Kráčela pomalu, sebejistě, kulovnici ale pevně svírala v ruce, připravena ji kdykoliv rychlým pohybem přimáčknout k rameni a pálit. Mědník nechápal co se děje, Šloufův pohled jej ale nenechal na pochybách.
Sráz byl příliš velký na to, aby se tu po něm pokoušel škrábat nahoru, a tak se rozeběhl směrem od chaty. Postava se rozkročila, přiložila si před pravé oko mušku, a vypálila.
Kulka doletěla asi metr před Mědníka, který vykřikl a začal kličkovat.
Šlouf zatáhl závěr dozadu, vytáhl prázdnou nábojnici, dal si ji do kapsy, ze které bleskurychle vytáhl novou, a nabil. Další kulka prolétla Mědníkovi těsně kolem ucha.
Mědníka zastavil potok. Asi metr hluboké koryto, uprostřed kterého byl přitom jen čůrek vody. Vítr mu bránil v tom, aby uslyšel cvakání závěru, či jen prosté kroky. Netušil, že Šlouf jej teď s notnou dávkou pobavení sleduje za nedalekým stromkem. Nevěděl ani o létech výcviku bývalého československého průzkumníka, ani o tom, že Pěnkava teď spí doma, a o žádném nabouraném bavoráku jaktěživ neslyšel.
Pokud jej vůbec něco z těchto lží strašilo, byla to mnohem prozaičtější otázka – jmenuje se Šlouf?
Nevypadalo to však, že by se teď zabýval čímkoliv jiným, než tím, jak z této nenadálé situace, vzniklé z pouhého projíždění zatáčky sedmdesátkou, uniknout živý.
Mnozí tuto šanci neměli už ve chvíli, kdy vůz vrážel do stromu, někteří se oklepali, a projíždí zatáčky ještě rychleji. Proč se ale právě jeden z těchto lidí pokouší o záchranu holého života tím, že šplhá po strmém srázu zpět na silnici, s namířenou kulovnicí za zády?
Mědník se postupně vyškrábal až ke svodidlům podél vozovky, když najednou zazněl další výstřel. Koukl pod sebe, a zjistil, že celou dobu na něj Šlouf koukal zpoza padesát metrů vzdáleného stromu. Nejspíš je opilý. To je jediné vysvětlení, že minul.
S dalším křikem o pomoc se Mědník dostal přes svodidla a utíkal po zledovatělé vozovce. Srdce mu bušilo, až jeho údery zřetelně slyšel v uších, dýchal rychle, přesto se dusil, viděl jen jakýsi polotmavý tunel před sebou.
Šlouf jej už nesledoval. Alespoň to tak vypadalo.
Začalo svítat. Mraky postupně ustoupily, aby nechaly slunce naplno zářit na bělostný sníh, který přes noc napadal. Lidé se začali probouzet, Mäkkinena čekala poslední etapa, Mědník kráčel vyčerpán po silnici, směrem ke vsi. V dálce uslyšel zvuk starého silného motoru. Gazík. Tyhle auta zažil na vojně, zvukem se jim nic neblíží.
Snad Pěnkavův gazík…?
Horská služba smrtelnou nehodu pražského podnikatele vyhodnotila jako nehodu způsobenou nepřiměřené rychlosti na kluzkém povrchu. Policie ČR tento posudek přijala i jako své oficiální stanovisko.
Na místě nehody nebyli žádní očití svědkové. Dům na katastru č.05476 je od roku 1992 opuštěný a podle dostupných informací není obydlený.