Morální policie2-Kremator
Morální policie2-Kremator
Anotace: pokračování prvního dílu na žádost vás a pár přátel, kteří chtěli tento konec příběhu
Zítřek měl být prvním dnem zúčtování. Slávek seděl na svém hypermoderním bojovém invalidním vozíku a vzpomínal. Jak je to dlouho , co žil i s ostatními staršími spoluobčany na Zemi? Zdálo se mu to jako sen. Jako něco, co nemůže být ani pravda a přece kdesi hluboko ve svém infarkty popraskaném srdci toužil zase Zemi spatřit. Rád by zase, jako dřív, seděl celé dny u televize, popíjel lahváče za 6kč a k tomu jedl nekvalitní leč levnou uzeninu ze sítě prodejen Blilla. V bedně by ho zase bavili trapní herci svými pokleslými fórky, jednou za měsíc by se doplazil pro důchod a měl by klid. Každé ráno, právě v dopravní špičce, kdy všichni spěchají do práce, školek či škol, by hrdě vyjel se svým vozíkem mezi lid. Miloval ten pocit, když mohl časně z rána najet někomu na nohu nebo jiného opěrkou ruky vzít do podkolení jamky, až se dotyčný zapotácel. Miloval vyvolávat konflikty a nadávat na mladou nevychovanou generaci. S úsměvem vzpomínal na překvapené výrazy lidí, kteří hleděli, jak Slávek opouští svůj invalidní vozík a běží si pro poslední výtisk deníku Retro, jež se rozdával u vstupu do metra, pěkně po svých, aby po tomto sprintu zase usedl na vozík a mohl hrát invalidu. Ach, jak je to dlouho , kdy takhle blaženě mohl žít!!! A pak přišel Leinad Regrub a všechno bylo v hajzlu. Podpořil v páchání hrůz tu prokletou Morální policii a hlavně upekl se svými kumpány plán na odsun nemorálního a ekonomicky neaktivního obyvatelstva. Celá věc byla realizována na poměry celkem rychle. Statisíce spoluobčanů, většinou nad 65let byli naloděni na vesmírnou loď Geront1 a vystřelení za orbit, kde se měli stát vesmírným smetím. Měli...ale osud tomu chtěl jinak.
Slávek navolil na virtuálním displeji svoji oblíbenou kapelu. Svého času bývali KREMATOR skutečně žíjící greymetalovou legendou. Ač většině z členů kapely chyběla buď končetina, kloub, prst nebo orgán, vždycky to dokázali na koncertech pěkně roztočit. Živě si pamatoval jejich legendární turné "Poslední přání" po domovech důchodců. Slávkovi se při poslechu hned zlepšila už tak dobrá nálada a notoval si s kapelou refrén.
" Máš li šedý vlas, patříš mezi nás! Letí šiky protéz vzduchem, vládne kdo je mladý duchem, šedý i zelený zákal - každého by zlákal"
Kytary zněly opravdu drsně. Hudebně nejblíže měli KREMATOR k o dvě generace mladší kapele Dehetmot. Ta už však byla pod drnem. Slávek byl rád, že je velitelem výsadku, který se má na Zem vrátit bojovat za práva starších občanů. Jako velitel si totiž může dovolit při přistávání a vůbec během celé vojenské operace pustit z venkovních reproduktorů o výkonu 10 000 watů právě KREMATOR. A na to se opravdu těšil!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Honza Bílý měl prostě dobrý den. Nejen že ráno mohl popravit hned pět lidí, ale opravdu dostal v práci k pochůzce Žižkov. Být čistič u elitní jednotky preventivních vražd Světlo zítřka na to musel mít člověk žaludek. Tu práci bud milujete nebo nenávidíte a to ji pak nelze dobře dělat. Honza byl ten první případ. Vždy říkal, že se práce musí dělat pořádně a kdo nedělá dobře svou práci nemá ji raději dělat vůbec. Sice ho nebavilo si pořád prát oblečení zasrané od krve a zbytků tkání amorálů, ale na druhou stranu ho tato práce naplňovala. Cítil to spíš jako poslání, ne práci. Vyšel Husitskou ulicí trošku výš, až k hotelu Ostaš. Kousek od něj, vedle hotelu Perun je plácek s pár stromy, kde se dá téměř vždy vychytat nějaká ta smažka, kurva nebo kofoloid. Takže šance, že si člověk zastřílí je tam poměrně vysoká. Když procházel kolem hotelu Ostaš šlápl do hovna. „Kurva doprdele, šmejdi zasraný pejskařští“ zaklel. V tu chvíli šla naproti po chodníku malá holčička s pejskem. „Alíku pojď!“ pištěla na svého miláčka. Honza se musel hodně ovládat, aby jí neustřelil hlavu. A taky nechtěl mít hned po ránu zasranou uniformu. Nechal ji jít. Ze zamyšlení ho vytrhl křik z nedalekého parčíku. Přidal do kroku. Před sebou viděl rvačku. Netradiční bylo složení aktérů. Peroucí se individua byly dvě cikánky, jedna z nich v jiném stavu. Celou scénu kromě Honzy pozoroval poďobaný narkoman, který zbytečně nervózně tahal dým z cigarety. Už tak hlasité vytí dvojice zesílilo potom, co tlustší z nich nasázela své protivnici sadu asi čtyř brutálních kopů kolenem přímo do narostlého břicha, které skrývalo nenarozené dítě. Přitom jí oběma rukama držela hlavu skloněnou dolů. Těhuli se podařilo vykroutit, ale bolest po kopancích ji paralyzovala. Stačila ale tlusťoušku chytit za vlasy a několikrát jí silně udeřit lebkou o nejbližší střechu auta. Krvavý otisk napovídal, že odvedla dobrou práci a tak to měl Honza rád. Potáhl si z elektronické cigarety a čekal, co bude dál. Tupými údery hlavou poškozený automobil otevřel z ničeho nic přední dveře. Ostře to v nich zaškvrzalo. Tlusťoška nečekaně hbytě chytla ruku těhule a zkroutila jí ji za záda. Dlaň tlačila nahoru mezi lopatky, což protivnici nedovolilo další odpor. Takto ovládané tělo tlustá mamá narvala hlavou do pootevřeného okýnka v předních, teď už otevřených dveřích auta. Druhou rukou začala točit kličkou a sklo počalo nemilosrdně svírat krk těhule. Ta začla červenat a fialovět. Na čele jí naběhla obrovská žíla připomínající ropovod Družba. Omdlela. Ještě než tlusťouška odešla, stihla vrazit příborový nůž přímo do břicha těhule. Krev začala pokapávat na zem jako z netěsnícího topení. Právě když se Honza rozhodl vše ukončit několika výstřely, přiskočil k uškrcené krvácející těhuli feťák, který celou scénu pozoroval a stáhl jí kalhoty. Nadrženě začal přirážet k ještě teplému tělu, což zesílilo frekvenci odkapávání krve. Kopulační pohyby rozkývaly dveře auta v nichž těhule visela a ty začly divoce vrzat. Prásk! Honza udělal z hlavy těhotné cikánky krásný květ rododendronu. Druhá rána sejmula narkohajzla ještě než ho stačil vytáhnout ven z ženský. Jakoby líně se povalil na její záda a z krku mu vykvetl růžovočervený krokus. Celé sousoší Honzu velice inspirovalo a opět zalitoval, že si dnes nevzal fotoaparát.
Potáhl si zase z elektronické cigarety a přemýšlel, jestli má po tom masakru vůbec chuť na jídlo.
Už dlouho neměl květák „na mozeček“ Ale ne. Ještě je třeba se porozhlídnout po smrsklých žižkovských uličkách. V zásobníku je ještě dost munice, tak jakýpak copak, pomyslel si a vydal se na cestu zaplivanými ulicemi. Vždycky mu připomínaly Stínadla z bájného příběhu, který čítal jako mládě. Vydal se směrem, kde kdysi stávalo divadlo Járy Cimrmana. Povídalo se, že Cimrman nebyl vůbec existující postavou, což šlo jen těžko pochopit a přijmout. Proč by se o něm jinak dochovalo takové kvantum her? Proč by to kdo dělal, vymýšlet si fiktivní postavy?
Cestou Štítného ulicí se najednou podivně rychle setmělo, jako by slunce zalezlo za obří mrak. Z amplionů začaly řvát sirény a zařezávali se do mozku. Bolest ze zvuku přebilo jen překvapení Honzy, když pohlédl na oblohu, aby zjistil, proč slunce nesvítí svojí bývalou intenzitou. Obloha byla poseta desetitisíci malých teček, které bránily paprskům světla dopadnout na zem. Prvně si myslel, že se jedná o obří hejno ptáků, ale kde by se tady vzali? Ani pohyb bodů tomu neodpovídal. Ty spíš jak by se volně, jako pápěří z pampelišky, snášeli k zemi. Vytáhl kapesní dalekohled a……………. „do psí kundy jazyk vrazit!“ zařval. To, co viděl v okulárech nebylo možno pochopit, ale bylo to tak. Obloha byla zaplavena tisíci starců a stařen na invalidních vozících, kteří se jako déšť sodomský snášeli na zem. Každý svůj padák a svůj vozík, pokud dobře viděl, betelně pancéřovaný. Na klínech vrásčití starci drželi něco jako malé samopaly. Ti ,co už měli pocit, že jsou blízko zemi začali nervózně mačkat spoušť. Ve stejnou chvíli celý prostor naplnil zvuk elektrických kytar ne nepodobný metalu a sborový zpěv refrénu skupiny Kremator „ Já jsem geront, kdo je víc, nastavíme smrti líc!“ Honza viděl přibližovadlem zatvrzelé výrazy podivných parašutistů a když si uvědomil i domnělé množství výsadkářů, jen na sucho polkl. To je válečný akt! To je konec systému, který znal! To je v prdeli, došlo mu. Rozhodl se prostřílet dírou v žižkovském svahu až do Karlína a dostat se k řece. Tam by se mohl nalodit na nějakou loď a vzít do zaječích z tohoto průseru. Jenže starci se nesypali jen z oblohy, ale vyvalili se ze všech bytů, oken a dveří. Jejich připravenost naznačovala, že jde o dlouho chystaný útok. Během této úvahy kolem něj hlučně proletěla násada koštěte, která měla na konci páskou připevněný nůž na maso. Sakra, sakra, musím hejbnout, uvědomil si a rozběhl se směrem k monstróznímu podchodu. Jenže ulice byly plné nasraných stařešinů, kteří z vynalézavostí sobě vlastní dřímali v rukou nejpodivnější zbraně, co kdy viděl. Tu francouzské hole osazené noži či vidličkami, jinde do špičky seřezaná vycházková hůl ale nejhorší byli „ kapesníkáři“ Ti, kteří měli doma, jak bývalo zvykem, skříně plné starých i nových hader, kdyby náhodou byli na něco potřeba. Ti dostali pekelný nápad. Stačilo uvolnit dlažební kostku, zamotat ji do kapesníku, hadry a zbraň je na světě. Do prvních dvou „kapesníkářů“ to Honza nasypal až moc zbrkle, škoda nábojů, uvědomoval si. V tom ho další zuřivý stařec vzal onou kostkou do zad. Honza tak tak popadl dech a vzápětí ustřelil drzounovi palici. Cákanec ještě teplé krve ho poznačil na obličeji. Smrdělo to. Začal utíkat směr ke Karlínu. Občas zastřelil toho, kdo se ocitl moc blízko jeho trasy útěku. V ulicích bylo bílo od dopadnuvších paragánů. S těma už končila všechna prdel. Jejich zbraně byli nadržené k aktu pomsty a neváhali sestřelit kohokoli, kdo se zdál moc mladý nebo neuctivý. Jak si Honza vyzkoušel, obrněný vozík nešlo jeho glockem prostřelit. Po cestě zanechal kolem půl tuctu mrtvých šediváků a když zaběhl do žížalího podchodu, který ústil v Karlíně, z hrůzou zjistil, že mu došla munice. Co se dá dělat. Běžel dál a měl to štěstí, že na zemi našel pohozenou francouzskou holi na jejímž konci byl důmyslně přidělán nůž s asi 20cm čepelí dobroušený na obě strany. Za pomocí hole si občas čistil cestu, aby mohl pokračovat rychleji. Pokaždé, když zařízl nožíkem do krku nasraného geronta pociťoval cosi jako rozkoš. Právě když běžel asi v půli tunelu, uvědomil si do jaké pasti se dostal. Za zády a kolem měl rozvášněné bojovné důchodce a podle zvuku se podobně nechutná masa tlačila i ze spodní části průchodu. Vracet se nebudu, pomyslel. Bajonety nasadit! Zavelel si v duchu, „Útok…uaaaaaaaaaaaa!“ s šíleným řevem se rozběhl vstříc světlejším zítřkům, od kterých ho dělil pouze několikasethlavý dav staříků. V ruce měl před sebe nataženou bojovou francouzskou holi, kterou mával v obloucích kolem sebe, zhruba ve výšce kde by měla být k dostání většina krčních tepen. Přes cákající teplou krev už nic moc neviděl. Dav ho objal pevně a slizce. Když se probral, zjistil, že je vláčen za nohy několika šediváky. Cítil své odřené lopatky. Kolem něj pokulhávaly zjevně geront ultras. V kapesnících měli zabalené dlažební kostky. Jak na povel je téměř synchronně roztočily, takže skupinka nebyla nepodobná letadlu s vrtulemi vchodu. Poslední, co Honza Bílý slyšel byl bzukot „vrtulí“.
Slávek navolil na virtuálním displeji svoji oblíbenou kapelu. Svého času bývali KREMATOR skutečně žíjící greymetalovou legendou. Ač většině z členů kapely chyběla buď končetina, kloub, prst nebo orgán, vždycky to dokázali na koncertech pěkně roztočit. Živě si pamatoval jejich legendární turné "Poslední přání" po domovech důchodců. Slávkovi se při poslechu hned zlepšila už tak dobrá nálada a notoval si s kapelou refrén.
" Máš li šedý vlas, patříš mezi nás! Letí šiky protéz vzduchem, vládne kdo je mladý duchem, šedý i zelený zákal - každého by zlákal"
Kytary zněly opravdu drsně. Hudebně nejblíže měli KREMATOR k o dvě generace mladší kapele Dehetmot. Ta už však byla pod drnem. Slávek byl rád, že je velitelem výsadku, který se má na Zem vrátit bojovat za práva starších občanů. Jako velitel si totiž může dovolit při přistávání a vůbec během celé vojenské operace pustit z venkovních reproduktorů o výkonu 10 000 watů právě KREMATOR. A na to se opravdu těšil!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Honza Bílý měl prostě dobrý den. Nejen že ráno mohl popravit hned pět lidí, ale opravdu dostal v práci k pochůzce Žižkov. Být čistič u elitní jednotky preventivních vražd Světlo zítřka na to musel mít člověk žaludek. Tu práci bud milujete nebo nenávidíte a to ji pak nelze dobře dělat. Honza byl ten první případ. Vždy říkal, že se práce musí dělat pořádně a kdo nedělá dobře svou práci nemá ji raději dělat vůbec. Sice ho nebavilo si pořád prát oblečení zasrané od krve a zbytků tkání amorálů, ale na druhou stranu ho tato práce naplňovala. Cítil to spíš jako poslání, ne práci. Vyšel Husitskou ulicí trošku výš, až k hotelu Ostaš. Kousek od něj, vedle hotelu Perun je plácek s pár stromy, kde se dá téměř vždy vychytat nějaká ta smažka, kurva nebo kofoloid. Takže šance, že si člověk zastřílí je tam poměrně vysoká. Když procházel kolem hotelu Ostaš šlápl do hovna. „Kurva doprdele, šmejdi zasraný pejskařští“ zaklel. V tu chvíli šla naproti po chodníku malá holčička s pejskem. „Alíku pojď!“ pištěla na svého miláčka. Honza se musel hodně ovládat, aby jí neustřelil hlavu. A taky nechtěl mít hned po ránu zasranou uniformu. Nechal ji jít. Ze zamyšlení ho vytrhl křik z nedalekého parčíku. Přidal do kroku. Před sebou viděl rvačku. Netradiční bylo složení aktérů. Peroucí se individua byly dvě cikánky, jedna z nich v jiném stavu. Celou scénu kromě Honzy pozoroval poďobaný narkoman, který zbytečně nervózně tahal dým z cigarety. Už tak hlasité vytí dvojice zesílilo potom, co tlustší z nich nasázela své protivnici sadu asi čtyř brutálních kopů kolenem přímo do narostlého břicha, které skrývalo nenarozené dítě. Přitom jí oběma rukama držela hlavu skloněnou dolů. Těhuli se podařilo vykroutit, ale bolest po kopancích ji paralyzovala. Stačila ale tlusťoušku chytit za vlasy a několikrát jí silně udeřit lebkou o nejbližší střechu auta. Krvavý otisk napovídal, že odvedla dobrou práci a tak to měl Honza rád. Potáhl si z elektronické cigarety a čekal, co bude dál. Tupými údery hlavou poškozený automobil otevřel z ničeho nic přední dveře. Ostře to v nich zaškvrzalo. Tlusťoška nečekaně hbytě chytla ruku těhule a zkroutila jí ji za záda. Dlaň tlačila nahoru mezi lopatky, což protivnici nedovolilo další odpor. Takto ovládané tělo tlustá mamá narvala hlavou do pootevřeného okýnka v předních, teď už otevřených dveřích auta. Druhou rukou začala točit kličkou a sklo počalo nemilosrdně svírat krk těhule. Ta začla červenat a fialovět. Na čele jí naběhla obrovská žíla připomínající ropovod Družba. Omdlela. Ještě než tlusťouška odešla, stihla vrazit příborový nůž přímo do břicha těhule. Krev začala pokapávat na zem jako z netěsnícího topení. Právě když se Honza rozhodl vše ukončit několika výstřely, přiskočil k uškrcené krvácející těhuli feťák, který celou scénu pozoroval a stáhl jí kalhoty. Nadrženě začal přirážet k ještě teplému tělu, což zesílilo frekvenci odkapávání krve. Kopulační pohyby rozkývaly dveře auta v nichž těhule visela a ty začly divoce vrzat. Prásk! Honza udělal z hlavy těhotné cikánky krásný květ rododendronu. Druhá rána sejmula narkohajzla ještě než ho stačil vytáhnout ven z ženský. Jakoby líně se povalil na její záda a z krku mu vykvetl růžovočervený krokus. Celé sousoší Honzu velice inspirovalo a opět zalitoval, že si dnes nevzal fotoaparát.
Potáhl si zase z elektronické cigarety a přemýšlel, jestli má po tom masakru vůbec chuť na jídlo.
Už dlouho neměl květák „na mozeček“ Ale ne. Ještě je třeba se porozhlídnout po smrsklých žižkovských uličkách. V zásobníku je ještě dost munice, tak jakýpak copak, pomyslel si a vydal se na cestu zaplivanými ulicemi. Vždycky mu připomínaly Stínadla z bájného příběhu, který čítal jako mládě. Vydal se směrem, kde kdysi stávalo divadlo Járy Cimrmana. Povídalo se, že Cimrman nebyl vůbec existující postavou, což šlo jen těžko pochopit a přijmout. Proč by se o něm jinak dochovalo takové kvantum her? Proč by to kdo dělal, vymýšlet si fiktivní postavy?
Cestou Štítného ulicí se najednou podivně rychle setmělo, jako by slunce zalezlo za obří mrak. Z amplionů začaly řvát sirény a zařezávali se do mozku. Bolest ze zvuku přebilo jen překvapení Honzy, když pohlédl na oblohu, aby zjistil, proč slunce nesvítí svojí bývalou intenzitou. Obloha byla poseta desetitisíci malých teček, které bránily paprskům světla dopadnout na zem. Prvně si myslel, že se jedná o obří hejno ptáků, ale kde by se tady vzali? Ani pohyb bodů tomu neodpovídal. Ty spíš jak by se volně, jako pápěří z pampelišky, snášeli k zemi. Vytáhl kapesní dalekohled a……………. „do psí kundy jazyk vrazit!“ zařval. To, co viděl v okulárech nebylo možno pochopit, ale bylo to tak. Obloha byla zaplavena tisíci starců a stařen na invalidních vozících, kteří se jako déšť sodomský snášeli na zem. Každý svůj padák a svůj vozík, pokud dobře viděl, betelně pancéřovaný. Na klínech vrásčití starci drželi něco jako malé samopaly. Ti ,co už měli pocit, že jsou blízko zemi začali nervózně mačkat spoušť. Ve stejnou chvíli celý prostor naplnil zvuk elektrických kytar ne nepodobný metalu a sborový zpěv refrénu skupiny Kremator „ Já jsem geront, kdo je víc, nastavíme smrti líc!“ Honza viděl přibližovadlem zatvrzelé výrazy podivných parašutistů a když si uvědomil i domnělé množství výsadkářů, jen na sucho polkl. To je válečný akt! To je konec systému, který znal! To je v prdeli, došlo mu. Rozhodl se prostřílet dírou v žižkovském svahu až do Karlína a dostat se k řece. Tam by se mohl nalodit na nějakou loď a vzít do zaječích z tohoto průseru. Jenže starci se nesypali jen z oblohy, ale vyvalili se ze všech bytů, oken a dveří. Jejich připravenost naznačovala, že jde o dlouho chystaný útok. Během této úvahy kolem něj hlučně proletěla násada koštěte, která měla na konci páskou připevněný nůž na maso. Sakra, sakra, musím hejbnout, uvědomil si a rozběhl se směrem k monstróznímu podchodu. Jenže ulice byly plné nasraných stařešinů, kteří z vynalézavostí sobě vlastní dřímali v rukou nejpodivnější zbraně, co kdy viděl. Tu francouzské hole osazené noži či vidličkami, jinde do špičky seřezaná vycházková hůl ale nejhorší byli „ kapesníkáři“ Ti, kteří měli doma, jak bývalo zvykem, skříně plné starých i nových hader, kdyby náhodou byli na něco potřeba. Ti dostali pekelný nápad. Stačilo uvolnit dlažební kostku, zamotat ji do kapesníku, hadry a zbraň je na světě. Do prvních dvou „kapesníkářů“ to Honza nasypal až moc zbrkle, škoda nábojů, uvědomoval si. V tom ho další zuřivý stařec vzal onou kostkou do zad. Honza tak tak popadl dech a vzápětí ustřelil drzounovi palici. Cákanec ještě teplé krve ho poznačil na obličeji. Smrdělo to. Začal utíkat směr ke Karlínu. Občas zastřelil toho, kdo se ocitl moc blízko jeho trasy útěku. V ulicích bylo bílo od dopadnuvších paragánů. S těma už končila všechna prdel. Jejich zbraně byli nadržené k aktu pomsty a neváhali sestřelit kohokoli, kdo se zdál moc mladý nebo neuctivý. Jak si Honza vyzkoušel, obrněný vozík nešlo jeho glockem prostřelit. Po cestě zanechal kolem půl tuctu mrtvých šediváků a když zaběhl do žížalího podchodu, který ústil v Karlíně, z hrůzou zjistil, že mu došla munice. Co se dá dělat. Běžel dál a měl to štěstí, že na zemi našel pohozenou francouzskou holi na jejímž konci byl důmyslně přidělán nůž s asi 20cm čepelí dobroušený na obě strany. Za pomocí hole si občas čistil cestu, aby mohl pokračovat rychleji. Pokaždé, když zařízl nožíkem do krku nasraného geronta pociťoval cosi jako rozkoš. Právě když běžel asi v půli tunelu, uvědomil si do jaké pasti se dostal. Za zády a kolem měl rozvášněné bojovné důchodce a podle zvuku se podobně nechutná masa tlačila i ze spodní části průchodu. Vracet se nebudu, pomyslel. Bajonety nasadit! Zavelel si v duchu, „Útok…uaaaaaaaaaaaa!“ s šíleným řevem se rozběhl vstříc světlejším zítřkům, od kterých ho dělil pouze několikasethlavý dav staříků. V ruce měl před sebe nataženou bojovou francouzskou holi, kterou mával v obloucích kolem sebe, zhruba ve výšce kde by měla být k dostání většina krčních tepen. Přes cákající teplou krev už nic moc neviděl. Dav ho objal pevně a slizce. Když se probral, zjistil, že je vláčen za nohy několika šediváky. Cítil své odřené lopatky. Kolem něj pokulhávaly zjevně geront ultras. V kapesnících měli zabalené dlažební kostky. Jak na povel je téměř synchronně roztočily, takže skupinka nebyla nepodobná letadlu s vrtulemi vchodu. Poslední, co Honza Bílý slyšel byl bzukot „vrtulí“.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk