Wehrwolf ( Dvojí tvář)

PETRA NAVRÁTILOVÁ


Dvojí tvář


























Nad krajinou se již snesla nepropustná mlha, černočerná tma pohlcuje okolní krajinu. Kostelík uprostřed lánů polí. Od okna se pootočí starší muž, na hlavě má čepici a na sobě tvídové sako. Krůpěje potu se mu spojují na spáncích.
„ Vy máte hloupé nápady, scházet se právě tady. Nemůžeme se snad sejít někde v hospodě?“ s dávkou nervozity se otočí na pokuřujícího společníka.
„ Musíme si připomínat, co nás všechny spojuje. Nemyslete si, že se z toho někdo vyvlíkne. Jsme v tom namočeni všichni stejně!“ opáčí muž v bílém letním obleku, pokuřující doutník a vyfoukne obláček dýmu ze svých rtů.
,, Pavlíčku, ano tak jako zbytek vesnice. Co se k tomu furt vracíte, dvacet let uplynulo a my tady stále držíme tu skupinku….k čemu?“ zařve Krečmar vyčítavě. Než se odvážil vrátit se na toto místo, posilnil se notnou dávkou piva a vodky v místní nalévárně a tak nalézá odvahu na slova, která by ve střízlivém stavu ani nevyslovil. Byl to takový ten typ člověka, co se potřebuje dodat kuráž jednou sklenici poctivé ruské vodky na ex.
,, Ale ti tomu lynčování přihlíželi, ale kdo s tím začal. Byla zlá doba, buď si byl s nimi nebo proti nim, jak dopadli ti co si hráli na hrdiny. Tenkrát ti to nevadilo, podívej se na ten zatlučený dům támhle. Vzpomínáš?“ Pavlíček ho přisune k oknu, pohlížejí na obvodní zdi domu se zatlučenými okny, nepropustná záplava plevele zpustošila dříve udržovanou zahradu s ovocným sadem. Za úpatím kopce se objevila vesnice se svými břidlicovými střechami, ležící v údolí tichá a stejná, ostré štíty blízkých hor tvořily ochranný val.
Po dřevěném schodišti stoupá do zvonice kostela další muž, přihlíží slovní a násilné rozepři. Jen podiveně kroutí hlavou při pohledu, když se muži přetahují a uštědřují si údery rukou, když se navzájem přidržují u okenice.
„Kurva, co se zase hádáte? Jen vás člověk nechá chvilku o samotě, hádáte se jako malí smradi. Ticho!“ okřikne je, Krečmar s Pavlíčkem na sebe pohlédnou a pustí se.
„ Jen jsem přemýšlel, proč nás taháš z tepla domova do ruiny kostela v tuhle noční dobu. Všichni si pamatujeme na to, co jsme provedli a už je to minulost. Snad jsme se domluvili, že je to naše tajemství. Chceš se snad přesvědčit, že jsme k tobě stále loajální?“
,, Tak o vaši loajálnosti snad nemusíme diskutovat. Slyšeli jste to o Vaškovi Nejedlém? Je už měsíc nezvěstný, co vy na to?“ pronese muž Ferman: ,, Že je nezvěstný, přece nic neznamená. Znáš ho přece, neodváděl daně a čachroval se vším co neslo, tak se prostě někam zdekoval!“ uklidňuje Krečmar a snaží utišit hlas strachu, nepokoje v sobě.
„ Jeho žena ho oplakává jako by už byl pod drnem, že by ji nezasvětil do svých úhybných manévrů. I on byl tenkrát tam……víme kde!“ připomene Ferman a zahodí nedopalek cigarety: „ Přestaň, víš jaký je náš Krečmar poseroutka. Nemůže se na to místo ani podívat, protože ční mu na očích jako nějaký symbol jeho viny!“ poplácá Pavlíček Krečmara po ramenou.
„ Do prdele, vy jste samozřejmě ledově klidní. Já celé ty roky vidím tu hrůzu. Krev, tváře těch nebohých lidí!“ zneklidní Krečmar a v jeho očích se zalesknou slzy:
,, Vzpamatuj se. Jdeme a ty se neposer strachy, nezapomeň byla tenkrát zlá doba!“ Muži scházejí po schodišti do tmy. Krečmar vzpomíná při pohledu na opuštěné stavení uprostřed polí, závoj mlhy se zvedá od chladnoucí země a odhaluje mu dům, ke kterému se vážou ty nejtemnější vzpomínky. Vzpomínky se mu vyjevují před očima bez varování jako na promítacím plátnu starých kinosálů. Ponoří se do nich, přestává vnímat okolí a vidí jen historii domu naproti.

Vrzne pískavě vstupní branka, těžké vojenské boty prochází po dvoře rodinného domu. Světlo z oken září do tmy.. Ruka zabuší na dveře. Žena plavých vlasů, oděná do dlouhé noční košile odemyká, dlaň cizí ruky se ji přitiskne křečovitě na ústa a je násilím vtažena do domu.
Muž se ze záplavy vzpomínek vrací do reality, oklepe se zimou. Už se ochladilo, pohlíží na zimou zkřehnuté ruce. V dálce za ním se na schodišti mihne temný stín, pohybuje se zcela neslyšně. Tmou probleskne čepel nože, jen se mihne s jiskrnou přesností a protne muži hrdlo. Muži se podlomí nohy a držící se za krvácejí ránu na krku se opírá o rám okna, bedra mu podlomí kopnutí do zad, které ho povalí na prkennou podlahu. Oči pohlíží do temného nebe, naslouchá vzdalujícím se krokům a ztěžka vydechne. Pak je ticho, vítr ustává. Jen sotva slyšitelný šelest listů s vůni letní noci. Už ho nikdo navždy nevyruší.

Žhnoucí slunce září na blankytném nebi, polní cestou mezi lány polí prochází postarší muž. Otírá si kapesníkem lysou hlavu, po každém dalším kroku si rozepíná knoflíky košile. Pozastaví se, nasadí si na oči dioptrické brýle a rozhlédne se po okolí. Pozvedne mobilní telefon, zkoumavě pohlíží na jeho displej.
„ Tak ty chytrá GPS, řekni mi jen kudy dál!“ Ozve se ženský hlas z telefonu a už po několikáté pronese po dvou metrech doleva, poté doprava a poté rovně k hotelu Jelínek.
„ Na to ti kašlu, tam jsme už byli před dvěma hodinami. Furt mi říkali, prý dovede tě kamkoli a bez mapy. Nevíš ani kde jsi, zázraku!“ konstatuje nenávistně muž, mrští hbitě mobilním telefonem do dáli. Přístroj prolétne vzduchem, opíše při letu elegantně klenutou smyčku a dopadne do lánu rostlých kukuřic. Muž si přehodí sako přes rameno a vydává se do neznámých končin. Píská si melodii starého a možná zapomenutého hitu, kochá se pohledem na kvetoucí stromy. Nad pařezy se ve vzduchu vznášelo listí. Z kochání ho vyruší ostré táhlé písknutí. Muž sejde z lesní straně na cestu klikatící se lesem, jako by do tohoto pohledu něco nepatřilo. Několik policejních vozů, páska s nápisem Česká policie, na které časté používání už zničilo koncové E, lemuje okolí ruiny barokního selského kostelíka.U vchodu do kostelíku na něj mává mladý policista: „ Pane Hoplíčku, pokoušeli jsme se vám dovolat na mobil. Proč to neberete?“
Policejní kapitán Hoplíček jako by ho ani neposlouchal, rázně kráčí k policejnímu vozu. Neuspokojivě prohledává věci na předních sedadlech, otočí se na policistu: ,, Dvě hodiny jdu procházkou lesem, lány polí a já nevím čím vším. Můj mobilní telefon jsem v tom návalu vzteku někam odhodil. No, ale já ho potřebuji, já vám dám zevrubný plán mojí cesty a vy mi ho s párem kolegů najdete!“ popíjí vodu z plastové lahve a otírá si čelo ochlazujícím obkladem a ztěžka a unaveně vychází po schodišti do zvonice kostelíka.
„ Vítám tě. Tak mám dobrou zprávu, jde o vraždu. Řekl bych čas úmrtí přibližně v jednu až dvě hodiny po půlnoci, značně už byly patrné známky posmrtné ztuhlosti. Nalezli ho asi před hodinou amatérští archeologové, kteří vlezli do kostela. Vidíš, bodnosečná rána, která protnula hrdlo a tedy hrdelní žílu. Vykrvácel!“názorně poukazuje na krku Hoplíčka: ,, Nemám sílu ti vzdorovat, ale poslouchám!“ ztěžka vydechuje Hoplíček: ,, Nějaký podlouhlý nůž s ozubeným ostřím. Přerušil krční míchu v oblasti krku, chceš vidět směr bodnutí – hezky pod úhlem devadesát stupňů, mrštné bodnutí!“
„ Každého vraha posuzuješ dle svého oboru. Měl mrštné bodnutí, není to nějaká nemoc z povolání? Prosím tě, neilustruj to zrovna na mě, tady na Vašíčkovi klidně můžeš. Je to zelenáč po akademii, kdybys třeba omylem podříznul hrdlo mě, kdo by za ně dopadal všechny ty zločince!“ vtipkuje Hoplíček: „ Tak to vypadá celkem jasně, šlo jen o náhodnou vraždu nebo jen o nějaký mord mezi vesničany, trochu se napili a bylo!“ pronese Vašíček, mladý sebevědomý policista těsně po absolvování akademie. Byl přidělen oddělení vražd Praha- Západ. Hoplíčkovi doteď není jasné, jak mohl po absolutoriu hned nastoupit na „ mordy“, když nemá patřičné zkušenosti. Více se do věcí motá než by je řešil a tak se stal pro kapitána Hoplíčka svodem jeho rozmrzelých nálad, návalů vzteku a hysterie.
„ Ještě, že ti je vše tak jasné. Slyšíš ho, třeba to, že už je pohřešovaný jeden člověk z vesnice, nebere v potaz. Jednoho podobného mladého, chytrého do jednotky a půjdu do předčasného důchodu. Půjdu do něj a basta!“ popuzeně gestikuluje Hoplíček: ,, Říkal si, že je ještě jeden pohřešovaný. Mohlo by je něco spojovat?“
„ Václav Nejedlý, měsíc je už nezvěstný. Podnikal s topnými oleji, může jít o vyřizování účtu mezi konkurenty nebo o něco víc. Tady zesnulý Krečmar vlastnil statek!“
,, Prosím tě, co by dělal vrah v Říčanech, neříkej to ani ze srandy. Zaměř se spíš na tu konkurenci, znáš dnešní kapitalistickou dobu. Namočí se do levárny a víš jak to dopadá!“ usmívá se už zkušený soudní lékař: „ Zkus mi zjistit druh toho nože, kterým byl zabit Krečmar. Možná nás to posune dál. Vašíčku, vy nemáte co na práci? Už jste mi našli ten mobilní telefon? Jak pokračuje pátrání po Nejedlém a jeho voze? Promluvte s manželkou Krečmara a zjistěte, zda nepostrádá nějaké manželovy věci!“
„ Kapitáne, hlásím, že od doby kdy Václav Nejedlý odjel svým vozem do zaměstnání, je stále nezvěstný. Nikdo ho v pátracích relacích nepoznal, pátrání pokračuje. Provedu!“ zahlásí Vašíček: „ Chci mít svědectví ženy Krečmera do dvou hodin, víte určitě ze studií, že první hodiny po nálezu těla jsou nejdůležitější. Já si teď něco zařídím, budu na vysílačce když nemám mobilní telefon a vy mi seženete nějaký náhradní. Bude to takový váš bojový úkol!“ pošeptá Hoplíček podřízenému, nastoupí do jednoho z policejních vozů a odjíždí: ,, To je úroveň, rozdělí povinnosti a hned na to zmizí. Já abych se uběhal, podřízení jsou od toho aby pátrali, vyslýchali plačtivé vdovy a kapitáni si pak dají jen další výložku za zásluhy!“ pronese Vašíček, upraví si svoji první služební uniformu a v mapě si najde nejkratší směr k nedaleké vesnici a vyrazí.

Kapitán Hoplíček stane na konci ulice lemované stromořadím, rozeznává bílý cihlový dům. Poslední sluneční světlo se zračí v okenních výplních, jako by někdo v tomto horkém letním dni uvnitř svítil. Přichází k nízké domovní brance, na bílé měděné ceduli stojí psáno: Barbora Horváthová- Soukromá detektivní praxe. Za pootevřenou brankou se rozdvojuje písčitá cestička kolem omamně vonících keříčků růží vedoucí k mramorovému schodišti. Hoplíček natahuje sevřenou ruku v pěst ke dveřím, aby zaklepal. Dveře se pootevřou, mezi nimi se objeví dívka. Vlnité vlasy s odstínem rudé, blednoucí pihatá tvář, hnědé oči orámované černou tužkou na oči, malé úzké rty. Řetízek kolem jejího hrdého krku se zaleskl.
„ Prosím, detektivní kancelář Survey. Klienty zatím dnes ještě nepřijímáme, mohu vám rezervovat termín!“ pousměje se.
„ Omlouvám se, kapitán Josef Hoplíček. Oddělení vražd Praha- Západ. Potřebuji mluvit s Barborou Horváthovou. Abyste to pochopila, je to moje bývalá kolegyně!“
Stárnoucí policista nemůže utišit pochyby, které má z případu, který právě vyšetřuje. Už několikrát se poučil, že není radno podcenit i sebevíc ulítlou vyšetřovací verzi. Ono později pokud se prokáže, že byl některý z trestných činů brán na lehkou váhu, trest je mnohem přísnější než ze sebe udělat starého blázna a vyslechnout si pár jízlivých poznámek ze strany mladších kolegů, kteří mu taktně dávají najevo, že v řadách policistů pro dosluhujícího starce není místo. Proto se rozhodl konzultovat tento případ s kolegyní, která opustila již řady jeho oddělení a věnuje se soukromé praxi. Tak jako starého psa novým kouskům nenaučíš, tak bystrého a houževnatého policistů neodnaučíte jeho smyslům a instinktům. Když Barbora přišla na oddělení vražd po pětileté praxi u hospodářské kriminálky, policisty ze staré kriminalistické školy poučovala o profilování, kriminologii. Nejen Hoplíček na ni pohlížel jako na křehotinku co praxe nepřipravila o nejčistší ideály, co všechno změní a jak je potřeba obrodit celé vyšetřovací postupy. Všichni ji dávaly rok. Vydržela deset let, kdy díky těmto novým západním vyšetřovacím metodám dopadla deset vrahů, získala si prestiž a uznání všech. Pak odešla z řad policie, protože konkurz na ředitele Oddělení vražd Praha- Západ, kdy ji porazil její ženatý milenec, který se nedokázal po deseti letech tajného vztahu rozvést. Tak naše bývalá kolegyně uchopila starožitnou mramorovou vázu a ladně ( to se ji muselo nechat) rozrazila jeho drahocennou hlavu a způsobila mu frakturu čelní kosti. No mezi námi nebylo o co stát, čelo tohoto manažérského idiota nebylo před zásahem moc vábné.

„ Bára ještě nedorazila. Můžete na ni počkat!“ nabídla sekretářka a vešli do místnosti, otevřeným oknem sem proudil čerstvější vánek. Na psacím stole ležela otevřená kniha, sekretářka si tak zkracovala volné chvíle.
„ Myslel jsem, že soukromá detektivní praxe je jen Barbořin chvilkový rozmar, ale jak vidím….!“ rozhlíží se po moderně a přesto vkusně zařízeném domě, francouzské dveře pootevřené na skulinku do venkovní zahrady přináší do domu závan svěžesti a vzdušnosti.
„ Poté co odešla od policie, neměla ze dne na den ani vindru. Mohu- li být zvědavá, co za ní přivádí oddělení vražd?“
„ Nemějte obavy, chtěl jsem jen vědět, jak se ji daří. Musím přiznat, že nám její pohotový postřeh a znalosti na oddělení scházejí. Potřebuji jen poradit s jedním případem, je to mírně zapeklité!“ uklidní sekretářčinu zvědavost.
„ Ona to nepřizná, víte jaká je. Jenže člověk vidí, že ji ta opravdová detektivní práce schází. Tady jen plýtvá svým talentem. Práci se věnuje až příliš horlivě, nedávno ji její lékař nařídil klidový režim a dovolenou. Jenže ona doma vydržela pár dnů a pak už byla zase zpátky!“
Jejich hovor přeruší vrznutí dveří. Mladá dívka vchází do dveří zády k nim, rudé šaty odstínu zralých třešní v pase převázané stužkou, středně dlouhé temně tmavé vlasy po ramena. Pootočí se k nim tváří, broskvová pleť se leskne na denním světle jako mramor. Plné, klenuté rty obkreslují svým tvarem smyslnou linku. Pozastaví se pohledem na kapitánovi.
„ Dobré ráno, Lenko. Kapitáne, tedy Josefe. Co vy tady, potřebujete ohlídat manželku, milenku?“ zavtipkuje dívka: ,, Kterou, ale manželku myslíš? První, druhou nebo snad třetí. Neměla bys chvilku čas?“ zasmějí se společně. Plynule přecházejí do prostorné pracovny, bělostně stěny kontrastují se starožitným ebenovým nábytkem. Psacím stolem, obsáhlou knihovničkou se hřbety knih. Hoplíček usedá do pohodlného křesla.
„ Kapitáne, překvapil jste mě svojí návštěvou. Jak vám mohu být nápomocna?“
„ Ani netušíš, jak nám na oddělení scházíš, ale ty jsi asi spokojená tady. Měla jsi tak našlápnuto, mohla si do roka celému oddělení velet. Nic ti nevyčítám. Tys odešla, vůl na ředitelském křesle zůstal!“
„ Peníze, za které platím hypotéku vydělám jen tady. Sice tady nedělám žádné velké případy, ale mám klid od stresu a nebezpečí. Jak jste sám říkal, nemám na tu práci fyzicky, že se musím srovnat s tím, že muži se na to hodí víc, ale já jsem lepší pozorovatel. O co jde?“ naléhá Barbora.
„ Řeším nyní případ, podřízení ho berou povrchně, že nejde o nic víc. Nechci nic podcenit. Nemohla bys ho se mnou konzultovat?“
„ Máš obavy, aby se později neukázalo, že jste něco přehlédli. Tak povídej, pokud budu moct, pomohu ti!“ povolí Barbora. Možná se ji zmocnilo nadšení, že opět bude moct pracovat na velkém případu a pokusit se vrátit tam, kde přestala.
„ Ten případ se stal v Říčanech. Neměl bych odvahu tě o to žádat, kdyby mě to netrápilo. Je to tvé rodné město, vyznáš se v okolí, mentalitě místních. Ráno jsme nalezli v kostelíku blízko vašeho domu zavražděného muže. Kromě toho je už měsíc pohřešovaný další místní muž, Václav Nejedlý!“ pronese opatrně: „ To nepůjde, roky jsem tam nebyla. Vždyť tu rodinnou tragédii znáš, nechci se k tomu vracet!“
„ Neříkej, že si nikdy nepátrala po vrazích rodičů. Ty víš, kdo to tenkrát provedl. Nikdy si před nikým a ničím nestrčila hlavu do písku, proč teď?“
„ Je lepší nechat minulost spát, co bych tím získala. Rodiče ani bratra mi to nevrátí. Víš moc dobře, že existuje spis se všemi podezřelými!“ odvětí odmítavě Barbora.
„ Dobře nechám těch otázek. Řekni, jako odborník na kriminologii, nemůže jít o souvislost mezi těmi případy. Tím mrtvým a nezvěstným, jak se tomu říká- série vražd?“
„ Dokud nenajdeš Nejedlého, nebudeš mít jistotu!“ odvětí Barbora s dávkou mnohem větších zkušeností než o generaci starší Hoplíček. Do kanceláře přichází sekretářka, upozorní kapitána dotykem dlaně na rameno: ,, Kapitáne, máte telefon!“ Hoplíček povstane a přijímá od ni přenosný telefon, přiloží si ho k uchu: ,, Vašíčku, jak víte kde jsem? Jestli zjistím, že jste na mě někoho pověsil. Nepletete si pozice, já jsem sakra váš kapitán?“ zvýší kapitán hlas, naslouchá hlasu z telefonu: ,, To se na chvíli beze mě neobejdete. Cože? Dobře, začněte s vyprošťováním a víte co s dalším vyčkejte na můj příjezd, slyšíte?“
,, Nalezli vůz Nejedlého, podle všeho je tam i tělo. Co kdyby ses tam zajela se mnou podívat. Slibuji, nebudu tě do ničeho nutit, pokud se mýlím a není to závažné, můžeš se hned vrátit!“ navrhne Hoplíček: ,, Dobře, tak jedeme!“ odvětí Barbora. Kapitán vybíhá aktivně před dům, poukazuje na tmavý sedan, ale bezmocně se přehrabuje v kapsách u saka. Vyčítavě pohlédne na elegantně oděnou Barboru a vrací se pro klíče do domu.

Vysoké lípy ohraničující silnici, lemovanou protékající řekou. Mohutný líně tekoucí tok řeky, v horkém letním dni přináší chlad. Krajinou projíždí tmavý vůz, míjí do protisměru jedoucí vozy. Cesta zabočuje do přístavu, nízké průmyslové budovy, zrezivělé kotvící lodní vraky. V dálce se mechanicky pohybuje rameno jeřábu. U kotviště na jižním cípu přístavu přihlíží všemu skupina policistů. Kapitán vystoupí z vozu, Barbora se nakloní z okénka:
„ Mám vystoupit?“ optá se, Hoplíček jen přikývne a kráčí vstříc k Vašíčkovi.
„ Co jste to udělal, řekl jsem zajistit vůz a počkat!“ rázně ho zachytne za rukáv uniformy.
„ Kapitáne, jak mám zajistit vůz, který je tam dole. Museli jsme povolat těžkou techniku. Jak ho dostat jinak ven?“ snaží se vše nadřízenému vysvětlit, ale kapitán ho chytne za límec a přitáhne: ,, Jak můžete bez mého vědomí organizovat takovou akci, jak víte nebo máte potvrzené, že tam ten vůz je. Kdo to nahlásil?“ zvýší hlas Hoplíček. Barbora po letech aktivní služby po boku kapitána přispěchá na pomoc, snaží se uklidnit kapitánovy nervy, které přibývající záhady a vraždy drásají.
,, Nech toho. Jak ti má odpovědět, když ho škrtíš!“ násilím odtrhává Hoplíčka od Vašíčka.
,, Nahlásila to jedna nákladní loď, proplouvala tudy do Hamburku a nahlásili, že ve vodě je vůz. Mám k tomu dokumenty!“ sípá Vašíček: ,, Tak víte co přesvědčíme se, vytáhněte ten vůz!“ rozhodne Hoplíček, který se snaží uklidnit. Jeřáb pohybuje ramenem a povytahuje ze dna řeky vrak vozu. Z interiéru vozu se vyvalí voda a bahno, přední sklo je z části vysypané, jsou v něm patrné otvory po kulkách.
„ Potápěči dole vše prohledali, tělo je uvnitř!“ špitne Vašíček. Jeřáb vyzvedává vůz do výšky a usadí ho bezpečně na břeh. Postranním okénkem nahlížejí dovnitř, na předním sedadle leží tělo Nejedlého. Na hlavě zaschlá stopa po krvi, krev se smísila s vodou a stékala mrtvému po čele, bradě a poté skápla na bílou košili.
„ Tak si myslím, že jsme našli našeho pohřešovaného. Pro změnu zastřelený!“ podotkne Hoplíček a otočí se, povšimne si Barbory, která vše sleduje s upřeným pohledem. Jako by byla myšlenkami někde mimo tuto sféru. Atmosféru protkanou napětím, strachem osvěží poznámka soudního lékaře, který právě dorazil na místo nálezu.
„ To je dost, pánové a jak vidím i dámo, že mě občas vytáhnete za prací do přírody. Cítíte tu vůni léta, jak stromy tklivě předou svoji píseň. Dokonce máte pro mě i práci, tak co tu máme?“
„ Aspoň, že ty máš trochu radosti. Barborko, pouč se z lékařova neskrývaného citu pro krásu i na těch nejméně vhodných místech!“ opáčí s ironií Hoplíček. Doktor Haujer dokáže opravdu, v momentech, kdy je to nejméně vhodné sarkastickou poznámkou zvýšit všem náladu. Přesně ve chvíli, kdy vyšetřovatelé upadají do letargie, beznaděje přichází pozitivní podpora týmu doktor Pavel Haujer. Šedesátiletý, praxí zkušený soudní lékař, dvakrát ne vlastní vinou rozvedený, u oddělení vražd pracuje deset let. Aby se podle jeho slov nezbláznil ze všech zavražděných, se kterými měl tu čest se setkat na svém pitevním stole, uniká do mnohem romantičtějších světů. Když vkročíte do jeho výsostných krajin, na oddělení soudního lékařství, obvykle ho naleznete se skalpelem v rukou za dunivých zvuků Mozarta a jen co dopitvá posledního nebožtíka, odjíždí se sbaleným batohem a spacákem na vandr na jižní Moravu.
„ Přesvědčil tě tento nález, že potřebuji odborného konzultanta. Vždyť já vždy řešil nějaké loupeže, bitky v hospodách nebo vraždy, kde nešlo o žádné…..ty víš co chci říct!“ domlouvá Hoplíček Barboře: ,, Sériové zločince? Jsem ti vděčna, že si mi tenkrát dal šanci, abych mohla své metody ověřit v praxi, byl jsi mi učitelem i otcem. Pomohu ti, ale pamatuj jen z vděčnosti!“ upozorní Bára s vážnou tváří: ,, Vím, že je pro tebe těžké vrátit se sem a zažívat vše ve vzpomínkách znovu, ale já ti budu vděčen!“ vlídně se usměje.
Při návratu do Říčan z vesnice k nim šla vstříc ozvěna kostelních zvonů. Bylo k poledni, začínala mše. Po okně vozu stékala dešťová kapka. Začínalo zvolna pršet, okolí vesnice se zamžilo do mlžného oparu a jako by s propukajícím deštěm se snášelo na vesnici něco tíživého, temného. Co nikdo nechtěl nebo neměl odvahu označit. Z malého kostelíka v centru vesnice vycházely stařeny, muži a děti, jen procházeli kolem projíždějícího policejního vozu a mlčeli. Lidé se těsněji semknuli do hloučků a tiše jejich oči pohlíželi na přítomnost vyšetřovatelů. Nemínili nikoho cizího mezi sebe pustit nebo možná jim nevěřili. Co je trápí, vyřeší si sami. Místní strážník vyhradil Hoplíčkovi jednu místnost na místní služebně, jen jeden dřevěný stůl, pár židlí, okna šednoucí pod nánosem starého prachu s výhledem na okolní krajinu a hlavně nehostinné, hluboké lesy.
Na Barboru padl těžce popsatelný pocit. Jako by ji ty páry očí místních sledovaly, špitaly si a hlavně věděly o celé té kruté historii její rodiny. Zároveň se v ní mísil pocit strachu, tíživého pocitu na prsou. Ta šeď okolí, mlha, lesy srocující se kolem vesnice. Až se ji zatmělo před očima. Pohlížela soustředěně na tabuli s všemi důležitými informacemi k případu, ale myšlenkami byla v té nehostinné krajině okolí. Hoplíček seděl za psacím stolem a pojídal svoji pečlivě připravenou svačinu. Silný krajíc chleba, vonící tlačenka a okurka naložená v kyselém nálevu. Bára se nadechnula, pootočila se k němu a pravila: „ Proč se ho zbavil právě tam? Jednodušší by bylo třeba ten vůz zapálit….oheň nenávidím, pálí….. ta voda, co když měla i jiný smysl?“
„ Víte kapitáne, co se stalo v tom kostelíku, unikají mi důležité informace!“ zapojí se do hovoru Vašíček: ,, Ke konci druhé světové války spáchali čeští obyvatelé atentát na německé jednotky, hodili po jednom vojákovi kámen a zabili ho. Němci se začali mstít, oběsili tam skupinku Čechů. Hodně českých lidí se dalo z různých důvodů na stranu Němců, donášeli- včetně Krečmara a Nejedlého. Jednou z vyvražděných rodin byla i ta moje!“ vysvětlí Barbora: ,, Přesně. Počkej co si řekla o té vodě, jak si to myslela?“ přeruší je Hoplíček a hbitě vyskočí ze židle: ,, No dovézt vůz na to místo, potopit ho. Hodně riskoval, ta silnice je dost frekventovaná. Co když chtěl vodu, voda má očišťující funkci, očištění od nějakých hříchů. Krečmara podřezal v tom kostelíku, podle všeho mu šlo o to místo. Mohl si počkat jednodušeji až půjde třeba opilý z hospody. Připadne mi, že to má řád. Ví co chce, udělá pro ten rituál cokoliv. Riskuje přistižení, vypětí sil!“ vypoví Bára.
„ To je kdo šéfe, připadne mi to jako vyfabulované řeči!“ protestuje Vašíček, výměnu naruší příchod soudního lékaře, který přináší první věcné důkazy ke smrti Nejedlého. Hoplíček přítomnost všech členů pojme jako možnost, představit Barbořin důvtip a talent.
„ Chci Vám představit moji bývalou kolegyni, odbornici na sériové zločiny a vrahy. Barbora Horváthová u nás prosadila obor kriminologie, který napomáhá stanovovat profily závažných pachatelů. Chci, aby vám řekla své první postřehy. Vašíčku mlčte a poslouchejte!“ nakáže Hoplíček a usedá mezi své kolegy. Pamatuje si moc dobře, jak tenkrát, když se s Barborou setkal poprvé reagoval obdobně, že žádná z hypotéz, kterou prezentuje nemůže ničemu napomoci a že to jsou jen lži a výmysly.
„ Sérioví vrazi a tedy i náš vrah má rád kontakt s obětí. U toho našeho je to vystupňované, má k obětem vztah. Vraždí opakovaně a proto mění i metodu. Oproti obyčejným vrahům jsou inteligentní, manipulují. K našemu vrahovi- jde mu o mstu, v činech jde cítit vztek, který má ale pod kontrolou. Žije s ním už dlouho, cokoliv mohlo spustit jeho běsnění. Vytváří si vzorce, plány vražd a jakmile se něco v jeho plánu zhatí, vyčkává. Své oběti dobře zná, mohl s nimi mít někdy co dočinění. U Nejedlého musel vědět, že ho hlídají muži z jeho ochranky, přesto využil situace a zabil ho, sleduje jejich zvyky a denní harmonogram. Vše dělá systematicky. Musí být dobrý střelec, rozstřílené přední sklo zasáhl ve tmě, byl oslňován třeba i světly vozu, dokázal se několikrát trefit do stejného místa. Tipovala bych ho na profesionálního nebo zkušeného střelce. K té vodě, podle mého bylo jeho cílem, aby se Nejedlý očistil od svých hříchů, vrah rozbil všechny okna, aby voda vnikla i do vozu. To je zatím vše, co bych k tomu řekla!“ vypoví Barbora: ,, Vidíte, během jedné vteřiny dokáže vydedukovat, koho zhruba hledáme. Motiv činu- je jednoduchý. Nejedlý a Krečmar v období nacismu spolupracovali s gestapem, udávali a poté se jako wehrwolf účastnili i vraždění obyvatel. Našemu vrahovi podle všeho jde o tu událost v kostelíku. Jeho vztek popohání i to, že tenkrát všemu přihlížela celá vesnice, z obav o život nikomu nepomohli!“ dokončí rozbor situace Hoplíček: ,, Mohu, mám pro tebe ten typ zbraně, kterou byl zabit Krečmar a u toho Nejedlého zatím jen tuším!“ přihlásí se o slovo Haujer a poukáže na podlouhlý bojový nůž.
„ Prosím tě k věci. Co je to za nůž, vypadá dost nebezpečně!“ zajímá se Hoplíček: ,, Toto je vzácná kopie. To, co máš v rukou je bojový nůž používaný zmiňovanými wehrwolfy!“ vypoví lékař a se zájmem předává nůž Barboře do rukou. Pohlíží na jeho lesknoucí se ostří, světlo se dotýká každého záhybu nože, přejíždí prstem po ostří. Na bříšku prstu zůstává krvácející podélná ranka. Dívka sebou trhne, zasyčí bolestí.
„ Co to děláš? Dávej přece pozor!“ přiskočí kapitán, vytrhne ji nůž a uloží ho na stůl. Kapesníkem ji převáže krvácející ránu, na kterém se vytváří rudý podélný obrazec. Bára na něj pohlédne: ,, Já nevím, udělalo se mi tak náhle nevolno!“
,, Bára, dnes už si toho udělala dost, můžeš si jít odpočinout. Kdybychom kdokoli Báru potřebovali, bydlí v domku po jejím strýci. Adresa je v rozcestníku!“ připomene Hoplíček. Bára jen uposlechne jeho přání a obléká si bundu, odchází ze služebny. Zavírá za sebou dveře policejní služebny, pěšky prochází potemnělými uličkami vesnice. Cestu osvětluje jen pár lamp veřejného osvětlení. Pociťuje neklid, není to neklid. Spíše obava z každého stínu, zvuku, který se ji ozve za zády. Pocit nabývá intenzity, když vychází z vesnice a míří k lesu na jehož vrcholu vidí v obrysech menší domek. Po chvíli se zprudka zastaví, dlaní sevře zbraň v pouzdře v podpaží. Mírně sesune z hlavy kapuci chránící ji proti jemnému mrholení. Kéž by se ji ten zvuk, jen zdál. Pramének mraku se vine proti měsíčnímu svitu na nebi.
,, Nacistické parchanty tu nechceme, táhni!“ zní ji k uším ozvěnou hlas někde hluboko za ní, doprovázený burácením motorů. Už to označení ji uráží, zvedá se v ní vlna vzteku. Ona a nacistický parchant. Zaskřípí za ní brzdy terénního vozu, ostře zářící světla ji téměř oslepí.
,, Tady je. Táhni z vesnice, ty jako jsi ty tady nechceme!“ pronese s důrazem muž: ,, Mohla bych vědět, o čem to mluvíte? Jsem Horváthová, dcera starého Jana Horvátha!“ mluví rozvážně Barbora: ,, My víme, kdo jsi. Převychovaná nacistická svině, tady už nemáš co dělat. Zůstaň tady a budeš litovat!“ zachytne ji křečovitě za rukáv muž. Šumění od lesa se ozývalo blíže než ve dne. Větve stromů šumí ve větru.
Barbora je obstoupena muži s dřevěnými palicemi, bezmocně se rozhlíží. Jako by v její osobnosti přepnula záklopka, jako by se v mžiku její osobnost změnila. Zachytí muže naproti sobě pod krkem, přitáhne ho k sobě. Cvaknutí natažené zbraně, dívka mu přiloží hlaveň zbraně k čelu: ,, Svině, ani se nehněte. Nebo bude po něm. Kdybych chtěla vystřelila bych do vzduchu, že se nebojím, toto bude účinnější…..!“ usměje se a bez zaváhání vystřelí, kulka roztrhne muži v jejím objetí koleno. Muž zaúpí bolestí: ,, Ustupte. Nevidíte co je to za kurvu, ty jedna malá mrcho. Neskončili jsme!“ zavelí muž a držící se za krvácející koleno se odplazí k vozu.
,, Je vyděšená jako zvíře, malé uplašené štěně. Nebojte se, ukážeme ji, že ji tu nechceme!“ sebere zbytky odvahy jeden z útočníků a začne Báru bít. Pozvedá dřevěnou hůl a uhodí ji do boku, dívka padne na chladnou zem. Dívka se nechá udeřit několikrát. Někdo ji pozvedne, zkroutí ji ruku dozadu. Uštědří ji tupý úder holí do týla, padne tváří do chladné trávy v příkopu u silnice. Zrak se klíží, zatmí se ji před očima. Z blízkého lesa voní jehličí, z vlasů a po čele stéká krev. Vzdaluje se vše, křik i nadávky útočníku, pozvedne se na pohmožděné ruce a bezmocně padne zpět, zůstává ležet v bezvědomí. V jejím mozku se však odhalují další vzpomínky. Jsou hluboko pohřbené v nevědomí, problesknou jen kdy se jim zachce.
Plameny pohlcují dřevěné obložení, zápach ohně a ohořelého dřeva. Dětský pláč, neutichající řev. Uprostřed plamenů se krčí malá holčička, tmavé vlasy stažené do dvou culíků a plátěná špinavá kombinézka. Pláče, vztahuje ruce. Někdo ji pozvedá do náruče. Tiskne ji k sobě. Někdo se snaží dítě vytrhnout, přetahuje se o něj s muži v uniformě. Ti ho bodají nožem do hrudi a prsou. Objetí polevuje, dívenku přebírá muž v uniformě a odnáší ji za jejího žalostného pláče pryč.

,, Podívej, co ti provedli. Přizabili tě málem, nechali tě ležet v příkopě. Kdyby byla zima, mráz, umrzla bys tam!“ káže rozrušený Hoplíček ošetřené Barboře. Po včerejším útoku místních ji zbylo deset stehů na týlu, podlitina pod okem a na bradě, zhmožděná bederní oblast od kopanců.
„ Je léto, byla trochu studenější letní noc. Nic zlého se nestalo, prostě nevím co se stalo- v tom stresu jsem ho postřelila. Tak šli na mě s kůly,co jsem měla dělat. Nech to být!“ odpoví klidně Bára: ,, Tak ty mi neřekneš jména, kdo tě takhle zřídil. Tyhle fašistické kecy co u toho měli, povolám jim tu posily!“ mluví si sám pro sebe Hoplíček při pohledu z okna. Barbora povstane: ,, Nešlo by to tišeji, tiše. Mlč úplně!“ přechází do vedlejší místnosti. Prohledává zásuvky psacího stolu.
„ Nemáš tu telefonní seznam?“ promlouvá k Hoplíčkovi, který k ní hbitě přiskočí a zachytne její neklidné ruce, přehrabující se nezřízeně v zásuvkách.
„ Uklidni se, nech toho. Na co ho potřebuješ?“
„ Říkali mi včera nacistické dítě, proč? Na matrice nemají záznamy o mém narození. Co když, že jsem vedená v německé matrice a měli pravdu. Byla válka, mohlo dojít k omylu. Co je? Proč se tak tváříš?“ vysvětluje Barbora a povšimne si tváře komisaře: ,, Byla jsi v Belnarenu, ty to nevíš? Proč ti o tom nikdo neřekl!“ usedne zkroušeně na židli Hoplíček, Barbora klečící u stolu pomalu vstane.
„ Ten nacistický ústav pro převýchovu dětí. To není možné, věděla bych o tom!“ oponuje udivená dívka: ,, Takový chaos nebyl, aby se z české matriky vytratil rodný list. Je jediné vysvětlení. Malá holčička od českých rodičů, které ti zabili, převychovali a vsadili tě do německé rodiny. Víš kolika dětem to provedli?“ konejší ji komisař. Je pravda, že Barboře zbyla po dětství jen velká černá díra, byla čtyřleté dítě a nic si z té doby nepamatuje.
„ Rodiče zabili ke konci války, to už ústavy byly prázdné. Utekli jsme k nim nebo co se stalo? Nic si z té doby nepamatuji, byla jsem malá!“
„ Jen polovina co tamější vojáci nestačili zničit je v archívu. Byla to tenkrát forma adopce, vybrali si dítě a osvojili, výměnný obchod. Zavolám do archívu!“ pozvedá komisař telefonní sluchátko, vytáčí číslo archívu, kde jsou uskladněny archivní dokumenty kraje a i Belnarenu.
„ Pavle, zkus vyhledat v archívu kartotéku Belnarenu. Barbora Horváthová, při vstupu do ústavu ji bylo kolem tří let. Zavolej potom zpátky!“ zavěsí Hoplíček, pohlíží na zkroušenou dívku sedící naproti němu. Barbora si vzpomene na záblesk vzpomínky z včerejšího bezvědomí.
„ Nevyhořelo někdy to sanatorium náhodou?“ zareaguje aktivně: „ Nevím to jistě, myslím, že ano. Vyhořelo do základů a ústav byl uzavřen, proč?“
„ Víš jak jsem při tom zásahu u policie utrpěla ten těžký otřes mozku, neurolog mi tvrdil, že se mi začnou vybavovat vzpomínky. Ty co jsem vytěsnila potom všem. Včera jsem o tom měla vzpomínku, udeřili mě včera ty útočníci do hlavy!“ vysvětluje. Do kanceláře přichází policista s papírovými deskami.
„ Šéfe, tak raději jsem ten spis přinesl. Barbora Horváthová. Měli jsme štěstí, německé ministerstvo zahraničních věcí sestavilo seznam dětí, které tam byly umístěny k převýchově. Mnoho jiných dětí spisy nemá!“ podává veliteli spis. Barbora se natahuje zvědavě po spisu, ale Hoplíček ho přisune k sobě.
,, Měli jsme pravdu, přijali tě k převýchově. Prodělaná onemocnění a očkování. Je tady poznámka, že tě vrátili po šesti letech rodině s poznámkou exortus!“ předčítá Hoplíček. Spis je v oranžových papírových deskách, běh času se odrazil na jejich kvalitě. Barbora se nahýbá přes stůl a nahlíží do spisu: ,, Co je exortus?“
„ Byla si vyloučena z převýchovy, nevhodná pro převýchovu. Zjistili, že máš v ústavu bratra a to by zhatilo jejich plány. Tvůj bratr byl adoptován do rodiny ve Vídni, pokusím se o něm zjistit více!“ vypoví k úžasu Barbory komisař: ,, Bratr. Věděla jsem o něm, ale co je s ním. Tak to byl on v té vzpomínce. Můj bratr!“ zasní se dívka a potutelně jemně se usmívá.
„ Tys ho nikdy neviděla? Kromě té vzpomínky z dětství?“ udiví se komisař: „ Ne, nikdy. Bylo mu tam tak deset let. Tmavé vlasy, hnědé oči. Bledý a dost byl pohublý, pobodali ho na rukou a prsou. Přece podle zpráv o ošetření bychom ho našli?“
„ No pokud ta vzpomínka byla pravdivá, nezabili ho? Zkusíme ho najít podle lékařských zpráv, ošetření bodných ran by bylo zapsáno. Přiřadíme chlapce odpovídajícímu popisu a snad ho najdeme!“ zavelí Hoplíček. Dluží to nejen Barboře, aby po tolika letech poznala vlastního bratra a hlavně jejich rodičům. Válka, nenávist a doba rozdělila sourozence a už jim nedala možnost se znovu setkat. Takových osudů byla spousta, ale tento osud nebyl vyčtený z knihy či deníku, ale odehrával se Hoplíčkovi přímo před očima.
Do kanceláře vchází sotva popadající dech Vašíček: ,, Kapitáne, máme svědka. Někdo si něčeho všiml v době vraždy Krečmara. Starý hajný, však on vám to poví sám!“ hřímá udýchaně. Do kanceláře vchází postarší muž v uniformě lesní správy, v jeho chůzi a postoji se dá vyčíst ráznost. Usedá před Hoplíčkův psací stůl.
„ Tak vy jste si něčeho všimnul u kostelíku tu noc, co zabili Krečmara?“ optá se Hoplíček.
„ No bylo už k půlnoci. Procházím kolem kostelíku do svého revíru v lese. Nic podezřelého jsem tedy neslyšel. Ale viděl jsem něco dost divného, překvapilo mě to. To víte dvacet let už od konce války….!“ otočí se muž na atraktivní Barboru v tmavém tílku s výstřihem, odhalující její sametovou broskvovou pokožku, pevné poprsí a dlouhé nohy v upnutých džínách a se zájmem si ji prohlíží.
„ Neřekl jste nám co jste viděl?“ upozorní roztěkaného polesného Hoplíček: ,, Už vím, omlouvám se. Cestičkou od kostelíku k lesu šla postava. Zvláštní bylo, že měla na sobě vojenskou uniformu. Tedy takovou tu lehkou. Jsem si stoprocentně jistý, že něco vyřezal nožem do kůry stromu. Vypadal jako by patřil k těm…..k wehrwolfům!“ vypoví muž přesvědčený o tom, co té noci spatřil.
„ Jak vypadal, všiml jste si?“ pokračuje neklidný Hoplíček: „ No není tam moc světla, byla tma. Mohl to být kdokoli, že jo. Měl přes hlavu kapuci a vojenskou uniformu. Vysoký byl tak 180 cm, štíhlý, jeho krok měl razanci, lehkost jako voják. Už mohu jít?“ zajímá se polesný.
,, Běžte a děkujeme. Wehrwolf, ochraňujte nás všichni svatí. To byli bezcitní vrazi, lační po krvi jako ti vlkodlaci. Přes den se ukrývali v lesích a se setměním se měnili v krvežíznivé stvůry. Jestli do toho stromu vyryl to, co myslím. Jdeme!“ zavelí komisař a energicky si oblékne lehké sako, vychází na chodbu. Barbora po letech aktivní služby po jeho boku ví, kdy je lepší se moc nevyptávat, jen ho následovat. Následuje ho v jeho rázném kroku. Na chodbě se srazí s policistou z archívu, jen tak komisaři uskočí.
„ Myslím, že jsem ho našel. Konrád Horváth. Našel jsem ho podle těch bodných ran v prsou, bylo mu tenkrát jedenáct let. Dost brzy byl z Belnarenu odvezen do náhradní rodiny ve Vídni. Tady je osobní spis!“ předává jim spis. Vycházejí s Hoplíčkem ven před budovu, přistoupí současně k tmavému terénnímu vozu, komisař ji předá klíče.
„ Budeš řídit a já ti řeknu víc o bratrovi!“ rozhodne a usedá na místo spolujezdce po boku řídící Barbory: ,, Kam vůbec jedeme?“ zajímá se Bára, projíždí vesnicí a míjí kostel. Vyjíždějí po silnici za vesnici, Hoplíček poukáže jen bez zjevného směru rukou: ,, Ke kostelíku!“ zavelí a rozevře spis.
,, Tak poslouchej. Konrád Horváth. Byl dost rebelant, hádky a rvačky v ústavu. Ne s vrstevníky, ale s vychovateli. Popsali ho jako problémového, nezvladatelného. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídni a tady životopis končí. Nyní je mu přesně třicet let. Výška 198 centimetrů. Vynikající stratég, voják i v zahraničních misích. Polesný řekl, že ten u kostelíku vypadal jako voják. Třeba se bratr vrátil vyřídit staré účty!“ řekne a zavře spis, odloží ho na přístrojovou desku.
„ Nemá tam fotku, nevím ani jak vypadá. Proč by se vydával za lidi, co nám nejvíc ublížili. Lze zjistit víc informací?“ pronese Barbora: ,, Pokusím se zjistit víc. Je to elitní voják a umí přežívat v nehostinných podmínkách, tady má jen lesy. Ideální prostředí pro vojáka jeho kvalit!“ konstatuje Hoplíček. Džíp projíždí silničkou mezi lány polí, v dálce před nimi se tyčí kostelík a mnohem dál ruina Barbořina rodného domu. Zastaví, komisař si ve svitu slunce prohlíží kostelík: ,, Jde z něj strach, mám z něj husí kůži. Vnímáš mě? Kam to jdeš?“ otočí se a přihlíží Barboře, která prochází skrz lán pole. Rukama rozprostírá neprostupné klasy obilí, které ji ustupují z cesty. Stane před domem. Prohlíží si každý jeho záhyb, vzpomíná a opět se ji vybavují úlomky střípků zrcadla vzpomínek.

Domem zní hlasy a údery. Ženský srdceryvný výkřik. Malá holčička se třese strachy v rohu půdy, svírá v objetí panenku. Dveře na půdu se otevírají a dovnitř vniká světlo. Dovnitř vchází postava. Chlapec, podle všeho bratr, se snaží sestřičku bránit svým tělem. Silný muž ho odvrhne a přistoupí k dívence. Vytrhne ji panenku z rukou a odvleče ji násilím pryč. Až nyní ho Barbora poznává, byl to Nejedlý.

Barbora se vrací zpět, pohlíží stále na polorozpadlý dům. Komisař jen tiše stojí vedle ní, podává ji kapesník na otření slz, které ji vyhrkly. Dívka se k němu pootočí, pousměje se.
„ Víš, že se mi ulevilo potom, co jsem se dozvěděla o svém dětství. Tolik roků jsem se tady tomu vyhýbala. Jen ten pohled na dům by mi před roky zlomil srdce, ale teď mám i bratra. Nejsem tak sama na všechno!“
„ Vím, že to máš těžké. Pojď, vrátíme se k tomu, proč jsme sem přišli!“ vracejí se cestičkou ke kostelíku: ,, pokud ten muž šel od kostelíku, tak tudy. Tady je to, vyrytý znak nožem v kůře stromu. Jestli pak víš, co to je za znamení?“ poukazuje na znak Hoplíček.
„ Znak wehrwolf?“ tipuje Barbora: „ Takhle si označují cestu a místa, kde se buď ukrývají nebo vraždili. Někdo se silně stylizoval do této role a taky dost ví o historii wehrwolf!“
„ Proč mi připadá, že si myslíte, že je tím vrahem můj bratr. Proč by to dělal?“ zvýší hlas Bára: ,, Já jsem ještě nevynesl konečný verdikt. Nejvíc bohužel do toho všeho zapadá a má silný motiv!“ odsekne Hoplíček a vrací se k vozu. Celou zpáteční cestu komisař mlčí, pohlíží zaujatě z okénka a nerozhodí ho ani to, když džíp mírně nadskočí při průjezdu dírami v asfaltu silnice. Vůz zabrzdí u budovy místní policejní stanice: ,, Báro, kdyby se něco dělo, řekla by si mi to. Dozvěděla ses spoustu šokujících informací, to co si prožila v dětství. Kdyby tě něco trápilo, dělo se s tebou něco nebo si potřebovala promluvit, přijdeš za mnou. Slib mi to, my dva si můžeme věřit!“ pronese komisař: ,, Co tím myslíš? Nic se přece neděje, mám vše v sobě vyřešené a nic víc už neřeším. Nikomu nemůžeš věřit, pamatuj si!“ vystoupí tiše z vozu Barbora: ,, Tak fajn!“ utrousí Hoplíček a následuje ji.
,, Jdu telefonovat do Vídně. Ať si to ty přeješ nebo ne!“ oznámí rozhodně, usedá za stůl a pozvedne sluchátko, vytáčí číslo: ,, Nevím co tím chcete získat!“ usedne před něj Barbora, soustředěně mu pohlíží do očí.
„ Aspoň ty budeš mít klid, budeš znát poslední dílek do své minulosti. Tady kapitán Hoplíček. Potřeboval bych ověřit vše, co je dostupné o rakouském občanovi, Konrádovi Horváthovi. Počkám!“ oznámí do telefonu a nalije si sklenici minerální vody. Naslouchá a po chvíli zavěsí.
„ Tajemný jako hrad v Karpatech. Tak co?“ naléhá zvědavě Barbora: ,, Pokračování životopisu. Před měsícem dobrovolně opustil svůj oddíl, jeho nadřízení to nechápou, protože netrpěl žádnými psychickými ani jinými problémy. Mám kontakt na jeho adoptivní matku. Nikdo nemá zprávy o jeho pobytu!“ vypovídá Hoplíček.
„ To si myslíte, že si sbalil spacák a jel si hrát na partyzána k nám. Neblbněte!“ usměje se policistka a vstane, nalije si sklenku čiré vody.
„ Mobilní operátor, který má vysílač u hranic s Rakouskem, zaznamenal poslední příjem signálu zde- tedy na českém území. Od té doby je mobilní telefon vypnutý!“ natahuje se vítězoslavně na židli starší kapitán, Bára zpozorní.
„ Myslíte, že ví o mé existenci. Logické by bylo, kdyby byl tady někde, že by se mě snažil kontaktovat. Proč si tajně zjišťujete informace a tajíte je?“
„Těžko říct, ale jste si dost podobní. Vypadá docela nevinně. Nevypadá jako sériový vrah, ale nevinná tvář klame!“ poukáže na fotografii Konráda. Muže středních let, tmavé krátké vlasy, ostře řezané rysy obličeje, hnědé pronikavé oči. Barbora si ji se zájmem prohlíží.
„ Nějaký velký odborník, že tipuješ jak vypadá typický vrah. Musel být jako voják odvážný, už tenkrát mě asi bránil v Belnarenu. Je to on, on mě tenkrát chránil v té vzpomínce!“ usmívá se dívka: ,, No to je vzplanutí sourozenecké lásky. Tvůj bratr je hlavní podezřelý z několika vražd, pamatuj na to. Třeba zešílel!“ vytrhne ji z rukou fotografii.
,, Vy jste si ho obvinil, jaké máte důkazy? Výpověď neustále nalitého polesného, no já se taky informovala v místní nalévárně. Do lesa nechodí střízlivý , spletl by si kance i s Vašíčkem!“ argumentuje neklidně Barbora a zvýšila už hlas: ,, Chci jasné důkazy, že byl nalitý. Ty chceš bratra zbavit obvinění!“ zařve Hoplíček a pohlížejí na sebe jako útočící divoká zvířata přes stůl: ,, Tak to je dobré. Vy jste si na něj zasedl, od samého počátku se tváříte tak, že jiný podezřelý není. Chodíte si tu s tím svým sebevědomým, neomylným výrazem. Co když, že se mýlíte!“ oponuje Barbora.
Chodbou ke kanceláři kráčí Vašíček, pozastaví ho jeden z kolegů naslouchající ostré výměně názorů: ,, Být tebou nechodil bych tam teď!“ domlouvá mu postarší místní strážník: ,, Já musím!“ rozhodne Vašíček a s obavami vchází do velitelovi kanceláře: ,, Co je Vašíčku?“ okřiknou ho současně Hoplíček s Barborou. Když vidí jejich ohnivé oči a tváře, začíná mít sám obavy, aby se nestal terčem probíhající hádky i on sám. Hlavním důvodem rozepře nadřízených byla inspekce, která začala prošetřovat přepadení Barbory a její unáhlené řešení situace tak, že postřelila hlavního útočníka. Jak už je u starého kapitána zvykem, občas když je zapotřebí podpory podřízených nebo razantně zasáhnout, uniká do zbabělosti. Zrovna toto byl jeden z těch případů.
,, Vašíčku, už můžete!“ oddychne si Bára: ,, Zjistil jsem něco zajímavého. Četl jsem knihu tady kolegyně a držel se její rady, že kriminolog musí zjistit všechny dostupné informace o všech účastnicích případu i jeho okolí. Tenkrát, když byla snaha ten mord v kostelíku vyřešit, úplně se zapomnělo na další oběť wehrwolfů, Jaroslava Fermana. Nyní podnikatel ve stavebnictví, zajímavější je toto. Před 20 lety mladičkého Fermana unesli a celé dny mučili. Po válce byl dokonce hospitalizován na psychiatrické klinické. Poté události o něm nikdo nemluvil, mluvilo se jen o obětech z toho kostelíka!“ vypoví Vašíček.
„ Pro co byl tenkrát léčen?“ zajímá se Hoplíček a obléká si sako: ,, Bohužel lékařské tajemství. Vydají jeho spisy na soudní příkaz, potrvá to pár dní. Jen je podivné, že ho wehrwolf týrali a o dvacet let později vraždí někdo, kdo se za ně vydává!“ usmívá se Vašíček s pocitem dobře odvedené práce, že konečně se stane skutečným členem mord party.
„ Navštívíme ho, co říkáte?“ rozhodne Hoplíček. Pro jeho vyšetřovací postupy je typické, že jakmile získá novou důležitou indicii, hned ji chce ověřit: ,, Šéfe, nemohl byste ho jet vyslechnout sám. Není mi dobře a musím čekat na důležitý telefonický hovor, omluvte mě!“ zneklidní Bára: ,, No dobře, ale zítra ráno tě potřebuji. Opravdu si v pořádku?“ promlouvá k ní stranou kapitán a dlouholetý přítel. Barbora jen přikývne, odchází.


Silnicí v lesích při úbočí nedalekých hor projíždí vůz, dálková světla září do tmy. Muž za volantem poklepává prsty o volant, pohlíží letmo do zpětného zrcátka. Zabočí do příkré zatáčky. Protáčející pneumatiky najedou na nastražené kovové lanko, ozve se výbuch. Záblesk. Tlaková vlna nadzvedne vůz do výšky, přetočí ho na střechu a ztěžka dopadne na nedalekém poli. Kola se setrvačností protáčejí, řidič se vypotácí z vozu. Dotkne se tržné rány na čele, pohlíží k silnici. U krajnice stojí tmavý terénní vůz, ponořený do tmy a jen motor tiše přede v pravidelném rytmu. Před ním se zjeví postava v tmavé kombinéze, přes hlavu má přetaženou kuklu. Schází do pole, v půli se zastaví a vsadí šíp s ocelovým hrotem do tětivy sportovního luku a zamíří. Ladným pohybem vystřelí, šíp řidiči probodne hrudník a zůstává v jeho těle. Zraněný klečí a přidržuje si dlaň na ráně probublávající krví.
,, Kdo jste?“ šeptá k opodál stojící postavě v černém, která si zavěsí už nepotřebný luk na záda.

Ve stejnou chvíli na druhém konci vesnice. Malý letní domek při okraji lesa. Potemnělý pokoj v podkroví, po schodech duní kroky. Rozevřou se dveře pokoje, dovnitř vnikne proužek světla. Barbora rožne lampičku na nočním stolku. Povytáhne zásuvku nočního stolku, pozvedne podlouhlý bojový nůž identický s tím, který zabil Krečmera. Pohlíží do jeho lesknoucí se čepele a uloží ho do kusu látky svázané do rance. Přechází ke skříni a rozevře ji, přesouvá věšáky se svým ošacením. Poklekne a vytáhne ze dna skříně krabici, pohlíží ve svitu světla na vojenskou uniformu se stopami po zaschlé krvi. Vhodí ji do rance k bodné zbrani, schází s ním po schodišti ke vchodu do sklepení. Sestupuje do sklepa, zapálí oheň v kamnech. Polévá vše benzínem a vhazuje do plamenů, sleduje s ledovým klidem jak vše pohlcují žhnoucí plameny. Uzavře ocelový vrch od kamen. Pohlédne na zakrvácený nůž, vloží ho do igelitového sáčku a uzavře, vloží ke zbrani dopis. Zasune ji pod uvolněnou cihlu ve zdi. Vchází zpět do pokoje, usedá na svoje lůžko a zpod matrace vytáhne okrasnou krabici. Nadzvedne její víko, zasune zásobník do střelné zbraně a zasune ji za pás kalhot. Zahlédne svůj odraz v zrcadle, přistoupí k němu. Stáhne si vlasy z čela, prsty se dotkne sotva viditelné jizvičky na čele. Příliš dobře si vzpomíná, kde ji utržila.
Malá holčička stojí v kuchyni. Převrácený nábytek, sklo vysypané na podlaze. Žárovka, která zbyla z roztříštěného lustru, se pohupuje a osvěcuje jen část pokoje. Cizí mužská ruka zachytne dívenku za bradu, pohladí ji po tváři. Dívčiny zuby se zaryjí hluboko do kůže, zakousne se vojákovi do dlaně. Muž se ji snaží vytrhnout, pálí ji hořící cigaretou do čela.

Pozvedá neohrabaně ve spěchu telefonní sluchátko, vytáčí číslo a naslouchá pravidelnému pípání.
„ Prosím poručík Josef Vašíček!“
„ Vašíčku, poslouchejte mě. Potřebuji Vaši pomoc, mám důkazy, že Váš kapitán zabil Krečmera. Mám je ve své domě, co? Před jakou dobou odjel? Klid, pošlete mi urychleně pomoc. Vašíčku?“ promlouvá a několikrát zmáčkne knoflík, ale hovor se přerušil. Celý pokoj se během vteřiny ponořil do tmy. Beáta opatrně uloží sluchátko a povstane, přechází k vypínači, několikrát ním pohne, ale dům zůstává dál ponořený do tmy.

Chladivá zemina pole, zraněný muž klečí na kolenou. Za celou dlouhou hodinu postava v tmavém nepromluvila, jako by to bylo zjevení z pekel bez tváře. Přistoupí blíže a stáhne si z hlavy kuklu. Krátké tmavé vlasy, tváří vévodí hloubavé modré oči a ostře řezané rysy: ,, Mohl bych tě donutit vykopat si hrob, ale to by bylo málo za ty zvěrstva co jste nám prováděli. Ctím tradici, že každý bestiální čin má vyvážit bestiální pomsta!“ pronese muž a poklekne a pohlíží muži do očí.
„ Neznám tě. Co po mně chceš, jestli ti jde o peníze? Dám ti, kolik budeš chtít!“ vykašlává muž při svých slovech krev. Na to ho muž uchopí za vyčnívající kus šípu z těla, zaráží ho hlouběji a hlouběji do těla: „ Na peníze ti seru. Co tak hloupě koukáš? To já vím, že už mě nepoznáváš. Jsem muž v nejlepším věku, trénovaný a při síle a ne dítě, když jsme se viděli naposledy. Víš učili mě zabíjet ve válkách, ale to bylo jen zaměřit a pal. Neznal jsem své oběti, ale až tahle pomsta to je to pravé!“ usměje se muž a zlomí mu šíp v těle. Muž zaúpí bolestí: „ Mohl bych znát tvé jméno?“ vydechne muž.
,, Konrád Horváth, moje rodné jméno. Nevykládej a chcípej, bylo by pro tebe vysvobození chcípnout co nejdřív!“ pošeptá mu Konrád do ucha, nadzvedne se z pokleku a kopne ho kolenem do rány v hrudníku. Ferman se sesune bolestí k zemi, pohlíží do tmavé oblohy.
,, To jsi ty. Takový malý zakrslý chcípák, ale rány si rozdávat uměl!“ rozesměje se Ferman. Konrád tasí v návalu vzteku revolver a vystřelí, nechává mužovo tělo ležet v poli.


K utíkajícímu Konrádovi jde vstříc zvuk kostelního zvonu. Odbíjí půlnoc, břidlicové štíty se třpytí do tmy. Údery zvonu doléhají i do nejvzdálenějších koutů okolí. Konrád si otře kapky potu a zabuší na mosazné dubové dveře kostela. Lodí kostela prochází místní kněz v tmavém kněžském hávu, pod kterým uschoval noční dlouhou košili. Fresky vyjevující obrazy ze života svatých shlížejí k němu, na hlavním oltáři plápolají svíce. Kovaná vrata se rozevřou před Konrádem, kněz na něj pohlédne a vtáhne ho do kostela, rychle za nimi uzamyká bránu.
„ Co tady pohledáváš? Byli jsme domluveni, že zůstaneš ve Vídni. Zítra odjedeš tajně ranním vlakem, rozumíš?“ rozhodne rázně kněz. Jediný český kněz v této vesnici zde po válce zůstal, stal se pomyslným bodem soudržnosti vsi. Jako jediný se dozvěděl o výměnách dětí, které za války probíhaly. Proto byl důsledně obeznámen i s osudem Konráda a jeho sestry. Proto ho přítomnost Konráda zneklidnila, přistoupí k oltáři a pokřižuje se.
„ Už je stejně po všem. Kde najdu sestru?“ odpoví Konrád, který ho následuje k oltáři, pohlíží na tváře svatých, kteří k němu ze starodávných obrazů pohlížejí.
„ Myslíš svoji sestru. Nech ji žít, prosím. Roky byla chráněna od trápení, bolesti a ty bys ji to vše chtěl připomenout? Ty máš svoji rodinu ve Vídni, zapomeň na ni!“ rozmlouvá mu Nestroy rázně: ,, Zaslouží si vědět pravdu, co nám provedli. Chci ji jen vidět, nikdy jsem neviděl ani její fotografii, vůbec nevím jak vypadá. Když jsem ji musel opustit, vidím to jako dnes- byla to malá holčička, plakala a natahovala ke mně ruce!“
„ Je to hřích, že tvůj život naplnila jen nenávist a touha po pomstě. Nestal ses o nic lepším, než byli ti, kteří tvou sestru málem zabili. Chceš jen prolévat krev!“ cloumá Konrádem kněz.
„ Kdo pomstil to, co nám udělali vojáci. Nikdo, všichni mlčeli. Zabil jsem jen Fermana, že moji sestru zprznil a celý život ji zničil. Bylo to dítě, dítě. Mlčte, seděl jste si ve zpovědnici, když ji mučili…..co udělala ta vaše církev?“ zařve vztekle Konrád.
„ Můj bože, to si udělal? Vše bylo jinak, to vše ji udělali němečtí vojáci a ne Ferman, byl obětí jako tvoje sestra. Jestli si ho zabil, tak zbytečně. Nemohu tě nechat potom všem v tomto svatostánku!“ pokřižuje se Nestroy.
„ Jak jsem to mohl vědět. Za něj to všechno odnesla ona, nasazovala za něj krk, zbabělec!“ odpoví naštvaně Konrád: „ Tvoji sestru by to všechno zabilo, nevzpamatovala se z těch zvěrstev. Teď ji vpadneš do života, vypovíš ji všechno co ji provedli a zešílí!“
„ Otče, mluvte. Co to říkáte? Ona mě potřebuje, jsem její jediná rodina. Je to moje sestřička!“ vzlyká pláčem Konrád: ,, Pronásleduje jí to, každý den ty hrůzné vzpomínky. Tenkrát po válce na ty chudáky zapomněli, mluvili jen o těch mrtvých z kostelíku. Tenkrát vaši rodinu práskli Novotní, no je to pravda – řekli těm zrůdám, běžte k Horváthům mají peníze, statek a pole. Bože, za to mohli oni. Klidně ty vrahy navedli k vaší spící rodině, sledovali to běsnění a vraždění. Kdybych to mohl pomstít, udělal bych to sám!“ vypovídá kněz a otírá si hřbetem ruky stékající slzy: ,, Svině, měl jsem zabít i je. Proč jste to nikomu neřekl, mluvte!“
„ Komu? Dcera Novotných byla starší než tvá sestra, po válce se provdala za německého kancléře. Celé roky tu pravdu držím v sobě. Prosím, vrať se domů a zapomeň!“
„ Domů se vrátím. Kde je sestra, tak bude to?“ tasí Konrád revolver, míří na muže zvedající ruce nad hlavu: ,, V tom malém letním domě na konci vesnice, patřil bývalému lékaři!“ špitne Nestroy, Konrád uschová zbraň a vyběhne z kostela. Utíká letním slabým deštěm vesnicí, pozastaví se při konci vesnice, pohledem se pozastaví na obrysu domku na návrší.

Chodbou místní služebny hbitě prochází pár těžkých bot, zaklepe na dveře kanceláře kapitána Hoplíčka: ,, Co je, hoří snad?“ okřikne ho rozespalý Hoplíček: ,, Dorazila faxem kopie spisů Fermana, dal jsem si to dohromady. Pamatujete si na ten první den, kdy tu byla Barbora- řekla oheň nenávidím, pálí. Tu stejnou větu při nástupu do léčebny opakoval i Ferman, nacisti je denně pálili do různých částí těla. Poznáváte ji?“ poukáže Vašíček na fotografii malé, hnědovlasé dívenky.
„ Barbora. Ona byla také unesená, proč to nikdy nikdo nevěděl? Proto znala Fermana, když jsem ho chtěl jet s ní vyslechnout, odmítla. Poznal by ji. Stala se tím, kdo ji ublížil nejvíc a myslí si, že když vše pomstí a zabije je, uleví se ji a zapomene!“ vypoví Hoplíček a přistoupí k trezoru v kanceláři, odemyká ho a pozvedne střelnou zbraň: ,, Kapitáne, před chvíli telefonovala, tvrdí, že má proti Vám důkazy v případu vraždy Krečmara ?“ domlouvá mu Vašíček: ,, Musím s ní mluvit!“ odvětí Hoplíček a prochází rázně chodbou, sbíhá schodiště. Šel najisto neomylným instinktem detektiva temnou vesnicí. K jeho očím dopadalo záření vzdálených světel domů, nedaleko od něj hučela horská bystřina, spolehlivý průvodce pro tuto noc.

Noc temná k zešílení, měsícem ozářené mraky pluly po obloze, domek u lesa dostával obrysy. Branka byla otevřena. Hoplíček míjí Beátin vůz na příjezdové cestě, otevírá dveře vedoucí do rozlehlého přízemního pokoje. Zastihne Beátu na schodišti, pokoj osvětluje velký starožitný lustr.






„ Můžeš mi to všechno vysvětlit, musíš s tím skončit!“ pronese Hoplíček, přiblíží se k ní na pár centimetrů.
„ Když jsme u toho vysvětlování, přišel si mě zabít? Tenkrát, když jsem byla vyslýchat hospodskou, zapomněl ses mi zmínit, že v ten večer, kdy zabili Krečmera si byl s ním v hospodě. Hospodská mi řekla, že si byl opilý jako zákon a káže, že ses s Krečmerem pohádal. Ještě něco - toho nože ses měl zbavit lépe, mám důkaz, že jsi zabil Krečmera. Ukryla jsem ho!“ odpoví Barbora a seskočí ze schodiště, vbíhá do menší kuchyně a pozvedá další telefon v domě. Vyruší ji Hoplíček přímo za ní.
„ Proč si na to musela přijít zrovna ty? Nechtěj, abych použil vše, abych tě zastavil a umlčel. Kam si schovala ten nůž!“ vyhrožuje rázně Hoplíček. Během záblesku vteřiny se Hoplíček vrhl po Barboře, jeho sepnuté prsty s nehty ji drtily krk, zarývaly se do kůže a podkoží. Dívka vykřikne, natáhne hlavu do záklonu a udeří útočícího muže hlavou do nosu. Přidržuje Hoplíčka zády, vztekem ho prudce uhodí pěstí do tváře. Natáhne se ke zbrani na podlaze, uchopí střelnou zbraň a pootočí kruhovým zásobníkem. Kulka je připravena v komoře, uchopí kolt oběma rukama a tasí, otočí se a míří na Hoplíčka.
Když se otáčí, projede jejím tělem palčivá bolest. Vystřeluje z hrudi, pohlédne dolů a pod tmavou látkou tílka vytéká v proudech krev. Tmavě rudá krev vytváří kaluž u jejich nohou, v hluboké ráně v hrudí ční nůž.
„ Ty…..jsi ubohý. Neprojde ti to. Nikdy ten důkaz nenajdeš!“ odvětí dívka. Cítí opět sílu, rána v hrudníku ji nezastaví. Síla, která se ji vlívala do žil při všech jejích vraždách. Možná to byl adrenalin a možná touha po pomstě, agresivita nebo pud sebezáchovy. Nadzvedne zbraň a vystřelí, Hoplíček se skácí pod návalem bolesti na rám dveří. Dívka utíká přes vstupní halu, vybíhá po dřevěném schodišti. Zaslechne jakési zašramocení, pak náraz. Revolver v rukou, chvíli naslouchá a spatří stín na ochozu nad schodištěm. Hala pod ní leží bez stínů, před ní stane Hoplíček a vystřelí po ní, kulka uvízne v dřevěném obložení stěny. Přidržuje si prostřelenou ruku, zařve: „ Přelstila si mě, ale ty to tak přece nechceš. Já tě chápu, zažila si šílené hrůzy. Ten utopený Nejedlý v autě byla taky tvoje práce. Nic nenahrávám, je to mezi námi!“
„ Nemluv o mém zločinu, ale o tom svém!“ odpoví Barbora, strhne si mikinu ze sportovního tílka, odhalí rameno pořezané nožem do symbolu Wehrwolfů.
„ mě označili na celý život. Patřím jim. Vyryli mi to tam malým nožíkem, bylo mi tenkrát osm let. Udali nás naši sousedi, bez přemýšlení a zaváhání. Proč si ty vraždil?“ stane na schodišti tváří v tvář Hoplíčkovi: ,, Nikdo mi to nikdy nedokáže, nebude jediný svědek. Promiň mi to!“ tasí oba současně zbraň, padnou ohlušující výstřely. Výstřel z Barbořina revolveru ozáří matně celou místnost. Hoplíček zůstane ležet na podlaze s průstřelem boku, pohlédne na opodál ležící Barboru. Hlava ji padla na bok, zrak se ji kalí doruda. Krev se valí z rány na hlavě přes tvář. Těžce dýchá. Hoplíček se postaví, přidržuje se zdi a zanechává za sebou krvavé šmouhy. Chopí se Barbořiny zbraně, sklání se nad ní a pohlíží do jejich šedozelených očí.
Barbora v sobě nachází poslední zbytky síly, vykopne a udeří Hoplíčka nohou do prostřeleného boku. Dívka se snaží zvednout, ale vážné zranění hlavy ji naplno ochromuje. Pravidelný pískot v uších, rozostřený pohled ji znesnadňuje útěk. Dotykem ruky vede svoji chůzi, pomalu stoupá po schodišti. Kapky krve za ní zanechávají krvavou stopu, ukrývá se v pokoji v podkroví.

Lesem k letnímu domu přibíhá Konrád. Dům potemněl, pás světla k němu proniká skulinou v okenici v podkroví. Odjistí svoji střelnou zbraň a přistoupí ke dveřím do kuchyně, tiše otevře a chvíli naslouchá v pootevřených dveřích. Rozeznává ze schodiště kroky. Snaží se stoupat po schodišti neslyšně, ale každý krok na nich zavrže. Povšiml si krvavých kapek na hnědém koberci, zatáčeli za nejbližší roh. Pozvedne hlavu, v domě zavládl klid. Škvíra světla mezi prahem a dveřmi do podkrovní ložnice ho vede nahoru. Dojde ke dveřím, otevře s cvaknutím dveře.
Uprostřed útulného pokoje stojí Hoplíček, přidržující ostří nože u Barbořina krku. Ve svitu světla mu připadne její tvář krásná, až teď si všimne střelné rány v hlavě. Konrád už několikrát byl v obdobné situaci, v hlavě mu zněly poučky z výcviku. Věřil si, dlaně rukou byly chladné a rozhodné, jen musí zaměřit Hoplíčka a trefit se. Hlaveň zbraně mírně nahne na bok, Hoplíček si ztěžka oddychne a políbí Barbořiny vlasy se slovy:
„ Rozluč se s bratříčkem.“
Barbora sebou trhne, na jejich vlasech ulpěl cákanec krve. Najednou byla volná, pohlédla na opodál ležícího Hoplíčka bez známek života.
Pohlížejí na sebe beze slova, Barboře se zatočí hlava a zhroutí se k zemi. Padne na bok, Konrád k ní přiskočí. Položil ruku na její čelo, ani se nepohne. Její čelo je chladné a zvláštně upocené.

Konrád pohlíží přes sklo na nehybně ležící Barboru s obvázanou hlavou v nemocničním lůžku. V pravidelném intervalu pípající přístroje, kanyly vedoucí do dívčina těla.
„ Doktore, probere se někdy?“ promlouvá k lékaři po svém boku: ,, To je otázka. Kulka zůstala v lebeční kosti, my jsme ji odstranili. Edém mozku bude postupně ustupovat, ale zda bude taková jako předtím, musíme jen čekat. Může to trvat měsíce i roky! Moc na ni naléháte, obrazně řečeno při té přestřelce zemřela a jestli oživne…“ vysvětluje lékař.
„ Víte neměli jsme moc možnost se poznat, říkáte měsíce i roky? Deset let budu……ve vězení chápete, dám vám číslo na moji matku z Vídně. Cokoli co bude souviset s její léčbou, uhradí. Postaráte se mi o ni?“
„ Je to nemilé a nepatřičné, měl byste jako její příbuzný souhlasit či nesouhlasit s případným odpojením od přístrojů. Může takhle být v neměnném stavu celé roky. Rozhodněte se!“ oznámí lékař: ,, Nepřeji si to. Nesouhlasím z žádnou formou euthanázie!“ odpoví Konrád a odchází od lékaře, který vyplní kolonku v Barbořině dokumentaci, uzavře spis a prochází dlouhou chodbou.





KONEC