Za Judy

Za Judy

Úder ze strany jsem slepě zablokoval. Krok zpět a následný výpad na jeho obličej ho na pár setin ochromil. Pár setin dost důležitých na to, abych se dostal k pistoli. Zamířil jsem mu na nohu a vypálil. Kulka narazila do kosti a protivník se sesul k zemi. O tichém přístupu si můžu už nechat jenom zdát.

Chlápek upadl do bezvědomí. Pokud jsem zasáhl tepnu, tak do pěti nebo deseti minut bude v pekle. Vzal jsem si náhradní zásobník a strčil ho do kapsy u bundy.

„Už jdu, Judy,“ zašeptal jsem.

Pistole byla překvapivě lehká. Stejně jako mačkání její spouště. Dva strážné, kteří proti mně vyběhli jsem střelil do prsou. Asi mě ani nestačili zpozorovat. Vstoupil jsem do prostor skladiště. Přes den tu nejspíš pracují nelegálové. Na stole bylo několik vah, spousta igelitových pytlíků. Zbytky drobných bílých krystalků na stole mě nenechaly na pochybách o tom, že jsem na správném místě.

Líh určený k čištění nádob jsem nalezl v rohu místnosti. Polil jsem veškeré vybavení, které bylo k dispozici. Výstřel z pistole zažehnul jiskru a vše, čeho se hořlavina dotkla, proměnila v kaskádu jasných plamenů.

V ten okamžik začaly kolem mě hvízdat první výstřely. Nevěděl jsem kolik jich tam je. Tedy zprvu. Byli to amatéři. Stáli sice ve tmě, ale pořád na jednom místě. Záblesky od hlavní mi byly terči. Vystřelil jsem přesně čtyřikrát. Do zad mě hřál oheň z tavící se laboratoře. Překročil jsem čtyři těžce zraněné. Nevěnoval jsem jim jediný pohled.

Vystoupil jsem do patra, které mělo sloužit jako kancelář. Obrovského strážného srazil jediný výstřel do čela.

Dva výstřely do kliky dveří, mě vpustily do kanceláře. Zamířilo na mě pět různých zbraní. Poslední vzdor.

„Co to má do prdele znamenat?“ spustil ten, kvůli kterému jsem tu byl.

Odhodil jsem čistě demonstrativně zbraň.

„Judy Harlandová, 15 let. Zavražděna tím svinstvem, které prodáváš. Tím, které právě dole hoří. Tím, kvůli kterému tě dneska ráno zabiju.“

„Připomeň mi, jak přesně to chceš udělat? Nás je tu pět. Ty jsi sám. Neozbrojený.“

Pokrčil jsem rameny. Umře. Je mi celkem jedno jak, ale umře. Kvůli Judy.

„Odveďte toho šaška dolů a zastřelte ho. Ať to vypadá tak, že to založil a uhořel při tom.“ Rozkázal.

Dva z nich mě chytli za ruce a zkroutili mi je dozadu. Šel jsem skoro odevzdaně. Skoro.

Jakmile jsme vkročili na schody, vytrhl jsem se ze sevření i s oběma jsem z nich s nimi skočil dolů. Padali jsme po jednotlivých stupních a já cítil každý z nich jenom jako lehce poplácání.

Veškerá fyzická bolest, byla zatlačena hluboko, hluboko do mého srdce. Já už dýchal jenom pro jeden cíl. Aby ten parchant, který ji prodal to svinstvo dodýchal.

Oba dva strážní se lehce cukali na zemi. Vzal jsem jim jejich pistole. Závěry zbraní chodily naprosto bezproblémově.

Po druhé toho rána jsem vešel do kanceláře. Tentokrát jsem jim nedal šanci promluvit. Dva rychlé výstřely na ozbrojence. Oba se sesunuli k zemi jako hadrové panenky.

Jejich šéf obdržel kulku do ramene. Zbraň mu vypadla z ruky. Věnoval mi nevěřícný pohled. A byla to poslední vědomá reakce v jeho životě.

Jediný výstřel do krku skončil celou mou cestu. Krev se začala valit z malé rány, které po sobě projektil zanechal. Drogový boss se svalil na stůl a jeho tělo se zmítalo v křeči, zoufale bojujíce s unikem životodárné kapaliny.

Odložil jsem obě pistole a vytáhl mobilní telefon.

„911, jak vám můžu pomoci?“

***************

Detektiv jenom nechápavě zavrtěl hlavou. Minimálně deset mrtvých, do základu vypálená drogová laboratoř a navíc člověk, po kterém šli dva, a půl roku skončil s dírou v krku. Hasiči, již nedokázali budovu zachránit, kolik toho lehlo popelem ve zboží nikdo nedokázal vyčíslit a navíc ten, který to všechno způsobil, si na sebe sám zavolal policii.

Otec, dívenky, které přebrala. To na co jsme nestačili my, on zvládl za dva měsíce plánovaní a sbírání informací. To na co my jsme neměli důkazy, on vyřešil za nás.

„Pane, víte, co vám hrozí?“ zeptal se detektiv, stále ještě na místě činu.

„Zabití v sebeobraně a to desetkrát, možná devětkrát. Vražda prvního stupně. Žhářství. Veřejné ohrožení. Počítám asi 126 let vězení. Ale jsme v Kalifornii takže, hádám, injekce.“ Řekl jsem bez jakékoliv emoce.

Detektiv se rozhlédl kolem sebe. V kapse mu zarachotily klíče. 126 let vězení jako odměna za to, že ten chlap aspoň na chvíli udělal ulice čistější. To není spravedlnost. Přiklonil se ke spoutanému a odemknul mu želízka.

„Doporučuji vyrazit někam za sluncem, jestli mi rozumíte,“ řekl.

Poděkoval jsem mu a nenápadně se odšoural za policejní pásku.

„A pak, že se ve tři ráno už nic dobrého neděje.“ Zaslechl jsem z davu čumilu, který pozoroval doutnající trosky. Lidi v okolí věděli co se na tom místě děje ale to, že kolem nich prochází ten, který to nechal vyhořet, vůbec netušili. Ta ironie osudu.

Ani nevím, jestli tomu detektivovi došlo, co udělal a jak si zavařil, horší byl ten pocit, který jsem cítil u srdce. Pomstil jsem svou dceru.

Ale to, že tu není, bolelo pořád stejně.