Kolejnice

Když Vašek s pomocí Mirka po dlouhém snažení přehodili přes koleje pekelně těžké závaží, čekal jejich mladší bratr Ivan na kopci a obdivoval jejich sílu. Bylo mu teprve sedm let a hloupý výmysl svých patnáctiletých sourozenců plně podporoval. Nebál se toho, co se stane s vlakem a zda jej nebude nikdo podezírat, že zavinil jeho havárii. Bál se tmy.
Muselo být kolem první hodiny ranní, čili ta nejhlubší noc, jaká se může na podzim zažít. Bylo tuhé počasí, a proto byli všichni tři zachumláni do teplých bund. Matka samozřejmě o jejich nočním výletu nic nevěděla, z domu kluci utekli tajně oknem…

„A je to!“ zvolal Vašek a nahlas si oddychl. Mirek si protahoval záda a kochal se tmavým pohledem na koleje, které teď podle něj určitě nejsou dvakrát bezpečné. Nebyla to jeho první lotrovina. S Vaškem si už jich užil více, než dost.
„Pojď, půjdeme nahoru za Ivánkem. Bojí se tmy, chlapeček,“ řekl Mirek sebejistě, ačkoliv se v tmavém prostředí, které osvětloval pouze příjemný měsíční svit, cítil také nesvůj.
„Nenavážej se do něj, není to úplně nejhorší kluk. Jednou z něj něco bude,“ podotkl Vašek s pýchou. Vždy cítil potřebu malého Ivana usměrňovat. Pokládání překážek přes vlakovou trať v nočních hodinách považoval za jeden z nejlepších způsobů.
Oba chlapci vyšplhali asi metr vysokou vyvýšeninu a na nejvyšším pahorku zářila Ivanova malá vystrašená očka. Brumlal si něco pro sebe, asi mu byla zima, ale nervozita mu nedovolila bratrům cokoliv říct.
„Tak co, hrdino. Připraven se učit?“ zeptal se Vašek a společně s Mirkem si sedli vedle něj. Dobrých patnáct minut tiše klábosili o všem možném. Hlavně o rodině. Otec zemřel před pěti lety a matka, v jádru dobrá osoba, byla na mizině. Možná právě proto chlapci škodili bohatým. Ne kvůli tomu, aby nakradli a pomohli si v životě, ale jen tak, pro radost. Jak se tomu říká? Radosti pouličních dětí? Jo, to by sedělo – spojovalo je jen velké přátelství a bratrská láska.
Vlak měl kolem projet v 01:28, ale ani jeden z nich nevěděl, kolik je přesně hodin. Mirek vytušil, že už musí být alespoň půl druhé a vlak má určitě zpoždění. Tato informace nedodávala Ivanovi příliš velkou sebejistotu.

„Nevím, jak vy, pánové, ale já se jdu vychcat!“ rozsekl desetiminutové ticho Vašek a odešel kamsi do křoví. Ivan s Mirkem se tiše dívali do míst, kam odkráčel. Už mohla být tak druhá hodina ranní a žádný vlak se ještě neobjevil. Ozvalo se zahoukání sovy a z roští byl slyšet silný proud vody, dopadající na listí, táhlý, jako čajové dýchánky prostatiků. Ivanovi se zavírala víčka a Mirek jej musel štípnout do ruky.
„Co děláš, magohe,“ ráčkoval Ivan a podíval se na svého sourozence tak nějak dětsky zle. Mirek mu otočil rukou a když se přesvědčil, že to brášku dostatečně bolí, povolil sevření. Oba ztichli a znuděně pozorovali špičky jehličnanů. Půlminuta civění uběhla jako nic a nebylo divu, když Mirek svraštil obočí a prohovořil k bráškovi:
„Nezdá se ti, že močí nějak dlouho?“
Ivan se zaposlouchal a stále slyšel odněkud z roští šum stékající tekutiny.
„Slyším, jak chčije. Asi s tím má nějaký problémy.“
Mirek ovšem vůbec nebyl klidný. Jeho drsná obálka neskrývala velkého hrdinu a v hluboké a tiché noci, navíc v lese, byl jako na trní. Zavolal na Vaška, ale nikdo se z houští neozýval. Ivan se k Mirkovi přitulil a začal žmoulat lem své bundy. Čekali a leželi ve strnulé poloze v řídké trávě. Čekali asi dvě dlouhé minuty. Během nich nepřijel žádný vlak a zvuková kulisa tekoucí moči se nijak nezměnila. Náhle z nich byli dva pětiletí kluci, čekající na výprask od otčíma. Oba dva se klepali a ani nedýchali. Ani pták v oblacích nepohnul křídly a lehký studený vánek vyšuměl kamsi do ztracena. V podobných temných končinách se určitě přes noc schovávají ledajaké persóny. Co když je tam něco schovaného? Proboha! Co se děje? Kde je Vašek?

V noci si nehrajte na kolejích,
Lesy jsou plné zrady.
Záblesky beznaděje v jejich očích,
Nezůstanu už dlouho tady!

Několik chvil poté ztratil Mirek nervy, odstrčil Ivana a rychlým skokem utíkal dolů ze skály. Po kolejích se rozběhl zpátky k městskému nádraží, jako by mu za patami hořelo. Jeho bratr se za ním díval a poprvé ztratil iluze o svém vzoru v podobě odvážného a staršího Mirka. Zůstal na kopci sám a rozhodně měl také sto chutí vyskočit a přidat se k útěku, ale nohy ho neposlouchaly. Vašek byl jeho bratr a on rodinu ctil patrně více, než kdokoli jiný.
„Vašku!!!“ zakřičel nyní opravdu silně Ivan a v roští se náhle začalo něco pohybovat, ačkoliv tok moči byl slyšet stále stejně. Vtom náš hrdina zpozoroval, jak se k němu něco kutálí v trávě. Hlava!, pomyslel si zmatečně Ivan. Neměl pravdu. Z křoví vyletěla černá bowlingová koule a stočila se kolem Ivanových kolenou. Klečící hoch se zničehonic zvedl a rozhodl se, že vstoupí do míst, kde Vašek již dobrých dvacet minut močí. Teplo na jeho levém stehně prozrazovalo, že v tom Václav není sám.

Lehké, tiché krůčky malého Ivana našlapovaly po jehličí. Šum tekutiny byl stále silnější a čím více se Ivan dopracovával do houští, tím méně toho bylo vidět. Z jeho očí vyhrkly ledové slzy a pomalu kapaly po líčkách. Zastavil se. Něco viděl. Asi metr od něj něco leželo na zemi. Bylo to velmi malé, ale Ivan moc dobře poznal, co to je a jaký orgán Vaškova těla vidí chirurgicky odříznutý na zemi. Byla to jako scenérie z špatného hororu, na něž se s bratry vždy dívaly přes plot do oken sousedů. Ivan neprojevil jakýkoliv záchvěv hrůzy a ani žaludek se nijak nevábně neprojevil. Pokračoval dál a snažil se Vaškův úd nezašlápnout.
Vtom jej na větvi nízkého stromu zaujala obří ptačí budka, z které cosi kapalo dolů na mokré listy. V noci nedokázal dobře určit barvu tekutiny, ale zcela jistě to byla krev. Velká loužička na zemi jeho teorii potvrzovala. Poprvé Ivan projevil masivní příval beznaděje a hurónsky se rozkřičel. Jako vítr proběhl doprava směrem ke kolejnici a těsně kolem ní utíkal k městu. Jako na potvoru uslyšel velmi zpožděný vlak, jak si to mašíruje směrem k němu. Mohl uhnout, ale nepřemýšlel. Krvavá stopa na přídi obří lokomotivy se během pár vteřin rozrostla o další, nevinnější a sladčí.

Tu noc zahynulo v lese na Klatovsku šedesát lidí. Padesát sedm ve vlaku, jenž vykolejil a prudce narazil do okolních smrků. V lese se našla i bowlingová koule, která bůhvíjak musela vyletět z kupé šampiona v kuželkách, Jana Kellnera, který jako jediný havárii přežil. On sám potvrdil, že je jeho, ačkoliv žádná jiná zavazadla se v přírodě nenašla. Těla Ivana a Mirka Plášilových, kteří se srazili v brzkých ranních hodinách s jedoucím vlakem, objevila policie okamžitě. Třetí Václav byl po dvou letech pohřešování, prohlášen také za mrtvého…