Bažiny

Vzduch byl cítit mízou stromů, nějakou tou mršinou a tím tichem se prohnala dunivá ozvěna výbuchu.

Czechow předal do kroku a ostatní ho následovali. Silnice byl popraskaná, trčely z ní kořeny stromů, které díky radiaci zmohutněly.

„Czechowe, co je s tím statkem, slyšel jsem, že je neobyvatelný po poslední emisi.“

„Jo, objevil se tam nějaký nový druh anomálie. Je tam jenom obrovská vyhloubená díra. Okolo se nedá dýchat. Nikdo neví, co se tam stalo a proto tamtudy ani nepůjdeme. Bereme to rovnou na kos…“ přerušilo ho pípání PDA.

„Czechowe, tady Lebeděv.  To jdete přes celou zónu? Kde kurva jste! Bráníme se z posledních sil!“

„Dej nám tak půl hodiny, jsme u kráteru po statku.“

„Teprve? Kurva, vy jste už měli mít obsazený kostel!“ zavěsil Lebeděv.

„Pohyb pánové.“

Skupinka odbočila ze silnice na blátivou lesní cestu. Během několika minut se vynořila na kraji bažin.

„Ty vole, Czechowe. Neříkal jsi…“

„Říkal, ale musíme pohnout. Držte se deset metrů od toho.“

Tam, kde kdysi stály čtyři baráky, stodola, studna a mohutný porost, teď byl jen hnědý kráter, zahalený v zelenavém obláčku.

Voda byla sině zarostlá žlutým rákosem a i okolí cest tak vypadalo. Občas se někde ozvalo zachrochtání, nebo zakvílení obří blechy, které se na ostrůvkách hodně vyskytovaly. Přeběhli starý most, který spojoval statek s okolím bažin. Už z dálky byla vidět střecha a zvonička kostela.

Byl dřevěný, stavěný z dlouhých prken, které byly natřeny starým olejem a tak mu dával temný vzhled. Skupinka se rozprostřela podél cihlové zdi, která vypadala jako nedotčená.

„Vysaď mě.“ sykl na Vasilila Arťuchyn. Ten rychle spojil dlaně a Arťuchyn se vytáhl na dva a půl metrovou zeď. „Nikde nikdo.“ prohlásil a seskočil zpět k ostatním.

„Musí to být rychlý. Jasný. Nepočítám, že by jich tam mělo být nějak moc. Čtyři se přehoupnou na druhou stranu a budou krýt ostatní, než taky přelezou.“ přejel je pohledem. „Dobrovolníci?“ zavtipkoval, všichni se zasmáli, ale nikdo se nepřihlásil. „Ty, ty, ty a ty. Nahoru. Ukázal palcem na zeď za sebou. Stalkeři se rychle vyhoupli na zeď, porozhlídli se a seskočili na blátivou zem. Ostatní hbitě přelézali a pomáhali ostatním. Ocitli se za zadní zdí. Plac byl velký, od Zdi ke kostelu to bylo dobrých patnáct metrů a od zdi ke zdi na šířku, to bylo dobrých čtyřicet. Hbitě se přemístili k budově a připlácli se k ní.

„Slyšíte něco?“ pronesl někdo z houfu.

„Ani pípnutí.“

„Potichu, pomalu. Teď.“ naznačil Czechow a vykoukl za roh. Naskytl se mu pohled na zkrvavenou ruku vyčnívající ze dveří. „Pánové, něco je špatně.“ pronesl, když došel ke dveřím. Nakoukl do místnosti a vnitřnosti se mu začaly obracet naruby. Leželo tam několik, těl, nebo spíš to, co z nich zbylo. Krev byla všude kolem, smísená se zeminou, na stěnách, bednách, prostě všude a všude se válely okousané kusy těl. Mouchy se slétávaly na mršinách a hodovaly na páchnoucím mase.

„No do prdele!“ zaklel Vasilij a ruku si dal před ústa. Venku se ozval divný zvuk.

„Co se děje?“ podíval se na druhou část kostela Czechow.

„Antonov se poblil.“ Informoval ho jeden menší stalker.

„Kdo jim to mohl udělat?“

„Spíš co.“ zvedl se stalker od mršiny pokryté mouchami a červy velkými jako palec.

 „Čtyři chlapi zůstanou tady. Skrčku, máš to tady na povel.“ otočil se na menšího mužíka Czechow a jako odpověď mu bylo kývnutí hlavou.

Skrček, někteří mu říkají i trpaslík, byl dosti malého vzrůstu. Po nocích si ho v budovách pletli ostatní s těmi zmutovanými trpaslíky, co používají psychokinezi. Taky se mu už párkrát přihodilo, že mu dávka od kolegů přelétla nad hlavou, nebo kulky zarachotily o zem. To vždycky dal ruce nahoru a začal na všechny nadávat. Se svojí poloautomatickou brokovnicí se uměl dobře ohánět a s dvěma Beretami jak by smet. Brokovnici nosil připevněnou pod batohem a beretky měl připevněné na stehnech. Přes hlavu měl přetaženou černou kapuci a přes pusu černou palestinu. Pod bradou se mu houpala plynová maska, kterou měl připevněnou jen na jednom řemínku.

Netrvalo to ani deset minut a zbytek skupinky se přiblížil tou vysokou žlutou travinou k Pozorovatelně. Byla vysoká dobrých dvacet metrů, možná třicet. Měla několik pater a na každém byla nějaká ta ochrana před útočníky. Byla prázdná, nebo spíš to tak vypadalo. Z dálky od Rybářské vísky byly slyšet výstřely. Výstřel!

„Na věži! Palte!“ vykřikl stalker, kterému prolétla dávka před nosem. Všichni se přikrčili do trávy a našli si nějaký úkryt, i když jich tady moc nebylo. 

„Antonove, kryj mě.“ sykl Ljoba na kamaráda, který se krčil ve žlutém porostu. Ljoba si hodil samopal na záda a popruh pořádně utáhl. Z pouzdra na noze vytáhl dlouhou zahnutou kudlu a z dalšího pouzdra vytáhl Beretu. V podřepu se pomalu přiblížil na cestu. Z věže stále štěkaly zbraně.

„Podpůrná palba!“ křikl Antonov a stiskl spoušť spolu s dalšími šesti muži. Kulky cinkali o kovové plechy a sem tam je i prostřelili. Ljoba přeběhl hliněnou cestu a skrčil se za železobetonový blok. Vykoukl ze svého úkrytu a nespatřil nikoho. Přeběhl ke kovovému schodišti. Pomalu a neslyšně vyšel do prvního poschodí. Podíval se nahoru na schody, ale nikoho nespatřil. Vykoukl zpoza rohu a spatřil dva bandity, v maskáčích a jednobarevných bundách s přilbami na hlavě, jak se krčí za vlnitým plechem a přebíjejí. Zrychlil krok. Udělal výpad a zahnutou dvoubřitou čepel, kterou sám nabrousil ve staré strojovně v Kordonu, když mu jeden z techniků pomohl rozjet generátor a nahodit brusku, mu vrazil do hrtanu a prudce škubl. Na místy zrezivělý plech vystříkla horká krev a pomalu začala stékat. Bandita hlesl, pokusil se nadechnout a v křeči sklouzl na zem. Druhý se nestačil ani vzpamatovat ze smrti kamaráda a kulka z berety mu projela hlavou, když se otočil k náhlému útočníkovi. Za ljobovými zády se ozvalo cvaknutí. Prudce se otočil a ve vzduchu prudce opsal neviditelné X a poté vystřelil. To cvaknutí patřilo selhání banditovy brokovnice. Ljoba mu tím „X“ rozpáral černou blůzu a střelu mu prohnal pravou částí hrudníku. Banditovi se ze zarostlých ústy vynořila krev se slinami, povolil sevření zbraně a ta pomalu sklouzla na zem s kovovým zvukem, díky plechu, kterým byla na některých místech vytvořená podlaha. Střelba utichla. Přes okraj z horního patra přepadlo čísi tělo a dopadlo na železobetonový panel, což vyvodilo hlučnější zapraskání několika, no snad všech kostí v těle. Ljobovi se při tom zvuku naježili chlupy snad na celém těle. Bandita stál stále před ním, upíral na něho zrak, jakoby stále byl naživu. Ztuhl smrtí, ale to stalker nevěděl a tak do něho ještě jednou vystřelil. Tentokrát přesně do srdce a tělo dopadlo na zem.

„Dobrá práce. Antonove, Juro, Krethowetsky. Zůstanete tady s Ljobou a hlídejte.“

Stalkeři kývli hlavou a rychle se přemístili na věž za Ljobou. Všichni je sledovali, jak se pomalu přesouvají přes můstek k vísce. Z oken dvou budov, které byly naproti sobě, občas vykoukla hlaveň a zasypala druhou budovu a okna krátkou palbou.

„Doprdele, kde ten Czechow je!“ ozvalo se z okna zelenavé budovy, ke které se pomalu přibližovala skupinka s Czechowem.

„Rozdělte se. Maliku, vedeš je, přidejte se k Lebeděvovi.“

Czechow se s několika svými lidmi oddálil od budov. Prošel kolem Starého převrženého kontejneru, u kterého se válela dvě těla zohavena výbuchem granátů. Střepiny jim projeli bundami a znetvořili obličej. Pomalu se dostávali k budově. Vše šlo zatím podle plánů.

„Venku!“ ozvalo se z budovy, z okna vykoukla hlaveň a několikrát vychrlila dávku. Tři ze stalkerů padli k zemi díky zásahu a další spíše kvůli své ochraně. Jeden ze stalkerů se dostal až k budově. Zuby vytáhl pojistku a granát prohodil oknem. Ozval se ohlušující výbuch a oknem vylétlo tělo střelce. Dopadl na záda a ještě párkrát zakašlal, než umřel. Ze vnitř se ozvalo sténání a nadávky. Stalker proskočil oknem a vystřelil po sebemenším šelestu. Když se prach usadil, spatřil, co napáchal. Bylo tam snad šest možná osm banditů, tedy předtím, teď byste se jich nedopočítali ani na prstech obou rukou, natož, že byste počítali i na nohách. Zažloutlé tapety byly potřísněné krví, po podlaze se válely kusy orgánů, střeva, žaludek, játra. Nějaká ta urvaná noha a ruka.

„Že já ty granáty slepoval.“ přikryl si ústa rukou, aby zabránil pachu vklouznout mu do nosu a pošramotit mu jeho smysly. Už stačil jen pohled, aby se slabší povahy obrátily naruby.

Venku se už stalkeři Svobody zdravili s ostatními z Clear Sky. Někteří obcházeli těla a ze tří stalkerů, kteří padli pod palbou, to přežil jen jeden, ale vypadal na tom hodně zle.

„Kde jste kurva byli?“ zasmál se Lebeděv.

„Nechtěj vědět, co se stalo v kostele.“ podal starému mazákovi ruku a potřásl mu s ní. Lebeděv už měl okolo padesátky, ale stále byl v bezvadné kondici. Někteří mu říkali i Dědek, protože měli věk, že by mohli být i jeho vnoučaty. Lebeděv byl holohlavý, nebo to aspoň tak z dálky připadalo, protože jeho hlavu pokrývalo šedavé chmýří. Tvář měl lehce zarostlou. Měl na sobě starší armádní vestu a devadesát pětkovou blůzu. Černé kapsovité kalhoty a vysoké černé kanady. Na stehně měl připevněnou Kobru v pouzdře a na zádech nosíval oprýskaného kalašnikova se čtyřkovou optikou.

„Co se tam stalo? Pořádně jste je vystříleli?“

„Nevystřelili jsme ani jednou.“ pronesl Walerián, když prošel kolem nich. Lebeděv jen nechápavě zíral, co to zkušený stalker pronesl.               

„Co se teda stalo?“ pohlédl na Czechowa. Ten ho chytl za rameno a šel s ním ke studni.  

„Vše šlo podle plánů. Přes zeď jsme se dostali bez problémů, ale když jsme vtrhli do kostela, bylo to něco neskutečného, všude byly roztrhaný těla, stěny byly od krve. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Anomálie?“

„Vyloučeno, normálně jsme se tam pohybovali, ale všiml jsem si nějakých stop. Bylo jich tam pár, ale mimo kostely nebyly.“

„Nějaký nový mutant?“

„Nevím. Necháme to prozatím být, teď máme jinou práci.“

„Dědku!“ ozvalo se z lebeděvova PDA.

„Co se děje Michalove?“

„Jsme kousek od pumpy. Slyšíme křik a střelbu. Doprdele! Palte!“ z PDA se ozvala střelba a divný řev.

„Změna plánu!“ podíval se na Czechowa Lebeděv.

„Ne, musíme…“ začal Czechow.

„Dokud mí lidé nebudou v bezpečí, seru na nějakou armádu!“ otočil se k němu a ukazováčkem v černé rukavici mu zatlačil na hrudník „Jasný?“