S Gardou přichází smrt - I.

„Hleďte – o další špínu míň. Konec je tyranie pro ty malé, jež nic neřeknou, neboť nemají ústa. Ti malí nemají nejen ústa, ale ani zvídavá očka, nenechavé prsty, rychlé nohy. Co z nich zbylo? Jen popel, který již rozfoukal vítr do plic nás všech. Každý den vdechujeme tolik nevinných duší a tolik utrpení, které tráví naší duši, stáváme se vůči dalšímu utrpení lhostejní, neděje-li se nám. Lhostejnost je tím nejhorším v lidském rodu. Pro toho, kdož věří v neexistující entitu, která se označuje Bůh, je možné říct, že je tím nejhorším hříchem. Pamatujte – pro vítězství Ďábla (vládnoucí elity, zvrhlíků, násilníků a vrahů) stačí, když dobří lidé nedělají nic. Položte si otázku – co vláda a její posluhovači udělali s touhle špínou? Zabývali se tím vůbec? Nebo zavrhli vše, jen protože měl styk. Svině zůstává sviní, i kdyby zlaté perly nosila.Vykládají o své čistotě, čestnosti, povinnosti vůči společnosti, povaze, která jim nedovolí takové věci provést. Děsný sračky. Dělají to všem na očích, někdy okatě, někdy skrytě, ale vždy to schovávají do roucha čistoty, vše co dělají, je prý záslužné. Díky lásce, že je na světě líp. Hnůj označovaný jako růže pořád smrdí. Proč to ti přisluhovači tolerují? Drazí nevinní, oni jsou jedni z nich. Není možné najít u nich zastání. Když ho není možné najít, musí se o to člověk postarat sám. Však lidé nevinní – vy se starat nemusíte. Není třeba tratit duši a stát se také monstrem, když jiné monstrum už s těmi zvrhlými násilníky bojuje...“

 

Odložil list papíru a pohlédl na to, co kdysi mohlo být člověkem. Hromádka popelu pod olověnou konstrukcí, jen kousek od zdi, na které dominoval nápis „Omlouvám se.“. Barva písma byla stále jasně rudá. Muž, který odložil zpověď vraha, nosil dlouhý kabát, snad aby dával důraz jeho hlubokým tajemným očím. Přišel blíže ke zdi a ledabyle se zeptal malého mužíka opodál: „Krev?“ Ten jen přikývl. Muž v kabátu si povzdechl a ponořil se do myšlenek. To je už druhá oběť. Rodí se tu snad sériový vrah? Něco takového rozhodně nepotřeboval. Chvíli pozoroval rudý nápis a poté vyšel z rozestavěné budovy. To, kde se nacházel, by se dalo nazývat staveništěm, až na to, že tady už skoro nikdo nehnul ani prstem. Peníze došli, investoři odešli, půjčka nemožná. A tak jsou zde holé cihlové stěny, které měly býti základem domova pro rodinu se psem a rodinným autem. Místo toho se toto místo stalo posledním odpočinkem popelu, ať už ten popel býval kýmkoliv. Předpokládaný ráj stal se peklem.

 

„Hej, Kaii! Hrůza co.“ ozvalo se tak náhle, že sebou Kai, muž v kabátu, trhnul. Ohlédl se a spatřil policistu v uniformě a také svého dobrého přítele Lukyho.

 

„Měl by sis na to zvyknout, Luky. Ještě si to užiješ.“ opáčil mu Kai a zamířil k vratům. Za zátarasem uviděl někoho, koho fakt vidět nechtěl. Mikhail z Gardy. Ten se fakt nasere všude. Nedal však na sobě svou rozladěnost znát. Když už sem přišel, bude muset s ním promluvit ať už chce nebo ne. Vzal ho stranou od zvědavých očí a uší. Mikhail, pohledný jinoch v plné síle, hned spustil:

 

„Jeho Veličenstvo, které nad námi bdí dnem i nocí, naše...“

 

„No jo, no jo, čeho si žádá Trůn?“ přeřušil ho Kai. Opravdu neměl náladu poslouchat chvalozpěvy na jednoho z největších idiotů, jaký svět spatřil. Navíc se mu zdálo, že pokaždé mu nějakej titul přidaj.

Mikhail tento postoj viděl velice nerad, ale proti zákonu to nebylo, takže to nechal být. Prozatím.

 

„Trůn si žádá odpovědí na důležité otázky. Zejména co se týče povahy zdejších událostí."

 

Kai, který se prozatím zaměstnával sledováním pohybu brouků na sluncem rozpálené zemi, pozvednul svůj zrak. V těchto dobách musí člověk dávat pozor na slova. V tomhle všivým království by těžko mohl říct po pravdě, že se jedná o sériového vraha a že vraždy budou přibývat, tím méně zmínit se ba i slůvkem o tom dopisu, kde vrah prakticky slibuje zničit vše, co on považuje za špatné. Tyto typy lidí se označují buď jako teroristé, nebo hrdinní rebelové – dle výsledku, dle úhlu pohledu. Pořád však jde o totéž. Násilí, nesmyslná destrukce. Protože násilí nikdy nemůže mít smysl. Protože násilí je tou nejhorší infekcí lidstva. To mu aspoň říkala jeho chůva. Ach, kde je ti jen konec. Tato myšlenka ho napadala často, neboť jeho chůva Vikki byla pro něj symbolem čistoty, nevinnosti a neochvějné víry v přirozenou dobrotu lidstva. Nejdřív se jí v duchu smál za její naivitu, zvláště po letech, co sledoval působení bolesti ať už ve jméně zákona, či mimo něj. Pak však začal věřit, že by přišla s radou, dokonalou radou, co dělat, aby mohl žít v klidu, bez neustálého strachu z odhalení. Jakmile se totiž společnost dostane do bodu, kdy je sledováno skoro vše, kdy má člověk pro sebe jen své myšlenky.. tak v té době se začne bát, že ani ty myšlenky dlouho utajeny nezůstanou. Člověk si vždy našel cestu k nemožnému skrze vědu a techniku. Proč by nemohl dokázat vlézt lidem do hlavy? Tyto úvahy ho tak děsili a jeho chůva byla tou jedinou ze všech lidí (včetně Lukyho), které kdy doopravdy věřil a tak jí začal hledat, doufajíc, že dosáhne její rady v této bezvýchodné situaci.

 

„Hej!“ vyrušil ho z přemýšlení gardista. Kai se zhluboka nadechl, a soustředil se, aby na sobě nenechal nic znát.

 

„Vyřiď Jeho Veličenstvu, že v tak brzké fázi vyšetřování je těžké cokoliv potvrdit, ale prozatím zde nejsou žádné známky nekalých živlu a nejsou zde žádné okolnosti naznačující něco, čeho by se měl velevážený trůn obávat. Prostá jednoduchá vražda, toť vše.“

 

Nevypadalo to, že by byl Mikhail kdovíjak přesvědčen. Snad nechtěl se pouštět do konfilktu, protože jen prohlásil:

 

„Pohlídám si tě.“ a odešel rázně pryč. Kai jen kroutil hlavou, protože tohle jaktěživ nezažil. Za normálních okolností by se s ním zdržoval pár hodin, aby zjistil, jestli něco netají. Protože k hrůze celého královského rodu, stejně tak i Gardy, číst myšlenky fakt ještě nikdo neumí. Proto, když gardista někam jde, prověřuje důkladně veškerá tvrzení, zda v sobě neskrývají semena, z níž by mohly vzklíčit pochyby, z toho pramenící nedostatek respektu a neposlušnost. Nikdy ho sice na ničem nenachytal, i když byl plný pochyb, ale nikdy to nevzdal hned na začátku. Jeho intuice mu říkala, že tady něco nehraje. A velice brzy se měl dozvědět co.

* * *

 

Mikhail byl stále ve své uniformě. Šel potemnělou ulicí hrdě, s odhodlaným výrazem, jak se na vojáka Gardy sluší. Věděl, že tu jsou Oči a věřil, že se celou tu dobu dívají. Pokud Oči uvidí, jak moc se snaží, třeba ho i povýší a odpadnou mu ty starosti s druhořadým výslechem. Dnes se stalo poprvé, že ho odflákl. Nikdy dříve to neudělal – chtěl být za každou cenu důkladný. Ale dnes se spokojil s pouhým vysvětlením – neboť to je to, co od něj zákon požaduje. Je mu dovoleno mnohem více, ale už ho to víc nezajímalo. Detektiv Kai nikdy nejevil nejmenší známky neposlušnosti a navíc, což je důležitější – jeho spolubydlící z ubytovny Gardy a kamarád z dětství zmizel, bez jediného vzkazu, jakoby se po něm slehla zem. Musel však odpracovat dnešní den – a že byla služba dlouhá – než se mohl podívat na to jediné místo, kam by mohl jít v těžkých chvílích. Nedaleko od mostu byl opravdu starý tunel – zázrak, že se jeho strop ještě nezbortil – a ten vedl do jejich staré klubovny. Nebyl tam od doby, co mu bylo deset, ale bál se o Waadiho. Když se připojil ke Gardě, musel snášet různá příkoří, protože je cizinec – a cizinci nemají ta samá královská práva, i když se narodili v posvátné zemi. Waadi věděl, že se o něj Mikhail bojí, proto se již dávno dohodli, že si o sobě vždycky budou dávat vědět. Za každých okolností. Psali si vzkazy, když odcházeli byť jen na pět minut. Ale nyní žádný vzkaz. Nemohl však s tímto obtěžovat Gardu, neboť vojáci se směji pohybovat, jak chtějí. A Waadi měl zrovna dva dny dovolenku, takže neměli nejmenšího důvodu po něm pátrat. Proto se do toho pustil sám.

 

Již byl u mostu a tak odbočil na starou stezku, která teď není téměř využívána. Vedla pod mostem, za ním byla prudká zatáčka a schován ve vysoké trávě se tam nacházel onen tunel. Šel stezkou a přemýšlel, co se mohlo Waadimu stát. Náhle se ozval tlumený hlas:

 

„Prosila o pomoc?“

 

Jakoby do Mikhaila uhodil blesk. Tak moc se lekl. Rozhodně tu nikoho nečekal. Ve tmě horkotěžko rozeznal jen plášť, za denního světla zřejmě bílý. Tvář skrývala maska, na hlavě byla tmavá kapuce, takže toho moc neviděl. V tomto světle tato postava připomínala přízrak. Dostal trochu strach, ale ještě si zachoval chladnou hlavu a zprudka vykřikl: „O kom to ksakru mluvíš, ty, jež se stydíš za svou tvář?“

 

„Dcera to byla. A ty další byly dcery. A každý máme dceru a každá z nich mohla být jedna z nich. Kdo jsi, že týráš naše dcery?“

To mluví o těch zkurvenejch děvkách?! Gardisté maj ze zákona právo na poslušnost žen! Ale tato rychlá myšlenka mu nevydržela dlouho. Přízrak v plášti vykročil směrem k němu, sáhl k boku a vytáhl dlouhý úzký meč. Tajemný přízrak šel sebejistě, mnohem sebejistěji než ten nejlepší voják Gardy. Mikhail vytáhl svou zbraň a namířil přímo před sebe, přízrak však šel bez zaváhání dál. Mikhail stál proti němu, ruka se zbraní se mu třásla, ale prst měl na spoušti, jen kousek chyběl, aby jí stiskl úplně.

 

V tento čas se šel toulavý pes napít z říčky, nedaleko od mostu. Jakmile uhasil svou žízeň, chystal se ulehnout ke spánku. Vylekal ho však hlasitý výstřel. Znal tyto lidi a bál se jich. Rychle proběhl říčkou, která měla v tuto dobu nízkou hladinu, což bylo vcelku normální. Normální však nebyla její barva – průzračně průhlednou vodou se rozšiřovala rudá tekutina. A toulavý pes věděl, co to znamená a utíkal ještě rychleji. Neboť kde je krev, tam je policie, kde je policie, tam je Garda a s Gardou přichází smrt, bolest a utrpení.