Jsem na řadě!

Tiše večeříme. Jen já a Sumer, moje desetiletá dcera. Bojím se mluvit, bojím se pohlédnout jí do tváře. Nevím proč, ale kdykoli se mi podívá do očí, mám pocit, jako by na mě hleděl někdo jiný. Zlé modré oči nějaké hrůzostrašné bytosti, která obývá tělo mé dcery. Bojím se jí! Chce mi ublížit! Ona zabíjí! I Benny, náš pes, je mrtvý. Ona to udělala! Nebo spíš on! Ten, kdo ji ovládl. Sumer už totiž neexistuje. Vyhnal ji z vlastního těla!
„To jsi udělala ty, viď? Zabila jsi Bennyho!“ řeknu a snažím se ovládnout třes v mém hlase. Sumer překvapeně vzhlédne. Našpulí rty a tiše odpoví. „Ano. Zmáčkla jsem ho. Uškrtila! Tebe chci také zmáčknout.“ Zůstanu na ní koukat. Jen se pousměje a dál se věnuje večeři. A já teď neusnu. Věděla jsem to. Říkala jsem, že mi ublíží. Bojím se....!


Bílé stěny. Všude kolem bílé stěny. A uprostřed místnosti tmavá židle. Krčí se tam! Drobná postava v bílém splývavém hávu. Sumer! A ty její oči. Ne její, ale jeho. Chladně se usměje. A vztáhne ke mně ruce. Tenké paže s dlouhými prsty. Mají pevný stisk. Já to vím! I on to ví. Benny. Je tam totiž s námi. Umře! Sumer ho zvedne, pohladí a pak.... zmáčkne! Pes se chvíli zmítá. Zanedlouho se přestane hýbat. A ona ho odhodí. Chvíli se dívá do země. Jako by litovala, co udělala. A pak se podívá na mě. Vím, co to znamená. Jsem na řadě!


Probudím se úplně propocená. A ona tam je! Sedí na mé posteli a dívá se přímo na mě. Ty chladnokrevné modré oči tvrdě zapichuje do mé tváře. Skoro jako by říkala: „Teď chcípneš!“ Hubené ruce se přibližují. Dlouhé prsty jsou mému krku blíž a blíž. A já to nevydržím. Zpod polštáře vytáhnu nůž, a než se Sumer vzpamatuje, chladné ostří projede jejím krkem. Dívám se, jak padá k zemi, jak si svírá ránu a snaží se nůž vytáhnout. Dívám se, jak krvácí a hlavou se mi honí miliony myšlenek. Možná mi nechtěla ublížit. Třeba mě chtěla jen utěšit, možná slyšela, jak ze spaní křičím a prostě přišla. Třeba jsem blázen a všechno jsem si vybájila. Pohlédnu na její nehybné tělo. Sáhnu na ni. Je úplně ledová. Nedýchá. Její srdce netluče. A ty modré oči upřeně zírají do stropu. Jenže pak se to stane. Naprosto nečekaně stočí zrak přímo na mě! Zase se na mě dívá. Ale to není možné! Je mrtvá!
Lékaři nevěřícně obcházejí kolem těla mé mrtvé dcery. Mlčky pozorují ten podivný hrůzostrašný úkaz. Podle všeho je mrtvá. Vykrvácela! Neprokazuje žádné známky života, až na jednu maličkost. Hýbe očima! Dívá se! Prostě tam leží, v krvi, studená, mrtvá, ale pozoruje dění kolem sebe.
„To není možné!“
„Je mrtvá! Nemůže hýbat očima! Ne!“
„Co uděláme?“
„Nevím!“
„Ach proboha....“
„Nemůžeme ji prohlásit za mrtvou, ani se ji pokusit oživit!“
„Každopádně tato žena zabila! Vraždila! Odvedeme ji.“
Je to jako sen. Nevnímám nic z toho, co říkají. Prožívám jen tu hrůzu. Zničila jsem její tělo. Ale on stále žije. Nakonec mě stejně zabije! Policista mi nasadí pouta a odvádí mě z pokoje. Dívají se na mě jako na zrůdu! Na odpornou zrůdu, chladnokrevného vraha. A já najednou vím, že ti dva muži zemřou. Stejně jako já.
Dlouhé silné prsty. Modré chladné oči. Jsou blíž a blíž. Cítím je! Svírají mi hrdlo. Drtí mě. Nemůžu dýchat!Ozvou se dvě rány. Dvě těla v uniformách dopadly k zemi..... Jsem na řadě!