Obyčejná profese

Je brzo ráno a tmu noci prozařovaly pouliční lampy. V temném výklenku kam jejich světlo nedoléhalo, se něco lehce pohnulo. Muž v černých džínách, černé mikině a tmavých botách si přitáhl kapuci více do čela. Bylo poměrně chladno a mrholení se pomalu měnilo v déšť. Poryv větru mu právě několik kapek vmetl do tváře. Jeho oči skryté pod kapucí však nepřestaly sledovat protější dům i celou ulici. Neustále pomalu přejížděli ze strany na stranu. Najednou se v právním patře, přímo proti němu rozzářila okna bytu. Jeho oči se u nich na několik sekund zastavily, ale poté pokračovali dál ve své rutinní obhlídce. Pro jeho plán byl sice onen byt důležitý, ale ten, o který mu šlo doopravdy, byl ve třetím patře a ten se neměl rozsvítit ještě několik hodin. Půl hodiny čekal, než se se světlo z prvního patra vytratí a rozsvítí se na chodbě. Pomalu se odlepil od stěny a volným krokem zamířil přes ulici. Tam se schoval v příšeří vedle vchodu. Po pár minutách se ozval klíč v zámku a vchodové dveře se otevřely. Ven vyšla žena asi něco přes čtyřicet a s tlumenými nadávkami na nesvítící světlo před vchodem za sebou zamkla dveře. Za normální situace by jej uspokojily ženiny nadávky na světlo, o které se postaral již v noci. Teď však vyndal z kapsy chuchvalec gázy a lahvičku chloroformu. Nalil trochu na gázu a přiskočil k ženě, jež se akorát vydala od domu ke svému autu. Sevřel ji do náruče a polekané vyjeknutí utlumil přiloženou gázou. Žena se mu začala vzpírat. Mlátila a kopala kolem sebe. On ji však zavlek do stínu, kde mu pomalu začala ochabovat, jak chloroform začal působit. I když mu po pár minutách jen vysela v náručí, stejně ještě chvíli počkal, aby měl jistotu. V jeho oboru nebylo místo pro druhou šanci. Na druhou stranu většina lidí z jeho oboru by tu ženu prostě zabil. On ne on chtěl být jiný a minimalizovat okolní škody. Věděl, že se mu to vždycky nepodaří, ale alespoň se o to může pokusit. Položil ženu do trávy a vydal se na cestu, kde byla odhozená ženina kabelka, vyndal z ní klíče a otevřel chod do domu. Přehodil si ženu přes rameno, vešel do domu a v klidu za sebou zamknul. Potom aniž by rozsvěcel, se vydal do ženina bytu. Ten by měl být prázdný, protože syn byl na internátu a manžela neměla. Když byt odemykal tak se ušklíbl, protože to byla jediná věc, kterou si nebyl jistý. Vešel do bytu, ženu položil na pohovku a potichu jej prošel. Nikde nikdo nebyl a tak se začal věnovat přípravě na to, proč sem přišel. Nejprve vzal opět gázu, nalil na ni opět trochu chloroformu a na chvíli přiložil ženě na tvář. Poté zpod mikiny vyndal malou ledvinku a z ní malou krabičku velikosti krabičky od sirek. Vyšel z bytu a vystoupal po schodech do druhého patra, kde krabičku umístil nenápadně na místo tak aby miniaturní kamera v ní ukrytá mohla sledovat schodiště. Poté se vrátil zpět do bytu a připojil o něco větší krabičku k televizi, na které se objevil obraz schodiště. Teď měl několik hodin času, než ten na koho čekal, půjde a tak se vydal do kuchyně a otevřel lednici. Byla poměrně prázdná, ale přesto v ní našel zbytek těstovinového salátu, zřejmě od večeře. Vzal jej, našel lžíci a sedl si do křesla naproti ženy. Pomalu jedl poměrně dobrý salát a procházel jednotlivé kroky, jestli na něco nezapomněl. Nakonec dospěl k závěru, že přec jenom jednu věc zapomněl. Vstal, přistoupil k ženině kabelce, vyndal její mobil a vypnul ho. Přemýšlel, že by z něho poslal do její práce esemesku, ale pak to zavrhl už při plánování. Nevěděl dost, aby to poslal tomu, komu měl. Takhle se sice budou divit kde je a proč má vypnutý telefon, ale než jim to bude podezřelé tak už bude pryč. Vrátil se do křesla, dojedl salát a pak již jen čekal. Po dvou třech a půl hodinách kdy na chodbě prošlo několik lidí, se na obrazovce objevil ten, na koho čekal. Postarší muž v béžovém kabátě a obleku. Malou aktovku měl v levé ruce a v pravé pak deštník. Přesunul se pomalu ke dveřím a skrze kukátko se díval na chodbu. Pravou rukou sáhl za záda, vytáhl malou kompaktní pistoli beretta s již připraveným tlumičem zatím co levou ruku položil na kliku. Už před hodinou se ujistil, že dveře se otevírají v pořádku, bezhlučně a nejsou zamčené. V kukátku se objevil postarší muž v béžovém kabátě s aktovkou a deštníkem. Obě věci však měl v jedné ruce a to v něm rozeznělo zvon na poplach. Uvědomil si, že je jenom jeden důvod proč by měl mýt volnou pravou ruku. Ve zlomku vteřiny se rozhodl a jednal. Vrhl se k zemi a přitom bleskově otevřel dveře. Ještě než se dveře úplně otevřely a on dopadl na zem tak mu nad hlavou prosvištěly bez hluku první kulky z mužovy zbraně. Než se však muž stačil přizpůsobit, on už měl zamířeno a dvakrát vystřelil. Poté se odkulil a přitiskl ke druhé stěně právě včas na to, aby vyděl jak se do podlahy, kde ještě před vteřinou ležel, zaryly další kulky. Tím že se však odkulil, se schoval za dveře a ztratil výhled na chodbu. Zůstal však schovaný několik vteřin jistý si, že svůj cíl zasáhl. Jen doufal, že neměl muž neprůstřelnou vestu, protože to by znamenal jeho konec. Vzhledem k tomu že o něm podle všeho věděl, by to nebylo zas až tak divné. Žádné další kulky však nepřilétly, místo toho se z chodby ozvalo zašustění látky a tlumené žuchnutí. Opatrně vykoukl a uviděl muže zhrouceného uprostřed chodby. Zbraň měl však stále v sevřené ruce a tak se pomalu a hlavně opatrně zvedl. Mužova zbraň sice mířila na druhou stranu, ale i tak první co udělal, bylo, že ji sebral. Muž ještě stále žil, ale krvavá pěna, jež mu šla z úst, dosvědčovala, že to nebude trvat dlouho. Vzal muže podpaží a vtáhl jej do bytu. Tam sebral připravený hadr a setřel na chodbě krvavé šmouhy, které tam zanechal a zavřel za sebou. Muž již nedýchal a on na něho pohlédl a teprve nyní si dovolil myslet. Ruce i tělo se mu roztřásly, když si uvědomil, že jeho závěrečná zkouška je za ním. Když se před pěti lety rozhodl, že bude nájemným vrahem, nebyl vnitřně přesvědčen, že dokáže někoho zabít. Jeho učitel, nájemný vrah na odpočinku, jenž si říkal Manfred, byl nejprve hodně skeptický. Nakonec jej však přijal do jakého si učení. Do učení které směřovalo k tomu to okamžiku. Okamžiku poslední zkoušky kdy zabije někoho, koho nezná. Před ním tady ležel mrtvý muž, jenž dokazoval, že to zvládl. Nebyl to však někdo neznámý, byl to Manfred, jeho učitel a mistr. Uklidnil se a sklonil se k němu.
„Odpočívej v pokoji.“ Pronesl a zatlačil mu oči.
Zastrčil svou pistoli zpět do pouzdra na opasku. Sebral Manfrédovu zbraň a klíče. Vyšel z bytu, zamkl a klíče vhodil do schránky. Pomalu vystoupal do třetího patra, kde bylo na dveřích Alois Hruška. Jméno, pod kterým Manfred vystupoval na odpočinku. Pochyboval, že to bylo jeho pravé jméno a bylo mu to vlastně jedno. Odemkl byt a vstoupil. Prohledat jej mu zabralo téměř hodinu a půl, ale když vycházel, nesl si sebou poměrně velkou tašku nacpanou penězi, cennými papíry, několika zbraněmi, střelivem a několika sadami čistopisů. Věděl, že Manfred měl na účtech v cizině dost peněz a docela rád by se k nim dostal, ale to nebylo, přiliž reálné. I tak si odnášel nějakého půl milionu v hotovosti a další milion v cenných papírech. To mu bude do začátku určitě stačit. Když vyšel před dům, bylo již časné dopoledne. Nadechl se čerstvého vlhkého vzduchu a zamířil pomalu ke svému autu, jež stálo o několik bloků dál.