Telefonní seznam kapitola 2.

Kapitola druhá

Nasadit na někoho sledovačku je nejvíce náročné hlavně co se týče lidských zdrojů. Dvě dvojice, které se střídají zhruba po dvanácti hodinách. Nutnost je, aby členové hlídky byli stále bdělí a zaznamenávali každou osobu, která vejde a odejde.

Díky moderní technice je i tato činnost o něco snazší. Sledovací kamera s 3G vysílačem, je schopna, prakticky, v reálném čase přenášet obraz a přitom se vleze do dlaně. Jedinou vadou je velká energetická spotřeba.

Když jsme instalovali kameru, před dům sledovaných studentů, posloužil nám jako zdroj elektřiny nedaleký sloup veřejného osvětlení.

Náš člověk převlečený do uniformy technických služeb, nainstaloval kameru do těla sloupu, takže byla prakticky neviditelná, a přesto zabírala vchod do domu z takového úhlu, abychom dokázali zachytit tváře návštěvníků.

Další dva dny do domu nepřišel nikdo další vyjma jeho dvou obyvatelů. Z druhého, kterého jsem při první návštěvě neviděl, se vyklubal zcela normální výpitek. Každý večer přicházel domů s láhví Smirnoff vodky či několika pivy.

To byl trošku paradox. Pokud to byli muslimové tak pití alkoholu je pro ně až na několik výjimek přísně zakázáno. Jestli to byli jenom studenti, tak bych chápal, že si chtějí vyhodit z kopýtka. Jenže instinkt mi napovídal, že tohle ten případ není.

Proč lidi pijí? Nejsnazší odpovědí bývá, protože touží po něčem novém, vypadnout z nudy, chtějí se prostě bavit. Další alternativa protože jim to chutná. A poslední možnost aby zmírnili stres. Aby na ně všechno nedoléhalo.

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že ten poslední důvod právě připadá na druhého ze sledovaných. Možná to byla řeč jeho těla či výraz v očích, co mi napovídalo, že se nepletu.

Že jsem se nemýlil, se ukázalo na sklonku pátého dne sledování. Jednička a dvojka, jak zněli jejich sledovací označení, nesly několik velkých tašek z Obi, při ověřovaní, co nám ušlo, jsme zjistili, že nakoupili skoro devět kilo hřebíků a vrutů

Buď se chlapci chystali na solidní rekonstrukci anebo si otevřít vlastní železářství. Varianta, že potřebují něco pro posilnění účinku improvizovaného výbušného zařízení, byla ze všeho nejhorší.

Jakékoliv pokusy o sledování kam každý den míří, se ukázaly jako liché. Respektive co se tyče jakékoliv informační hodnoty. Jednou denně nakoupit a večer do místa, které se ukázalo jako modlitebna. Tam jsme bohužel nemohli nikoho nasadit kvůli tomu, že na ústředí máme pouze dva odborníky na muslimské zvyklosti. A obě to jsou ženy. Vzhledem k tomu, že osazenstvo modlitebny bylo čistě mužské, byla by to pěst na oko.

Měli jsme sice podoby dalších čtyř mladíků ale ani jeden z nich se s nimi nesetkal. Nebo aspoň ne, když jsme se dívali my.

Šestý den jejich pobytu na území našeho státu jsme se rozhodli, že na druhého sledovaného trošku uhodíme. V plánu bylo, že jak půjde večer nakoupit, jeden z našich lidí naváže kontakt a pokusí se z něj dostat jakékoliv informace.

Kupodivu se však večer nákup nekonal. Oba mladící zamířili mimo svoji tradiční modlitebnu a dlouho do večera se nevraceli. Mobilní hlídka, která je měla na starost, je ztratila v jednom z pavlačových domů na Starém městě.

Dle kamerového záznamu se oba vrátili až kolem půlnoci. Každý nesl v jedné ruce kožený kufřík a přes rameno cestovní vak s obleky.

Shodou okolností jsem měl ten večer směnu u monitoru. Sledoval jsem ten záznam asi ještě dvakrát. Podle toho jak ty kufříky nesli, odhadoval jsem váhu jedno tak na tři až čtyři kilogramy. Pro představu kolik to tak zhruba je si vybavte dvě plné dvoulitrové PET lahve, které nesete v jedné ruce. Člověka to táhne na jednu stranu, že?

Přestávalo se mi to líbit. Kontaktoval jsem velitele a požádal ho schválení požadavku na prohlídku. To všechno co jsem viděl, mi v hlavě rozeznělo alarm. Můj nadřízený však už tak přesvědčený nebyl.

„Dane, nemůžeme tak jenom tak vtrhnout s plnou parádou. Pokud ráno půjdou pryč, můžete se tam mrknout, ale dnes už nezasahujte. Rozumíme si?“

„Ano pane.

Lehl jsem si na jedno z erárních lehátek na velitelství, ale stěží jsem zamhouřil oka. Promítal jsem si celou scénu s kufříky tam a zpět. Asi o půl druhé ráno jsem se rozhodl jednat. Vytočil jsem telefonní číslo své partnerky.

„Marti, spíš?“

„Je jedna třicet, takže ne, hraji si na vojáky. Co chceš?“ řekla rozespale.

„Potřebuji pomoct. Budeš mi krýt záda?“

„Teď?“

„Jo. A vezmi si železo. Může se to malinko zvrhnout.“

„Ty víš jak potěšit dívku. Dej mi půlhodinku. Kde se sejdeme?

Nadiktoval jsem adresu a vydal se do skladu pro pár věcí. Konkrétně stahovací pásky, lepicí pásku a mechanický paklíč. Z kanceláře jsem pak vzal jeden z telefonních seznamů. Služební ČZeta putovala do sejfu a jako náhradou jsem se vybavil Glockem 21 v ráži .45

Základní rozdíl mezi standartní ráži 9mm a kalibrem .45 je vyjma velikosti a prachové směsi, v zastavovací síle. Příkladem za všechny budiž střela do Kevlarové vesty. Tam kde vám devítimilimetrový projektil způsobí po zásahu do vestu podlitinu tam vám .45 zlomí žebro. Při střelbě do nechráněného cíle je šance, že při zásahu prvním typem není eliminován hned ale je i s poraněním schopen střelbu opětovat. Při zásahu .45 jde prakticky silou střely ihned k zemi.

S Martinou jsme se potkali na ulici před domem obou sledovaných. Políbil jsem ji na pozdrav.

„Tak o co půjde?“ zeptala se.

„No víš, chystám se porušit rozkaz, že máme prohlídku nechat na ráno.“

Martina se začala smát.

„Uděláme jim bojovku nebo to zkusíme nejdřív potichu?“

„Raději potichu. Pokud se pletu, tak z toho bude solidní průšvih,“ řekl jsem.

Dvakrát jsme obešli dům, jestli se v nějakém z oken nesvítí. Nepřekvapivě byla všude tma. Přistoupili jsme ke dveřím a já vytáhl mechanický šperhák. Prakticky se jedná o dva klasické paklíče, které jsou přidělány k mechanické konstrukci, díky které se mačkáním spouště oba pohybují nahoru a dolů a tudíž zachytávají stavítka v takové poloze, aby šel zámek potichu a bez klíče otevřít. Celé to trvá zhruba deset až patnáct vteřin zatímco s klasickými nástroji i více jak dvě minuty.

Zámek jsme tedy překonali velice rychle a vstoupili do domu. S největší opatrnosti jsem za sebou zavřel dveře a pár vteřin poslouchal zda-li oba obyvatelé spí.

Potichu jsme se plížili domem, až do míst kde měli být ložnice. Obě měly dveře otevřené a bylo z nich slyšet lehké pochrupování dvou spících mladíků. Kývl jsem na Martinu a ukázal ji na dveře do jedné z ložnic. Do vzduchu jsem nakreslil obrys kufříku. Ještě jednou přikývla, lehla si na břicho a potichu se odplazila do místnosti. Uběhlo asi dvacet vteřin, kdy jsem kontroloval, jestli se jeden z nich neprobral.

Když se kolegyně připlížila zpět, nesla v ruce jeden z kufříků, které jsem viděl na videu. Pomaličku ho otevřela. Oči se jí rozšířily úžasem.

„Jsme v prdeli,“ konstatovala potichu.

A otočila kufřík směrem ke mně.



Konec druhé části.