Telefonní seznam kapitola 4.

Kapitola čtvrtá



Praha 6:30



Stál jsem s pistolí pevně sevřenou přede dveřmi bytu, který nám Darius označil. Zámek povolil po několika cvaknutích mechanického paklíče. Já a další dva kolegové, kteří na mě již čekali, jsme potichu vpadli do místnosti.



V ten okamžik se to podělalo.



Pouze v trenýrkách vyšel z koupelny jeden z původní šestice mladíků. Podíval se přímo do hlavně pistole a začal strašlivě ječet v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Přiskočil jsem k němu a udeřil ho pažbou do spánku.



Z ložnice se ozval hluk a já zaslechl cvaknutí pojistky kufříku. Všichni tři jsme se přesunuli do pokoje, kde stál další chlapec. Jasně jsem viděl, jak drží pojistku v madle kufříku. Jakmile by ji pustil tak by vyhodil do vzduchu nejenom nás ale i celou budovu.



Tzv. Death man switch, mohl celou naši akci ukončit, před tím než dokážeme najít třetí skupinu.



Pokynul jsem na oba kolegy, ať vypadnou. Slyšel jsem, jak vzali omráčeného a táhnou ho z bytu. Na mladíka s bombou jsem nemluvil. Bylo vidět, že neví, co má dělat. Uběhlo nervózních dvacet vteřin. Ruka na spínači se mu začala silně třást.



Bylo na čase jednat.



V případě povolení stisku by bomba spustila. Jedna možnost by byla, že vytáhne sám rozbušku a baterii, což by jednou rukou šlo nesmírně obtížně. Druhá možnost byla, že bych to udělal já.

„Chceš dneska umřít?“ řekl jsem pomalu v angličtině.



Mladík se škaredě usmál.



Dnes už asi nezjistím, co se mu v hlavě honilo. Jestli pouze pochopil můj dotaz špatně nebo se rozhodl splnit svůj úkol. Pamatuji si, že jsem jenom zamířil doprostřed čela a následně zmáčkl spoušť. Celé to trvalo sotva vteřinu. Jediná střela ráže. 45 prošla lebkou přímo skrz nervové centrum. Bylo to, jako když zhasnete svíčku. Mladík strnul a sesunul se k zemi. Prsty v posmrtném sevření pevně přitisknuté na pojistce v madle kufříku. Ihned jsem bombu zneškodnil.



„Pane, máme jednoho živého druhého mrtvého. Obě bomby jsou zajištěny.“

„Rozumím, zpracujte toho druhého. Doufám, že není pozdě.“

„I já, pane.“







***********

Kolegové přivedli stále pouze v trenýrkách oblečeného obyvatele domů. Vzal jsem ho pod paží a zblízka mu ukázal, jak to vypadá, když někomu hlavou proletí malá drzá včelka. Naprosto okamžitě vyzvrátil obsah svého žaludku. Ne že bych se mu divil. Když jsem viděl něco podobného poprvé, ještě při službě v armádě, bylo mi taky zle.



Posadil jsem ho do křesla. A začal na něj chrlit otázky. Odpovídal jenom vyhýbavě a neustále kontroloval hodiny na zdi. Ukazovaly 6:37. Začal jsem cítit, že nám dochází čas. A ten šmejd jenom zdržoval.



„Ok, řeknu ti takhle příteli. Máš přesně osm minut na to, abys to ze sebe dostal. Jinak tě zastřelím, tak jako jsem to udělal s Omarem, Dhariem a tvým kamarádem tady dole.



Věnoval mi překvapený pohled.



Usmál jsem se.



„To víš, že známe ostatní člen tvojí skupiny. U zbývajících dvou jsou naši kolegové. Takže spusť, chci vědět všechno.“



Z jeho strany následovalo dvacet minut nadávek a planého vyhrožování. S lítosti jsem musel konstatovat, že v celém bytě nebyl ani jeden telefonní seznam. Hodiny se posunuly na sedm ráno. Do předpokládaného výbuchu zbývalo čtyřicet pět minut a možností kde udeřit bylo stovky. Pražský hrad, sídlo vlády, hlavní nádraží.



„Kde jste se měli odpálit?“

„Co je ti potom?“

„No víš, já tě varoval, hrdino. Pokud chceš tolik umřít, já ti to dopřeji,“ řekl jsem a udeřil ho dvakrát pěstí do obličeje. Ze rtu mu začala téct krev.



„Chlapci, mají tu vanu, nebo sprchový kout?“

„Vanu,“ ozvalo se z jedné z místností.

„Napusťte jí. Ledovou vodou. Rychle, tenhle hajzl nechce mluvit.



Oba kluci, kteří mi tu kryli záda, už za sebou něco měli a věděli, že občas je nutno sáhnout k menšímu zlu, aby se zabránilo tomu většímu. Ne, že by se nám kvůli tomu usínalo lépe.



Já a další z kolegů jsme uchopili zadrženého pod pažemi a ponořili mu hlavu pod vodu, do té doby než se začal cukat. Dostal třicet vteřin aby popadl dech a pak šel zpět pod hladinu. Tímto způsobem jsme to opakovali asi pětkrát, než ztratil vědomí. Ne, že by se utopil, ale nedostatek kyslíku měl za výsledek bezvědomí. Nic co by nevyřešilo pár facek.



Odpovědí se nám nedostávalo. Stejně jako času.



Hodiny hlásili půl osmou a my nebyli o nic blíž informaci, kde je třetí skupina.



V pozici jaké jsem byl já, nebylo vůbec těžké ztratit nervy. Mohl jsem mu zlomit ruce a nohy a stejně by to bylo k ničemu. Způsob jak ho rozmluvit, byl naklonit si ho na svou stranu, což by musel po té ledové koupeli udělat někdo jiný a na vybudování pouta prostě nebyl čas.





Zatímco já vydýchával, že zadržený nechce ve svém zapírání povolit, poslední z kolegů prohledával pokoj.



„Dane, pojďte sem, něco mám,“ ozvalo se z obýváku.



To co vzbudilo jeho pozornost, byla mapa metra.



„Ta první skupina měla zaútočit na Florenci, že?“ zeptal se mě.

„Přesně tak,“ odpověděl jsem

„Tihle měli útočit na Můstku. Aspoň bych to hádal, dle toho, že si to místo zakroužkovali.“

„Ale no tak snad nečekáte, že by byly až tak tupý?“ otázal jsem se, se značným despektem.

„Tak se ho zeptejte.“



Přešel jsem do koupelny, kde zadržený dostával zase potápěčský kurz.



„Vytáhni ho,“ pokynul jsem na muže, který kluka držel.



Chlapec stěží popadal dech. Strčil jsem mu mapu před obličej a položil mu otázku.



„Prosím tě, řekni mi, že jste takový idioti a rozhodli jste se opravdu naznačit na mapě, kde hodláte zaútočit.“



Mladíkův výraz v obličeji hovořil za vše. Našli jsme druhé místo.



Vytáhl jsem pistoli, uvolnil pojistku spouště a přiložil mu hlaveň k čelu.



„Jménem republiky, tě za pokus o teroristický útok na našem území odsuzuji k trestu smrti.“



Kolegové se po sobě překvapeně podívali a vzápětí opustili koupelnu.



Ten kluk se rozbrečel. Pochopil, že tohle je konec cesty. Našli jsme, místo kde mají udeřit a už ho na nic nepotřebujeme.



A teprve tehdy začal mluvit. Zajistil jsem zbraň a zaposlouchal se do jeho slov. Měli se odpálit mezi 7:45 a 7:55 na Můstku. Třetí skupina měla zaútočit na stanici metra Muzeum. Všechno to byly body, kde se metro kříží a v ranní špičce měl dle jejich slov mít útok maximální účinek.



************

„Pane, je klíčové abyste zastavili provoz metra na trase A a C“

„Dane na to je moc pozdě, co když se odpálí v davu, který bude čekat před stanicemi? Jediná šance je najít a zlikvidovat před tím, než se odpálí.“

„To opravdu máme střílet v metru? Co na to nejvyšší?“

„Pan prezident o tom ví a žádá maximální nasazení. Uzavřít stanice ale nepovolil.“

„Máme na to dost lidí? Vždyť ty soupravy jezdí co dvě minuty a nevíme ani v kterém směru má ta třetí skupina přijet.“

„Policie už dostala hlášku, poslali jsme jim, přes BISku i fotografie těch dvou zbývajících.“

„Máme zhruba patnáct minut, je nějaká šance, že to stihnou zpracovat?“

„To nevím. Dane, upřímně, i když uzavřeme Muzeum, odpálí se na Hlavním nádraží či na I. P Pavlově“

„Pane, žádám o povolení zapojit se přímo ve stanicích.“

„Uděleno.“



*********



Hodiny akorát odbily tři čtvrtě na osm, když jsme i s dvěma kolegy z bytu, přiběhly do prostor stanice I. P. Pavlova. Byl to výstřel do tmy. Třetí skupina mohla jet opravdu odkudkoliv. Zvolili jsme tuto stanici jenom z důvodu, že byla blízko domu, kde jsme dostali druhou skupinu.



Každou soupravu, která jela ve směru k Muzeu jsme prošli. V 7:55 pořád byl klid.



******

„I.P Pavlova“ zaznělo z reproduktoru

Dvojice mladých mužů oděných do pečlivě střižených obleků značky Luis Vitton se nervózně ošila.

„Takže tohle je konec?“ zašeptal ve farsí mladší z nich.

„Kdepak bratře. Tohle je teprve začátek. Uvidíme se v ráji. Alláh je veliký!“ odpověděl stejně tiše ten druhý.

„Sláva Alláhovi,“ řekl v odpověď.

S těmi slovy, vzal diplomatický kufřík a procpal se do přední části soupravy. Naposledy navázal oční kontakt se svým druhem.

******



„Dane, vidím je. Kontakt, vagon číslo tři“ ozvalo se z vysílačky.



K naší smůle příliš pozdě.



********



„Allahu Akbar, Allahu Akbar, Allahu Akbar“ zaznělo z obou hrdel mladých cizinců.

Pak vše zmizelo v jasné záři výbuchu několika kilogramů semtexu



*********



O tři týdny později.



Zamžikal jsem očima a zkusil se nadechnout. Bolelo mě úplně všechno. Ucítil jsem, jak mě někdo zlehka drží za ruku.



Pak jsem upadl zpátky do kómatu.



Uběhlo dalších několik velmi bolestivých dnů, kdy jsem se probouzel v nemocničním pokoji a zase upadal do sladkého zapomnění.



Když mi poprvé řekli, co se stalo, myslel jsem, že si ze mě dělají legraci. Z celého nástupiště přežilo pouze osm lidí. Ztráty na životech se šplhaly k patnácti stovkám. Jeden vagon metra se dostal dokonce až na nástupiště. Život mi prakticky zachránil jeden z těch žlutých, masivních, reklamních poutačů. Jakmile došlo k výbuchu, tlaková vlna ho vyrvala z ukotvení a poslala ho přímo na mě. Krom toho, že zachytil většinu střepin a pohltil dost velkou část výbuchu tak mi zlomil většinu žeber. Skončil jsem v kolejišti, kde mě nakonec našli.





K útoku se nikdo oficiálně nepřihlásil. Co se stalo se třemi zadrženými, jsem už nezjistil. Když jsem se po třech měsících rekonvalescence vrátil do služby, případ už nám nepatřil.



Bylo to poprvé v historii České Republiky, kdy na nás zaútočil nepřítel, kterého jsme nijak nevyprovokovali.



Nyní už zbývala jenom jedna věc.



Zjistit co je ten parchant zač.