S Gardou přichází smrt II. - Vlk v rouše Gardy

„Hleďte – ten, kdož by měl býti nedotknutelným, dostal, co si zasloužil. Ruku, která ubližovala, vítr odnesl. Nástroj, který zneucťoval, stal se kořistí zvěře. On by se také měl stát kořistí zvěře, já vím. Však mějte na paměti, drazí nevinní – každému, co jeho jest. Jako gardista působil svým dotekem utrpení, nikolik však pohasnutí života. Pro porážku zla je nutné odstranit nástroje, jež toto zlo vykonávají – tak se stalo. A zničím všechny nástroje zla v této krajině, až nezůstane jediný, nebo dokud při tom nezemřu. Než aby mě Garda dopadla, raději vzdám se svého života. Však to se nestane, ne v dohledné době. Jsem všude a nikde. Na očích a v úkrytu. Jsem ochráncem slabých i rádcem mocných. Jsem mužem i ženou, dítětem i starcem, zdravým i nemocným. Jsem duchem vás všech. Já jsem vy a vy jste já a já i vy jsme nadějí a touhou. Touhou po světě bez zla. Věřte mi, drazí nevinní, zaplatím za své činy, však náš kousek světa bude očištěn, takový, v jakém budete moci žít.“

Gardista. Tak to vypadá na pěknej průser. Kai odložil dopis a pohlédl na protilehlou stěnu tunelu osvětlenou reflektory. Znovu nápis „Omlouvám se“. Znovu krví. 

Začíná mě srát. Sotva sem přišel, ale i tak si všiml absence kovové konstrukce, popelu, těla, něčeho. Jen tu bylo cosi krvavého, co zakrýval kus hadru. Ale naprosto jasný nedostatek oběti. Jen kaluž krve, dopis, ten prokletý nápis a cosi pod hadrem. Přistoupil k němu policista, jehož jméno ani neznal. Jeho pohled naprosto potvrzoval jeho domněnku, že to je pořádnej průser. Kai se na něj tázavě podíval. Policista se odhodlal promluvit:

„Je to gardista.“

„No to mi došlo.“ odvětil Kai a zamával mu přímo před nosem dopisem. „Ale kde je?“

Policista tupě zíral. Kai čekal. Policista tam stál jak blbec. Kai mu ještě jednou zamával před nosem dopisem a zvýšil hlas: „Je někdo doma?!“

Policista vypadal, že se trochu vzpamatoval. Zasraní zelenáči. Nakonec se donutil odpovědět:

„V nemocnici.“

„Živej?“

Policista zase tupěl zíral. Co jsem komu udělal? Kai ho radši nechal být a vyšel z tunelu. Vzhlédl vzhůru. Krásné jasně modré nebe, ani jeden mráček. Člověk by čekal, že bude aspoň zataženo nebo tak, nějaká předzvěst hrůzných činů, co se tu dějí. Ale ani hovno. Krásný den kazil jen tak trochu polomrtvej gardista. No do prdele. Na co to kurva myslím. Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu zapomněl na ten blbej hadr v tunelu. Kochal se krásným dnem a naprosto mu vypadla taková zásadní věc. To ho fakt tolik dostal ten zelenáč? Nejradši by chvíli mlátil hlavou do zdi, ale asi by se to pro detektiva, vrchního vyšetřovatele a tak vůbec, nehodilo. Místo toho se vrátil zpět do tunelu. Zamířil si to rovnou k tomu hadru. Chtěl ho nadzvednout, ale kdosi ho prudce chytil za ruku. Ohlédl se a spatřil opravdu mladého příslušníka Gardy s tvrdým pohledem. Jakoby právě vylezl z akademie. Chvíli mu koukal do očí a pak gardista prohlásil:

„Pohled pod tuto látku není dovolen.“

No to si ze mě dělá prdel.

„Co prosím?“

„Pohled pod tuto látku není dovolen.“

„Slyšel jsem vás už poprvé.“

„Díky vašemu dotazu jsem nabyl dojmu, že jste nařízení nebyl schopen zachytit. Trůn doporučuje pravidelnou hygienu.“

On to snad myslí vážně. Kai se musel parkrát zhluboka nadechnout. Jestli něco nesnášel, byli to tupý gumy. A on se musel chovat slušně. Tohle bude pěkně blbej den.

„Dobrá, hadr nemůžu zvednout. Vzhledem k tomu, že nemám rentgenovej zrak, prozradí mi Trůn, Garda, někdo, co pod ním je? Nebo se mám jít zeptat támhle slečny?“ zeptal se Kai a ukázal na černou kočku, která se zrovna olizovala.

„Doporučuji vám vyslechnout onu slečnu.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto. Vzhledem k povaze jejího živočišného druhu není povinna zachovávat mlčenlivost.“

Kai mu znovu pohlédl do očí a všiml si něčeho zvláštního. Jakoby mu v nich hrály pobavené jiskřičky. Nejen to. Ty oči mu byly hrozně povědomé. Ale zaboha si nemohl vzpomenout, odkud je zná.

„A co takhle nápověda?“

„Nemohu, pane.“

„První slabika.“

„Nemohu, pane.“

„První písmeno?“

„Veškeré informace jste již dostal, pane.“

Náhle se mladý gardista mírně pousmál a šeptem řekl: „I ta kočka by na to přišla.“

Kai chvíli nechápavě stál. Informace jsem dostal. Pak pohlédl na dopis, který držel v ruce. Gardista spokojeně prohlásil:

„Věřím, že jste již naprosto srozuměn se stanoviskem Trůnu.“

Kai by si vážně chtěl vzpomenout, odkud ho sakra zná. Gardista a naprosto očividně mu pomáhal. No nic.

„Naprosto. Povězte mi, drahý příslušníku Gardy, je dovoleno promluvit s osobou, která byla naprosto nečekaně překvapena tak hrůzným a brutálním útokem?“

Hleděl gardistovi do očí a jakoby viděl, jak se směje, až se za břicho popadá. Očividně má daleko k věrnému vojákovi, ač se to na první pohled nezdá. Vlk v rouše Gardy.

„Je dovolen výslech pod dohledem. Nemocnice podléhá utajení. Garda vás doprovodí.“

„Tak můžeme hned vyrazit.“

„Hned?“

„Na něco snad čekáme?“

„Domníval jsem se, že jste chtěl vyslechnout tu galantní slečnu.“

Kai se podíval na kočku. Vskutku vypadala galantně. Gardista si celou situaci zjevně užíval a on ho v tom rozhodně chtěl podporovat.

„Víte co. Byl bych vděčen, kdyby se o dámu v černé robě prozatím postarala Garda. Příslušník Gardy v nemocnici má momentálně prioritu, a i když jde o očitou svědkyni, nemohu se jí teď věnovat.“

Gardista byl zjevně značně pobaven. Kai správně odhadl jeho náturu, protože beze slov námitek souhlasil a slíbil jí umístit do vazby. Kai se rozhodl, že zjistí, kdo to je. Ten kluk se mu fakt líbil.

* * *

Kai se procházel ve vykřičené čtvrti. Ať už mluvěj pohlaváři o čistotě horem dolem, na věcech se nic nezměnilo. Chodili a chodí sem rádi, často a nechtějí, aby o tom někdo věděl. A tak byla celá čtvrť bez dohledu Oka. Byla tu spousta lůzy, ale díky spoustě hlídek žádní očividní rebelové. Takoví už neexistují. Všichni, kdo protestují, protestují tajně, protože každá jiná cesta vede k popravě. Kai si sednul na lavičku v klidnější části čtvrti a vytáhl si své poznámky. Výslech v nemocnici proběhl tak, jak čekal. Hrozivý přízrak připomínající Smrtku naprosto nevyprovokovaně zaútočil, neřekl ani slovo a Mikhail byl tak šokován a pobouřen tak náhlým a brutálním útokem, že se bohužel nebyl schopen ubránit. Jediné co z gardisty viděl, byla hlava a tak bylo vcelku jasné, že není tak úplně v pořádku, jak by se na příslušníka Gardy slušelo. Hádal, že mu něco chybělo. Podle toho dopisu skoro jistě ruka. A Garda byla až úzkostlivá v tom, aby všichni její vojáci byli silní, vzbuzovali respekt a tak dále. Prostě prototyp Pana Dokonalého. Poznámky schoval a znovu vytáhl dopis. Měl by se z něj dozvědět, co se skrývalo pod tím hadrem. Možná ho napoprvé nečetl pořádně, přecejen naprosto bezmyšlenkovitě vyšel z tunelu a pak se musel vrátit.

Gardista působil svým dotekem utrpení. Ruku která ubližovala, vítr odnesl. Ruka je tedy očividně v tahu. Možná jí spálil jako minulou oběť. V takovém stavu jí snadno mohl vítr rozvát po celém okolí. Pod hadrem však bylo něco krvavého. Nástroj, který zneucťoval, stal se kořistí zvěře. Kai si znovu vzpomenul na výpoveď Mikhaila. Byl stále v šoku, ani se na něj nepodíval. Vypadal vyděšeně a hrozně zahanbeně, jakoby ztratil veškerou pýchu. Nejdřív myslel, že jde o tu ruku, ale ne, v tom je něco víc. Rozhodně přišel ještě o něco, něco horšího než končetiny. Část těla, kterou kdyby ztratil, tak by byl zahanben do konce života. Zneucťoval. No jistě! Kai to už nevydržel a praštil se do hlavy. Co to s ním dneska je? Proč mu to nedošlo hned? Fakt je mimo. Mikhail si musel vysloužit vrahovu pozornost tím nejhorším násilím na ženě. Nebo ženách. Možná dokonce chlapečcích, kdo ví. Ale rozhodně je ve hře znásilnění. Vstal a vyrazil domů, cestou dále přemýšlel. Nástrojem zla je jeho zasranej pták! Vše, co mu ten rebel v uniformě Gardy řekl, byla pravda. Všechno bylo v tom dopise. Je jen jeho blbost, že na to nepřišel dřív. A teď musí zastavit vraha mstitele a chránit násilníky a úchyly. Ale nebylo to pro něj tak těžké. Vrah je psychopat a jen si snaží ospravedlnit svou touhu po působení bolesti. Není o nic lepší než ti, které zabíjí. Přesně to si říkal, aby se ubránil myšlenkám, že si to všechny ty oběti zasloužily. Žádný kecy o zákonu už na něj nezabíraly. Nasrat zákon, beztak neplatí pro všechny. Vše, co dělal, si musel morálně oddůvodnit. A proto tak dobře rozuměl vrahově potřebě osvětlit okolnosti u každé oběti tím, že zanechal dopis.

Kai odemknul dveře od svého domu a vstoupil. Odhodil klíče a rozsvítil. Nalil si trochu vody, otočil se a sklenici upustil. Vše co bývalo na zdi - obrázky, poličky, hodiny - leželo na zemi. Na zdi bylo namalované obrovské rudé oko, z něhož tekly rudé slzy. Uprostřed oka byla přilepena obálka. Kai byl ještě značně vyděšen. Jak se sem proboha někdo nepozorovaně dostal? Stále trochu doufal, že jde jen o nějaký žert. Přistoupil k obálce, vytáhl dopis a spatřil stejný rukopis jako u předchozích dopisů. Začal číst:

„Drahý příteli..“