Deník armádního cvoka III. - Jenom sen

4. března

Když jsem se probudila, pěkně jsem se lekla. Žádnej Strejček nebo bubák, žádný halušky, nic takovýho. Na mý posteli ale byly kurty a já v nich, navíc jsem se cejtila jak po šíleným flámu. V jednom okamžiku jsem poslouchala žvásty toho ležícího vojáka a najednou tu ležím já, přikurtovaná, a s kocovinou jak prase. Podívala jsem se na protější postel, ale Ležící někde v tahu. Jakoby snad nestačily ty divný sny. Zezačátku bejvaly dost nejasný, a minulou noc to nebylo tak rozdílný, ale z nějakýho důvodu jsem byla vyděšená, i když jsem nevěděla, o co vůbec šlo. Noční můra. Probuzení. Pocit hrůzy. Blábolení Ležícího. Probuzení. Co se to kurva děje? Určitě za to můžou ty jejich drogy. Furt jim dávám najevo, jak to jen de, že už žádný zasraný drogy nechci, ale neposlouchaj, neposlouchaj a já pak budu mít mozek na kaši. A už to začíná. Jo, to bude vono. Z těch jejich drog mi prostě hrabe a pár věcí holt zapomínám.

Otevřely se dveře a vešel Strejček. Měl dosti znepokojený pohled. Můj pohled byl naopak značně zmatený. Když si toho všiml, vypadalo to, že se mu ulevilo. Stále jsem se na něj dívala tázavě a sakra zmateně. Že prej mi ty kurty musí nechat, předpisy či co. Nasrat předpisy. To sem nějakej pošahanej magor nebo co? Znovu jsem obrátila svůj pohled ke stropu a ty jeho obvyklý žvásty jsem vůbec neposlouchala. Soustředila jsem se na vyblitou barvu stropu a uvažovala, kolik plísně tam asi je. Najednou jsem ucítila krátkou bodavou bolest v ruce. Když jsem se podívala na Strejčka, držel v ruce injekci s dosti vítězoslavným pohledem. Zas ty zasraný drogy. A navíc nečekaně. Zatraceně. Chvíli jsem se na něj dívala pěkně naštvaně, ale pak se mi začaly zavírat oči a já usnula. Nezbývalo než doufat v bezesný spánek.

Oči. Děsivé. Pronikavé. Zlé. Ďábelské. Bolest. Oči. Strach. Checheche. Bolest zápěstí. Provaz. Ty oči. Bolest v rukou. Bolest v noze. Větší bolest. Ale kde?

Ucítila jsem dotyk na své ruce a leknutím se probudila. Otevřela jsem oči a uviděla Strejčka, jak na mě soucitně kouká. Zeptal se, jestli jsem v pohodě. Já místo odpovědi obrátila zrak do stropu. Jsem si jistá, že jeden flek připomínal panáčkující surikatu. Strejček mě pořád držel za ruku. A mě to už sralo. Bylo to fakt nepříjemný. Koukala jsem na surikatu a přemýšlela, jak jí oživit. Třeba by Strejčkovi vlezla do kalhot a trochu si tam pohrála s jeho nádobíčkem. A pak by měl plno práce se surikatím tancem a nesahal by na mě tou svou pazourou. Strejčkův hlas mi zněl v uších jakoby zdálky. Nevnímala jsem ho. Všechno, co jsem vnímala, byla ta jeho blbá ruka na mojí. Surikata se pomalu rozplývala a již zde byl jen normální strop s vyblitou barvou, jeho vzhled však měl hrozivý nádech. Všechno umocňoval ten zasranej dotyk. Mučení, tohle je mučení. Ale nemůžu nic říct, ne. Z toho by byly další problémy. Chtěl by to rozebírat, chtěl by to postupnými kroky léčit a podobný kraviny. A já nechci trávit čas nesmyslnými pokusy. Zvlášť když nevím, proč mě tak ten dotyk sere. Proč bych mu tu pazouru nejradši urvala. Proč bych nejradši zpřetrhala ty kurty a utekla daleko, tak daleko, kde by mě nikdo nenašel, tak daleko, kde bych mohla najít klid od celý týhle cvokařiny.

Klepklep. Nějakej hlas, zase zdálky. Ale dotyk ustal. Má ruka byla volná a surikata se zase objevila. Otočila jsem hlavu ke dveřím a uviděla Strejčka, jak se dohaduje se sestrou. Nakonec se na mě krátce podíval a pak odešel. Znovu jsem svůj zrak upřela na mou kamarádku surikatu. Mohla bych jí přesvědčit, aby tu zůstala i v nepříjemnejch chvílích. A taky bych jí mohla dát jméno a povídat si s ní. Kdybych Strejčkovi nakecala, že mi i odpovídá. To by koukal. Mohla by to bejt psina, ale zahrnovalo by to mě a slova jdoucí z mých úst. Žádný soukromí papíru a myšlenek, ale skutečný slova se skutečnými zvuky. Používání hlasivek a tak vůbec. A do toho se mi fakt nechce. Ne, že bych na něj byla furt nasraná. No dobře, možná trochu. Ale to není ten důvod. Nemluvím, páč je to snažší. Když mluvíte, lidi chtěj odpověď, teď hned. Chtěj vědět, co se stalo. A pak chtěj vědět jak se máte, jaký bylo jídlo. Jaká byla konzistence hoven. Skutečná cesta do záhuby.

Přemyšleje jsem koukala na skrvnu připomínající surikatu. Ten pohled mě parádně uklidňoval, teď když jsem byla volná od dotyku toho skrčka. Pomalu se mi zavírali oči a znovu jsem usnula.

Děsivé oči. Ústa mluvící cizí řečí, výsměch znatelný. Hlaveň zbraně přímo přede mnou. Děs a hrůza, další výsměch. Snažím se vstát, Pronikavé oči mě úderem posílají zpět k zemi. Strach. Tak velký strach. Tak děsivé oči. Checheche. Popadnu, co je nejblíž. Pořádně ostrej šutr. Pronikavé oči se zrovna rozhlížej. Slyším kroky. Pomalu zvedám ruku s kamenem a jsem připravená bojovat, náhle však ucítím neuvěřitelně silnou bodavou bolest v noze. Tak neskutečná bolest. Bolest je následována přívalem horka v noze. Cítím, jak něco lepkavého vytéká. Ohlédnu se a spatřím jiné Oči. Ďábelské oči. Další cizí řeč, další výsměch. Přímo před mýma očima se objevuje lesklá čepel nože. Další cizí řeč. Ďábelské oči si mě prohlížejí a já si prohlížím čepel. Další bolest. Ale v rukou. Vzhlédnu a vidím provaz. Je pevně utahován na mých rukou. Ďábelské oči mi za vlasy zvrátí hlavu dozadu. Pak mi pošeptají do ucha. Zase cizí řeč. Pustí mě. Já se mu kouknu do očí. Tak ďábelské oči, plné zla, bez soucitu. Mám strach. Tak velký strach. Chci být pryč. Pryč. Pryč.

Strejček vstoupil právě, když jsem se probudila. Ale nemohla jsem se starat o něj. Zas jsem měla jeden z těch blbejch snů. A byl tak živej. Jakoby se to už někdy stalo. Ale nestalo. Já vím, že nestalo. Nemohlo se to stát. Což bych mohla přiznat tak velký strach, tak otupující strach? Nestalo se to, jde jen o sen. Jen sen. Všechno je to z týhle cvokárny. Vím, že to byl jenom sen. Ale proč mi srdce buší tak rychle. Proč jsem tak vylekaná? Proč se bojím? Proč se bojím nočních můr, které nejsou a nikdy nebyly skutečné, které nemají nic společného se skutečnými událostmi? Proč jen mám pocit déja vu? Mohla by to být pravda? Mohla bych být tou osobou, co se tak bála? Ne, nemohla. Protože jsem silná. Jsem vojenská sestra kurva. Možná mě válka nebaví, ale ne, protože bych se bála. To to násilí. Nesmyslná destrukce. Bolest. Jo. Žádnej strach. Já se války nebojím. Nechci vidět další utrpení, tak je to.

Koukala jsem na Surikatu a dál uvažovala nad tím, jak jsem nebojácná. Skvrna Surikata se dívala poměrně posměšně a dávala tak kontrast ustaranému Strejčkovu pohledu, kterému jsem až doteď nevěnovala pozornost. Posadil se blízko k posteli a zase se dotknul mé ruky. Ten prokletý dotyk. Tentokrát se však něco změnilo. Při jeho dotyku jsem samovolně cukla rukou. Měla jsem pocit, jakoby samotný dotyk mohl přivolat něco zlého, něco ďábelského, něco jako ty oči. Ale ty Oči neexistují a nikdy neexistovaly, jsou jen snem, výmyslem mozku. Nebo ne?