Výkřik do tmy

                „10 minut!“ ozval se hlas pilota ve vysílačce. Ve vrtulníku to začalo trochu házet. Celá tahle operace je vlastně jen zoufalý pokus o odpor. Nic víc. Šance na úspěch – nula nula nic. Šance na návrat – s tím se nepočítá. Výkřik do tmy.

                Kapitán 601. Skupiny speciálních sil se otočil, aby se mohl podívat z okna. Naskytl se mu hrozný pohled. Viděl Prahu – nádherné město, ale v plamenech a ruinách. Armáda řídila evakuaci města. Davy lidí proudily pryč z města. Pryč z inferna.

Podíval se na oblohu. Spousta vrtulníků Mi-171 jako je ten jejich, Mi-24 a letadel Casa uháněla ke zdroji té katastrofy.

„Bůh stůj při nás,“ zašeptal kapitán s volacím znakem Zmetek 1-1. Přes hluk vrtulníků ho nikdo neuslyšel.

„4 minuty!“

Nasadil si na hlavu mikrofon a hlavu zavázal šátkem. Helma ho neochrání. Ne v tomto boji.

„2 minuty!“

Zkontroloval si automat. Jestli zásobníky spojené páskou drží pevně, jestli zásobník drží ve zbrani. Natáhl závěr, přepnul na automatický režim, granátomet nabil granátem. Je připraven k boji.

Zadní rampa se začala otevírat. Dovnitř pronikli paprsky zapadajícího slunce krčícího se za mraky. Vojáci si stoupli do dvou řad připraveni každou chvíli vyběhnout ze stroje.

Zmetek 1-1 ještě zavřel oči. Neubránil se slzám. Hlavu mu zaplnily vzpomínky. Vzpomínky na Andreu, na své děti – šestnáctiletou Kamilu a o dva roky mladšího Daniela. Před měsícem se vrátil z Afganistanu a teď je znovu ve válce. Tam se ale nebál, že zemře, nebral to v potaz. Teď je ale jasné, že přijde jeho konec.

„A do prdele!,“ ozvalo se ve sluchátku. Do pěti vteřin vrtulník zasáhla střela. Vrtulník se otřásl. Jednotka popadala na podlahu. Dva muži vypadli přes rampu z vrtulníku. I když motory stroje vše přehlušovaly, kapitán by přísahal, že slyšel jejich křik.

Vrtulník začal nekontrolovatelně rotovat a ztrácet výšku. Kapitán se držel ze všech sil madla. Jenže síly nestačily. Nevědomky povolil stisk a s řevem zmizel ve vzduchu.

Stroj ještě pár vteřin klesal, než se zřítil. Vše završila exploze.

Zmetek 1-1 otevřel oči. Nějaký zázrakem přežil pád z vrtulníku. Nad sebou viděl jen oblohu přecházející z růžové všeď mraků pod nimiž letěly další a další stroje směrem k jejich cíli. Spousta z nich ale nedoletí.  Zrovna nad ním explodovala jedna Mi-24. S vypětím všech sil se překulil na břicho. Bolest ani nevnímal. Otočil hlavu za sebe. Místo, kde předtím ležel, zrudlo. Těžké krvácení. Pohlédl před sebe. Sto metrů od něj dva vojáci doprovázejí rodinu pryč z inferna. Vojáci začali střílet nad sebe, než se z nich staly ječící pochodně. Rodinu následoval stejný osud v plamenech. Pohlédl napravo. Tam si to za doprovodu střelby hnal tank, dokud neexplodoval.

Pekelný orchestr hrál naplno. Kakofonie kulometů, děl, raket, vrtulí či výbušnin. Chorály naříkajících, utíkajících a umírajících lidí.

Pohlédl před sebe. Naskytl se mu pohled na nepřítele. Na ten vznášející se disk, ke kterému směřovala celá letecká armáda. Proti tomuhle nepříteli nemají šanci. Tento nepřítel je jiný, není odsud. Hořící vrtulníky a letouny ozařovaly onen disk z jiného světa.

Kapitán 601. Skupiny speciálních sil sklopil hlavu. Převalil se na záda. Tohle nepřežije. Zavírá oči a nechává se unést náručí smrti. Vysvobozující smrti.

Jejich mise byla odvážná. Vysadit se na mimozemské lodi, obsadit ji či zničit. Byla to ale zoufalá operace. Šance nula nula nic.

Výkřik do tmy.