Steve a Joe

STEVE a JOE

 

Joe se toužebně podíval na soudek s vodou, který se rýsoval pod plachtou uprostřed člunu. Pevně sevřel kormidlo a pokusil se olíznout okoralé a do krve rozpukané rty. Polkl, ale místo chladivého doušky sladké  vody se mu do žaludku dostal jen další hlt žhavého vzduchu.

„Ještě hodinu, celou hodinu!  Bože, to se nedá, já to tu hodinu nemůžu vydržet!“. Ale v tomhle byl Steve naprosto nekompromisní. Když se to ráno před dvaceti dny vyhouplo nad obzor záchranného člunu slunce, byli v něm tři. On-Joe, námořník druhé třídy, bocman  Steve a plavčík Jan. Jinak široko daleko nikdo a nic, jen rozbouřené moře. Jejich nádherná briga Svatá Magdalena, se pod nápory bouře rozpadla jako dřevěná bouda a kde jsou ostatní námořníci, nebylo tak nesnadné si představit. Ještě že se držel Steva . To byl a je chlap, který vždycky ví co má dělat.

„Jaké máme zásoby?“, zeptal se onoho osudového dne Steve.

„Máme tady bednu sucharů a dva soudky s vodou“, ohlásil Joe.

„Jseš si jistej, že je to voda?“, zeptal se Steve. Joe nadzvedl soudky, jeden po druhém a zatřepal s nimi. V obou to zašplouchalo.

„Jo Steve, jo. Určitě je to voda“. Z úst plavčíka Jana se ozvalo bolestivé zasténání. Steve k němu poklekl. Chlapec měl přeražené obě ruce a na hlavě velkou tržnou ránu. Byl celý bílý a neustále se chvěl.

„Pít, dejte mi napít, prosím“, zasípal a z úst se mu vyřinul proud krvavé pěny. „Joe, otevři tu malou bečku a nalej mi pohárek vody“, poručil Steve. Joe vypáčil víko a opatrně, aby na kolébajícím se člunu nevylil ani kapku drahocenné tekutiny, nalil plecháč vody a podal ho Steveovi. Ten plecháč přiložil chlapci ke rtům. Jan několikrát polkl a hlava mu klesla. Omdlel.

„Joe“, zamyšleně se na chlapce podíval Steve. „Co myslíš, jak dlouho  bude ještě žít?“

„Co já vím? Den, dva , týden“, zamračeně odpověděl Joe.

„A celou tu dobu bude chtít pít, že jo?“

Joe se na Steva udiveně podíval. „To víš , že bude. Stejně tak jako my. A možná víc, vždyť je dolámaný, že sotva dýchá. Proč se ptáš?“

Steve neodpověděl, ale když se ráno druhého dne Joe probudil, byli na člunu už jenom dva. On a Steve.

„Hej Steve, kde je Jan?“, udiveně a trochu vyděšeně se rozhlížel Joe po člunu. „Nevím“, odpověděl Steve nezúčastněně.  „V noci jsem si trochu zdřímnul

a když jsem se probudil, už tady nebyl. Asi se chtěl napít a přepadl přes bort do vody.“

„Jak mohl přepadnout, když se nemohl hýbat?“ Steve se na Joea chladně podíval.

„Máš snad nějaký jiný vysvětlení?“, zeptal se tiše a Joea zamrazilo. Znal  Steva od mládí a dobře věděl, že nemá rád zbytečné otázky.

„A teď mě Joe dobře poslouchej“, naklonil se k němu Steve.

 „Od této chvíle budeme jíst a pít pouze dvakrát denně. Ráno před východem slunce a večer po západu. Každý z nás dostane půl hrnku vody a tři suchary. Jinak nic. Ani kapku, ani suchar navíc. Protože jinak tady chcípneme jak krysy. Rozuměl jsi mi?!“

Joe rozuměl a poslušně sklonil hlavu. Steve byl tvrdý chlap a nebylo radno si s ním zahrávat a zbytečně ho dráždit. Proto teď Joe pevně svíral kormidelní páku a zoufale, ale tiše, toužil po doušku pitné vody. Dávivě odkašlal a trpělivě čekal na svítání. Konečně!  První paprsky slunce se rýsovaly těsně za obzorem, šero ustoupilo naději na nový den, kdy se možná objeví záchrana. Nad mořem se vznášel opar budoucího jitra slibujícího stejně tak palčivé a děsivé vedro, jako těch dvacet dní před ním. Joe proklel slunce a chraptivě zavolal na Stevea.

„Hej Steve, probuď se, slyšíš, vstávej!“

Netrpělivě sledoval Steva, jak se hrabe z pokrývky. „Proklatě dělej, ty chlape, nebo tady chcípnu žízní! Tak sakra sebou hni, ty mizero jeden, zuřil v duchu“. Ne, že by Joa někdy v noci, když Steve spal, nenapadlo tajně se napít vody. Napadlo. Dýka, kterou mu Steve před pár dny připíchl ruku k loďce, ho takových nápadů navždy zbavila.  Steve se posadil a rozhlédl kolem, aby stejně jako všechny ty dny před tím, uviděl jen pusté moře.

„Nikde nic“, konstatoval. „Nic, nic, NIC! Sakra! Ani náznak toho, že by tady někde mohla být země. K čertu s tím!“, vybuchl.  Steve se zamyšleně poškrábal na hlavě.

 „To je divný, než jsme se potopili, díval jsem se s kormidelníkem do mapy

a jsem si jistý, že Nový Zéland nemůže být daleko. Proud nás k němu žene

a jednou se tam musíme dostat. Jenom vydržet!“

„Jo, jo, to víš, že vydržíme, jenom už mi sakra nalej!“, sápal se Joe dychtivě k soudku s vodou. Steve mu opatrně nalil půl plecháče a k tomu oddělil tři suchary.

„Šetři si to! Den je dlouhý!“. Joe se hltavě napil. A ještě jednou. „Bože, to je nádhera, Ježíši, to je slast!“, vzdychal a labužnicky vychutnával balzám sladkých doušků. Netrvalo dlouho a voda byla pryč. „Kriste na nebi, já už tam nic nemám“, zakvílel plačtivým hlasem. „To není možný, Steve, tys mi dal málo, Steve, já už nic nemám!“.

Steve se zachechtal. „Nesmíš bejt tak hltavej, ty pitomče. Teď budeš chroupat suchary na sucho! To musíš opatrně.“

Joe by se nejraději rozbrečel. Takhle to bylo každé ráno. Joe si svoji vodu vypil hned a Steve ho potom dráždil tím, jak pomalu a labužnicky vychutnával svoji dávku. Suchary si opatrně namáčel do hrnku s vodou a pomaličku, k zbláznění pomalu je žvýkal. Joe si nemohl pomoc. Ta žízeň byla tak strašná, že se neudržel.  Chvilku  nenávistně  pozoroval spokojeného  Steva a potom si olízl krev z rozpraskaných rukou. I ta byla slaná, stejně jako všechno kolem. Všechno kromě vody v soudku. Joe věděl, že ho čeká další strašný den, naplněný dávivou touhou po vodě.

„Hej Steve“, spíš zakňučel, než zaprosil, „nedal bys mi ještě trošku.?“

„Ne“, odbyl ho hrubě Steve. „Řek sem ti to jasně. Půl hrnku ráno, půl večer. To že seš pitomec, to je tvoje věc. A drž hubu!“

„Steve, jen malinko...“ Steve se rozlobil a popadl Joa za krk.

„Řek jsem ti, abys držel hubu tak ji drž, nebo poletíš za Janem!“

„Jasný Steve, jasný, jenom se nezlob, to víš že už mlčím.“

Joe se poplašeně a bojácně stáhnul na špičku bárky, kde se pokusil usnout. Ležel pod plachtou a všechno, celé tělo ho pálilo. Ta prokletá sůl byla všude. V očích, vlasech, pod nehty, všude. Joe měl celé tělo jako v ohni. Každá buňka jeho zmučeného těla toužila po sladké vodě. A všude kolem dokola byl oceán vody. Alespoň maličko ukojit ten hlad těla po vodě, tu touhu po vlhku, po něčem tekutém! Joe to nevydržel, a i když věděl, že dělá hloupost, v jedné chvíli, když se Steve nedíval, namočil kus hadru v moři a hltavě si ho vyždímal do úst. Úleva trvala asi půl vteřiny a potom nastalo peklo. Joe se začal dávit, až mu slzely oči. Hrdlo ho pálilo, sůl mu drásala vnitřnosti a slzy, které mu stékaly do úst, byly slanější, než celý oceán. Joe tiše sténal, kroutil se v křečích a plačtivě vzlykal do pokrývky. Jediné co ho drželo aby nezačal znovu škemrat , byl strach ze Steva a naděje na půl hrnku sladké vody, která na něho čekala večer po západu slunce. Konečně ho přemohla ospalost a Joe neklidně usnul. Když se probudil, byl svítící, pálivý, jedovatý sluneční kotouč přímo nad jeho hlavou. Ústa měl rozpraskaná do krve a celý se chvěl. Tělem mu zmítaly křeče a krk měl v jednom plameni. Joe se nadzvedl. Kolem samá voda, voda, voda a on má takovou žízeň... Napůl v blouznění opakoval pokus se šátkem, namočeným v mořské vodě. Vyždímal si ho úst, ale úlevu mu to nepřineslo žádnou. Naopak. Dala se do něj zimnice, hlava mu třeštila, začal se dávit.

„Steve, Steve, kamaráde, mě je strašně zle, dej mi trošku vody“, žebronil třesoucím se hlasem.

 Steve, hlavu zakrytou kusem plachtoviny, se na něho ani nepodíval. Oči měl upřené někam k prázdnému a pustému obzoru.

 „Steve“, žadonil a kňučel Joe, “jenom maličký lůček, já jinak umřu!“

Steve se ani nepohnul, jen pevně svíral kormidelní páku. Joe pocítil nekonečnou nenávist a zlobu.

„Ty svině zlá, ty parchante! Ty mě tady klidně necháš chcípnout a ani nehneš prstem!“

Joe se pokusil vztyčit a vrhnout se na Steve. Napůl se zvedl, ale hned se zhroutil. V hlavě mu hučelo, celý se neovladatelně třásl. Před očima se mu míhal obraz Steva, sedícího nepohnutě u kormidla, oči upřené k chvějícímu se obzoru.

„Ta bestie mě tady klidně nechá zcepenět a ještě bude mít radost, že ušetřil vodu“, pomyslel si nenávistně a potom se zhroutil . Jeho tělo sebou začalo škubat a mlátit. Steve ho chvilku pozoroval, potom vstal a přelezl k němu. Sáhl mu na čelo a překvapeně ucukl rukou. Náhle si všiml mokrého šátku. Olízl ho, znechuceně se zašklebil a zatřásl Joem.

„Ty hovado jedno blbý, ty pitomej, zhovadilej blbče! Ty ses napil mořský vody! Víš, co sis udělal? Chcípneš!“

Joe se neprobral, jenom něco chrčel a klepal se. Steve se vrátil ke kormidlu, upravil si šátek na hlavě, protřel oči a dál se nepohnutě díval do pálícího, slabě fialového chvění nad vodou.

„Vodu,dej mi vodu, prosím,“, ozvalo se ze špičky člunu.

„Pro Boha všemohoucího, Steve, dej mi napít vody! Prosím tě, prosím tě!“. Joeův hlas se zlomil v dusivý, vyprahlý vzlykot. Steve se podíval do horečkou rozpálených, krvavých očí svého druha. Potom se zvedl, do poloviny naplnil plecháč pitnou vodou a sedl si k němu. Namočil cíp svého šátku do hrnku

a pomalu mu otíral  rty, občas mu kápl do úst. Joe se náhle a prudce zvedl. Vyrval plecháč z jeho rukou a chlemtavě a hltavě celý obsah vypil. Potom upadl na záda a ztratil vědomí. Steve opatrně vytřel cípem šátku vodu, která vyšplíchla vedle a labužnicky si jej vstrčil do úst. Posadil se ke kormidlu a nehybně vedl člun k naději. Za dvě hodiny sténal a prosil Joe znovu.

„Steve, kamaráde můj jedinej, zapřísahám tě při všem, co je ti svatý, dej mi trošku vody!“

Joe měl vypoulené, zanícené oči upřené na soudek s vodou.

„Steve, tvoje máma mě vždycky měla ráda a kdyby viděla, jak mě trápíš, nikdy by ti to neodpustila. Steve, slyšíš? Dej mi vodu, Steve, já ti slibuju, že ti budu sloužit celý zbytek života, za hrníček vody ti nabízím duši! Slyšíš, duši!“

Joe se vychytrale podíval na Steva.

„Jsi ďábel a já ti dám duši. Za hrneček vody! Nechceš?! Ty zrůdo pekelná, já vím co chceš! Chceš abych tady chcípnul a tys měl všechnu vodu pro sebe! To chceš!“

Joe se rozplakal a slzy mu stékaly po tvářích plných puchýřů.

 „Steve, pamatuješ, jak mi jednou dala tvoje máma k vánocům malýho medvídka a láhev tý nejsladší limonády? Kamaráde, vždyť já jsem jako tvůj bratr. Steve, bratře, dej mi napít, PROSÍM!!“

Těsně před západem slunce vydával Joe už jenom nesrozumitelné skřeky. Chvílemi blouznil, zmítal se, plakal, vzýval ďábla i Boha, občas omdlel, nebo upadl do neklidného spánku. Když konečně zmizel bílý kotouč za obzorem, přelezl Steve k soudku s vodou. Z poloviny naplnil plecháč, napil se. Do zbytku namáčel suchary, které mlaskavě přežvykoval a vysával. Pomalu, neuspěchaně. Když dojedl, sklonil se Joeovi. Ten ležel na boku, ze rtů mu vyselo živé maso. Velké puchýře mu naskákaly po celém obličeji i těle. Steve namočil šátek do vody a jemně otíral Joeovi tvář, čelo, rty. Naplnil hrnek a přiložil mu ho ke rtům. Joe vypil jeden hrnek, potom druhý. Zvrátil hlavu a omdlel. Steve přelezl ke kormidlu, přivázal se k němu a po chvilce usnul.

Když  Joe procitl, byla kolem noc plná hvězd. Jižní kříž osvětloval jemně se vlnící pustotu kolem nich. Joe se pokusil vztyčit, aby se nechal osvěžit chladivým vánkem, ale vyčerpaně se zvrátil. Když si představil, jaký ho opět čeká den, dal se do pláče. To nemůže přežít, to nejde, nesvede to. Ještě jednou se nadzvedl, aby zachytil poryv chladného vánku. Rozhlédl se a ztuhnul. Na obzoru bylo vidět mohutné plachtoví velké lodi.

„Steve, Steve, kamaráde vzbuď se!“ Joe se snažil křičet, ale z jeho hrdla vycházely jen dušené skřeky. „Steve, Steve, Steve““!

Steve seděl zhroucený u kormidelní páky, kterou pevně svíral v popraskané dlani. Hlava mu v mírném vánku, který bárkou kolébal, klimbala po prsou sem

a tam, ale on měl oči pevně zavřené. Joe chtěl mávat rukama, chtěl se na Steva vrhnout, ale jediné co dokázal bylo, že se praštil do hlavy. Zoufalou bezmocností, lítostí, vztekem a zoufalstvím se jeho tělo otřásalo suchým pláčem. Po chvilce zmizela loď v temnotě. 

Když se ráno Steve probudil, Joe mu vyprávěl, co v noci viděl, Steve se na něj mlčky podíval a vyndal suchary.

„Ty mi nevěříš, ty si myslíš, že se mi to zdálo,viď, Steve, já nelžu!“ Steve si ho ani nevšiml. Podíval se do soudku s vodou.

„Už máme málo vody. Musíme otevřít druhou bečku“. Vyndal nůž, vypáčil víko. Podíval se dovnitř a začal se chvět. Ruce se mu rozklepaly, až mu z nich vypadl nůž.

„Steve, Steve, co je, co se děje, Steve! Co je uvnitř, co tam je? Steve!!“

Joe vyděšeně pozoroval Steva, který beze slova upřeně zíral do soudku s vodou. Najednou Steve hrábl do soudku a vytáhl kus masa, kterým mával Joeovi před očima.

„Vidíš to co já? To je skopový maso naložený ve slaným nálevu! To není voda, to není pitná voda ty blbče pitomej! To není voda!!“

Steve tahal ze soudku jeden kus masa po druhém a házel je na Joea.

„Je to slaný, slaný! Tys mi řekl, že je to pitná voda a já ti věřil. Mohli jsme šetřit víc! Je to hnusný slaný maso! Chceš ochutnat? Tak tady máš!“

Steve jak šílený házel na Joea dál naložené maso. Potom se zhroutil na dno loďky. Joe ho vyděšeně pozoroval. Ještě nikdy neviděl Steva tak bezmocného. Po chvilce se Steve posadil a zamyšleně se na Joea podíval. Ten se pod jeho pohledem zachvěl a odplížil na špičku lodi, kde se snažil schoulit pod plachtu. Steve si ho přestal všímat. Vzal soudek s pitnou vodou a hrnkem se snažil odměřit zbývající vodu.

„Je tady deset a půl hrnku pitné vody. To je poslední voda, kterou máme. My dva, Joe.“

Potom sáhl za sebe a vyndal krabici se suchary a velký nůž.

„Steve, Steve, kamaráde, to přece nemůžeš jen tak mě zabít! Steve, prosím!!“ Steve se na něho opovržlivě podíval.

“Zůstalo nám deset a půl hrnku vody a devět sucharů.“ Vzal jeden suchar

a rozkrojil ho na půl.

“Sedm hrnků vody bude rezerva pro toho, kdo zůstane.

„Jak to myslíš, kdo zůstane.“  Steve si ho nevšímal.

„Když budu počítat jeden hrnek vody a tři suchary na den,  tak to máme tři  dny. Pokud do té doby nenarazíme na zem, nebo na nějakou loď, potom bude muset jeden z nás toho druhého zabít a sníst“.

 Joe začal blednout. „Proboha všemohoucího. Steve, tím chceš říct, že...“

Steve se chladně a příšerně klidně usmál. „Přesně to. Jeden z nás musí umřít, aby ten druhý mohl přežít.“ Joe se zachvěl a zbledl.

„Steve, já znal tvoji mámu. Ty bys to dokázal? Jíst lidský, jíst  moje maso?“  Steve se na něj studeně podíval. „Máme ještě tři dny. Potom budeme losovat“, řekl a potom už nepromluvil ani slovo.

Žhavá ohnivá koule lhostejně připalovala dvě nehybné postavy v maličké loďce pohupující se uprostřed  mořského proudu, který ji neomylně unášel k Novému Zélandu.