Válečné oběti

     Svítalo. Slunce, dosud oslabené po dlouhé zimě, se líně zvedalo nad obzor a zalévalo krajinu zlatými paprsky. Nad rozlehlou loukou, potřísněnou nekonečným počtem kapek rosy, třpytící se jako neklidná hladina jezera, se trhaly spletence šedé noční mlhy. Již v této chvíli z nich nezůstávalo více než pár průhledných, šedých ostrůvků.

     Na vrcholku mírného kopečku, vyrůstajícího nad loukou, stálo na čtyřech tlustých nohách vyřezávané, zlatem zdobené, rudými měkkými polštáři vystlané křeslo. Ve skutečnosti to bylo křeslo navrženo pro dvě osoby, avšak jeho majitel se do něj sám sotva vešel.

     Před křeslo byl postaven široký prostý stůl, jenž sloužil jen k jednomu účelu – k servírování těch nejlepších a nejchutnějších jídel.

     Za křeslem se rozléhal obdélníkový bílý stan a jeho plátěné stěny se v mírném svěžím vánku smyslně vlnily. Na vrcholu středového stanového kůlu, tyčícího se dobrého půl metru nad špicí stanu, vlál úzký dlouhý praporec. Byla to generálova standarta. Byla bílá a uprostřed byl nakreslen černý kruh, kterému ze stran dělaly společnost dvě černé svislé čáry.

     Poklidný začátek brzkého jarního dne ohlušily rohy a trouby. Do vzduchu byly na dlouhých tyčích vyzdviženy standarty, vlajky a rodové erby. Vojsko vpochodovalo do nastávajícího dne v plné síle a dle předem udělených rozkazů se začalo rozestavovat na louce pod vyvýšeninou.

     Barevné květy mnoha druhů rostlin, dychtící se vystavit slunečním paprskům, bezpočet malých tvorečků vyrážejících za potravou, to vše bylo zadupáno do země pod náporem pochodující armády.

     Před všemi oddíly postupovala prostá nosítka, nesená osmi nosiči. Ta se nevydala směrem na bitevní pole, ale namáhavě, cik cak, stoupala po úbočí kopce k jeho vrcholu.

     Osm nosičů nosítka na vrcholku s úlevou položila na zem. Z nich vystoupila masitá, tučná a téměř dokonale kulatá postava – generál Bodymar Massolix Indexylo , nejvyšší z generálů jeho milosti. Vybojoval již mnoho bitev a v žádné z nich neprohrál. Ztráty na životech v jeho armádě patřily k těm nejmenším.

     Na rozdíl od zbytku generálů, naparujících se ve svých zářivých zlatých zbrojích s vymodelovanými hrudními a prsními svaly, širokými sandály a krvavě rudými plášti, se tento generál odíval do prosté vzdušné tuniky. V pravé ruce neustále držel kapesník, a co chvíli si s ním utíral orosené čelo a baculaté tváře.

     Ztěžka dosedl do křesla. Bývaly doby – hlavně koncem léta a na podzim, kdy se do křesla sotva vsoukal. Avšak nyní, těsně po zimě, měl vedle sebe místa dostatek. Byla to jeho letošní druhá bitva a měl v úmyslu si jí náležitě vychutnat. A to doslova.

     Po stranách křesla se objevili ovívači a jali se svému pánovi lehce rozfoukat den.

     Generál se pohodlně opřel v křesle a přetřel si obličej kapesníkem. Upřeně se zadíval na své oddíly. Leskly se ve slunečních paprscích a všude kolem nich se tetelil vzduch.

     Generála velice potěšilo, když na vzdálené straně pláně zahlédl pochodovat další armádu. Nepřátelskou. Vždy mu udělalo radost, když nepřítel dodržel slovo a bitvy se zúčastnil. Velice ho totiž zlobilo, když musel putovat krajem a nepřátelskou armádu honit.

     Schoval kapesník do jednoho z mnoha záhybů své tuniky a dvakrát tleskl. Na kopci za ním to ožilo. Z bílého stanu, z něhož se vyklubala kuchyně, vybíhalo množství otroků s ještě větším množstvím pokrmů a v řadě se stavělo vedle stolu.

     Generál si nevzrušeně prohlédl bojiště. Pokynul dvěma tlustými prsty a otroci se dali do pohybu. Jídlo rovnali na stůl dle jeho příkazů. Podlouhlé mísy a talíře s brambory, knedlíky, saláty, různou barevnou zeleninou a ovocem, křupavá, do zlatova upečená kuřecí a kachní stehýnka, prsíčka a křidýlka, vepřové plátky, bifteky, jitrnice a řízečky, to vše bylo naservírováno na bližší polovině stolu.

     Na tu vzdálenější se zleva doprava servírovaly ryby a různé mořské plody, neoblíbená, leč zdravá zelenina, těstoviny a zeleninové polévky. Přesně ta jídla, která neměl Bodymar vůbec rád a také jídla, která mu opakovaně, přes četné výhružky mučením, rozčtvrcením a stětím, doporučoval jeho osobní lékař, jakožto sice méně chutná, avšak zdravá a tělu velice prospěšná.

     Po čas roznášky se od armády oddělila skupina postav, vystoupala na kopec a rozestoupila se za generálovou židlí. Oddíl jeho rádců a poslů.

     Když bylo vše hotovo a otroci zmizeli v hloubi stanu, generál promluvil.

     „Dejme se do toho, nejpozději zvonění po poledni s nimi chci být hotov.“

     Jeden z poslů se rozeběhl dolů z kopce. Podruhé ten den se rozezvučely rohy a trouby. Vojsko se dalo do pohybu. Nepřítel mu chrabře vyšel vstříc. Dvě lesknoucí se vlny se za přehlušujícího hukotu srazily. Na květy jara dopadla první kapka krve.

     Bodymar pozorně sledoval dění na bojišti, každou chvíli si prstem přivolal dalšího posla a vydal mu rozkazy. Než uteklo deset minut od začátku bitvy, sáhl poprvé na stůl pro jednu z lahůdek.

     Čím více slunce stoupalo a jeho armáda začínala mít navrch, tím více jedl. Po každé zprávě o rozprášeném nepřátelském oddílu sáhl po další míse.

     Prskaje rozdával rozkazy a drobečky mu létaly z úst na všechny strany. Mravenci obývající tento travnatý vršek budou mít dnes hody. A jeho rádcové se jen usmívali.

     Prázdné mísy, talíře a džbány se hromadily na kraji stolu a armáda otroků měla znovu napilno.

     Pár chvil před polednem byla naprostá většina nepřátelské armády rozprášena. Stejně tak jako hostina na stole. Generálově armádě a chuti k jídlu nemohlo stát nic v cestě.

     Nakonec byly všechny delikatesy snědeny. Vlastně, až na jednu. Ta byla přinesena během sklízení ze stolu. Veliká čokoládová figurka vojáka, zabalené v celofánu. Vzdálená polovina stolu byla stále plná nechtěných jídel.

     Generál se znovu opřel ve svém křesle, otřel si čelo kapesníkem, založil ho a svýma buclatýma rukama si zespoda přidržoval nafouklý břich. Jeho rádcové se mezi sebou již dávno shodli na tom, že to dělá z toho důvodu, aby nepřepadl dopředu.

     „Podejte hlášení!“ vyfrkl na své rádce a zhluboka při tom oddychoval. Jeden z nich neochotně postoupil vpřed.

     „Sire, nepřátelská armáda byla zcela rozprášena. Naše oddíly lehké jízdy pronásledují uprchlíky. Zbylé oddíly se řadí k opuštění bojiště, k seskupení zajatců a odzbrojení a pochování mrtvých."

     „A můj oponent?“

     Rádce si začal nervózně pohrávat s prsty na rukou. Nakonec sklopil hlavu. „Nepřátelský generál uprchl z bojiště, sire.“

     Ozvalo se zasyknutí. Generálova prasečí očka se stočila k zabalené čokoládové pochoutce. „Odneste to,“ prohlásil zklamaně. Ze stanu vyběhl hubený otrok, popadl zabalenou čokoládovou figurku a stejně rychle jako se objevil, zmizel v přítmí stanu.

     „Nu což, pánové,“ rozhoupal se generál a jal se vstávat z křesla. „Letos teprve druhá bitva. Opět vítězná. Však já toho generála dostanu. Minulý rok mi to netrvalo ani do léta a čokoládové tělíčko mi chroupalo pod zuby, nemám pravdu?“ usmál se na své rádce. Ti kývali vědoucně hlavami.

     „Sire, nerad vás ještě obtěžuji, ale je tu ještě jedna zpráva,“ odhodlal se k hrdinskému činu vybraný rádce.

     Bodymar se zastavil na půli cesty k nosítkům. Tázavě zvedl pravé obočí.

     „Víte, jak bych to… naše strana také utrpěla ztráty… sire.“ Muž sklopil oči a snažil se stát tak nehnutě, jak to jen šlo.

     Generál se zhluboka nadechl. „Kdo?“

     „Druhý oddíl lehké pěchoty na pravém křídle. Dostali se do sevření těžkooděnců a palby lukostřelců a - “

     „Stačí rádce. Nemusíte nic vysvětlovat. Taková je válka. Všichni musíme přinášet oběti.“ Generál se otočil a znovu se vrátil ke stolu. Zahleděl se na jeho vzdálenější polovinu.

     Byla to dobrá úmluva. Jeho lékař nemohl namítat, že tu a tam nesní jeden z těch jeho zdravých pokrmů nebo výmyslů. Natáhl pomalu ruku a uchopil do ní dušenou brokolicovou hlavičku.

     „Všichni musíme přinášet oběti,“ zašeptal znovu sám pro sebe a vhodil si zeleninu do úst.