Barvy života I

Zapadlo slunce a obloha najednou potemněla. Krajina se ponořila do tajemného nočního ticha a celá se zahalila do černého pláště. Na nebi zářily hvězdy jako rozseté démanty, ale přes hustý porost větví se do lesa nedostalo téměř žádné světlo, které vysvítily. Sám měsíc je nějak nepodporoval, ani se dnešní noci neobtěžoval vyjít, jako by i on vycítil pachuť nedávné tragédie, a zůstal tak truchlit ve svém království. Pod skalním převisem táboří devět zkroušených mužů. Téměř nemluví. Všichni upírají svou pozornost k neveselým myšlenkám a praskajícímu ohni, díky němuž získává tento sedánek ještě pochmurnější nádech. Vypadají jeden jako druhý – ztrhaně, zničeně, zahořkle. Jako lidé, kteří nenávratně ztratili svůj život a teď nemají sílu pokračovat v další cestě své existence. Před chvílí pročísl ticho jeden z nakřáplých hlasů říkaje: „Pošli to dál.“ Slova doprovází podání láhve domácí pálenky. Nic moc jiného jim už nezbývá a tohle je poslední flaška, co zůstává ze schovaných zásob. V této chvíli je téměř ze tří čtvrtin vypitá, ale ani jeden z nich toho nelituje. Bez ní by ta tryzna za každou ztracenou duši, co se stala obětí této mizerné války, nebyla ono. Muž sedící na úplném okraji skupinky si váhavě odkašle a přejede šedýma očima přes všechny přítomné, kteří teď upřou veškerou svou pozornost na něj.
„Možná by měl někdo něco říct,“ promluví váhavě s lehkým ruským přízvukem
a odmlčí se. Pak s podmračeným výrazem pokračuje: „A hádám, že bych to měl být já.“ Tiché tváře zamlklých společníků mu jasně ukazují, že má pravdu. Chvíli se rozmýšlí, co by měl říct, a nakonec začne, v řeči opatrně vybíraje slova. „Dobře… stalo se to dnes, …“

Bylo ráno 11. dubna roku 1945. První sluneční paprsky vykoukly zpoza horizontu a rozehřívaly nocí zmrzlou krajinu. Kohout dlouho nezahálel a také již ohlásil příchod nového dne. Vesnice si ještě užívala posledních pár minut spánku, než se měla vrhnout do dalšího tvrdého pracovního dne. Z lesa se ozýval veselý smích, doprovázený několika bezstarostnými hlasy. Nebyly daleko, protože za chvíli se ze zeleného podrostu vynořilo deset mužů. Chlápek v čele, který celou výpravu vedl, jako jediný mlčel a pátravým pohledem zkoumal okolí. Jmenoval se Nikolaj Tošenovský. Za tohle poloruské jméno vděčil otci, který se přiženil do Petrohradu. Ačkoliv on sám tam zůstal, jeho syna to vždy více táhlo do původní vlasti,a i proto si jako místo svých studií práv zvolil Prahu. Díky tomu uměl perfektně česky, přestože přízvuk jeho rodiště se mu zapřít nedařilo. Domů, do Ruska, se však už nikdy nevrátil. Ve třetím roce jeho pobytu ho zastihla válka. Nebyl nějak vysoký nebo mohutný, výškově se řadil do pouhého průměru a jeho postava byla spíše šlachovitého rázu, přesto z něj vyzařoval silný pocit autority vůdcovského typu. Ostré rysy jeho tváře pasovaly k někomu, kdo v životě nezažil jen blahobyt. Vlasy měly uhlově černou barvu, oči byly zas šedivé a chladné jako ocel, avšak rty, normálně zaujímající neutrální výraz, se nyní usmívaly nad hašteřením jeho druhů. Možná by je měl okřiknout, ať jsou probůh zticha, ať na ně nepřitahují zbytečnou a mnohdy nežádoucí pozornost, ale neudělal to. Po několika týdnech se mohli alespoň trochu uvolnit a on jim tuhle možnost nechtěl brát, ačkoliv sám se do živé debaty nezapojil. Na rozdíl od nich držel v rukou ukořistěnou německou pušku, připravenou ke střelbě, zatímco oni je měli pouze přehozené na popruzích přes rameno. Rychle však zjistil, že takhle časně jim nebezpečí nehrozí, a proto spustil hlaveň zbraně volně k zemi. Jsou mezi přáteli a navíc s koncem války měli Němci dost starostí se sebou, natož aby se stihli zajímat o ně.

Skupina zůstala stát na prostranství před dědinou, kam se přišli trochu rozptýlit a nabrat zásoby, které jim obyvatelé ochotně dávali, i když to znamenalo, že sami budou strádat. Nikolaj popošel ještě o pár kroků dál. Věděl přesně, kdo s ním půjde za Kateřinou, jejich hlavní patronkou, jejíž dům sloužil pro shromažďování všeho jídla. Nikolaj nebyl v této podivné skupině jediný Rus, přidali se k němu i dva jeho krajané, přátelé z Prahy – Sergej a Alexandr. Neměli zde nikoho, kdo by je postrádal jako ostatní, a nevadilo jim, že tím pádem měli více povinností. Chápali to. A další dva, co budou hlídat… nu, chlapi se vždy nějak prostřídali, aby si nikdo nemohl stěžovat. S touto myšlenkou se na ně otočil.
„Pánové,“ oslovil je s velitelskou důrazností, aby přerušil jejich rozhovor. Stalo se
a oni hned zpozorněli, setrvávajíce na místě, aby dostali další rozkazy. „Seržo, Sašo, vy půjdete se mnou. Slávku, Karle, dnes je řada na vás. Běžte kousek po cestě a houkněte, kdyby někdo jel.“ S Rusy, jak čekal, to ani nehnulo, ale oběma vybraným Čechům unikl krátký povzdech, ačkoliv nic nenamítali. Nikolajovi se zas mimoděk zdvihl jeden koutek úst, když viděl očekávání v očích ostatních. „No budiž, tak běžte…“ řekl nakonec smířlivě. Málokdy viděl, aby tak rychle uposlechli rozkaz, ale motivace rodiny, nebo jen pouhého objetí milenčina, očividně dokáže všelicos.

Když rozdal všechny úkoly, Nikolaj s Alexandrem a Sergejem zamířili k jednomu z větších stavení ve vesnici. Na prahu je už očekával jejich anděl strážný – Katka, asi čtyřicetiletá světlovlasá modrooká žena, která se mohla přetrhnout, aby jim pomohla. Dali jí vědět, že dnes přijdou, a ona se na to náležitě připravila, protože si zřejmě musela přivstat, aby se patřičně ustrojila. Na její tváři hrál malý úsměv, a jak se přibližovali, jen se zvětšoval.
„Skoro jsme mysleli, že vás dostali,“ promluvila a v příjemném hřejivém hlase byla cítit úleva, že se tak nestalo. Nikolaj položil pušku na lavici a objal ji.
„Nás? Nesmysl, nikdy…“ Nechtěl jí říkat, že nebyla daleko od pravdy. Dlouho se tam neukázali, příliš dlouho. Jistou dobu byli štvanou zvěří a nechtěli dovést lovecké psy až k jejím dveřím, aby díky tomu nebyla ves označena jako partyzánská a následně srovnána se zemí. Přes to období zažili ještě větší nouzi než kdy předtím a všichni strašně zhubli. Také energie k jakýmkoliv větším fyzickým výkonům jim chyběla. Naštěstí nic z toho nebylo přes neforemné staré oblečení poznat. Katka ho pustila a zamířila dovnitř.
„Tak pojďte, už je to nachystané, jen to sbalit.“ Nikolaj se vděčně usmál, ale při dalších slovech se připravil na protest. „Ale nejdřív něco sníte. Nemysli si, že nevidím, jak to na tobě vlaje.“ Tak jejich strádání bylo asi víc patrné, než si myslel.
„Katko, víš přece, že musíme co nejrychleji zmizet, mohli by nás tu…“ začal, ale ona mu skočila do řeči a nasadil nesmlouvavý tón hlasu.
„Já vím, já vím. Pořád stejná písnička. Ale pomáháme vám tak či tak, všichni to už beztak vědí a talíř teplé polévky už žádnou větší škodu nenapáchá. Neodmlouvejte a sedněte si.“ Nikolaj si uvědomil, že Kateřina je jediný člověk, který ho dokáže úplně odzbrojit. Zoufale se podíval na své společníky, ale ti se jen vesele uculovali. Začal povolovat a lhal by, kdyby tvrdil, že ho při vůni dobrého jídla nebolí žaludek.
„Tak…dobrá. Ale jen na chvíli.“ Rezignovaně se posadil ke stolu a Katka se pouze spokojeně pousmála nad malým osobním vítězstvím, zatímco připravovala tři velké porce bramboračky a krajíce chleba.

Měla již zorganizované skoro vše, co potřebovali, a oni pečlivě vytírali talíře pečivem, aby jim neušla ani jediná lžíce polévky, když do dveří světnice s hlasitým dupotem vrazil Slávek, lapající po dechu. Všichni tři se vymrštili od stolu, ale když spatřili svého přítele, hned ztuhli v očekávání, co z něj vypadne. Brzy se dočkali.
„Němci… při… přijíždějí po sever… severní cestě. Za chvíli tu budou,“ dostal ze sebe s námahou. Vyměnili si rychlé pohledy, Kateřina zalapala po dechu. Rychle vyrazili ke dveřím, Slávek už byl v té době dávno venku z chalupy a za chvíli jim zmizel z dohledu v lese. Měli pro takové případy smluvené místo, aby se nemuseli složitě hledat, když se rozprchnou. Několikrát se to vyplatilo. Nikolaj popadl pušku z lavice, už slyšel, jak se po nepříliš udržované silnici blíží auta. Ještě než vyrazil sprintem pryč, ohlédl se na Katku
a možná se mu na ženu podařilo povzbudivě se usmát. Sám nevěděl. A pak už byl jinde. Vnímal, jak má Sašu se Seržou v patách, cítil, jak se od nacistických kol zvedá prach. Byli blízko, nebezpečně blízko. Ale oni byli úkrytu ještě blíž. Skočil do zeleného křoví, větvičky ho posekaly na tváři. Nevšímal si toho. Za ním se drželi oba jeho krajané, zoufale klopýtající přes kořeny. Zvládli to. O pár vteřin později vjelo na palouček u vesnice několik aut a jeden náklaďák. Ozvalo se řvaní oficírů a dusot těžkých okovaných bot vojáků v tmavých uniformách gestapa. Seskakovali z korby vozu. Nikolaj jen doufal, že všichni jeho přátelé jsou asi tak ve stejné vzdálenosti od dědiny jako on, nejlíp ještě dál…