Obři a hrdinové

Vyděšený muž utíkal do té doby klidnou ulicí a pár metrů za ním ho pronásledovalo nelidské monstrum.

Max se musel pozorně dívat před sebe, protože okolí se proměnilo v místo chaosu a paniky. Lidi se tlačili do domů a z domů. Často do sebe naráželi, a ti co spadli na zem, byli ušlapáni. Vysoké činžovní domy se otřásaly jako při zemětřesení. Hlasitý řev za Maxovými zády nabíral na intenzitě a s každým krokem toho monstra se bál, aby nespadl, protože tlaková vlna byla nesmírně silná. Snažil se neposlechnout nutkání otočit se a podívat se na jednu ze zrůd, která ho pronásledovala, ale nepovedlo se. Byla v tom zvědavost i přirozený instinkt.

Vypadali ohromně a děsivě. Osm metrů vysocí obři se svalnatými postavami, hnědou a lesklou kůží, která působila až slizovitě, měli jen jedno velké oko. Každým krokem se jeden z nich přibližoval, zatímco jiný demoloval radnici města. Trhal střechu a do budovy rovněž kopal.

Max nevěděl, kolik těch monster se tu pohybuje. Jisté se zdálo, že jich je víc než dost na to aby zničili město během chvilky. Bylo to bizarní. Ráno se probudil, chtěl jít nakoupit do řeznictví, ale místo toho se tu najednou zjevili tihle obři. Co bylo včera a ještě dřív si z nějakého důvodu nepamatoval.

Napravo od něj jeden z obrů proboural celý dům. Padající trosky pohřbily desítky lidí. Další chytl obr do mohutných rukou a rozmačkal je v nich. Asfalt na silnici se obarvil rudou barvou.

Pak si Max všiml několikapatrové budovy s velkou cedulí vedle vchodu „Sklad munice“. Bez přemýšlení tam vyrazil.

V chodbách domu pobíhaly spousty lidí, někteří už se zbraněmi, jiní jen vyděšeně poletovali sem a tam. Zvenku se ozýval velký hluk a dunění. Apokalypsa neutichala ani na chvilku.

Pln adrenalinu utíkal chodbami, až se dostal do jakési auly, kde stálo mnoho skříní a regálů. Všude spousty různých zbraní, stačilo si jen vybrat. V prostředku auly byly vyskládány bedny s municí. Max zahlédl lehký kulomet a vydal se k němu. Ale právě ve chvíli kdy se ho dotkl, učinil to samé někdo jiný.

„Co to k čertu děláš?“ ptal se rozčíleně plešatý, avšak mladě vypadající muž, s vypracovanými svaly a krátkým maskáčovým tílkem.

„Beru si kulomet,“ zavrčel Max.

„Já ho viděl první!“

„Sakra, venku jsou mimozemští obři a chtějí nás všechny sežrat, není čas na dohadování,“ řekl Max a pak asi vteřinku přemýšlel, proč říkal – mimozemští obři.

„Dobře, tak si ho nech, stejně jsem chtěl brokovnici,“ řekl plešoun a dychtivě zamířil k vedlejší skříni. Vyndal brokovnici a nadšeně si ji prohlížel.

Kolem dokola panoval stále chaos. Lidé si rozebírali munici, ale jeden přes druhého takže každou chvíli někdo přes někoho přepadl, pohádal se nebo povalil a rozsypal bednu s náboji.

„S tímhle udělám těm hajzlům pěkně stylovou „obr“ díru do toho jejich očička,“ kasal se plešoun.

„Musíme jít,“ řekl Max a stále měl pocit, jako by mu tu větu do úst někdo vložil.

„Jdu s tebou, jmenuju se Vin.“

Max mu podal ruku. „Já jsem, Max. Jdeme je odtud vystřílet.“

Prokličkovali mezi panikařícími lidmi a vyklouzli na druhé straně budovy.

Zrovna když vyběhli ven, ozval se za nimi ohromný rachot.

„Dostali se do budovy,“ vzdychl Max.

„My tu však máme jiný problém,“ řekl Vin a měl pravdu. Dvojice mohutných mimozemských obrů se k nim poklusem blížilo zprava.

Max začal střílet. Vybral si dobrou zbraň. Z obřích hrudníků cákala krev, a když Vin zapojil do bitvy i brokovnici, měli vyhráno.

Utíkali dál. Ulice byly plné kamení, cihel a trosek domů. Řev, křik a nářek neutichal.

Dostali se až na náměstí tvořené starými domy s klenbovými podchody a jehož středu dominovala kašna a morový sloup.

Panoval tu klid a podezřelý mír. Sem tam kolem někdo proběhl, ale pro obry jako by v tuto chvíli platil zákaz vstupu.

„Počkej, musíme si promluvit,“ houkl na Maxe Vin.

„A to jako proč?“

Max se zatvářil zmateně. „Nevím, prostě si máme promluvit.“

„Takže máme zbraně, máme munici, máme tu nepřítele, který jen tak nezmizí,“ povídal Max a pak se zasekl. „Nepřipadá ti to přitáhnuté za vlasy?“

„Co?“

„Mimozemští obři, ten sklad munice – uprostřed města jen tak volně přístupný?“

„Nepřítele si nevybereš,“ usmál se Vin, ale poté dodal: „Ale souhlasím, je to trochu divné. Navíc kde je armáda, kde je policie?“

Max se rozhlédl směrem, odkud přišli. Viděl do jižních ulic a početné obyvatelstvo kterak kličkuje mezi troskami a snaží se utéci obrům.

„Proč sakra neutíkají rovně?“ divil se Max.

Pak se stala zvláštní věc. Přes náměstí přešla asi stovka vojáků a další stovka policistů. Brzy zaslechli i motory tanků a nad hlavami proletěly vojenské vrtulníky.

„Teď jsme o tom mluvili,“ zakroutil hlavou Vin.

A další věc se změnila.

Dav lidí přestal pobíhat bezcílně ulicemi, ale vydal se rovně přímo na náměstí.

Max s Vinem, se rozhodli být stále napřed a tak se vydali dál. Město se zdálo velké a skoro i nekonečné. To samé platilo pro počet obrů. Maxe překvapilo, že to samé mohl říci o počtu svých nábojů do kulometu. Stále si byl vědom, že tu něco nehraje. Neví, ve kterém je městě, neví ani proč tu je a nemá tucha, kdo je a jaký byl včerejšek. Jako by se právě narodil.

Proti boji s obry jim pomáhala armáda a pohled na to jak vojenský vrtulník vypouští raketu přímo na jedno z monster, byl úchvatný. Jejich útěk začal být nudný. Stále to samé dokola, nic se neměnilo. Občas měl Max nutkání zakřičet: „Nakopeme jim prdel!“ ale dokázal se ovládnout.

Vojáci, policisté i obyvatelé města je slepě následovali. Jako by to byli komparzisté.

„Tohle snad nikdy neskončí!“ křikl naštvaně Vin.

Potom si Max všiml jedné věci. Po levé ruce stála budova, kterou právě ničilo jedno z těch mimozemských monster. Ale monstrum nebylo kompletní. Šťouchl do Vina a ten si toho také všiml.

Obr měl levou ruku průhlednou. Byla z ní vidět jen obrysové linky. Jako by jej někdo zapomněl vybarvit. V tu chvíli to Maxovi docvaklo. A Vinovi jak se zdálo také.

„To mě poser, oni jsou všichni kreslení, viď?“

„Pravda bude ještě horší. Ty slova co říkáme, my vůbec neříkáme. Kroky, které kráčíme, kráčí někdo jiný,“ řekl Max.

Běželi dál nekonečným rozbořeným městem, síly je opouštěli a tak bylo osvobozením, když si Max všiml dveří v postranní uličce. Oba k nim došli. Stáli jen tak uprostřed vozovky. Za nimi ulička normálně pokračovala dál.

„Otevřeme je?“ zeptal se Vin.

„Za nimi budou odpovědi.“

 

Dřevěné dveře se zlatým ozdobným kováním a klikou se pomalu otevřely. Tma.

Že by za nimi nic nebylo? Max i Vin přesto vstoupili.

Zprvu neviděli opravdu nic a pouze cítili, že našlapují po hladké betonové podlaze.

„Kde to k čertu jsme,“ divil se Vin.

Stěny se na ně nebezpečně lepily a chodba působila klaustrofobicky.

„Přijde mi to jako průchod,“ odpověděl Max.

Maxova teorie se vzápětí potvrdila.

Došli k dalším dveřím.

Otevřeli a ocitli se…někde úplně jinde.

 

Právě dokresloval jednoho z obrů. V duchu se chválil, jak epicky celá scéna vypadá. Obr budovu ničí, jako by byla z papíru.

Hotovo.

Vrátil se k samotnému příběhu, ale čekalo ho překvapení. Nikde neměl Maxe ani Vina.

„To snad není pravda!“ zakřičel z plna plic. Jeho hrdinové zmizeli.

A pak se objevili.

Dveře jeho pokoje se otevřely a dovnitř vešli dva muži, kteří vůbec neměli existovat.

Mladý autor nevěřil svým očím. Max a Vin. Skuteční.

Cítil i jejich pot, viděl, že krev na jejich oblečení ještě nezaschla.

„Tak to jsi ty,“ řekl Max.

Autora zamrazilo.

„Tohle děcko?“ zeptal se Vin a nedůvěřivě hleděl na chlapce. Pak se rozhlédl po pokoji. Na stěnách byly přidělány různé skici a obrázky, které znázorňovaly to, co před několika hodinami prožil.

„Nejsem žádné děcko!“ ozval se chlapec.

„Kreslíš hezky, jen, co je pravda, ale kolik ti je? Víc než patnáct ne,“ řekl posměšně Vin.

„Je mi patnáct a měl bys držet hubu, protože já jsem tvůj bůh.“

Vin byl překvapen chlapcovou drzostí a Max ho musel držet.

„Pusť mně na něj. Zaslouží si pohlavek.“

„Má vlastně pravdu, Vine. Stvořil nás, celou dobu jsme dělali to, co napsal.“

Kluk se samolibě usmál.

„Stejně bych mu dal rád pohlavek.“

„Jak to že jste utekli z boje?!“ ptal se rozezleně chlapec.

„Už nás to nebavilo. Furt jen to samé furt dokola,“ řekl upřímně Max a zadíval se na plakát nalepený na stěně. Byla tam jeho tvář a nápis „Mad Max.“

„Jo ten tvůj příběh nemá vůbec žádný vývoj, Bože,“ připojil se Vin.

Kluk se zamračil. „Jste hrdinové, máte bránit obyčejné lidi před mimozemskými obry.“

„Proč jsou to mimozemští…?“ načal otázku Vin, ale Max ho zasekl: „To neřeš. Chlapče, máš tam mraky chyb a nelogičností.“

„No a?“

„Jak no a? Tobě to nevadí?“ ptal se udiveně Max.

„Vadí mi, že jste tady. Proč jste tady a jak je to možné?“

„Uvědomili jsme si, že jsme – kreslení a že nejsme skuteční.“

„A našli jsme průchodové dveře,“ řekl Vin.

 

Právě ty dveře do pokoje byly již zavřené, a když se znovu otevřely, nebyla za nimi tma a prostor odkud oba hrdinové přišly, ale chodba, kterou se přiřítila chlapcova matka.

Rozhlédla se po místnosti, viděla bordel a dva umazané chlapy, co páchnou, jak kdyby běžely dva maratony za sebou.

„Co to má znamenat?! Děláš tady bordel, křičíš jak na lesy a ještě sem pouštíš cizí lidi. Kdo jste pánové?“

„Já jsem Max a tohle je Vin.“

Žena se zamračila. „Ptala jsem se, kdo jste. Jak se jmenujete, mne nezajímá.“

„Mami, to jsou jen mí kamarádi z výtvarného kroužku.“

„To jsou nějací staří výtvarníci.“

„Sakra, mami, nech mě bejt a běž pryč, tohle je můj pokoj.“

Matka se na oba hrdiny zle zamračila a než odešla, ještě řekla: „Až se vrátím, ať jste pryč.“

 

„Tak, co teď máme dělat, Bože?“ zeptal se svým typickým ležérním stylem, Vin.

„Vraťte se zpátky a dokončete úkol – ochraňte lidi – buďte hrdinové.“

„Nemáme dveře,“ podotkl Max.

„Nakreslím je,“ řekl mladík a začal tak činit.

Chvilku bylo ticho. Slyšeli jen tahy tužky po papíře.

 Maxovi to přišlo zvláštní. Díval se na svého tvůrce a divil se, že ho napsal patnáctiletý kluk. Ten životu přeci ještě nerozumí. Jeho osud tím pádem bude velice plochý a omezený. I když možná že ne. Možná časem autor jeho figuru rozpracuje v něco víc. Pak se zadíval opět na plakát Mad Maxe a věděl, že ne – nerozpracuje.

Vin jak se zdálo, uvažoval podobně.

„Kamaráde, co když ale nechceme žít, jak ty píšeš?“

Chlapec se zamračil. „Jste jen postavy z příběhu. Myslím, že kdybyste opustili tuhle místnost a šli do města – do skutečného města – rozplynuli byste se.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Max.

„Protože bych ten svůj příběh smazal a vy byste tak nikdy neexistovali.“

Chlapec nepřestával kreslit.

„To je vydírání!“ nadával Vin.

„Já vás napsal, abyste byli hrdinové, ne abyste se báli vrátit se do boje.“

Autor je chápal. V duchu s nimi cítil. Měl je rád. Koneckonců je stvořil podle svých oblíbených postav z filmů, ale on je potřeboval do svých příběhů. Cítil se zvláštně. Se psaním začínal a rozhodně nečekal, že hned jeho první postavy ožijí. Že budou mít vlastní názor a přemýšlení. Sakra, chtěl si jen udělat radost a napsat pořádnou střílečku, ne psát nějaký pseudo – intelektuální blábol.

„Jsme prostě archetypiální hrdinové,“ řekl Max.

„Ano. Chtěl jsem vás takové. Ale uděláme dohodu.“

„Posloucháme.“

„Dokončíte misi s obry dle mého a v dalším příběhu vám dopřeju krásnou dovolenou. Slunce, ženský, pohodu a moře.“

„To zní skvěle,“ nadchl se Vin.

 

Mladík dokreslil dveře a řekl hrdinům, aby zkusili otevřít ty do jeho pokoje. Povedlo se. Za dveřmi byla opět temná úzká chodba. Chlapec i oba muži se rozloučili v dobrém. Všichni vnitřně cítili, že to bylo magické a neopakovatelné setkání. Hrdinové se vrátili do světa napadeného mimozemskými slizkými a naprosto gigantickými jednookými obry a začali je systematicky likvidovat.

Mladý autor scény popisoval barvitě - převážně rudě – a příběh doprovázel kresbami. Max a Vin bránili obyčejný lid. Stali se obávanými lovci monster. Ulice města sice byla plná krve, vnitřností a trosek, ale stálo to za to. Obry porazili tak, že našli jejich mateřskou vesmírnou loď a zničili ji za pomocí luků a šípů s nukleárními špičkami. Přeživší obry zotročili a použili je na obnovu města.

Max a Vin se stali legendami.

Konec.

 

Chlapec si příběh uchoval v na disketě a o deset let později jej zveřejnil na internetu pod pseudonymem Draconian.

 

Epilog:

Autor na svůj slib nezapomněl a rozhodl se Maxovi a Vinovi dopřát zaslouženou dovolenou. Jako literární hrdinové si odpracovali své.

 

Leželi na lehátku, nad sebou velký deštník a u pusy brčko, kterým srkali vychlazený drink. Moře ani ne deset metrů od nich, pláž bez turistů, a když zapískali na píšťalku, kterou měli oba na krku – přiběhla okamžitě krásná, mladičká a neoblečená dívka, která jim poskytla tu nejlepší péči.

„Tohle je ráj,“ liboval si Vin.

„Jsem moc rád, že dodržel slovo.“

Pak se v dáli ozvalo zahřmění.

„Co to bylo?“

„Klid, Vine. Nic se neděje.“

Ale dělo.

Další hluk a pak velká přílivová vlna.

Vyhodilo je to z lehátek a pak viděli důvod hřmění a přílivové vlny.

Z moře se k nim blížili obrovští a nepředstavitelně hnusní krabo – kyborgové.

„Do prdele,“ hles Vin a najednou měl v ruce těžký rotační kulomet.

„My víme, kdo za tím stojí,“ řekl Max a stal se majitelem čtyřhlavňové brokovnice.

Krabo – kyborgové se blížili a hrdinové měli tak další práci.

 

Mladý autor tento příběh nikdy nedokončil. Zapomněl na něj. Začal tvořit jiné příběhy s jinými hrdiny a chtěl psát složitější a lepší díla. Přesto i jeho další postavy v sobě měli kus Maxe a Vina. Protože v nich byl obsažen kus samotného autora. A tak je to vždycky.