Probuzení

Zatmívá se mi před očima, strašně se mi motá hlava a je mi zle. Dopotácím se ke dveřím a nejistě jimi projdu. Křečovitě se přidržuji zdi a pomalu se šourám ze schodů. Z obývacího pokoje náhle uslyším zoufalý povzdech. Smutně svěsím hlavu a znenadání mnou projede silná vlna nevolnosti. Ucpu si ústa a zprudka rozrazím dveře koupelny. Pevně se chytím okraje mísy a zvracím. Trvá to strašně dlouho, hrozně to bolí. A když už myslím, že si snad vyzvracím všechny vnitřnosti, přestane to! Ale není mi o moc lépe. Spíš naopak!
Ten povzdech, to byl můj otec. Nenávidí mě! Vždycky to tak bylo. Odmalička s ním žiji sama a za celý můj život se mnou ztratil jen pár slov. Maminku jsem nikdy nepoznala. Zmřela při porodu! A právě proto mě otec tak nenávidí. Podle něj to mělo být obráceně. Já měla zemřít a maminka přežít! Netají se tím a denně mi to připomíná. Vlastně má pravdu, bylo by to tak lepší....
Pohlédnu na sebe do zrcadla. Vypadám strašně! Bledá sinalá pleť, a pod zarudlýma očima temné kruhy. A tmavé vlnité vlasy mám něčím slepené, nejspíš zvratkami. Opláchnu si obličej, není to o nic lepší. Pomalu vejdu do obýváku.
„Tati?“ hlesnu nejistě. Táta leží na gauči a hlasitě vzlyká. Vypadá uboze!
„Tati! Tak podívej se na mě, prosím....“ Nereaguje. Jen se kýve ze strany na stranu a fňuká. Je na něj strašný pohled, ale nemám čas se tím zabývat. Potřebuju doktora! A on tady leží a řve jak dítě!
„Tati! Prosím! Potřebuju odvézt do nemocnice!“ Přestane brečet a vyděšeně se rozhlíží kolem. Pak se znovu rozzvlyká. „Ach Brooke! Co jsem ti to udělal, holčičko?! Nechoval jsem se pěkně. Odpusť mi Angie.....“ Při poslední větě stočí zrak vzhůru a zoufale zavyje, pak se znovu zhroutí. Nevěřícně na něj zírám. Vypadá to skoro, jako by vážně litoval. Jako by ho mrzelo, jak hnusně se ke mně choval.
„Určitě ti už odpustila.....“ zakoktám a nevím, co víc říct. Jako by mě neslyšel. Pořád si něco mumlá a vůbec si mě nevšímá. Hlavu má v dlaních a třese se, jako by jím prostupoval chlad. Zmocní se mě další vlna nevolnosti a bolest hlavy je tak silná, že skoro nevidím. V tu chvíli přistoupím k otci, chci jím zacloumat, aby se probral, jenže moje ruka projede jeho tělem! Ucuknu, on vykřikne a začne se vyděšeně rozhlížet. „Zima! Strašná zima!“ zašeptá a znovu se rozpláče. Nemůžu tomu uvěřit! Znovu se pokusím dotknout se ho. Zkouším ho chytit za ruku, jenže výsledek je stejný! Moje dlaň jen projede jeho předloktím! Hrůzou vykřiknu. On škubne rukou a znovu zakřičí něco o tom, že je mu zima!
„Ach Broke, miláčku!“ vrhne pohled směrem k mému pokoji. Pak se roztřeseně postaví a vydá se tím směrem. Do mého pokoje! Jdu za ním. Po tváři se mi koulí slzy. Tohle je jen sen! Musí být!
Táta se nejistě zastaví přede dveřmi. Pak se neovladatelně rozklepe. Třesoucí se dlaní si překryje ústa a s výkřikem ucouvne. Pak se rozeběhne po schodech zpět do obýváku. Ani se za ním neohlédnu a odhodlaně pohlédnu na dveře. Neobtěžuji se je otevírat a projdu skrze ně do pokoje. Vím, co tam uvidím! Nemusím tam chodit, ale já chci! Chci vědět, jak mě zabil......a jedině takhle si můžu vzpomenout...