Barvy života II

Vyvlekli ji ven. Nemělo cenu zapírat, že u ní nikdo nebyl, na to byla přítomnost tří mužů až moc patrná. Navíc si u ní jeden z partyzánů, nejspíš Saša, zapomněl zbraň a ona by těžko vysvětlila objev německé pušky u sebe doma. I Němci to věděli a snažili se z ní vypáčit co nejvíce informací, čehož byla důkazem fialovějící tvář a rozražený krvácející ret. Přesto nic neřekla. Proč taky? Nikolaj a jeho banda se za dobu svého působení stala téměř její jedinou rodinou, nikoho jiného už neměla. Proč je tedy zrazovat kvůli někomu, kdo je stejně na konci všechny postřílí? Hrubě s ní smýkli na prašnou cestu, nestarajíce se o to, že si při dopadu na ostrý písek roztrhla sukni a ošklivě pořezala kolena. Na chvíli se o ni přestali zajímat a nechali ji v její mizérii. Opatrně a pomalu zvedla hlavu, aby nevzbudila pozornost vojáků stojících sotva na krok od ní, a rozhlédla se. Nebyla zdaleka jediná, která se nevyhnula surovému zacházení. Skoro vedle ní čelila Anička, dívka ze sousedního domku, narážkám Němců, zatímco do jejího manžela se mezitím pustili jejich kamarádi. Také již stihla vzplanout první budova. Stodola na okraji vesnice, plná sena pro dobytek, hořela jasným plamenem. Přesto se jí srdce zastavilo až ve chvíli, kdy z protějších dveří vyklopýtal muž s rukama za hlavou. Nevěřícně si z očí odhrnula jeden pramen plavých vlasů, jako by tím mohla něco změnit. Michal! Jak tady probůh mohl zůstat?! Copak neslyšel Slávka?! Katce došlo, že pokud měli nějakou naději, tak se rozplynula při pohledu na tohoto muže, který byl pro všechny jistě známá firma. Když ho spatřil také jeden z oficírů, přísahala by, že viděla, jak se mu v očích mihl rozdrážděný výraz loveckého psa. Navenek se však ovládl a pouze vydal úsečný rozkaz, aby je vyrovnali do jedné řady. Po těchto slovech se jí opět chopily hrubé ruce.

Nikolaj stále držel stejné tempo. Nepolevoval, nezajímalo ho, jak dlouho běží nebo jakým směrem se vydal. Věděl, že jeho podvědomí ho zavede přesně tam, kam potřebuje. Zastavil až ve chvíli, kdy se octl na úplném okraji rozsáhlé kamenné skalky, předělující dvě části lesa. Jak se najednou patami zapřel o nepevnou půdu, na vlhkém tlejícím listí mu uklouzla noha a on jen tak tak nespadl do desetimetrové hloubky pod sebou. Stihl se chytnout kořenu stromu, jenž rašil z pukliny mezi mohutnými balvany. Od bot se mu odkutálelo několik malých kamínků, které dole s hlasitým rachocením postupně dopadly na tvrdou zem. Tři muži, co stáli v roklince, rychle zvedli hlavu a popadli své zbraně. Když však spatřili pouze svého velitele, trochu se uvolnili a zaujali stejné postavení jako předtím. Serža se Sašou projevili pro jednou více chytrosti než on a slézali za nimi po úzké stezičce. Nikolaj se zvedl, stále ještě trochu zmatený svým chováním a situací, do které se dostali. Za chvíli již mířil stejnou cestou dolů.
„Víc vás tu není?“ zeptal se, stále ještě dost udýchaně. Když zavrtěli hlavou, tiše zaklel. Šest lidí z jedenácti, to není zrovna slavný počet. Jeho špatný pocit se čím dál tím víc zhoršoval. „A asi náhodou nevíte, kde je ten zbytek?“ položil druhou otázku, i když naděje v jeho hlase byla čím dál tím slabší.
„Karel musel na druhou stranu,“ jal se nervózním hlasem vysvětlování Slávek, zatímco pochodoval jako tygr v kleci. „Měli psy, raději je svedl na svou stopu, než aby skončili tady. Nevím, kde je Alois a Josef, ale myslím, že by tu za chvíli měli být. Určitě mě slyšeli.“ Tímto výčet chybějících skončil a v Nikolajovi se uvolnilo nahromaděné napětí, když zjistil, že o všech alespoň něco ví. Předklonil se, aby se mu lépe dýchalo, ale tehdy si uvědomil, že do počtu mu jeden chybí. Znova si je všechny prošel a zjistil, že tu opravdu nejsou všichni. Tázavě zvedl pohled a upřel ho na své společníky, očekávaje jakoukoliv uspokojivou odpověď na přicházející otázku.
„A kde je Michal?“ otázal se do úplného ticha. A tak to také zůstalo, protože ani jeden z nich odpověď neznal

Probral se z bezvědomí a tiše zadoufal, aby to byl jen hluboký spánek a vše kolem, co se událo, pouhá noční můra. Zkusil se pohnout. Nešlo to. Ruce měl bolestivě zkroucené za zády a do zápěstí se mu zařezával konopný provaz. I přes silnou touhu objevit něco, díky čemu by se mohl probudit, mu bylo jasné, že tohle je krutá realita. V ústech cítil kovovou pachuť krve. Když si přejel jazykem přes dásně, všiml si, že místo, kde dříve míval špičák, je teď prázdné. Pootevřel oči do úzké škvírky a lehce nadzvedl hlavu. Jasné světlo nepříjemně dráždilo, oslňovalo. Před očima mu létaly mžitky. Ve spáncích mu s hlasitým bušením pulsovala krev. Ostré hlasy s tvrdým německým přízvukem bodaly do uší a jen zhoršovaly
i tak dost velkou bolest hlavy. Nic přesnějšího si nedovedl vybavit, vzpomínky byly až moc zamlžené. Bylo mu, jako by den předtím přebral. Jeden z vojáků si všiml, že jejich zajatec se už částečně vzpamatoval z předchozího setkání, a bázlivě na to upozornil vysokého světlovlasého muže. Na velitele celého gestapáckého oddílu byl velmi mladý, ale Michal věděl, že z něj i staří ostřílení vojáci měli respekt jako z málokterého oficíra. Ve výsledku se jim ani nedivil. Ernst Simmel patřil mezi ten typ důstojníků, co se nebojí použít hrubé násilí jen pod drobnou záminkou ani proti svým vlastním lidem. Pokud stál člověk na opačné straně jako on a dostal se mu do rukou, měl jen malou pravděpodobnost, že z toho vyjde živý. Možnost skončit fyzicky nepoznamenaný se pro tuto osobu rovnala minus jedné a pro Michala byla ještě menší. Tento muž na ně pořádal hony prakticky od začátku, co se dali s Nikolajem dohromady, a tohle byl první okamžik, kdy měl někoho z nich před sebou. Netřeba říkat, že toho náležitě využil a dostál své pověsti. Předklonil se a zadíval se Michalovi do očí. Ten ani nepomyslel na to, že by třeba uhnul.
„Wo sind sie?“ položil otázku nasládlým medovým hlasem a přátelsky se usmál. Na chvíli by mu skoro uvěřil, že to není ten samý muž, co se z něj před necelou hodinou snažil vymlátit duši. Simmel se nedočkal žádné reakce. „Kde jsou?“ promluvil tentokrát česky. Michal dokázal na zkrvavených ústech vykouzlit malý úsměv. Lehce pootevřel ústa, dal mu naději, téměř to vypadalo, že už promluví. Místo toho mu však plivl do tváře. Pokud byl jeho pohled předtím chladný, teď by se dal přirovnat k mrazivé pustině. Odtáhl se a Michal se na židli trochu uvolnil. Od začátku bylo jasné, že tohle bude souboj vůlí. A on ho nechtěl prohrát. Nemohl…

Když s ním skončili, Katka nemohla uvěřit, že ven vytáhli tělo člověka, který někdy dávno mohl mít tak energickou chůzi, tak veselý tón hlasu a tak příjemný úsměv. Poznala ho jen podle oblečení, co měl na sobě a i to bylo těžko rozeznatelné přes rudě zabarvené fleky. Obličej měl rozbitý, oči zavřené a dech z něj zřejmě vyprchal stejně rychle jako život. Ze dveří domu, který Němcům posloužil jako výslechová místnost, vyšel ve stopě, co po sobě zanechal Michal, Simmel. Klouby na rukou měl sedřené do krve, ale většina z ní stejně nebyla jeho. Se samolibým úsměvem se povýšeně rozhlédl po obyvatelích vesnice, kteří před ním teď klečeli v prachu. Ne, Katka ani na vteřinu nezapochybovala, že Michal na ně ani na své přátele nic neřekl. Neměli důvod, aby je zabili. Ale ne, že by na tom některému z vojáků nějak záleželo.

Pod skalním převisem táboří devět zkroušených mužů. Jeden z nich k nim tiše promlouvá unaveným tónem a oni jej pozorně poslouchají, aby jim neuniklo ani jediné slovo. Domluví. Už k tomu, co se dnes stalo, nemá co říct. Jeho myšlenky se teď spíš ubírají směrem k tomu, co se ještě stát může. Odmlčí se a zvažuje, zdali to opravdu chce říct. Ale on ví, že musí. Vybrali si tuhle cestu a teď již není návratu.
„Musíme se tam vrátit,“ pronese tiše. Už jen kvůli tomu, že se to stalo kvůli nim. Že určitě našli německé zbraně, jejichž přítomnost nedokážou ti lidé jakkoliv vysvětlit. Že mají Michala. A především kvůli tomu, že pokud by zachránili jen jeden život a své tam nechali, pořád to bude lepší než zde čekat a sledovat, jak obloha rudne plameny. „Musíme se tam vrátit,“ zopakuje, tentokrát hlasitěji. Až teď se všechny oči stočí k němu, jako by tomu dříve nechtěli uvěřit. Ale uvěřili a on v nich čte stejný souhlas jako na začátku. Dál mlčí. Vše, co chtěl říct, už řekl. Vezme si svou pušku a vstane. Zamíří k místu, kde ještě dnes ráno žila poklidným životem jedna malá vesnička. Nemusí se ohlížet, ví, že jeho věrní jdou přímo za ním. Stejně tak ví, že tuhle poslední bitvu nemají šanci vyhrát. Ale za co jiného bojovat než za to, na čem nám záleží?