Skandál na Moravě

Osobní poznámky Dr. Johna Watsona

20. května 1886

Rakousko-Uhersko, Morava, Uherský Brod

 

Na svých cestách po světě zavítali jsme již také do krajů moravských, přesněji do Uherského Brodu, rodiště Komenského, učence českého. Já i můj přítel ovládáme poskrovnu jazyk tohoto národa, ačkoliv lidé neustále obhlížejí náš podivný cizokrajný přízvuk. Celkově jsme však byli přijati velice vřele a je možno, že se pár dnů zdržíme. Může za to i rozmar mého kolegy, jenž se rozhodl, že chce vidět tolik opěvované slavnosti  zvané “Jízda králů“, konající se v nedaleké obci Vlčnov. Osobně mu tento nápad nevymlouvám, já sám bych chtěl co nejlépe poznat každý kraj a jeho zvyky, kteréž budu mít možnost vidět. Hodlám je zanést i sem, do svých poznámek, aby zůstaly uchovány pro další generace mého i cizího národa, neztratily se tak z povrchu zemského a mohly být dále opakovány.

 

            Do slavnosti zbývaly již jen dva dny, přípravy probíhaly v plném proudu. Nikde se nenašlo zahálejících lidí, muži se jali upravování a čištění koní pro malého krále, zatímco ženy pekly koláče na nadcházející hostinu. Malé náměstíčko se hemžilo trhovci, jež si rozkládali své stánky jak s keramikou a šperky, tak s nejrůznějšími sladkostmi, které lákaly především dítka. Obec zkrátka žila jen dlouho očekávanou slavností. Je pravdou, že do této společnosti jsme my dva, angličtí gentlemani, moc nezapadali. Sherlock Holmes ve svém tvídovém saku seděl na lavici před malým a útulným hostincem, kde jsme byli ubytováni, zapisoval si své poznatky o dalším druhu tabáku a pokuřoval dýmku. Já jsem byl trochu aktivnější, rozmlouval s obyvateli a zasypával je dotazy. Oba jsme si užívali klidu a míru moravské vesničky. Nic nenasvědčovalo tomu, že by cokoliv mohlo dopolední harmonii přerušit, když tu se začala dědinou rozšiřovat zpráva: „když byl kroj pro malého krále hotov  a klučina si ho měl vyzkoušet, nebyl nikde k nalezení.“ Zvěst se díky malému uličníkovi, který ji pošeptal starší dámě, dostala i k našim uším, ačkoliv můj přítel na sobě nedal nic znát. Jeho oči jasně říkaly, co si myslí – „Kluci si potřebují hrát, jistě se někam zatoulal a do večera bude zpátky.“ Mlčky jsem přikývl, přestože jsem jeho tvrzení výjimečně moc nevěřil, a můj společník se vrátil zpět ke své práci.

 

Bylo kolem osmé večer, venku byla již tma a hocha se stále nepodařilo najít. Holmes byl stále lhostejný a tvářil se, že ho zajímají jen anglické noviny, zakoupené ve Vídni, sic je četl už poněkolikáté. Já sám jsem byl chlapcovým zmizením trochu znepokojen, neboť mi bylo řečeno, že zde není zvykem, aby se dítka vracela tak pozdě domů. Ale nezbývalo nic jiného než počkat do rána a věřit instinktům mého přítele.

 

Ráno jsem vstal poměrně časně, ale Holmes už byl přesto na nohou a přecházel po malé jídelničce. O něčem přemýšlel a soudě podle stránky vídeňských novin se jeho mysl ubírala směrem ke ztraceným klenotům jisté německé šlechtičny. Nebylo těžké uhodnout, kam naše cesty povedou příště. Proto mě překvapilo, když promluvil.

„Dneska ráno museli vybrat nového krále,“ řekl, já na něj krátce pohlédl, vyzývaje ho, aby pokračoval. „Ten chlapec nemohl zmizet jen z rozmaru, žádné šestileté dítě nestráví noc mimo domov dobrovolně.“

„Dobrá, souhlasím s vámi. Co chcete dělat?“

„V prvé řadě chci vidět místo, odkud chlapec zmizel,“ prohlásil můj kolega nesmlouvavě, a aniž by se staral o to, zdali jsem dojedl, rychle vyrazil ven. Byl to první případ za několik měsíců a on po něm nedočkavě chmatl jako kočka po vyčíhnuté myši. A mně, jako věrnému společníkovi, nezbylo nic jiného, než jít s ním.

 

Ještě jednou jsem se rozhlédl po nepříliš vybavené dětské světničce. Chlapec měl opravdu jen to, co potřeboval – postel, skříň na šaty, stolek a pár dřevěných hraček. Přesto si žil mnohem lépe než některé sousedovic děti. Příchod dvou detektivů matku hocha zaskočil, ale nakonec nás pozvala dál, vděčná za jakoukoliv pomoc či útěchu, která jí byla poskytnuta. Za deset minut prohlížení jsme však nic podstatného nenašli.

„Objevil jste něco, příteli?“ zeptal jsem se, když jsem ho viděl, jak si prohlíží parapet u okna, drže něco v ruce.

„Ano. Řekl bych, že ano.“ Potutelně se usmíval a bez vysvětlení vyšel ven. Mně opět nezbývalo nic jiného, než ho následovat. Venku jsem ho našel, jak si prohlíží půdu pod oknem. Chvíli jsem nechápal, ale pak jsem to spatřil také. Stopy! „Milý Watsone, právě mám potvrzeno, že hoch byl skutečně unesen. A to mužem měřícím..,“ zamračil se, jak se zamyslel, ale za chvíli pokračoval, „mužem měřícím kolem 185 centimetrů, vážícím asi 90 kilogramů. Zřejmě si doma zapomněl hůl, protože, jak se zdá, mírně napadá na levou nohu.“ Tento příval informací vyvozených jen z pár stop už mě ani nepřekvapil, rychle jsem si na zvláštní schopnosti svého spolubydlícího zvykl.

„Mohu se zeptat, co vás..,“ nestačil jsem svou otázku dokončit, protože jsme oba spatřili velkého statkáře, který se k nám blížil. Tvářil se ustaraně, ale jeho oči se vesele usmívaly. Sherlock vstal, aby si s mužem mohl potřásti rukou. Na člověka jeho rozměrů měl překvapivě uvolněný stisk, za což jsem ale byl po jistých zkušenostech jen vděčný.

„Žiji ve vedlejším stavení. Přišel jsem vám poděkovat, že se kluka snažíte najít, je to hodný hoch. Zjistili jste zatím něco?“ Hlas měl hrubý, ale ne nepříjemný. Podíval jsem se na svého kolegu a ten neznatelně přikývl.

„Nic důležitého a zajímavého, jsme tu jen krátce. Možná se chlapec lekl okolního shonu a prostě utekl, některé děti nemají v lásce rušné situace.“

„Asi máte pravdu, doktore. Doufám, že můj kluk to neudělá – vybrali ho místo Ondřeje. Každopádně ještě jednou díky, ať už se objeví sám, nebo ho najdete. Omlouvám se, ale už musím jít, mám doma rozdělanou práci.“ Trochu nervózně se ohlédl zpátky ke statku, odkud přicházel zvuk sekyrky, štípající dříví. Naposled zvedl koutky v mírném, posmutnělém úsměvu. Ale oči si s rysy tváře opět nerozuměly a soudě podle Holmesova výrazu jsem nebyl jediný, kdo si toho všiml.

„Nebojte, dáme vám vědět, jakmile cokoliv zjistíme,“ odpověděl mu a oplatil úsměv, čímž jen potvrdil mou domněnku, že na muži je něco v nepořádku. Hned, jak odešel, se na mě otočil.

„On ho unesl, vím to. Na holínkách měl zbytky stejného bahna, jako je vidět ve stopách.“ Lehce načervenalou vrstvu bahna jsem také postřehl, ale nepřikládal jsem jí vyšší význam. „A myslím, že také vím, kde chlapec je,“ dokončil svou myšlenku s mírným úsměvem.

 

 

Osobní poznámky Dr. Johna Watsona

28. května 1886

Rakousko-Uhersko, Morava, Vlak do Prahy

 

Za dobu, co se známe, vyřešil můj přítel již přes dvacet případů, aniž by mu přišly jakkoliv složité. Stále mě velice zaráží jeho vnímavost a pohled na svět. Chlapce jsme skutečně nalezli, byl zavřen ve starém srubu u řeky, kde bylo bahno stejné barvy, jako měl statkář na obuvi. Cestou z Brodu jsme právě kolem potoka jeli a můj přítel si tohoto nezvyklého zabarvení zřejmě všiml. Nakonec se jen stačilo zeptat, zdali je v okolí místo, jež by bylo vhodné pro tichý úkryt malého chlapce. Důvod mi Holmes již také stihl objasnit – muž pravděpodobně žárlil na svého souseda, odjakživa prý byli rivalové a to, že nevybrali jeho syna jako krále, jen přiživilo nenávist. Když můj kolega našel u okna mléčný zub, nebylo pochyb, že hoch byl vyvlečen oknem, a to za bílého dne! Ovšem nakonec se pachatel přišel ukázat sám, jak je známo “potrefená husa se vždycky ozve“. Ještě jeden den jsme zůstali, průběh Jízdy králů napíši příště, za chvíli se totiž bude podávat večeře. Holmes bohužel trval na tom, že déle se už zdržeti nemůžeme a musíme cestovat dále. Myslím, že tentokrát naše cesty povedou do Berlína.