Nájemní vrazi - 1.část

Už zase. Přivedli mě do výslechové místnosti a posadili k jedinému stolu, který tam byl. Můj pohled sklouzl ke kávě, která stála kousek ode mě.
„Dala by sis?“ s úlekem zvednu hlavu a pohlédnu do tváře poručíka Rogerse. Zakroutím hlavou a dál jako vždy mlčím. Poručík si s povzdechem sedne a položí naproti mně tlustou složku, na které je vidět, že už byla hodněkrát otevírána a zavírána.
„Sundejte jí ta pouta,“ pokyne Rogers policistovi, který až do teď stál bez pohnutí u dveří. Až zacinkání klíčů a povolení tlaku na rukou mě donutí promluvit.
„Děkuju,“ zašeptám, protože se bojím, abych více neporušila svou mlčenlivost.
„Jak se cítíš?“ nahne se ke mně Rogers a dál se mě snaží prokouknout svýma uhrančivě černýma očima. Ticho ho donutí pokračovat.
„Kate,“ začne a opře se, „tvoje mlčení nám to neusnadňuje.“ Další chvíle ticha. Kouknu na něj a všimnu si jeho zarmouceného výrazu. „Víme, že jsi to udělala, ale nebyla jsi na to sama. Kdo ti pomáhal?“ Uhnu očima na stranu a mlčim.
„Sakra Kate,“ praští rukama do stolu a prudce vstane až židle, na které seděl zaskřípe, „copak je ti jedno, že tebe odsoudí k smrti, že budeš trpět za činy jiných?“ Sklopím oči k zemi, ale Rogers se ke mně přes stůl nakloní.
„Promluv a trest bude mírnější,“ z hlasu je slyšet naléhání. Zakroutím hlavou a dál upírám pohled na žluté linoleum.
„Dobře,“ povzdechne Rogers a narovná se, posune ke mně kelímek s kávou a otoči se k odchodu. Zvednu hlavu a pohledem hypnotizuji tu černou tekutinu přede mnou. V mojí hlavě se rozpoutá bitva. Vezmi si tu kávu. Ne, ne, nejsi slabá. Ale ano, vezmi si tu kávu. Slabost je hřích. Pozvednu ruku a už, už to vypadá, že zvítězila ta lepší půlka, ale jen do kelímku drknu a tekutina se rozleje po stole.
„Život plyne a na konci každého z nás čeká smrt.“ Pramínek kávy začne stékat ze stolu na zem, jako by odpočítával čas, který každý prožije na světě.
Rogers se otočí a podívá se na mě. „Ale každý o svém životě můžeme rozhodnout sám.“
„A já se rozhodla,“ poslední kapka dopadne na zem. Rogers otevře složku a vyndá z ní fotky.
„Myslíš, že by s tebou souhlasili? Jessica,“ položí přede mne fotku usměvavé dívky, „nebo snad tvůj otec?“ Vedle položí další fotku, na které je muž v elegantním obleku a s úsměvem mává do objektivu. „Myslíš, že by opravdu chtěli, abys mlčela?“
Pozoruju ty dvě fotky, jako by měly každou chvíli zmizet. Jen zakroutím hlavou a po tváři mi steče slza. Jedním pohybem ruky jí setřu, ale po ní následují další.
„Povíš mi to?“ posadí se Rogers s nadějí v hlase.
„Já, já nemůžu!“ vyloudim ze sebe mezi vzlyky. Rogers znovu vzdychne a zaloví rukou v kapse svého saka, po chvíli mi zatřese bílým kapesníkem před očima. Uslzenýma očima na něj kouknu a mírně roztřesenýma rukama si kapesník vezmu a zmuchlám ve svých dlaních. Rogersova židle zaskřípe, jak se znovu zvedne a pomalým krokem dojde ke dveřím.
„Mohla,“ nadechnu se, „mohla bych vás poprosit o nějaké papíry a tužku?“ Rogers zaváhá s rukou na klice a potom spěšně vyjde ze dveří a nechá mě mím mýšlenkám.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejhorší? Ty! Můj odraz v zrcadle, které zabírá půlku stěny, toho byl jasným důkazem. V jedné ruce pořád svírám kapesník a v druhé držím obyčejnou tužku, kterou mi i s papíry donesl nějaký policista. Na jednom papíře se už rýsoval obrázek podobný té dívce z fotky. Další tahy tužkou jen přidají obrázku na děsivosti. Zavřu oči a zjeví se mi obrázek šťastné a usmívající se Jessici. Zatřesu s hlavou a obraz zmizí, zmuchlám papír a rukou ho smetu ze stolu. Do očí se mi zase derou slzy, ale jemné zamrkání mě jich zbaví. Zadívám se na další prázdný papír.
„Budeš trpět za činy jiných,“ zazní mi v uších Rogersův hlas. „Povíš mi to?“
„Já, já nemůžu!“
Nemůžu promluvit, ale mohla bych svůj příběh napsat. Mohla? Ne, ale záleží na tom? Ten pocit je silnější a stejně, všechno je má vina, jen má. Skloním se nad papír a začnu psát svůj příběh. Životní příběh, který ve mně zůstane až do smrti a ta už je blízko.