Zafúkané

Zafúkané

Větr sněh zanésl z hor do polí,
já idu přes kopce, přes údolí ,
idu k tvej dědině zatúla nej,
cestičky sněhem sú zafúkané.


“Tomáši vem ty dva ze strany, Honzo my ho budeme krýt!” zařval jsem do bitevní vřavy.

Čekali jsme tu na konvoj, který měl převážet jednoho ze zajatých kamarádů. Nevěděli jsme v jakém je stavu ani jestli žije. Ale něco se pokazilo. Němci o nás věděli. Někdo mluvil. V okamžik kdy jsme spustili celou akci se na nás střílelo zleva, zprava.

Ale já věděl, že neumřu. Ne ten den. Cítil jsem, že nemůžu. Že na mě někdo čeká. Moje milována.

Krátkou dávkou jsem pokropil čelní sklo tatrovky. řidič ani spolujezdec nejevili známky života.

Několik osamocených výstřelů ukazovalo, že se Tomáš bliží ze strany jednoho po druhém nepřítele eliminuje. Zaměřili jsme palbu na poslední zakopanou skupinku.

A za pár minut bylo po boji.

Když jsme otevřeli korbu, kde měli Františka převážet musel jsem i já odvrátit zrak. Už byl po výslechu. A bohužel ho nepřežil.

……………………...

Psal se rok 1944 a fašoun to měl těžší a těžší. V zimě, v kopcích Valašska jsme to ale ani my partyzáni neměli jednoduché. O to víc, když jsme museli bojovat v místech, kde jsme si jako děcka hráli. Ale bojovali jsme. Nenechali jsme Fricka, aby si u nás jenom tak pochodoval a mordoval naše mladé.

Procházel jsem skrz místo, kde ještě před půl rokem skotačila místní drobotina. Dneska je tu jenom vypálená planina. Celou rodinu poslali do koncentráku, protože poskytli nocleh provokatérovi, který se vydával za partyzána a chalupu vypálili. Aby nezůstala ani památka. A aby se místní ani nepokoušeli někomu z našich pomáhat.

Sníh mi zakřupal pod nohama. Přitáhl jsem si kabát víc ke krku ale i tak zima zalézala pod oblečení víc než by mi bylo milé. Rukavice byli obrovská vzácnost. Ty moje dřív říkali pane jednomu četníkovi, který se netajil tím, že německý führer je mu bližší než náš pan prezident. Četník už je dnes nepotřebuje. Na co taky? V mělkém hrobě u lačnovských skal.

Než začala válka měli jsme se poměrně dobře. Já pomáhal rodičům na statku a kdyby vše vyšlo správně nastoupil bych k panu Baťovi do továrny jako pomocník na dílně. Jenže přišla válka, otce nasadili do Reichu a mě zbyl na starost celý grunt. Jediné co mi dělalo radost, byla Anna. Dcera místního pana učitele. Znali jsme se od dětství a já nemyslel nic jiného než na to, že ji dovedu k oltáři. Patřilo jí celé mě srdce. Což jsem jí dával patřičně najevo.

Člověk míní a bůh mění.

Ve 44 se všecko zhoršilo. Gestapáci si vyhlídli Valašsko a začali více pracovat na místním obyvatelstvu. Noční prohlídky, střelba a ráno hroby anebo oběšenci na stromech. Ti co byli odvedeni do koncetráku už se nevrátili. A tak se několik mých známých sebralo, vzalo pušky, které jsme měli na lov a zmizeli jsme do lesů. Do lesů kde jsme si jako malí hrávali a které byli pro Němčoury past.

Netrvalo dlouho a kontaktovali nás bolševici. Otec o nich nikdy nemluvil moc dobře , ale v tuhle chvíli to byli naši jediní spojenci. Začali jsme pro ně plnit první úkoly. Sbírali jsme informace a snažili se najít jednotlivé udavače.

Nebylo to jednoduché. Ale všechno bylo lepší než jen tak tiše stát a bez náznaku obrany nechat se fackovat.

Vracel jsem se schůzky právě s Ivanama, když jsem zatoužil stavit se na kus řeči k Anně. Nesla celou situaci poměrně dobře. Až jsem se sám divil. Přesto, že její tatínek učil v obecní škole ve Vizovicích, oni sami bydleli dost daleko, v Bratřejově. Zamířil jsem tím směrem. V takovém nečasu Němci moc nechodili a spíš se nalévali svařeným vínem v jedné z dědin.

Už vašu chalupu z dálky vidím,

srdce sa ozvalo, bit ho slyším,

snáď enom pár kroků mi zostává,

a budu u tvého okénka stát.

Sestupoval jsem z kopce směrem k jejich chalupě. Sněhová vánice zesílila. V oknech se svítilo a z komína stoupal dým. Dobré znamení, že je doma.

Zarazil jsem se, když jsem uviděl, že k domu vede víc páru stop. Vedli od vesnice přímo k ní. Pokud vím, návštěvy skoro nepřijímala. Na všechno si stačila sama s Tatínkem. Sundal jsem samopal z ramen a pomalu přistupoval k chalupě. Dal jsem si pozor, abych nebyl vidět z oken ale v takové chumelenici by mě stejně kdokoliv horko těžko zahlédl

Přistoupil jsem ke dveřím a hned mi bylo jasné, že je zle. Výkřiky, hluboké oddechování a několik slovíček v němčině.

Bál jsem se nejhoršího. Němci si přišli pro moji milou.

Vpadl jsem do místnosti. Dvojčlennou hlídku, u dveří do izby, jsem zkosil krátkou dávkou.

Špagin vychrlil dávku smrtícího olova dřív, než se oba Němci rozkoukali. Vstoupil jsem do místnosti, kde Anička spávala. A tehdy mi došlo, proč nesla celou německou přítomnost tak dobře.

Místní Obersturmbannführer s kalhotami u kolen byl docela logické vysvětlení. Zbytek zásobníku jsem do něj vyprázdnil za jeden a půl vteřiny. Spoušť jsem držel déle, než bylo nutné, ale vnitřní uspokojení když to prase padlo k zemi bylo neuvěřitelné. Vzal jsem mu z opasku černou parabelu a zkontroloval jestli je náboj v komoře.

Pak se ozvala Anna.

"Martine, já ti to vysvětlím!"

"Snaž se."

Ale místo toho jenom svěsila hlavu a dala se do pláče.

Najednou bylo všechno v tahu. Věděla přesně kdo je se mnou ve skupině, kde se schováváme a nejspíš tušila i o některých našich připravovaných akcích. A o tom, že se chystáme vysvobodit Františka věděla jenom ona a ti dva se kterými jsem tam byl.

"Anno, co jsi tomu frickovi řekla?"

"Nic, prosím Martině neubližuji mi"

"Nelži!" řval jsem.

"Nelžu prosím tě.."zadrhl se jí hlas

Namířil jsem na ni hlaveň.

"Věřím ti. Promiň"

Od tvého okna sa smutný vracám,

v závějoch zpátky dom cestu hledám,

spadl sněh na srdce zatúlané,

aj na mé stopy - sú zafúkané.