JEZÍRKO

Probral jsem se z bezvědomí. Všichni jsou mrtí, pobili se, kdo přežil, zabily je běsy. Pach krve je cítit ve vzduchu. Kusy těl, useknuté údy se válejí všude. Duše stromů odešly, údolí mrtvé, ohněm vypálené, doutnající kmeny, větve žalující, jakou zkázu viděly a v jaké musely zemřít. Lebky bez očí zírají na svůj osud, osud zbytečné smrti ve zbytečné bitvě o zbytečné věci, pro zbytečné mocné nemocné…

Sedím a pláču. Aspoň si to myslím, ale slzy nevidím. Rány na mém těle již nekrvácí. Přežil jsem, ale jak mám žít dál? Kam pohlédnu, tam je smrt. Do boje šlo minimálně 60 tisíc mužů, živého nevidím nikoho.

Vstal jsem. Rozhlédnu se. Místo na kterém stojím, znám. Tvořilo ho příkré údolí, spíše úvrať, na stráních maliny a jabloně, někdo je kdysi vysázel. Uprostřed tekl potůček, který asi v prostředku údolíčka vytvářel malé jezírko, kam chodila zvěř pít, mladí milenci s koňmi často navštěvovali toto místo.
Jezírko, kde je? Údolí je spáleno, hrozná seč se prohnala touto krajinou.

Jezírko, dojdu k němu, umyju se a napiju. Kde jsi? Kde jsi?
Strnul jsem, to není jezírko, rudá voda vaří, bublá, sténá…
Neradno poutníče, přijíti blíže…
Nedbal jsem. Opět jsem zaplakal, lítostí nad osudem krásy, která zmizela.

Slza dopadla do jezera.
„Ach“ ozvalo se z vody.
Pohlédl jsem do hladiny. Začaly se mi před očima odvíjet příběhy lidí spjatých v bitvě s tímto místem.

Jsem sedlák Bad, dřu na políčku každý den, moje žena a větší děti taky, daří se nám přežít, máme chýši ve vesnici patřící našemu princi. Jednoho dne, snad na svatou Klíru, přijel do vesnice baron, svolal nás, a že všichni muži větší než 12 yardů, musí narukovat. Chlapi brblali, ženské plakaly, ale co naplat, musíme poslechnout.
„Jsi pěkně rostlý kanec“, říká baron. „Ano, pane“
„Budeš mi dělat sluhu“, „Ano, pane“,“ ostatní do řady a odchod!“

Stal jsem se baronovým sluhou. Byl opravdu bohatý, stýkal se i s princem. Několikrát jsem je viděl spolu, dlouze si povídali, někdy i zasmáli. Tehdy bylo ještě o čem.
Mraky se zatáhly a naše země vstala do války. Občanské. Jedny vesnice proti druhé. Proč? Páni chtěli víc země, víc vesnic, víc žen, víc peněz. Mysleli, že zaplatí ten druhý, že zaplatí oba, nevěděli.

Každá armáda byla oblečena, vyzbrojena, cvičena pro boj. Tyto chudáky doplnili profesionální žoldáci.
V den bitvy jsme dostali dobré pití a zálohu žoldu. Stala se z nás lačná zvířata. Vyrazili jsme na frontu. Můj pán hlídal osobně prince. Bitva se rozhořela. Lučištníci stříleli v salvách, pěchota postupovala, jízda vyjela, katapulty metaly oheň. Radost pohledět. Až do chvíle, než začaly naše barvy prohrávat. Šiky řídly a někteří už utíkaly. Zemřeli pod šípy vlastních lučištníků.
Mého pána napadla lest. Aby princ mohl utéct, vyměnil mi šaty a posadili na koně. Poprvé sedím na koni.
Můj baron se vrhl do boje, aby dal svému princi čas uprchnout. Bil se jako lev, mnoho jich zabil, pak přijel jezdec v černém brnění. Boj to byl strašný, byli silní a cvičení. Baron klesl pod ranou mečem. Černý rytíř zařval nad sokem, aby klesl v chropění vedle něj.
Než jsem se vzpamatoval, byli u mě. Poznali lest.
Rozsekali mě na kusy, hlavu hodili se smíchem do jezírka…

Vzala jsem si šaty po mém bratrovi. Umřel na tyfus. Stáhla prsa, vlasy svázala do uzlu. Zašpinila tvář, aby hned nepoznali, že jsem ženská, Ára mě říkají. Nepoznali a odvedli. Do války. Do města. Pryč od ožralejch chlapů, od života u děcek a otročiny na poli. Nejdřív válka, žold, pak nějaká služba ve městě. Hodně lidí padne, bude fůra volnej míst. Jsem lučištník. Docela mi to jde.
Dali nám napít a zálohu žoldu. Stojíme v řadě vzadu, před námi pěchota. První salva, druhá… zabíjení je tak snadné… Řady před námi řídly… raději to zabalím, blesklo mi hlavou. Hrůza mě objala! Nepřítel! Prvnímu jsem uhnula, druhému… nemohu se hnout, vidím své ruce, teče mi krev.
Sekera se mi zaťala do hlavy. Už nic necítím. Nade mnou zařval fousatý muž, vytáhl sekeru a shodil mě dolů, se srázu. Má krev napájí jezírko.

Byli v naší vesnici, ale na mě si nepřijdou, jakože se Dur jmenuju. Převlíknu se za ženskou, nebude ze mě nikdo dělat blbce, abych bojoval za prince. Vycpal jsem si hruď, chmýří pod nosem oholil, ještě, že jsem tak mladej, svázal culík, uvázal šátek. Ani si mě nevšimli.
Potáhnu za nima, a budu mrtvým vojáčkům pomáhat od zlaťáčků… Měl jsem to dobře vymyšlené, jedinou chybou bylo, že jsem si vybral špatnou stranu. To se mi vymstilo. Zpočátku to šlo dobře, po těch střeleckej manévrech to umíralo jedna báseň. Kapsy se mi plnily zlaťáčky.
Jak jsem se u jednoho ohnul, abych ho prohledal, blesklo mi hlavou POZOR! Nemohu se pohnout! Ochrnul jsem na místě. Třepu se jako osika.
„Ha ženská“ ozve se za mnou, „pojď ještě je živá“. „Fuj, on je to chlap!“
Ukončil moje trápení sekerou. V krční míše jsem měl zabodnutý šíp… Hlava se mi hopala na kůži. Uřízl a hodil do jezírka. Než spočítal peníze, byl zabit tím, koho volal…

Jsem baron Cer od dvou sluncí po mém otci a dědečkovi. Mám svůj hrad, krásnou ženu, synka, bohatství a službu. Jsem mocný, silný, mladý, nešťastný. Jsem v době hloupých namyšlených princů, kteří zdědili peníze po otcích. Chápu, že chtějí zvětšit své bohatství, dělají to nejhloupějším způsobem. Bojem. Jeden chce zničit toho druhého.
Sloužím a musím. Objíždím vesnice, beru chlapy ženským, kolik se jich vrátí?…
„Pojď sem, chlape, budeš mi dělat sluhu“. „Ano, pane“
Ani nevím, jak se jmenuje, je to jedno, mluvící věc.
…Po několika měsících je naše vojsko vycvičena natolik, že může začít boj. Jízda připravena, pěchota i lučištníci také… Vyrážíme, nepřítel čeká…

Zpočátku vše jde podle plánu. Pak naše chlouba- jízda byla rozdrcena. Tolik silných mužů. Princ je v nebezpečí. Ještě, že mám toho sedláka…
„Mylorde, honem svlékněte šat, převléknete se za sedláka a utečte do bezpečí“
„Za sedláka?, barone!“ „ Mylorde, není čas!“
„No dobrá děj sem šaty!“ „Ano, mylorde.“ špitne sedlák
„No konečně, dějte to pra.., prince do sedla…“
„Jeďte, mylorde, já je zdržím.“
„Hodně štěstí barone.“

Jdu zemřít. Sbohem ženo, synku. Miluji Vás. Marný boj, ale náš rod z boje neutíká.
Vrhám se mezi ně. Údy létají vzduchem.
Proboha, to je můj mladší bratr! Vrhá se na mě v černém brnění. V hlavě se mi honí, vždyť utekl ze země, měl pocit, že jsem ho o vše obral…
„Ty, zrádce“, v očích mám smrt, v srdci nenávist a vztek. To byla chyba. Buším do něj, tlačím ho před sebou, má dobré brnění. Na chviličku jsem polevil. Využil toho!
„Bratře!“
Meč se mi zaryl do krku. Zařval: „Mám všechno!“, pak začal chrčet, neboť šíp proklál jeho krk.
Padli jsme si do smrtelného objetí. Voda v jezírku se zbarvila naší krví…byla červená…

Jsem Erd, baron druhorozený, syn urozeného barda od dvou sluncí, můj bratr se chová laskavě, přitom dle mého přemýšlí pouze o tom, jak mě okrást a zabít. Prchnul jsem ze země. Vrátím se s nepřítelem země, vezmu mu jeho majetek, jeho ženu a dítě zabiju, k ničemu mi nejsou.
Sousední král byl potěšen mými zprávami o chystaném boji princů. Pověřil mě přivést prince „nachového“ dle jeho barev, Dohodli se. Král mu pomůže svoji jízdou porazit velmi silnou jízdu prince „bílého“, která by byla schopna porazit vojska nachového prince. Za to dostanu svoje državy a třetinu majetku bílého prince. Budu po králi a nachovém princi nejbohatší a nejmocnější baron!
Začala bitva. Naše společná jízda a kopytníci zlikvidovali jízdu bílého prince, a naše pěchota mohla pokračovat vpřed. Konečně jsem na dohled velení. Už ho vidím. Můj bratr.
Můj bratr se vrhá do boje. Bojuje statečně. Útočím!
„Zdravím tě bratře, připrav se na smrt!“ „Zrádce!“
Neodpovídám, odrážím jeho rány, čekám na chybu. Ťal jsem ho přesně.
„Bratře!“
Řvu:“ mám všechno!“, jsem nejbohatší… Začínám chrčet, co se děje?
Nechápu, odkud šíp přiletěl, nechápu, proč mě král nechal zabít… Padli jsme si do smrtelného objetí. Voda v jezírku se zbarvila naší krví…byla červená…

Jsem princ zvaný bílý a jsem rozhodnut získat državy a majetek prince zvaného nachového… Posílám svého barona do všech vesnic nachystat vojsko do boje. Pravda je, že je málo žoldáků, sedláci moc neumí, ale jejich sekery jsou velmi nebezpečné a jejich hodně. Pak moje jízda, nejlepší rytíře těžké jízdy, které nikdo neporazí. Vše je nachystáno, vycvičeno, konečně smetu toho nafoukaného prince.
Bitva.
Utočí i moje jízda, vše jde dle mého plánu. Kde je moje jízda? Mé řady pěchoty řídnou a nepříteli přicházejí stále posily, já nemám kde brát…Já snad prohraji….
„Mylorde, honem svlékněte šat, převléknete se za sedláka a utečete do bezpečí“
„Za sedláka?, barone!“ „ Mylorde, není čas!“
„No dobrá, děj sem šaty!“ „Ano, mylorde.“ špitne sedlák
„No konečně, dějte to pra.., prince do sedla…“
„Jeďte, mylorde, já je zdržím.“
„Hodně štěstí barone.“
Můj krásný kůň mě odnáší do bezpečí… Cha, města mě ochrání, barona se zbavím, novou výpravu připravím… Proč se nemohu nadechnout? Pocítil jsem prudkou bolest v zádech, Strhli mě z koně. Zahlédl jsem špinavou zjizvenou tvář…
Sousední král nenechal nic náhodě, poslal vrahy, aby mě zabili…moji hlavu se smíchem hodili do jezírka…

Jsem nachový princ, můj zvěd mi domluvil dohodu se sousedním králem Grotem. Mám vyhráno, on mi pomůže porazit jízdu bílého prince, pěchoty mám víc. Vše je nachystáno, vycvičeno, konečně smetu toho nafoukaného prince.
Bitva.
Útočí jeho jízda, mí lidé a králova jízda jsou nachystány. Jsou to jatka. Vykopané pasti, lehcí kopytníci a králova těžká jízda je zmasakrovali. Necouvli. Byla to jatka. Moje pěchota i přes ztráty od lučištníků postupuje stále dopředu. Vidím sebevražedný boj bratrů, vyhovuje mi dohoda, oba padají mrtví k zemi. Nemusím se dělit.
„Králi, vyhráli jsme!“
„Ano, vyhráli“ Proč se najednou nemohu nadechnout? Pocítil jsem prudkou bolest v zádech, Strhli mě z koně. Zahlédl jsem špinavou zjizvenou tvář
… Sousední král nenechal opravdu nic náhodě, poslal vrahy, aby mě zabili…moji hlavu se smíchem také hodili do jezírka…

Ve své hloupé zaslepenosti jsme si neuvědomili, že i sousední král touží po moci… že sousední král Grot si nachystal svoji armádu, a svůj plán. Byl vítěz! Měl vše! Na jak dlouho?

Nebe ztemnělo, vítr utichl, ozval se šílený ryk a všichni na bojišti i králova armáda byla roztrhána na kusy během několika okamžiků. Běsy tančily strašlivý tanec smrti, a lidé neměli v tomto šílenství smrti šanci. Všude je ticho…

„Ach“ vydechlo jezírko.
Voda se začala čistit, stalo se zase průzračně čistým. I já král Grot jsem čistý, i já mohu odejít. Tělo mě opouští a já se rozpouštím v mlze… Už jdu, bratři….

Nepřežil jsem ani já, jen láska ukrytá v jezírku, Vám pomohla vyslechnout příběhy, pochopit, odpustit…
a dělat stejné hlouposti…