STŘÍBRO

Opět jsem u poustevníka. Zima povoluje. Sem tam hlavička deroucí se rostlinek ke slunci. Sníh se ještě drží.
Jdeme dovnitř, fenka mi olízne ruku, zaujme svoje místo, kočky někde řádí. Sedíme a popíjíme černý horký mok.
„Dnes Vám povím příběh mého dědečka, dobrodruha zkoušející své štěstí za mořem. Ještě před tím, než potkal moji babičku. Vystřídal toho dost, lákal ho západ Ameriky. Divočina, divoká zvěř. Kožešiny. Dobře se za ně platilo.
Vydělal nějaké peníze, koupil koně, pušku, zásoby a odjel na západ. Dojel až ke Skalistým horám.
Tam narazil na osadu pionýrů, kde se odehrává tento příběh. Byla to malá osada s rodinami, pracujíc na poli, postavili si již kamenné domy, sruby z dřívějška obývali chudší členové komunity, některé pronajímali lovcům kožešin. Jako ochranu před nájezdy Indiánů si vybudovali štolu v místním kopci, nebezpečí nájezdů pominulo, strop hrozil propadnutím, byl zákaz tam chodit.
Osadu vedl jeden ze starších občanů, Josef se jmenoval, patřil k těm movitějším. Mimo zemědělství se věnoval ještě obchodu, prodával produkty místních, vozil je do města, kde je zpeněžil, nakoupil sůl, látky a potřebné věci. Vlastnil hodně pozemků.
Můj děd bydlel za dva dolary v jednom ze srubů. Celé léto jezdil do lesa, kde se vybudoval srub napůl schovaný v zemi. Tam si nanosil zásoby na zimu. Jakmile udeřila zima, odjel na lov zimních kožešin. Za ty se dobře platilo. Lovil celou zimu.

Na jaře ho čekalo překvapení. Sruby byly v troskách.“
„Včera nás přepadli, všechny ve srubech postříleli a zapálili. Zůstal jenom ten na kopci.“
„Vydali se tam. Bydlela tam starší matka s dospívající dcerou. Našli ji. Matku. Šrám na hlavě, šílená děsem co zažila, oči pohaslé, mysl zastřená. Byl zázrak, že po tak strašné ráně žila. Vešli dovnitř. Ucítili pach smrti. Ležela v ratolišti vlastí krve za postelí. Její tělo žalovalo zneuctění jí i její duše. Až se pobavili, tak ji podřízli krk.
Jen tak vyběhli. Matka v záchvatu krátkého vědomí zapálila srub. Ohnivé jazyky vítězily nad suchým dřevem. Volali na ni, nevnímala, ozval se strašný smích, pak pláč. Výkřik, rána. Propadl se strop. Strašlivé praskání ohně. Děsivý žár.
Děd odjel do města. Prodal kožešiny a stal se bohatým. Varovali ho.“
„Máme tady banditu Cortéze a jeho čtyři kumpány. Loupí, vraždí, přepadávají osady, zlatokopy, pocestné. Povedla se jim i banka, přišli si na pěkný balík. Dávejte si pozor.“

„Vrátil se do osady. Rozloučit se, nakoupit zásoby na cestu.“
„Stěžovali si: „ Josef zmizel, šel jako obvykle na procházku po okolí, a už ho nikdo nenašel. Myslel si své, nic neřekl.“

Krtek vrtá, dělá si chodbičku. Narazí na neznámou překážku. Ruka. Ruka svírající zlaté mince, válející se všude kolem. Takový malý poklad. Ve štole, kam nikdo nesmí chodit. Jemu to nevadilo. Schovával si zde svůj lup. Krtek ve své slepotě neviděl do obličeje s vytřeštěným výrazem a sotva tuší tu hromadu kamení ze stropu, která leží na objemném těle Josefa.

„Můj děd se po cestě New Yorku stavil v tom ospalém městečku, kde prodal kožešiny.“
„Tak je chytili. Všechny, akorát Cortéz zmizel. Přiznali se všemu, ty lidi ze srubů postříleli taky, protože jim Cortéz slíbil podíl ze stříbrného dolu, který stál na místě spálených srubů. Na pozemcích, co vlastnil. „
„Pověsili je.
Děd se vrátil domů. Našel si babičku a díky tomu Vám mohu vyprávět tento příběh“.

„Holt lačnost lidí je věčná.“

Odmlčel se. Kávu jsme dopili. Loučíme se jako přátelé. Vyprovází mě, všichni. Sbohem.