Obyčejná profese II

Byl typický pošmourný, podzimní den. Studený vítr si pohrával se spadaným listím. Bylo ráno sedm hodin a ještě k tomu pondělí. To detektivovu Kozákovy na náladě příliš nepřidalo, když zachumlaný v plášti přicházel na vrátnici. Vrátný se o žádné vtípky nesnažil. Sám měl za sebou noční a detektiv měl očividně ještě horší náladu než obvykle. Na pozdrav jen něco zavrčel, podepsal se jako příchozí a vešel do budovy. Nenápadná budova na Zbraslavi sloužící útvaru pro odhalování organizovaného zločinu jako centrála rozhodně pamatoval i lepší časy. Typická komunistická budova byla sice nedávno vymalována, ale on tu sloužil posledních jedenáct let. Pamatoval si ji ještě před nedávnou rekonstrukcí a žádné velké zlepšení tu nenašel. Po vyšlapaných schodech vyšel do prvního patra a ve svitu sterilně bílých zářivek se vydal do své kanceláře. Jeho kancelář nebyla ničím výjimečným, ale jako starší detektiv měl tu výsadu, že byla pouze jeho. Celou jednu stěnu zabírala staromódní kartotéka a spisová skříň. Na druhé straně byl věšák, služební trezor a magnetická prezentační tabule. Poměrně velký stůl pod oknem byl zavalen spisy tak, že monitor se mezi nimi ztrácel. Odložil si plášť na věšák přešel k počítači a zapnul jej. Vzhledem k tomu že to nebyl žádný nejnovější výstřel techniky, tak chvíli trvalo, než najel do plného provozu. Dostatečně dlouho na to aby si uvařil silné kafe. Posadil se na židli a s kafem v ruce se zhoupl vzad. Nohy si položil na bednu počítače vyčuhující z pod stolu a pomalu usrkával z hrnku horký nápoj. Jeho pohled mířil z okna ven do neurčita. Takto strávil asi čtvrt hodiny, než pomalu svůj povzbuzující nápoj vypil. Byl to jeho každodenní ranní rituál. Na obrazovce kde byl otevřený emailový klient, píplo upozornění, které jej pomalu vrátilo zpět do reality. Zamračil se na ně, odložil prázdný hrnek a odklikl upozornění. Otevřel složku doručených mailů a začal je procházet. O deset minut později píplo upozornění znovu. Detektiv je se zabrbláním, vždyť já vím, opět odklikl a dočetl mail. Poté sebral několik složek a vydal se na pravidelnou pondělní poradu. Ta trvala něco přes jeden a půl hodiny a pro něho byla naprosto nezáživná a k ničemu. Byl to starý policejní harcovník, který kupodivu zůstával na svém místě i přes několikeré vlny propouštění a přílivu mladé krve v posledních letech. Na konci sebral tužku, blok s těmi několika poznámkami a vyšel s konferenční místnosti. Ta byla asi kromě kanceláře velitele útvaru nejpřepychovější místností v budově. Zamířil nejprve do kanceláře svého bezprostředního nadřízeného, kapitána Vodičky. Musel mu odevzdat dva poslední ukončené případy. Když tam vešel, byl tam zrovna nějaký mladík v obleku. Kozák mu nevěnoval, přiliž pozornosti.
„Zdravím, tady jsem přinesl ty ukončené případy.“ Zamával složkami v rukou.
„Á ano. Výborně. Zrovna o tobě mluvíme. Tohle je mladší detektiv, poručík, Josef Bek. Nastupuje k našemu oddělení. Rád bych aby sis jej vzal pod svá křídla a trochu ho zasvětil.“ Kozák se zamračil ještě víc a pozorně si mladíka prohlédl. Vypadal tak na pětadvacet. Krátké blond vlasy se na koncích nenápadně zakřivovaly. Velký nos, kterému by jeho dcera přiřkla označení frňák, se však docela hodil ke kulatému obličeji majitele. Měřil tak sto sedmdesát a rozložitější postava naznačovala, že v tělocvičně moc času netráví. Celkový dojem byl jasný je to zelenáč sotva prolezlí z akademie, který má vlivné přátele. Takové neměl příliš v lásce, ale ve své práci se naučil, že i když je většinou jeho první dojem přesný tak se může mýlit. V duchu pokrčil rameny a přijal nevyhnutelné. Přistoupil tedy blíž a podal mladíkovy ruku.
„Vítám tě mezi námi mladej. Já jsem detektiv Kozák.“
„Fajn. Tak tohle je za námi. Vy dva se pro dnešek určitě zabavíte procházením případů, takže vás nebudu dál zdržovat.“ Kozák pokrčil rameny, tentokrát opravdově a podal veliteli spisy. Poté odešel směrem ke své kanceláři s mladíkem v těsném závěsu. V kanceláři vyhrabal pod věšákem, starou rozvrzanou židli a podal ji mladíkovi, aby si někde sednul. Téměř dvě hodiny procházely různé spisy, které byly zrovna na vrcholu nějaké hromady. Občas se přesunuly k magnetické tabuli, kde vyselo několik nejnovějších případů. Někdy kolem jedenácté kdy se Kozák zrovna přehraboval v hromadě spisů, aby našel další případ, se mladík zvednul a pomalu odsunul magnetickou tabuli. Za ní byla na stěně přišroubována staromódní zelená tabule s přilepenými fotkami a nakresleným pavoukem. Vedle pak vysela korková stěna s mapou Evropy, ve které byli zabodnuté různé vlaječky jak z filmu Malý pitaval. Mladík si to se zájmem prohlížel. Některé ty fotografie a vlaječky byli podle všeho několik let staré. Byli vybledlé a místi i potrhané zatímco některé byli úplně nové, bez poskvrnky. Kozák si jej všimnul, přestal se hrabat ve složkách a sedl si zpět na židli.
„To je dlouhodobej případ. Dostaly jsme jej od interpolu. Případ Mole tedy Krtek.“
„To je nějaká organizace?“
„Nikoliv. To je nájemný zabiják.“ Mladík se s pozdviženým obočím obrátil na staršího muže.
„My děláme i na nájemných vrazích?“ Kozák jen pokrčil rameny na znamení, že to není nic nového.
„Ze své podstaty to patří do organizovaného zločinu. Navíc se Interpolu podařilo zjistit, že tenhle vrah je zřejmě tady od nás.“ Bek udiveně vykulil oči. „Ano podle všeho je to Čech.“
Bek se pomalu obrátil k tabuli a prohlížel si fotografie mnohem pozorněji. Většina mu nic neříkala, i když u jedné nebo dvou mu obličeje připadaly povědomé. Předpokládal, že to budou vrahovy oběti, a vlaječky budou místa, kde se staly jejich vraždy. Vlaječek bylo mnohem více než fotografiemi a měli několik různých barev. Kozák se mezitím pomalu rozpovídal.
„Poprvé nás informovaly před šesti lety. To zjistily odkud je. Tehdy měl na kontě přibližně deset obětí, o kterých Interpol věděl. Dnes má již tři a čtyřicet potvrzených zabití. Hlavně tady v Evropě, ale několik jich je i v Americe, Egyptě, Rusku a Kanadě. Není to žádná světová špička, jak by se podle počtu obětí mohlo zdát. Ani není nijak moc oblíbenej. Sví oběti i zákazníky si totiž pečlivě vybírá. Není to žádný rychlík, máme potvrzeno, že mezi objednávkou a vlastním zabitím je klidně i půl roku. Navíc má jednu profesionální vadu. Ne sice z našeho hlediska, ale přesto. Nemá rád nevinný oběti. Většina jemu podobných jde za svým cílem přes mrtvoly. On kromě svého cíle ještě nikdy nikoho nezabil. Dokonce víme, že celou akci zrušil, když při atentátu měla zemřít i žena oběti. Ne že by ho to nějak vykolejilo. Prostě ho zabil o měsíc později.“
Takže tohle jsou fotografie několika jeho obětí? Co je na nich zvláštního, že je máte na tabuli?“
„Tohle jsou oběti, které nemůžu ani já ani Interpol zařadit do žádný škatulky. Krtek používá hodně specifický rukopis a většina jeho obětí je snadno identifikovatelná. Těchto devět je však něčím výjimečným. Nejen že byli zabiti nožem, což se vymyká z jeho praxe. Navíc nebyli jenom zabiti, oni byli umučeni. Podle psychologa to byly osobní vraždy, které si nikdo neobjednal. Trvalo nám dva roky, než jsme je vyčlenily z řetězce a přišli na spojení. Povedlo se nám to, až když zabil ty dva úplně vespod. To jsou totiž usvědčení násilníci. Oba byli usvědčeny z brutálního znásilnění a vraždy dívek. Oba byli propuštěni na kauci a uprchli.“
„To ostatní jsou, tedy předpokládám, taky násilníci.“
„To se můžeme jenom domnívat. Ten blonďák napravo byl v Británii podezřelí z únosu, znásilnění a vraždy šestileté holčičky, ale nic na něj neměly. O ostatních nám není nic známo. V záznamech nemají nic snad kromě pokuty za parkování.“
„Co ostatní oběti?“
„To většinou nejsou žádný velký ryby. Dealeři drog, pár regionálních představitelů velkých firem, nějakej ten místní politik. Najdou se tam i větší ryby jako vůdce povstalců v Egyptě. Kanadský dřevařský magnát nebo Francouzský přední doktor. To jsou ale jenom výjimky.“
„Co nějaké stopy?“
„Stop a indicií je poskrovnu. Teorií je pro změnu spousta a jedna nepravděpodobnější než druhá. Na rozdíl od filmů se takový jeví jako obyčejní lidi. Mají obyčejnou práci. Kolikrát i ženu a děti. Pravidelně odvádějí daně a svědomitě platí případný pokuty za špatný parkování. Stejně tak si lidé myslí že cena lidského života je nějaká závratná suma, ale tak to není. Cena se odvíjí od toho co je dotyčný zač. Většina těch na zdi neměla cenu převyšující pár desítek tisíc dolarů a jen několik se jich pohybovalo v řádech sta tisíců.“
„To je dost cynické.“ Kozák jen netečně pokrčil rameny.
„Možná, ale tak to je. Dělal jsem několik let na vraždách a ze zkušenosti vím, že lidé zabíjejí z mnoha pohnutek. Peníze jsou nejsnáze pochopitelné. „
V kanceláři zavládlo ticho. Kozák se nepřítomně zadíval na tabuli a Bek pozoroval Kozákův zachmuřený obličej. Ticho trvalo několik minut než jej narušilo zakručení žaludku. Kozák sebou trhnul a položil si ruku na břicho. Myslím že toho bylo pro začátek dost. Dojdeme si na oběd a pak se vrhneme na nějakou tu papírařinu, která stejně tvoří devadesát procent naší práce. Bek jen přikývl a zvedl se ze židle. Oba si vzali kabáty, zhasly a vyšli z kanceláře.
V potemnělé místnosti osvětlené jenom tolik co propustilo špinavé okno a vydalo zatažené nebe se od staré tabule odlepila jedna fotografie a jako šipka slétla na zem. Zapadla za skříňku pod tabulí. Za pár let ji tam třeba objeví budoucí obyvatel kanceláře. Třeba se bude zamýšlet kdo to je, ale spíš ji vyhodí a zapomene. Ostatně koho by zajímalo kdo to byl Alois Hruška…