Poslední nápis

Na mé dveře kdosi zaklepal.
„Jsou tady,“ zašeptaly mé rozklepané rty.
Nemám se kam schovat, dostali mě. Pomalinku jsem došel ke starým, dřevěným dveřím. V rychlosti jsem se rozhlédl po pokoji a s tichým zaskřípáním jsem je otevřel.
Stáli tam. Přesně, jak jsem čekal. Podívat se do tváře těch mužů, bylo jako podívat se do tváře smrti.
„Vy půjdete s námi,“ řekl jeden z nich s výrazným, německým přízvukem.
Zhluboka jsem se nadechl, ještě jednou jsem se podíval po svém malém bytečku, který už pravděpodobně nikdy neuvidím, a šel jsem.

Vlak zapískal. Zahlédl jsem ho přijíždět. Věděl jsem, že tohle je konec. Neměl jsem žádnou šanci na útěk.
„Sbohem,“ zašeptal jsem.
Ještě naposledy jsem se rozhlédl po svém domově. Vybavilo se mi několik vzpomínek. Brzy je ale zapomenu… Budu cítit jenom bolest.
Začali nás tlačit do vlaku. Všude byla spousta lidí… a dětí. Zemřou ještě před tím, než začnou žít…
„Chcete to takhle nechat? Vyhovuje vám, že s námi zacházejí jako s nějakým odpadem?“ začal zoufala křičet jeden vyhublí muž.
Ze strachu nikdo ani nedutal. Muž se po několika vteřinách posadil, sklonil hlavu a nepřítomně se díval do země.
Vlak po několika hodinách, možná dnech zastavil. Nevím, jak dlouho jsme jeli… Z hladu a žízně jsem úplně ztratil pojem o čase.

Uběhl rok. Stále jsem žil, ale přál jsem si zemřít. Každý den vidět mrtvá těla a krev, slyšet křik a pláč.
Stále a neúnavně jsem čekal, kdy otevřu oči a zjistím, že to všechno byl jen děsivý sen.

Ležel jsem, když v noci ke mně přišel můj kamarád. V ruce držel kámen, ostrý kámen.
Cosi vyryl na mou pryčnu.
Usmál se a utíkal pryč.
Klid noci přerušily hlučné výstřely. Utíkal jsem se podívat, co se stalo.
Opatrně jsem nahlédl ven tak, aby si mě nikdo nevšiml… Jeho bezvládné tělo leželo na prochladlé zemi.

Procházel jsem se po místnosti, respektive stodole, kde jsem několik let žil. Vzpomínal jsem na chvíle, které bych nejradši ze své paměti vymazal. Stále jsem viděl mrtvá těla, i když tam už dávno nebyla. Stále jsem slyšel radostné výkřiky, které se ozývaly, když jsme konečně mohli jít domů.
Přišel jsem k místu, kde jsem spával a pak, po více než 50 letech jsem přejel prsty po své dřevěné pryčně a ten vyrytý nápis tam stále byl…
Sáhl jsem do své tašky, nahmatal jsem v ní deník mého kamaráda. Vzal jsem si ho, jako jedinou památku na něj.
„Tohle byla tvoje poslední věta, že ano?“ zašeptal jsem, když jsem listoval v deníku.
„Dnes v noci“ napsal do deníku, a na mou pryčnu v den, kdy zemřel. Kdykoliv vzpomenu na tuto větu, stále slyším výstřely, které usmrtily mého kamaráda.