Tak takhle nějak to bylo, ne?

Seděly jsme v takové potlučené a pomačkané plechovce, kterou bratr hrdě nazýval autem. Kdysi ho koupil od jednoho vlasatého Hipíka, co bydlel naproti našemu domu v rozpadlé boudě, ze které se linul zápach marihuany a levného piva. Hipík to auto chtěl dát původně do šrotu, ale když bratr vyděl to modrý prdítko, div se do něj nezamiloval. Bez rozmyšlení ho koupil, přičemž byl ta nedočkaví, že měl na obličeji výraz rozmazleného dítěte a jaksi zapomněl smlouvat, protože za ty prachy, co tomu hipíkovy vysolil , si klidně mohl koupit nějakou solidní ojetinu, která alespoň nevypadala, jako by jí vytáhly krávě z držky.
Musim se přiznat, že jsem při pohledu na tu hrůzu docela pochyboval, jestli se vůbec rozjede a se zájmem jsem pozoroval ručičku tachometru, která se líně vyšplhala na sto dvacet a poté se na mě vesele šklebila, aniž by se posunula dál. Což pro mě byla s vím způsobem úleva, obzvlášť když bratr dostal řidičák za úplatek a o jeho řidičských schopnostech jsem se mohl přesvědčit na vlastní kůži, když jsme jako malí ukradly paní učitelce kombíka a hnaly se s ním přes polovinu New Yorku, dokud se bratr nepokusil o drift a nenapálil to do hydrantu, což vedlo k tomu, že se vepsal do dějin New Yorku tím, že zatopil dvě ulice, vyplavil několik mini obchůdků, takže díky jeho řidičským schopnostem zbankrotovalo několik živnostníků.
Ale po čase jsem musel uznat( i když nerad, samozřejmě) že to auto má něco do sebe. Počáteční nedůvěra, kterou jsem cítil, zmizela po prvním kšeftu, ze kterého nás to auto díky bohu vysekalo a vrátila se zpět pokaždé, když to podělaný auto chcíplo a my se marně hrabaly v motoru, dokud jsem si nebyli nuceni přiznat, že nejsme žádní špičkoví automechanici a s uraženou pýchou jsem auto dotáhly do servisu. Ale něco pozitivního na tom přece jenom bylo. Bráchu to donutilo, aby se odhodlal a souhlasil s menší modernizací, kterou mu automechanik vnucoval. Takže se do něho nacpalo pár vychytávek a poruchy se víceméně neozývaly.
Důvod, proč to auto vlastně koupil, byl ten, že měl slabost pro staré věci. Tahle jeho mánie mě upřímně vytáčela. Celej barák byl jedno velký skladiště, hotové muzeum velekravin, co brácha posbíral na našich cestách. Došlo to tak daleko, že jsem se bál jít v noci na záchod a když už jsem k tomu sebral odvahu, tak jsem si vždycky bral baterku a jako idiot jsem si svítil na cestu, ve snaze vyhnout se ostrým předmětům a pokud možno nehodit hubu.
Nejradši bych to tam podpálil…
Bratr do sebe cpal naučenými, tisíckrát provedenými pohyby hranolky a s plnou pusou komentoval fotbalové výsledky, které přiškrceným hláskem vyřvával Lucas Morgan, šílenec s kozí bradkou a s očima protřelého feťáka. Jednou hodil šavly v přímém přenosu a pozvracel postarší dámu v tvídové blůze. Není divu, že to jde se zprávami od desíti k pěti, když zaměstnávají vyhublé fetky a staré rašuple. To moc diváků nepřiláká. Kdybych já byl nějaký takoví papaláš, najmul bych nějakou prsatici a sledovanost by vylétla až o nebe s takovou rychlostí, že by všechny investory klapla pepka.
Usrknul jsem s plastového kelímku, který mě příjemně hřál v ruce. Můj milostný život byl stejně pošramocený, jako bratrovo auto. Nemyslím tím sex a vztahy na jednu noc. Toho jsem si užil habaděj a klidně jsem o sobě mohl s čistým svědomím prohlásit, že jsem kanec první třídy. Ale už dlouho jsem neměl vážný vztah. Ne že by nebylo, ale při životě jaký vedu, je dost těžký se zamilovat a ještě těší je najít někoho, kdo by se mnou vydržel déle než týden. Ono stěhovat se ze státu do státu je dost únavně, obzvlášť když vás na každém kroku zastavují policajti a vy musíte buď šáhnout do peněženky a hrát si na kamaráda, nebo je majznout po hlavě a modlit se, aby jste to stihly ke hranicím. To nedělá dobrou reklamu. Každá mě po takové zkušenosti pokládala za gangstera a pistole v přihrádce takovou domněnku tiše podporovala. A když už čas od času nastala ta vyjímečná chvíle a oběvila se nějaká, co přivřela oči a nevšímala si mích útěků, stačil jeden kokot s pistolí, co jen tak pro prdel střílel na naše auto a románek ukončen. Šmytec. A tak jsem se omezil na vymetání bordelů.
Bratr zmuchlal papíroví obal s logem KFC a pustil se do hamburgeru. Přitom zvuku jsem ucukl a skrze popraskané čelní sklo, jsem pozoroval liduprázdnou ulici, která se za tu dobu, co jsme tu zevlovaly, ponořila do tmy. Auto jsme zaparkovaly nedaleko malého parku, tak abychom měly výhled na celou ulici, kterou lemovaly plechová skladiště, připomínající zvětšené krabice od bot.Na to, že byl teprve říjen, byla neskutečná kosa.Louže, od kterých se odráželo matné světlo jediné funkční lampy, byli pokryté slabou vrstvou ledu.
Tohle čekání mě vždycky dokázalo spolehlivě připravit o náladu. Pokaždé jsem do sebe na lil tolik kafe, že se zadní sedadlo ztrácelo v záplavě plastových kelímků.Celí večer jsme potom strávil v posteli koukáním na prasklinu, která se rýsovala na stropě a připomínala hada, co se zmítal v křečích. Ale největší psycho bylo zdání, že se ta prasklina zvětšuje. Možná to byl jenom oční klam, prostě hra stínů, ale představa, že mi ten strop jednou spadne na Hlavu, mnou docela otřásla. Když jsem to probíral s bratrem, koukal na mě, jako bych měl třetí oko.
„Ten strop je z betonu,“ namítal. Možná se mě snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tu prasklinu každý den fotil a každý týden jsem ty fotky porovnával, ve snaze najít něco, co by mi dalo za pravdu a bránilo dojmu, že jsem zešílel. Prasklina se samozřejmě nezvětšovala a já si uvědomil, že míchat kafe, cigára, chlast a sem tam i trávu, není moc zdraví. S takovou se mi za chvilku budou po stropě prohánět jednorožci hlavou dolů.
Ono celkově bych měl změnit životní styl, protože přežívat jenom na kofeinu, to z vás z dlouhodobého hlediska neudělá fešného sportovce. Všechny ty probdělí noci, kdy jsem se snažil marně usnout a dokola jsem koukal na pornokazety, které bratr posbíral při s vích cestách a vytvořil tak úctyhodnou sbírku sbírku toho nejhoršího, co může porno nabídnout, se na mě citelně podepsaly. Cítil jsem se zesláble a často mě přepadala bolest hlavy, takže jsem žral prášky po platech, ve snaze ji potlačit. Dělaly se mi mžitky před očima a občas jsem se musel něčeho přidržet , abych sebou nesekl. Skelné oči jsem měl zarudlé a věčně uslzené. Bál jsem se podívat do zrcadla, protože jsem si byl vědom faktu, že jsem naprosto jiný, než před rokem. Dost jsem zhubl, takže na mě oblečení plandalo jako na strašákovy.
Prostě praví opak mého bratra, který přestal být otylí a posunul se na vyšší level, na level obezity. Neustále se ládoval. Pořád měl plnou hubu jídla. Pokaždé, když jsme se nastěhovaly do nového města( Abychom se v zápětí přestěhovaly) vymetl snad všechny fastoody v okolí. Říkal tomu „křížové výpravy“ a domů nosil plné tašky jídla a následující dny trousil po bytě hranolky a kusy pečiva. A kdo to uklízel? Popravdě nikdo. Všechen bordel jsme většinou naházely za nábytek.
Bratr dojedl hamburger a mohutně si odkrkl . Spokojeně si popleskal kulaté břicho. „Až to tady zmáknem, zajedeme do té mexické restaurace, co jsme jí minuly na dálnici. Prej tam maj vyjímečně dobrý žrádlo. Já teda nejsme žádnej gurmán, ale prej tam maj několik druhů takos.“
Znovu si říhl a vytáhl pomačkanou krabičku camelek. Vytáhnul dvě křiví cigarety a po vzoru gangsterů s těch jeho béčkovích filmů si je strčil do pusy a zapálil. Jednu z nich mi podal a já si jí vděčně vzal. Svoje jsem vytrousil na ulici.
Zasunuly jsme okýnka a dovnitř začal proudit chladný vzduch, smíšený s těžkým benzínovým odérem, který unikal z několika rzí rozežraných sudů před jedním skladištěm.
Odklepl jsem do malého popelníku, který ležel na palubní desce, hned vedle pomačkané plechovky od dietní coly. V autě byl bordel jako na směťáku. Na podlaze se povalovaly rozmačkané buráky a křupky. Zadní sedalo jsme –spíš bratr- používaly jako úschovnu krámů. Staré, pomačkané krabice z donášky tam dělaly společnost plesnivému kousku pizzy, který se zažral do čalounění a bratr se ho neobtěžoval zbavit. Vedle toho kousku pizzy, ležel neidentifikovatelný předmět podezřelé konzistence, o kterém se dost dobře nedalo říct, kde se tam vlastně vzal. Prostě hotoví prasečák. A jako třešnička na dortu –jako by toho bylo málo- bylo zadní sklo zaprasený od omáčky a sem tam i od nudlí. Říká se, že podle auta poznáte člověka. Jelikož bratrovo propocené tílko neslo stejně pestré stopy a hrálo všemi barvami –od žlutého kari až po červenou chili omáčku- jako potahy, něco pravdy na tom bude.
„Víš, docela jsem přemýšlel.“ ozval se bratr a podrbal se v rozkroku. „ Co kdybychom přestaly dělat zimu a uchytily se na jihu. Tam je to přecpaný těma taliánama. Jsou to vesměs boháči a hlavně kretonu, takže by nemělo bejt těžký je podělat.“
„Na jih?“ zabručel jsem. I mě to už napadlo. Měl jsem plný zuby Montany a té kosy, co vás nutí oblékat se jako blbové do kožichu. Bylo by dobré, přesunout ten náš mini rodinný podnik někam do tepla.
„No jasně,“ přisvědčil. „Přemejšlel jsem třeba o Miami. Splašily bychom ňákej domek na pláži a po ránu bychom očumovaly ženský v bikinách a popíjely martini. Vymetaly bychom kasina a podělávaly boháče. Co se týče karet, už jsem vyšel ze cviku, ale to stejně byla vždycky tvoje parketa.
Jenom prostě chci říct, že už mě nebaví vykrádat večerky a noi číhat na dealery a překupníky. Nejenže je to dost namáhaví, lítat sem tam, ale i dost rizikoví. Vzpomeň si na toho idiota z brokovnicí. Málem ti ustřelil ptáka a to nemluvil o těch pár stovkách, co maximálně vyděláme. To za to nestojí,“ pokrčil rameny. „Tím nechci říct, že mě to nebaví. Každém rád střílí gangstery a čóruje jim peněženky. Je to prdel, o tom žádná. Ale jít proti chlápkovy, kterej na tebe míří brokovnicí, to není moc bezpečný. Jednou přijde den, kdy se to posere a jednomu z nás ustřelí hlavu.“
Měl pravdu. Ty naše akce byli nepromyšlený a když už jsme to nějak naplánovaly, stejnak jsme se nedržely plánu. Bylo v tom moc improvizace, která se nám nemusela vyplatit.
Pozoroval jsem cigaretu ve své ruce. Promnul jsem si kořen nosu a otřásl se pod návalem chladu. Bratr na mě zíral a čekal co k tomu řeknu. Dalo by se říct, že jsem byl s vím způsobem šéfem toho našeho podniku přestože s většinou plánu vyrukoval brácha. Taky to tak vypadalo.Ale tenhle plán se od těch jeho obvyklích lišil: dal se provést. „Bylo by to lepší,“ zamumlal jsem „Dát si pauzu od mafiánů a inkasovat prachy s kartami v ruce, namísto s pistolí.“
Bratr nadšeně přikývl. „Jsem rád, že mě chápeš. Takže Miami?“
Přikývl jsem a unaveně jsem se usmál. „Jo. Pocvičím s kartami a uvidím jak na to jsem.“ Měl jsem upřímnou radost a přestože jsem byl zvyklí nedávat najevo co si myslím, musel jsem si na to z bráchou plácnout.
Vyhodil jsem vajgl s okna a podíval se na hodinky. Půl dvanácté. Normální, slušní lidé v tuto dobu spí nebo klimbají u telky. Seděj ve svém malém světě, obklopeni zdmi s pocitem, že jsou chráněný před takovému, jako jsem já a bratr. Každý ráno vstávají nehorázně brzo a půlku dne otročejí v práci, aby sebou večer flákly ke stolu a nasoukaly do sebe studenou večeři, která jim ani nechutná.
Když jsme byli malí a rodiče sjely z mostu a utopily se, slíbyli jsem si s bratrem, že se nebudeme stavět jako ovce do řady a že se nestaneme dalšími blbečky, co makaj od rána do rána za pár šupů. Už tehdy jsme věděly, že v tomto světě nemůžete být ohleduplní . To prostě nejde. Musíte mít ostrý lokty, umět každému říct do kvichtu co si u něm myslíte. Je or jednoduché, buď necháte společnost aby s váma zametala podlahu a dělala z vás svoje poskoky, nebo zvednete prdel, popadnete tyč a vezmete si co chcete. Nejde o rebelství v pravém slova smyslu. My se s bratrem nesnažíme změnit společnost. Ne, my se jí snažím kopnout do zadku a urvat si taky trochu štěstí. No a, že okrádáme lidi. Kdyby nebyli blbí, tak nám to rozhodně neprochází. Je to sprostý, já vím. Dělat z lidí chudáky není příjemný pocit. Proto se radši specializujeme na dealery a podobný týpky. Nejenže jsou prachatý, ale nějak to nezatěžuje naše svědomí.
„Zajímalo by mě, na kyd maj naplánovaném ten neronívej dýchánek.“ Zabručel bratr a se zíváním zapálil další dvě cigarety. Opět mi jednu z nich podal. Potáhnul jsem a uvědomil jsem si tu hroznou pachuť v puse, kterou cítíte když si zapálíte hnedka další.
„Ten stařík v bordelu říkal, že se scházejí okolo dvanácté.“
„Ten stařík byl na kaši. Stěží chodil a z nosu mu vysela nudle. Měl bys změnit své informátory. Ochlastové a děvky nejsou spolehlíví zdroje.“
„Ale hovno,“ utrousil jsem. „Ti ochlastové stěma mafiánama kalej a ty děvky s nima potom spí. Moje informační síť vede až k jejich poklopcům.“
Dříve než bratr stačil něco namítnout, ze zatáčky se vyřítilo černé BMW. Zastavilo před jedním ze skladů. Plechová vrata se se skřípěním otevřela a ze skaldu vyšla dvojice mužů. Chvíli se rozhlížely . Naproti jim vyšly dvě mlátičky, které mezi sebou nesly malého mužíka v bílém obleků.
Podle kopie policejní složky, kterou mi dal detektiv Glen Mayer, byl ten prcek v bílém obleku Gregor Cooper, tajemník drogového krále Devona Kinga, který ovládal většinu obchodů s drogami v Montaně a podle FBI měl vazby na Neapolskou mafii, která se starala o dovoz heroinu do Států. Nikdy na něho nic nevyhrabaly. Pouze nepřímé důkazy, které vždy za záhadných okolností zmizely a King odcházel z budovy okresního soudu v Great Falls s úsměvem na rtech, čímž doháněj policejní zbor i FBI k šílenství a v očích lidu z nich dělal blázny. Ale nám o něho, nebo o Gregora Coopera nešlo. To byli moc vysoký týpci, na který jsem neměly.
Zajímaly nás spíše ti otrhaní chlápci, co vyšli ze skladu. Jednalo se o Thomase Logana a Fredericka Neila. Staraly se o vývařovnu pervitinu, v čemž moc nevynikaly, protože většinu života strávily ve vězení za výrobu a distribuci drog. FBI a ně prostřednictvím policie vypsala odměnu 7000 dolarů za každého z nich. Potřebovaly svědky, kteří by svědčily proti Cooperovy. Jakmile by zabásly Coopera, Devon King by stratil chlápka, který se mu prakticky o vše staral. Nikdo si samozřejmě nedělal iluze, že by Gregor Cooper promluvil a shodil svého šéfa. Ale i tak, zatčením Gregora, by Devon King ztratil pravou ruku a v jeho organizaci by zavládl zmatek.
Bratr od někudy vykouzlil foťák. Brzy se ozvalo tiché cvakání. Bratr se na sedadle kroutil jak šílený, aby našel vhodný úhel k focení. Otevřel jsem přihrádku a vytáhl malorážní pistoli ruské výroby. Jednou za čas jsem zašel na střelnici, abych ze sebe dostal všechen ten stres a uvolnil se. Nebyl jsem kdovíjaký střelec. Ostatně pistoli jsem používal spíše jako argument, který měl podobné všiváky jako Logana a Neila upozornit, že utíkat nemá smysl.
Vzhůru do práce, pomyslel jsem si a při pohledu na pistoli ve své ruce jsem měl nutkání, ustřelit si piňďoura. Obrazně řečeno.