Ženská, (pro) kterou bych zabil - 1.část

Ženská, (pro) kterou bych zabil

 

Měli jsme osm let po revoluci, čtyři roky ode dne, co proběhlo odtržení Slovenska, a já si plnými doušky užíval výhod, které mi poskytovala moje práce. Že dělat gorilu lokálnímu podnikateli není, kdo ví jaké terno? Je, když chráníte toho správného člověka. Můj zaměstnavatel měl tu výhodu, že s kontakty, které získal už za komunistů, dokázal krátce po převratu začít podnikat ve správných oborech.

 

Topné oleje, stavební práce, a jako vedlejší činnost provoz několika diskoték. A sem tam někomu vysvětlit, co se může a co ne. Většinou to zahrnovalo střelné zbraně, lopaty a noční výlety za Prahu. Ne, opravdu jsme nebyli ti “hodní hoši”.

 

Hlídání šéfa jsme měli na starosti celkem čtyři. Střídali jsme se po dvou dnech, další dva dny byl dozor na jedné z provozoven a tři dny volna. K tomu plně hrazené výdaje na ubytování, ošacení a cestování. V případě potřeby však stačilo, aby zazvonil pager, a my jsme museli být do hodiny na místě určení. Taková soukromá jednotka speciálního nasazení.

 

Toho večera jsem byl na provozovně a dohlížel na diskotéku.

 

Zpravidla to pouze znamenalo dohlédnout na bez problémový chod podniku, řešit drobné provozní starosti a v případě potřeby sesekat na hromadu případné potížisty. Naštěstí jich nebylo mnoho, neboť pověst nás většinou předcházela.

 

Seděl jsem u baru, koketoval s drobnou brunetkou za pultem, která si tuhle práci vybrala jako přivýdělek ke studiu. Velmi zkušeně mě odbývala, což jsem bral s humorem. Sem tam se mi podařilo jednu z barmanek ulovit, ale než o nějaké zářezy na pažbě, šlo o tu zábavu spojenou s vábením.

 

Někdo mi zaklepal na rameno. Jeden z účetních.

 

“Pane Müllere, máte telefon. V kanceláři.”

“Kdo volá?” utrousil jsem.

“Nějaká dáma. Prý mám vyřídit, že jde o dívku z Moravy. Snad už budete vědět.”

 

Vstal jsem ze židle, urovnal si sako a vydal se do kanceláře. Velice dobře jsem věděl, o koho jde. A napůl  doufal, že už o ní v životě neuslyším. Srdce mi začalo zběsile tepat. Adriana. Dívka z Moravy. Byl to rok, devět měsíců a dvanáct dní, kdy jsem se s ní viděl naposledy. Ne, že bych to počítal. Ale byl to okamžik, který se dost dobře pamatuje. To, když žena, ke které jste velice intenzivně vzplanuli, má na sobě svatební šaty a říká „Ano, beru,“ chlapovi, kterého jsem měl poslat na dno slušovické přehrady.

 

Poprvé jsem ji uviděl před celými čtyřmi roky v jednom menším městě na jihu Moravy. Mým úkolem bylo tehdy dohlížet na bezpečné převzetí jedné z firem, o kterou měl můj zaměstnavatel velký zájem. Byl to dobře rozjetý byznys v oboru výpočetní techniky. Tehdejší majitel byl náruživým sázkařem na koníčky. Tak náruživým, že zvládl zastavit půl firmy, jen aby měl na další sázky. Není nutné asi zmiňovat, že to nedopadlo dobře.

 

Do města jsem přijel s dostatečným předstihem. Seznam místních hráčů, kteří by nám mohli obchod narušit, ležel v kufříku, společně s dostatečnou hotovostí, aby někteří změnili názor. Pro ty, kteří by snad byli o něco tvrdohlavější, byla připravena varianta v ráži9mm Luger. I tak se tehdy dalo vyjednávat.

 

Nelenil jsem a hned prvního večera vyrazil do města. Během necelých třech hodin byla tři čtvrtina seznamu vyřešena. Nebylo třeba násilí ani úplatků. Zkrátka stačilo mé jméno a zmínit, pro koho pracuji. A taky za jakým účelem jsem tady. Bylo až úsměvné sledovat postupně blednoucí obličeje.

Adrianu jsem potkal v lobby hotelu, kde jsem byl ubytován. Vlastně jí nešlo ale moc přehlédnout. Seděla v křesílku, oděná do bílých šatů, blond vlasy padající na ramena a pohled zelených studených očí. Jakoby se kolem ní vznášela zvláštní aura.

 

Málokdy jsem se v životě bál. Naposledy když mě otec v šestnácti vyhodil z domu. Neklepaly se mi nohy, když jsme stáli proti přesile Rusáků. Nezvedl se mi žaludek, když mého kolegu roztrhal granát, určený pro chráněnou osobu.

 

Ale před ní mi bylo zase šestnáct a já se málem zakoktal, když jsem se zeptal, jestli ji mohu pozvat na drink.

 

„A to zvete každou osamělou slečnu v hotelu hned k baru?“ zeptala se, s lehkým úsměvem na rtech. Nebo to snad byl posměšek?

 

„Jenom ty, které mně učarují.“

 

Vyprskla smíchy.

 

„To bylo něco z Harlekýnky, že ano? Opravdu to na nějakou v životě zabralo?“

 

Zatřásl jsem hlavou. Sám jsem nevěřil tomu, co ze mě vypadlo.

 

„Omlouvám se, že jsem rušil. Přeji hezký večer.“

 

Otočil jsem se na patě, vzal si od obsluhy klíče pokoje a vyjel výtahem až do šestého patra. Dvakrát zkontroloval celou chodbu a sešel o patro níž, kde jsem skutečně měl pokoj. Opatrnost se vyplácí. Pokud by si na mě chtěl někdo počkat, nejpravděpodobněji by to právě bylo na schodech mezi patry.

 

Zavřel jsem se do pokoje, závlačkou zajistil dveře a konečně si sundal sako i pouzdro s pistolí. Svalil se na postel a snažil se dostat z hlavy blonďatou vílu, která mi tak vyrazila dech.

 

Uběhlo několik minut, než mě z poloklimbání vyrušilo zaklepání na dveře. Trhnul jsem sebou a podvědomě sáhl po zbrani. Vykoukl jsem z okna. Policejní majáky nikde, takže toho jsem se bát nemusel. Pomaličku jsem natáhl kohout pistole a potichu se dostal až ke dveřím. Několik vteřin jsem nevydal ani hlásku a poslouchal. Pokud byly na druhé straně potíže, nejspíš bych zaslechl přešlapování či vzrušené hlasy. Nakoukl jsem přes kukátko.

 

Ozbrojence bych čekal spíš než blondýnku v bílých šatech.

 

Pootevřel jsem dveře.

 

„Mohu nějak pomoct?“

 

„Pozval jste mě na drink a pak jste odešel. To je všechno jenom ne slušné.“

 

„Zvláštní, měl jsem ten dojem, že nemáte zájem.“

 

„To jsem nikdy neřekla.“

 

„Dejte mi tři minuty, převléknu se,“ řekl jsem jí, zavřel dveře a zajistil pistoli.

 

V zrcadle se odrážel můj pohled. Můj zmatený pohled. Věděl jsem dobře, proč mě sem šéf poslal. Udělat obchod, odradit konkurenci a postarat se o hladký průběh. Nikde v těchto pokynech nebyla ženská. Jenže ten pocit uvnitř hrudi. Pouhá myšlenka, že bych ji už neměl vidět, mě trhala zvenčí. Bylo to asi poprvé životě, co jsem něco podobného ucítil. Snad jsem si řekl, že se tím zkrátka nechám vést.

Nelitoval jsem tehdy a nelituji ani dnes.

 

Ta jízda, na kterou mě vzala, byla něco, co jsem v životě nezažil. Od prvního drinku v baru po několik dalších, tanec v nočním klubu, po divoké rodeo u mě v pokoji.

 

Až zpětně jsem si poskládal, že se jmenuje Adriana Vacková, je jí čtyřiadvacet a ten večer jí silně nevyšla obchodní schůzka. Nejspíš by o mě nezavadila pohledem, kdybych ji neoslovil. Jak zjistila, kde bydlím? Prý se stačilo zeptat obsluhy. A nechat jí tam pětistovku. Jestli jsem to pochopil v té záplavě informací, tak snad pracovala jako firemní poradce pro jednu z největších bank a schůzka se měla týkat úvěru pro koupi nějaké firmy. Protistraně se nelíbily podmínky, a tak prostě od obchodu odstoupili. Ona tak přišla o deseti tisícovou provizi.

 

Probral jsem se vedle ní a vzápětí objednal snídani.

 

Když otevřela oči, všiml jsem si, že ten ledový pohled roztál. Najednou to byla normální holka s kocovinou, ale spokojeným úsměvem. S nádherným úsměvem.

 

Zůstal jsem ve městě ještě několik dní, kdy se dolaďovaly podmínky obchodu. S Adrianou jsme se vídali každý den. Bylo nám báječně. Den před podpisem smlouvy o převodu obchodních podílů, kvůli které jsem přijel, se všechno pokazilo.

 

Do hry vstoupila třetí strana. S velkým kapitálem. A co hůř, že jsme nedokázali zjistit, komu ve skutečnosti patří. Žhavil jsem linku do Prahy, ale nebylo nám to nic platné. Peníze, výhrůžky, zastrašování, nic z toho nepomohlo. Nikdo nepromluvil.

 

Můj šéf to vzal velmi nelibě. Okamžitě jsem byl odvolaný zpět do hlavního města. Loučení s Adrianou bylo bouřlivé. Vášnivé. A smutné. Slíbil jsem jí, že budu jezdit, jak to jenom bude možné, ale sám jsem věděl, co tyhle sliby znamenají. A ona to nejspíš tušila taky.

 

Dalších několik týdnů jsem ale opravdu trávil mezi Čechami a Moravou, nabízel jsem jí, ať se přestěhuje za mnou, že jí pomohu najít práci. Moje malá dívka z Moravy. Odmítla to. Měla kariéru zajištěnou doma.

Shodou okolností se to pak vyřešilo za mě.  Bohužel ne k mojí spokojenosti.

 

Konec první kapitoly