Ženská, (pro) kterou bych zabil - 2.část

Ženská, (pro) kterou bych zabil - 2.část

 

Na sklonku roku 94 jsme připravovali akci, která měla na permanentní bázi vyřešit konkurenční skupinu, zabývající se prodejem alkoholu. V plánu bylo zaútočit na místo, kde se alkohol stáčel, a nechat ho vyhořet. Co jsme bohužel nevěděli, že to místo již několik dnů sleduje Ústředna kriminální policie.

 

Každý s pistolí u pasu a kanystrem benzínu v ruce jsme byli chyceni přímo při činu.

 

Já i ostatní kluci jsme dostali trest v délce osmnácti měsíců za nepovolený vstup. Nedovolené ozbrojovaní a další obvinění se nám podařilo díky štědrým úplatkům a několika vlivným známým zamést pod koberec.

 

Den před nástupem do výkonu trestu jsem Adrianě volal naposledy. Neřekl jsem jí, že jdu sedět, ale že musím odjet do zahraničí. Dlouhodobě. Celou dobu našeho vztahu jsem úzkostlivě tajil, čím se živím. Ona se neptala a já to oceňoval. Oproti tomu když jsme se loučili poprvé, byl hovor méně emotivní. Omlouval jsem se dokola a dokola, ale zdálo se mi, že mě snad ani pořádně nevnímá. Popřál jsem jí hodně štěstí a dodal, že jakmile to půjde, kontaktuji ji.

 

Celých osmnáct měsíců jsem upíral myšlenku ke dni, kdy opustím zdi pankrácké věznice. Ačkoliv slouží jako vazební, bylo nám umožněno odpykat si trest zde, a to opět díky dobrým konexím mého zaměstnavatele.

 

Hned po propuštění jsem sedl do auta a zamířil přímo za ní.

 

Schody jsem bral snad po třech, a když jsem konečně zastavil před jejími dveřmi, dlouze zvonil. Nikdo neotevíral. Bušil jsem i na dveře, než na mě vyběhla sousedka.

 

“Vážený jdete pozdě, slečna už je hradě,” zahlaholila na mě starší paní z napůl otevřených dveří.

“Prosím?” zvedl jsem s despektem obočí.

“No na obřadu. Tu veselku mají na hradě.”

 

Nevěřícně jsem na ni zíral. Musela se mýlit. Zeptal jsem se ještě dvakrát, abych se ujistil, že mluvíme o té samé ženě. Adriana se měla dnes vdávat.

 

Připadal jsem si jako ve špatném snu. A že bych se z něj měl probrat, to taky nevypadalo.

Stála tam v bohatých svatebních šatech, zářila štěstím, a když její nastávající řekl “Ano” ani se nesnažila skrýt slzy radosti.

Schoval jsem se úplně vzadu a vlastně se tvářil, že tam skoro nejsem. Několik svatebčanů vrhalo nepokryté pohledy plné pohoršení, směřující k mé osobě. Inu v džínách a černém triku s krátkým rukávem jsem zrovna nezapadal. Pečlivě jsem si zapamatoval jméno ženicha a datum jeho narození. Čas na prolustrování měl přijít později. Když všichni přítomní chodili přát novomanželům, přišlo mi, že není moje účast nutná.  Věnoval jsem Adrianě poslední pohled, otočil se zády a odešel.

 

Naprosto jistě mě zaregistrovala, o tom nebylo pochyb. Jak se s tím vypořádala, už nebyla má starost.

Následujících pár dní bylo plných překvapení. Vyšlo najevo, že Adrianin manžel, inženýr Libor Menšík, podniká v podobných aktivitách jako já. Nepřekvapivě to byl právě on, kdo nám vyfoukl zmíněný obchod, díky kterému jsem se s ní potkal. Šéf chtěl, abych ho poslal na cestu do věčných lovišť, a já aktivně zvažoval, že ten úkol vezmu, nicméně představa, že bych Adrianě šlapal po štěstí, mě vyděsila. Za argumentoval jsem připravovanou akcí, při které jsme měli převzít jiného konkurenta, a doporučil nechat to plavat. Což byla asi nejrozumnější varianta.

Uběhlo několik měsíců, které byly vyplněné prací, spoustou dívek bez jmen a probouzení se s kocovinou.

A pak jednoho rána to už tak nebolelo. Už jí nepatřila každá má myšlenka. Bylo najednou možné se věnovat více činnostem než předtím. Dostal jsem se přes to.

 

To všechno mě přivedlo zpět do klubu rok, devět měsíců a dvanáct dní ode dne, kdy jsme se viděli naposledy. Telefonní sluchátko tam čekalo jen na mě.

 

“Ondřej Müller, prosím?”

“To jsem já Adriana. Pamatuješ si na mě?”

Co jsem jí na to měl říct? Samozřejmě, že ano, ty náno hloupá! Ovládl jsem se.

“To víš, že ano. Co se děje?

“Jsem v Praze a potřebuji pomoc. Všechno se pokazilo. Bojím se, že po mně jdou.”

 

Byla evidentně vyděšená a tiše vzlykala.

 

“Kde přesně teď jsi?”

“Na vlakovém nádraží. Stojím u telefonních budek. Přijeď pro mě, prosím.”

“Nemůžu, ale posílám ti tam kluky. Drž se někde, kde jsou lidi. Nechoď mimo nádraží. Zopakuj mi, co máš dělat.”

Odříkala to jako básničku. Sotva hovor skončil, už jsem rozdával pokyny. Pravidlem bylo, že ten, kdo měl na starosti ten večer klub, nesmí odejít, dokud není zavřeno. Přes to nejel vlak. Ani já to neměl v úmyslu porušit. Přesně z toho důvodu už byl na cestě jeden z vyhazovačů, za nějž jsem zaskočil na těch několik minut já.

 

Přecházel jsem nervózně po chodbě a čekal, kdy vstoupí.

 

Dveře vrzly, já sebou trhl a zadíval se do těch zelených očí, v kterých jsem se kdysi utopil.

 

“Ondro,” hlesla. Vpadla do místnosti a objala mě kolem krku. “Děkuju za pomoc.”

  

Vzal jsem ji do kanceláře, usadil na pohovku a přehodil přes ni deku. Vždyť se klepala jako drahý pes. Za několik minut přišla brunetka, kterou jsem si dobíral na baru, a donesla dva hrníčky plné horké kávy. Když za sebou zavřela dveře, vybídl jsem Adrianu.

 

“Tak začni. Kdo po tobě jde a proč?”

 

Usrkla kávy a nervózně se ošila.

 

“No kdo asi? Libor.”

“Tvůj starý?”

“Jo. Myslím, že jsem narazila na něco, co jsem neměla. Jeho lidi jsem měla za patami na každém kroku. Nejsem si jistá, jestli mě nesledovali i sem.”

“To těžko. Přijela jsi vlakem, ne?”

“Do Brna autem. Z Brna autobusem do Olomouce a odtud teprve vlakem.”

 

Podíval jsem se na ni trochu překvapeně. Takové cestování bylo hodné příslušníka bezpečností informační služby, který se za sebou snaží zamést stopy, než bankovního úředníka.

 

“Nebylo by snazší přijet autem do Prahy rovnou?”

“Asi jo, ale já se strašně bála. Nevíš, jaké to je mít neustále někoho za zadkem. Čekali na mě, když jsem šla do práce, i když jsem se z ní vracela. Nemohla jsem jít večer ven s kamarádkami, aniž bych za sebou neměla dvě gorily v černých brýlích.”

“Neboj se, bude to dobré. Postarám se o tebe. První mi ale vysvětli. Co jsi přesně viděla?”

“Já si sama nejsem jistá. Víš, jak jsem s Liborem potkala?”

“Netuším. Přiznám se, že tohle je jedna z těch informací, která mi chyběla.”

“V bance. Dělala jsem pro jeho firmu úvěrování. A taky pro některé jeho kamarády. Většina úvěru byla splácena bez problému. Až na dva velké, určené pro stavbu ski areálů kousek od hranic. Podle všeho byly napsané na nějaké bílé koně. Když jsem s ním o tom mluvila, tvrdil, že je to investice, která nevyšla, a že s tím nemá moc společného. Jenže den na to už mě hlídali. Takhle to šlo posledního čtvrt roku. Prosila jsem ho, aby je stáhl, ale on stále tvrdil, že je to jen pro moji ochranu. Myslím, že se báli, abych nešla na policii. Vím určitě, že byli i ozbrojení. “

“Kdy jsi s tvojim mluvila naposledy?”

“Před dvěma dny. Nešlo to moc dobře.”

“Jak to?”

 

Vstala, a vykasala si tričko. Obrovská podlitina táhnoucí se přes celé břicho. Ruka se mi zatnula v pěst. Několikrát jsem totiž podobné zranění způsobil některým obtížně spolupracujícím.

 

“On tě zkopal.”

 

Mlčela. Slzy se jí zase začaly drát z očí.

 

“Do obličeje by mě prý nikdy neuhodil. Že by to bylo příliš vidět,” vyvzlykala.

 

Klouby začínaly dostávat jasně bílou barvu. Na chvíli mi přišlo líto, že jsem pana Menšíka nezlikvidoval už po svatbě, to když jsem zjistil, co je zač.

 

“Ondro? Co mám dělat?”

 

“Tak to ti můžu říct úplně přesně. Nebudeš dělat nic. Schovám tě, dokud se nedáš dohromady. Mezitím zajedu navštívit tvého manžela a udělám z tebe vdovu.

“Nemůžeš ho přece jenom tak zabít,” řekla víc překvapeně než vyděšeně.

“Adi, věř tomu, že můžu a mám v úmyslu to udělat.”

“Já…,” selhal ji hlas

“Neboj se, všechno bude v pořádku. Slibuji.” Objal jsem jí kolem ramen a políbil na líc.

“Všechno bude v pořádku.”

 

Zavřela oči a opřená o mě za pár minut usnula. Opatrně jsem jí uložil a odešel dolů k baru.

 

Moravský penicilin, též známy jako slivovice, má opravdu zázračné účinky. Vytáhl jsem si zpod pultu láhev a řádně si dopřál jejího obsahu. Vztek ustoupil, ale ne o moc. Plán, jak naložit s panem Menšíkem, se mi v hlavě rýsoval, nicméně, bylo stejně nutné zařídit souhlas od mého zaměstnavatele. Argumentace bude jednoduchá. Někdo by měl po brzo zesnulém podnikateli, který nás již jednou vypekl, převzít podniky na Moravě. A kdo by to asi tak měl být? Zvlášť když obory, ve kterých podnikáme, byly tak podobné.

Lokl jsem si ještě jednou a škaredě se usmál do mého odrazu v láhvi.

 

“Jo, poteče krev,” procedil jsem mezi zuby

Konec druhé kapitoly.