Ženská, (pro) kterou bych zabil - 3.část

Ženská, (pro) kterou bych zabil - 3.část

 

Několik dní na to již byly přípravy v plném proudu. Adriana se přesunula do pronajatého pokoje v jednom z hotelů, který většinu času sloužil jako zástěrka pro ubytování sociálních pracovnic z Ukrajiny, Běloruska a Jugoslávie. Doporučení znělo, aby nevystrkovala nos, pokud to nebude nezbytné. Dělat jí společnost po tu dobu bylo mým úkolem a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to strašně vadilo. Mému šéfovi bylo velmi po chuti, že se rivala zbaví, a já tedy dostal zelenou. Uvolnil na celou akci dost prostředků s vědomím, že je to něco jako akvizice. Nemělo smysl mu lhát. Velmi podrobně mu Adriana zprostředkovala co je její manžel zač. Ani jí samotné nejspíš nedocházelo, co všechno viděla. To množství drobností a detailů nám dalo dost dobrou představu, proti čemu stojíme.

 

 

Zatímco někteří navrhovali, abychom se pana Menšíka zbavili opatrně a potichu, já toužil po něčem méně subtilním. Výbušnina připevněna na jeho tělo, namáčet mu údy do kyseliny, případně ho táhnout po D1 za náklaďákem. Bohužel se tyto náměty nesetkaly s takovou odezvou, jakou bych si představoval. Nicméně mi bylo vyhověno ve věci veřejného zúčtování.

 

 

“Opravdu ho zabiješ?” ptala se mě Adriana, když jí byl vyložen celý plán.

“Nic menšího si nezaslouží. Ublížil někomu, na kom mi záleží.”

“Tobě na mně záleží? I po takové době?”

 

Políbil jsem ji.

 

“Ještě potřebuješ nějakou hloupou odpověď?”

“Jo. Vezmeš mě sebou?”

“Cože?”

“Chci to vidět,” zatnula zlostí pěsti, “chci vidět, jak ten parchant dodýchá.”

 

 

Zakroutil jsem hlavou.

 

“Jedna věc, je když ti o tom vyprávím. Jiná věc, je to vidět. Já se do tohohle prostředí narodil. Ty to zažívat nemusíš.”

 

 

To, že by pak taky na mě mohla ne zrovna málo změnit názor, jsem už radši nezmiňoval. Trvala však na svém. Neoblomně a dlouho.

 

 

Když se nemůžete nad něčím rozhodnout, stačí si prý hodit korunou. Když se mince ve vzduchu otáčí a vy najednou víte, co si přejete, aby padlo, nemusíte ji už ani chytat.

 

 

Její přítomnost na místě, byla zapracována do plánu během několika hodin. Když jsme pak seděli v autě a mířili na Moravu, nevydala ani hlásku. Celé tři hodiny byla sama se svými myšlenkami. Už jsem tohle viděl u kluků, kteří měli podobnou práci odvést poprvé. Klepání rukou, pot stékající po čele či neustále kontrolování zbraně. Ale hlavně ticho. Strašné dusivé ticho. Někde u Brna už jsem to nevydržel a začal na ni tiše mluvit. Nereagovala. Zprvu. Vyptával jsem se jí na nejrůznější nesouvisející věci. Od oblíbených písniček po domácí mazlíčky. Poslední hodina cesty se nám už nesla v mnohem uvolněnějším duchu.

 

 

 

Ubytování na místě bylo zařízeno přes třetí osobu a já, již před odjezdem, učinil několik opatření, aby Adrianu nikdo nepoznal, dokud sama nebude chtít. Základem byl nový šatník a vysoce kvalitní paruka odkoupená z přebytku barrandovských atelierů. Chvíli jsme zvažovali použití kontaktních čoček. Jenže Adriana si na jejich nošení nemohla zvyknout, a tak jsme je tedy nahradili brýlemi s tmavými skly. V davu by ji určitě nikdo nepoznal. Na těch pár hodin to byl převlek dokonalý.

 

 

Poslední pracovní den v týdnu jsme nevybrali jenom tak náhodou. Dostali jsme informaci, že Adrianin manžel se bude později večer zdržovat v jednom klubu, ostatně jako každý pátek od té doby, co jeho manželka zmizela. To, že po ní nevyhlásil pátrání, nás moc nepřekvapilo. Málokterý mafián by chtěl prát své špinavé prádlo veřejně. Nasadil proto své lidi, jak jsme již věděli na základě toho, že ji sledovali na vlakovém nádraží v Praze.

 

 

Dorazili jsme na místo něco po málo po půl desáté. Podle našeho člověka inženýr právě vstoupil do klubu. Pokud zůstane věrný svým zásadám, neopustí jej až do půl třetí ráno.

 

 

Což měl být přesně náš čas.

 

 

Adriana chtěla, aby ji viděl, těsně před tím než vypustí duši. To byl celý její účel cesty sem. Aby se mu podívala do očí a on si uvědomil, že ona je ta žena, která ho zabila. Za to, že jí ublížil.

 

 

Když jsem si to takhle vysvětloval sám sobě, došlo mi, že je to trochu drsné i na mě, ale věřím, že někteří rodinní příslušnici lidí, které jsem poslal do permanentního exilu, by nejspíš s chutí udělali mně to samé. Kdyby o mně věděli.

 

 

Hodinky ukazovaly dvě hodiny a čtyřicet pět minut, když Adrianu osvítily světlomety projíždějícího auta. Stála opřená o bránu ruce zkřížené přes sebe a netrpělivě poklepávala nohou.

 

 

Sledoval jsem ji z relativního povzdálí a pravidelně oddechoval, ruku pevně zaklesnutou do pušky FPK. Na rozdíl od jejího ruského bratra, byla u nás k sehnání o něco snáz. Což jednak byla výhoda z finančního hlediska ale i v ohledu forenzního opatření. Víc zbraní v oběhu je více práce pro detektivy. Přece jenom se dá očekávat, že když použijete zbraň jako je tato na veřejnosti, policie to nenechá jenom tak.

 

 

Adriana stála u branky a nechala svého manžela vystoupit. Společně s ním se objevil na scéně i jeden z jeho lidí.  Světla auta mi výrazně pomáhala orientovat se na scéně. Prvních třicet vteřin se nedělo nic, co by vybočovalo z normálu.

 

 

Vzápětí se to velice škaredě pokazilo.

 

 

Viděl jsem, jak Menšík zlostně mlátí dveřmi od auta. Jeho gorila tasila z podpažního pouzdra zbraň a hledala neviditelné nebezpečí.

 

 

“Co jsi mu to sakra řekla?” přišlo mi na mysl

.

 

Zaostřil jsem zpět na Adrianu. Držela ruce nad hlavou a zkřížené prsty naznačovaly smluvené gesto.

 

 

Zadržet dech.

 

Zamířit.

 

Vypálit.

 

Zbraň sebou cukla, vypustila projektil, který si našel cestu až do páteře Menšíkova člověka.

 

 

Stačilo pohnout jenom malinko hlavní, abych v zaměřovacím kříži optiky nalezl hlavu pana Inženýra. Od předchozího výstřelu uběhla sotva půl vteřina.

 

 

A já znova stiskl spoušť.

 

 

Rychlostí osm set metrů za vteřinu naplnil projektil tu část manželského slibu, ve kterém se říká: “Dokud nás smrt nerozdělí”.

 

 

Něco ale nehrálo. Přejel jsem opět dalekohledem celou scenerii. Na zemi celkem ležela tři těla. Sbalil jsem pušku do vaku a spěchal z kopce dolů po příjezdové cestě. Bylo nemožné, abych trefil i Adrianu. V pušce jsem měl upravené náboje tak, aby neprošly tělem. Zbývala jenom možnost, že se podařilo jejímu manželovi vytasit zbraň a vystřelit. Polilo mě horko. Nemohl jsem o ni přijít. Ne potom co jsme došli až sem. Nezbývalo ale moc času. Výstřely jistě někdo zaslechl.

 

 

Doběhl jsem na místo, dost nešetrně přeskočil mrtvého inženýra a ohnul se k teď již odmaskované blondýnce.

 

 

“Adi?” špitl jsem. Nikde jsem neviděl žádnou krev.

 

“Promiň,” zašeptala a chytla mě kolem krku. Lekl jsem se tak, že by se ve mně krve nedořezal. Pod žebry jsem ucítil podivně povědomý tvar hlavně pistole, kterou předtím držel bodyguard.

 

 

Než mi stačilo dojít, co se děje, Adriana několikrát za sebou stiskla spoušť.

 

Pocit kdy Vám střela proniká, skrz břicho a vychází zády je nezaměnitelný. Jediné, co se mu nejspíš blíží je to, že vás srazí kamion. Jistě to však nevím, do tohoto okamžiku mě nikdo čtyřikrát nepostřelil.

 

Adriana stála již nade mnou a shlížela na mě pohledem plným lítosti.

 

“Pššt, nenamáhej se, nech to plynout. Nebude to už nikdy bolet,” řekla

 

Pohled  se mi postupně zamlžoval. Krev unikala příliš rychle a já s tím nedokázal nic udělat.

 

Než se mi zavřely oči, došlo mi, že nemám nejmenší tušení, proč se to stalo.

 

Byla to odpověď, kterou bych se nejspíš nikdy nedozvěděl.

 

Nebýt policie.

 

Konec třetí kapitoly.