Jak mně technika zachránila život

Byl podzimní večer roku 1915 a já se pomalu šoural domů. Už jsem tam skoro byl, byl jsem v naší Veltruské ulici na Praze 9, chcete-li jak se říkává mezi námi, co zde bydlíme, U Elfa. Víte, v našem baráku je obchod který vlastní jeden mladík který vypadá jako elf a už je tam poměrně dost dlouho a vůbec se nezměnil.

Náhle mě zastavil muž, tak čtyřicetiletý, na jeho tváři bylo poznat, že je rozčílený. Začal na mě řvát ,,To je Váš trakař co je zaparkovaný na dvoře před vstupem do té kůlny?!". Trochu jsem se ho polekal, ale nahodil jsem chladný výraz a ledově řekl ,,Ano máte s tím nějaký problém?". Tím jsem ho očividně hodně naštval a začal na mě křičet nadávky, čímž se strhla poměrně dlouhá a zuřivá hádka. Nakonec jsem hádku ukončil slovy ,,Dobře, já ho zítra přeparkuji a teď už mě nechte laskavě na pokoji!". Muž zrudl, ale byl zticha a kvapně odešel směrem do baráku. ,,Neruda jeden, bojím se, že jsem ho neviděl naposledy...".

Ještě než jsem došel domů jsem se zastavil u pana Hájka, toho "elfa" jak jsem vám již říkal. ,,Dobrý den, pane Král!", přivítal mně elf s úsměvem. ,,Dobrý den, pane Hájek!" odpověděl jsem, také s úsměvem. Dlouho jsme se neviděli, protože jsem byl dlouze nemocný a nakupovat chodila moje žena. Po asi půl hodinovém rozhovoru jsem u něj udělal večerní nákup a s příslibem brzké návštěvy u něj doma rozloučil.

Cestou domů jsem měl divné tušení, ačkoli jsem byl již v baráku kde bydlím. U nás jsme měli podivnou vymoženost naší doby, tuším, že tomu říkali výtah. Člověk jen nastoupil dovnitř a zmáčkl čudlík a jel sám náhodu. Jen jsem si říkal, jestli kvůli tomu nezlenivím a neztratím něco ze své pracovní produktivity... Ale i té domácí ušklíbl jsem se. Dveře výtahu za mnou pomalu cvakly a já jsem jel vzhůru do našeho čtvrtého patra, kde bydlíme. Byl jsem již v prvním patře. Najednou se ozval výstřel. Celý dům se po té ráně ochvěl. Ležím na zemi ani nedýchám. Rychlé kroky na schodech, někdo prchal. Sebral jsem se ze země, kam jsem rychle zalehl, kdyby po mne chtěli vystřelit znovu. ,,Málem jsem dopadl jako Ferdinand v Sarajevu"", ušklíbl jsem se sám nad sebou. Kulka zřejmě neprošla dveřmi výtahu a zachránila mi tak život. Byl jsem hrdý, na mé kolegy konstruktéry, kteří výtahy namontovali tak dobře! Výtah se tou kulkou zasekl a já vystoupil. Byla zaražena hluboko. Domů jsem došel pěšky ,,Zítra to nahlásím na úřadech" pomyslel jsem si, ale teď už domů, vždyť je už skoro čtvrt na dvanáct! Domů jsem došel poměrně snadno. Když jsem došel do patra ve dveřích jsem potkal manželku která rozmlouvala s vystrašenou sousedkou, bavili se o tom výstřelu. Když mně uviděla vylítla a ptala se, kde jsem, že už jsem měl být dávno doma. ,,Cestou jsem se zastavil u elfa, mám tě pozdravovat, a taky se mě pokusili zabít" řekl jsem s kyselím úsměvem. Manželka se chytila za hlavu a začala bědovat jak jsem nezodpovědný, že si udělám nepřátele všude kam přijdu. Nebyla k utišení, až jsme ji umlčel slovy ,,Když teď přestaneš nadávat, zítra tě vezmu na

nákup". Akorát jsem přilil olej do ohně ,,Na nákup?" Ty zítra půjdeš na policii abys vše nahlásil! A... Říkal jsi na nákup? Dobře, myslím, že policie chvíli počká." S těmi slovy mě v táhla do bytu a hlasitě zabouchla dveře, až jsem se bál aby si sousedi nemysleli, že to byl další výstřel.

Ráno mně manželka probudila slovy ,,Drahý vstávej, jdeme na nákup, už se těším na nové boty!". ,,Ještě pět minut" pronesl jsem v bláhové naději, že se mé žádosti dostane pochopení. ,,Žádný takový sám si to slíbil, takže se obleč a vyrážíme!" Tiše jsem zaklel a pomalu jsme se vyšoural z postele, oblékl se a bez dalších řečí, které by byly stejně zbytečné, šel.

Po tříhodinových nákupech jsem se z posledních sil doploužil na policii. Ani tam mne moc nevzpružili, řekl mi, že jsem idiot, že jsem došel až dnes, tak pozdě po nehodě. Ale nakonec se mnou všechno sepsali a já ho odvedl do našeho baráku. Já jsem šel, a on se za mnou koulel, jiný pohyb očividně ani neznal. ,,Je to ráže 6,35 mm, takovou má jenom policie, nikdo jiný střílet nemohl." Řekl zamyšleně policista a začal chodit od bytu k bytu a vyptávat se lidí, jestli něco neviděli. Když skončil tak řekl krátce ,,Pojďte se mnou pane Král" a tak jsem šel. Když jsme došli na stanici tak se to stalo. Když mne vedli chodbou tak jsem se najednou zarazil. Uviděl jsem Jeho! Ten muž ze včerejška, ale dnes v uniformě! Ihned jsem strážníka s tímto faktem obeznámil i s tím, co se dělo minulou noc. ,,Chlape bláznivá, proč jste mi to neřekl hned! ,,Nepřikládal jsem tomu důležitost..." řekl jsem po pravdě. ,,Jmenuje se Igor a nikdo ho tu nemá rád, navíc byl před dvěma lety na určitou dobu odvolán pro duševní nepříčetnost, ale vzali ho zpět, protože je nás, policistů, málo...". Pojďte, zeptáme se co dělal v tu osudou hodinu. ,,Dobře" přikývl jsem. ,,Ahoj Igore!" pozdravil policista toho muže. Igor se rychle otočil a řekl ,,Ahoj Mirku, co potře...", když mne uviděl tak se zarazil a hleděl na mě, pak chvíli na Mirka (jak jsem usoudil, že se policista jmenuje), pak zase na mě a pak zase na Mirka. V tu chvíli se dal na zběsilý útěk. Naštěstí uklouzl po mokré podlaze a svalil se na zem. ,,Nic mi neprokážete" křičel. ,,Tvý chování je dost velký důkaz samo o sobě!", křikl na něj Mirek, když mu nandaval želízka.

Cestou domů mě zastavil muž, a tvářil se naštvaně ,,Dobrý den. Neviděl jste tady prosím vás psa? Utekl mi" řekl. Spadl mi kámen ze srdce až jsem se skoro začal nahlas smát a pak ho nasměroval směrem kudy jsem viděl nějakého psa před chvílí běžet. Doma jsem dostal dopis, že se mám dostavit na soudní přelíčení jako svědek. Ale toto je již jiný příběh...

A poučení z mého, mnou nazvaného, dobrodružství? Jezděte výtahem, je to bezpečnější, než chodit po schodech!