Ženská, (pro) kterou bych zabil - 4.část

Kapitola čtvrtá.

 

Tři měsíce jsem strávil připoutaný k lůžku ve vězeňské nemocnici v Praze. Stráž se u mě střídala snad ob den. Nikdy ne ti stejní lidi. Vyšetřovatelé u mě byli několikrát, ale byl jsem natolik zesláblý, že ze mě nic nevytáhli.

 

Pátý měsíc mé rekonvalescence proběhlo soudní řízení. Právníka mi předělili ex-offo, což znamenalo, že mě zaměstnavatel hodil přes palubu. Nedivil jsem se. Věděl, že nepromluvím, ale taky, že se to pokazilo tak, že si nemůže dovolit, aby s tím byl spojený. Můj případ se tak táhl jenom kvůli zranění, které jsem utrpěl. Nebýt jej, už dávno sedím na Mírově.

 

Předčítaní žaloby trvalo skoro třicet minut. Byl jsem obviněný snad ze všeho, co našli v trestním zákoníku. Nedovolené ozbrojovaní, držení a distribuce vojenské munice, úkladná vražda a dalších několik chuťovek.

 

Když na lavici svědků přistoupila Adriana a začala vypovídat, bylo to mnohem horší, než kdybych byl znova postřelen.

 

“Uveďte do záznamu své celé jméno a rodinný stav.”

“Adriana Menšíková, za svobodna Vacková. Rodinný stav vdova,” hlesla

“Přejete si doplnit svou výpověď, kterou jste učinila na služebně Policie ČR dne 14. 11.?”

“Ne.”

 

Pak začal soudní uředník číst celý obsah výpovědi. A všechno to do sebe začalo zapadat.

 

“V pátek 13. 11. resp. sobotu 14. 11. jsme společně s manželem Liborem Menšíkem nasedli u klubu do automobilu. Bylo už kolem půl třetí. Za patnáct minut jsme už byli před branou vedoucí k našemu domu. Ozvala se rána. Myslela jsem, že je to prasklá pneumatika, ale můj muž i bodyguard vyskočili z auta a křikli na mě, ať tam zůstanu. Pak se podobná rána ozvala ještě dvakrát za sebou. Při každé z nich padl jeden z mužů. Chvíli jsem zůstala v autě a doufala, že střelec odešel. Asi za pět minut jsem uslyšela kroky. Na zemi ležela pistole. Strašně jsem se bála. Šáhla jsem po ní a několikrát na útočníka vystřelila. Pušku měl přehozenou přes rameno, takže to určitě musel být on. Kdo by navíc takhle pozdě ráno mohl slídit kolem našeho domu? Když jsem poznala, že je to Ondřej, zamotala se mi hlava.”

 

V záznamu pak následovalo několik vysvětlivek od vyšetřovatele. Hlídka policie nedaleko od místa události měřila ten večer rychlost. Když uslyšela výstřely z pušky, vyrazila na předpokladané místo. Pochopitelně přes dispečink požádala o doprovodné vozy. Což se ukázalo jako klíčové pro záchranu hlavního podezřelého. Ten byl s dvojitým průstřelem břicha a dvěma ne tak závažnými ranami převezen nejprve do Baťovy nemocnice ve Zlíně a následně vrtulníkem do Prahy. Bohužel se orgánům činným v trestném řízení nepodařilo zjistit, kdo převoz z Moravy do hlavního města nařídil.

 

Během několika dní soudního líčení jsem si poskládal, jak to celé proběhlo.

 

Nebyl to útěk od manžela. Bylo to převzetí moci. Pravděpodobně jí nikdy neublížil a ona nejspíš měla velmi dobrý náhled do toho, co její drahá polovička dělala pro obživu. Tak se rozhodla, že ho eliminuje. Rozvod by jí k ničemu nebyl, ale když manžela postihne nehoda, ona bude v pozici truchlící vdovy. Bohaté vdovy. Na černou práci někoho potřebovala. Nevím čím to, že si vzpomněla na mě, ale nejspíš jí došlo, co dělám, a nebo viděla moji fotku, když jsem nastupoval do vězení.Vysvětlilo se i to, jak věděla, kam mi zavolat, když se objevila na vlakovém nádražím v Praze. Nemohla vědět, kde pracuju, aniž by si to předem nezjistila, a to mohla jenom díky kontaktům v organizaci jejího manžela. Ale ten mistrovský kousek přišel až potom. Vmanipulovat mě do pozice, kdy sám navrhnu, abychom ho sejmuli, a vzít ji přitom sebou. Normálně bych sebou ženskou nikdy na akci nebral. Byl by to potenciální svědek. Jenže to bych do ní nesměl být zamilovaný. Když jsem odvedl práci, bylo snazší mě odpravit, než si vymýšlet nějakou krycí historku o tom, že najednou šéfuje mafii na Moravě. A policajty by buď uplatila,a nebo se zbavila mého těla. Docela by mě zajímalo, jak vysvětlila nesoulad ve vystřelených nábojích a počtech zásahů, ale věřím, že si i s tím poradila.

 

Vlastně jsem nebyl ani moc překvapený, když soudce přečetl verdikt, který zněl doživotí.

 

Po celou dobu jsem držel hubu a krok, stejně bych si nepomohl. Místem, kde dožiju zbytky svých dnů, mělo být vězení na Mírově. Místo pouze pro vybranou smetánku, tedy ty největší grázly, vedle kterých Roubal vypadal jako břidil. Pochopitelně veřejnost měla jenom málo informací o tom, že na našem území jsou věznění i horší kusy.

 

Ještě pár dní mělo trvat než mě z vazební věznice převezou na Mírov. Já sám netušil, kdy to bude, a nejspíš kvůli utajení drželo ředitelství věznic můj převoz v tajnosti. Když mi v pět ráno jednoho krásného dne zabušili na dveře se slovy “Balit a připravit na převoz!”, málem jsem spadl z postele překvapením. Pod výrazem balit si stráž představovala ustlat lůžko, nachystat osobní potřeby na něj a erární oblečení srovnat do komínku. Později si pro něj někdo z vězeňské služby přijde a na novém působišti jsem měl dostat nové.

 

Naložili mě do neoznačené dodávky, připoutali celou konstrukci “medvěda” speciálním vázaním ještě k podlaze a mohli jsme vyrazit. Nejspíš bych celou cestu prospal, nebýt toho, že kousek za výjezdem z Prahy se ozvala salva jak na prvního máje.

 

Z boku nás předjelo osobní auto se spuštěnými okny. Jako na povel se objevily hlavně samopalů, které spustily kanonádu.Okamžitě jsem poznal typický zvuk samopalu vz 26, řečeného pumpička. Instinktivně jsem zalehl k zemi a modlil se, aby střely prorážející plech nezměnily svou trajektorii víc, než by se mi líbilo. Dodávka dostala smyk, kola se zablokovala a následovalo otočení přes střechu. Na to že jsem byl před půl rokem dost vážně postřelen, jsem si připadal docela fit. Teda přesně do okamžiku té otočky přes střechu. Udeřil jsem se do hlavy, svět zčernal a moje poslední myšlenka byla, jestli to byli lidi Adriany nebo hůř nějaké další konkurence.

 

Probral mě kýbl vody chrstnutý přímo do obličeje. Zapotácel jsem se v poutech, zamrkal a rozhlédl se. Visel jsem se spoutanýma rukama nad hlavou, už jsem na sobě neměl obligátní vězeňské tepláky ale pro jistotu vůbec nic. Jizvy v místech, kde střely vnikly do tkáně, sice zarostly, ale ještě nebyly zacelené, nepočítaje hromadu jiných, které jsem od roku 91 nasbíral. Vlastně můj trup vypadal jako sežvýkaná figurína a pro jistotu ještě ožehnutá plamenometem.

 

Podíval jsem se na svého věznitele. Žena to určitě nebyla. Muž v kukle, v kombinéze, ruce oblečené do kožených rukavic. Kýbl hodil odložil na židli vedle sebe a vytáhl vojenský nůž s dlouhou čepelí.

 

Příblížil se ke mně a aniž by cokoliv řekl, udeřil mě pěstí na solar. Zatmělo se mi mi před očima, já se zhoupl  na provaze, který mě poutal v zápěstí a málem vyzvrátil včerejší večeři.  Nemluvě o tom, že klouby v pažích dost nepěkně zazpívaly. Zavěšený za ruce se špičkama jen pár centimetrů od země jsem se pohupoval. Velice rychle jsem se ale otřepal a rozhodl využít situace. Zhoupl jsem se v bocích, pokrčil kolena a než mému vězniteli došlo, co se děje, kopl ho snožmo do obličeje. To křupnutí jsme už parkrát v životě zaslechl. Zlomena nosní přepážka, přeražená čelist, pravděpodobně těžký otřes mozku, ale hlavně bezvědomí.

 

Musel to být amatér. Profík by mě nikdy takhle blbě nespoutal a nezavěsil do prostoru. Leda že bych nebyl spoutaný za ruce ale měl kolem krku oprátku. Pak by to dávalo smysl. Jenže to by mi velmi pravděpodobně pád ze židle zlomil vaz. Eliminovat mého protivníka v kukle byla však ta snazší část. Několik velmi dlouhých minut mi trvalo dostat se z provazů. Nejprve bylo nutno nohama přisunout židli, aby se na ní dalo stát, a posléze teprve vyprostit ruce z lana. Houpal jsem se dopředu a dozadu jako děcko na hřišti, než se mi podařilo dostat ji dost blízko. Mohlo uběhnout snad patnáct možná dvacet minut. Bylo velmi pravděpodobné, že dřív nebo později někdo příide zkontrolovat průběh výslechu. Představa, že mě tam nachytají zcela odhaleného mě zrovna moc nelákala. Jakmile jsem měl obě ruce volné, svlékl jsem zakuklence do spodního prádla, a vzápětí mi došlo, s kým mám tu čest. Tetování ve tvaru hvězd na kolenou a ramenou. Byl to Rus. Mezi rokem 1993 a 1997 si s Rusy, Ukrajinci a třeba Arménci naše mafie zrovna hrát nechtěla. Jednak způsob, jakým podnikali, byl daleko za tím, jak to chtěli dělat Bossové u nás, a za druhé, ani my nebyli tak brutální, a to že jsme se nechovali moc hezky. Některé pokusy našich východních sousedů krást z naších zahrádek, proto byly dost krvavě potlačeny. Tohle musel být pokus o to, dostat ze mě nějaké informace. Aniž by to věděli zachránili mi život.

 

Převlékl jsem se do kombinézy vzal si i kuklu, která byla lehce nasáklá krví a s politováním konstatoval, že nohu velikosti 46 nedostanu do boty velikosti 42. Ozbrojil jsem se tedy nožem a na rozloučenou zakroutil tomu pitomci krkem.

 

Podle pohledu z okna jsem to tipoval, že se nacházíme v areálu nějakého opuštěného JZD, které nepřežilo sametovou revoluci. Vštípil jsem si do paměti rozmístění budov, vydal se po schodech do přízemí. Ač jsem chtěl našlapovat zlehka, tak na několik let neuklízených schodech to mělo prabídný účinek. Po prvních dvou schodech a třech třískách v chodidlech, proti který nepomohli ani ponožky, jsem opatrný postup vzdal a seskákal dolů co nejrychleji to šlo. Ramenem napřed jsem vpadl do dveří, které pamatovaly pan tatíčka Masaryka. Na kempinkovém stolku stála propanová bomba, na které něco vařili dva další podobně stavění chlapi. Nebyl čas váhat. Tasil jsem nůž, přiskočil k tomu bližšímu a prohnal mu jej skrz spodní patro. Druhý sahal po samopalu. Mrštil jsem po něm nožem, ale k mé smůle prosvištěl kolem něj. Polilo mě horko. Než Rusák natáhl závěr samopalu, vykopl jsem prudce proti stolku, na kterém se vařila pravděpodobně káva. Stolek opsal elegantní oblouk, stejně tak vařič a ešus s kávou vyletěl přímo k hromotlukovi.

 

Ozvalo se nelidské zavřeštění, rána, když Rus pustil samopal na zem, a po úderu do sanice i jeho tělo. Zkontroloval jsem náboj v komoře zbraně, a jestli mi nepadnou boty jednoho z nich. Boty značky Adidash se čtyřmi proužky mě sice moc nepřesvědčily o svém originálním původu, ale aspoň měly správnou velikost.

 

Muž opařený čerstvou kávou začal přícházet k sobě. Oblečení měl bohužel přiškvařené ke kůži, a bylo mi celkem jasné, že moc nevydrží. Potřeboval jsem naštěstí vědět jenom pár věcí.

 

“Kak mnogiye iz vas zdes' , sukin syn ?" (Kolik Vás tu je ty zkurvysyne?”)

“Ya nichego ne skazhu Cheshskiye penu” (Nic ti neřeknu, ty česká špíno)

“Vy znayete, chto vy govorite mne, mal'chik.” (To víš, že povíš, chlapče)

 

Po několikeré slovní motivací a dvou přišlápnutích přiškvařené kůže se Rus rozpomněl. Podle všeho byli čtyři s tím, že jeden nyní odjel do města pro nějaké zásoby. Dále se podělil o to, že se nacházíme v severních Čechách a do Prahy je to asi hodina cesty. A pak taky chtěl, abych přivolal záchranku. Bohužel v ruce 97 nebylo pokrytí mobilním signálem zrovna nejlepší a přenosné telefony taky neměl zrovna každý. K Rusově smůle. Jeho utrpení jsem zkrátil nožem, jenž to před pár minutami, eliminoval jeho kolegu.

 

Pak už zbývalo jenom počkat.

 

Konec čtvrté kapitoly