"PANENKA"

Seděl na zemi, zády opřený o zeď, vytřeštěné oči jakoby zíraly na něco za velkým oknem na protější straně pokoje, ale neviděl nic – byl totiž mrtvý a teď se nad ním skláněl detektiv Michael Burrows se znepokojivým výrazem ve tváři. „Sakra to už je pátej, ne šestej mord jako přes kopírák“.

Vzápětí přišla zpráva z ústředí, že se má okamžitě vrátit zpět, v kanclu našel svého kolegu Petera Thompsona, jak se zuřivě přehrabuje v haldě materiálů. „No co čumíš, pojď mi pomoct, byl tu velkej šéf, a že prej dokud nedáme dohromady ty mordy tak nás nepustí domu a čas máme do zítřka do sedmi hodin“. „Tak to vám pánové nezávidím“ ozvala se od vedlejšího stolu seržantka Christine Stylesová – krásná dlouhovlasá blondýna, která se svou vizáží k policii vůbec nehodila, ale v terénu už mnohokrát dokázala opak a to je jí 26 let a v týmu je pouhý jeden rok. Dívka se na oba pány skvostně usmála, sbalila si věci a odcupitala.  Michael se svalil na židli „Řekni mi, že to celé co si právě řekl je jen hloupej vtip, to se nedá, zvládnou z kanclu a ještě za tak směšně krátkou dobu.“  „Bohužel není, musí se to vyřešit, jinak to šoupnou k ledu a nás někam na křižovatku.“ Na to Peter.  „Jo a nový materiály nám budou prej posílat průběžně“.

A tak si každý z pánů nabral část z hromady lejster a začal kus po kuse znovu pročítat a prohlížet. Příliš jasného to na tomhle případě moc nebylo snad jen počet obětí, který bylo šest a všechno úplně nenápadní šedí „kravaťáci“ mezi 45 a 50 lety: majitel antikvariátu Samuel Klein, pojišťovák John Baile, pak dva ušlápnutí bankovní úředníčci Rupert Adams a Zachary  Timmons, jediný afroameričan ve skupině - šéfredaktor pofiderního bulvárního plátku „Storm“ Nigel White a nakonec poslední oběť šedivě šedivý účetní Jacob Grayson.  Tyhle kancelářské myši jako by kromě jejich nudnosti a šedivosti nespojovalo absolutně nic až teď jejich násilná smrt během posledního půl roku – všechny našli ve stejné pozici sedící zhroucené na zemi, opřené o stěnu a zírající do prostoru před sebe jako by snad viděli samotného ďábla. Podle laboratoře všechny zabila vysoká dávka nějaké neurotoxinu, takže si svůj konec řádně „vychutnali“ nebo spíš vrah.  Tak si pro sebe uvažoval Peter a téměř z toho usnul a upustil na zem hrst fotografií.  „A teď, abych to všechno rovnal od začátku“ hartusil a zpustil se na kolena, aby fotografie sebral, přitom si nevšil vracejícího se Michaela s kávou a Michael zase neviděl Petera lezoucího po zemi a doslova přes něj přeletěl a všechna káva se přelila do stolku seržantky Stylesové. „Kam čumíš, ty blbče!“ zařval nakopnutý Peter „A proč ty lezeš po zemi?“ vrčel Michael. 

Ani jeden ještě netušil, že tento okamžik je pro případ klíčový. Peter se nakonec zvedl a začal fotografie přerovnat, Michael šel pro nějaký hadr, aby uklidil tu spoušť – když Peter vyskočil a zaječel „Tady chybí fotky a ve všech složkách je to stejný – teď jsem se díval!“ Michael jen vrtěl hlavou a pomalu otíral zamokřený stolek a lehce zavadil o poslední šuplík, až otevřel docela a leknutí otevřel ústa „Tak myslím, že jsem ty tvoje fotky právě našel, Pete“ „Co to plácáš, co by dělaly u Stylesový ve stole, proč by zrovna ona kradla důkazní materiály. „Podívej se sám“ řekl rozklepaně Michael a podal Peterovi svazeček fotografií. Byly to fotografie ze všech míst činu – pohled na okno, na kterém se na tenkém provázku pohupovala maličká panenka celá umolousaná, bez vlasů, bez oblečení. „Tak na to zírali“ vydechl Peter. „Ale co s tím má společného Christine?“ dodal v zápětí. „Možná víc než tušíme, na něco jsem si totiž vzpomněl“ odvětil Michael a už zvedal telefonní sluchátko „To je archiv, můžete mi vyhledat všechny případy za posledních 10 let, ve kterých figurovalo jméno „Styles“ – hledejte v odložených případech.“ Pak se otočil k Peterovi „A my si teď pořádně proklepnu naši Christine“. „Ale proč?“ stále nechápal Peter. „ To brzo pochopíš“ usmál se šibalsky Michael a měl pravdu. Krátce po půlnoci konečně dorazila klíčová složka – spis z případu Harry Stylese majitele pomenší bowlingové herny „Merry doll´s place“ s vyhlášenou domácí jídelnou, kterou vedla jeho manželka Ruth. Nešlo o žádný luxusní podnik, přesto si časem našel i své „štamgasty“ a hrdý majitel s nimi moc fotil a výsledné fotografie pak vystavoval na zdech po celém podniku. A fotografii s hosty, kteří završili první tisícovku, otiskli dokonce i v novinách s popiskem „Hrdý majitel s manželkou a neteří Christine Stylesovou a jubilejními hosty!“  Peter nevěřil svým očím – z obrázku se na něj zubila seržantka Stylesová tehdy asi šestnáctiletá a za ní všech šest nebožtíků tehdy o 10 let mladších a zatraceně živých.  A to už Michael vylovil ze změti papírů další část spisu a strká jí Peterovi se slovy „Čti – já nemůžu“ a tak Peter čte zápis o tragické události v onom podniku, do kterého tehdy před deseti lety krátce po zavíračce vtrhla banda ozbrojených chlápků – vybrali kasu, chudáka pani Ruth vyděsili tak, že na místě zkolabovala, pan Harry zase zuřivě bránil kasu tak ho vzali po hlavě jednou z bowlingových  trofejí, Christine objevili jako poslední schovanou ve skladu bowlingových koulí, vytáhli ji do jídelny a pověsili za vlasy a ruce na provaz a ten uvázali na okno – pak zmizeli stejně záhadně jako se objevili.  Christine zoufale volala o pomoc, až se utrhla a „přišla o skalp“, ale to už naštěstí dorazila i policie a sanitky. Christinině tetě už nebylo pomoci a strýc Harry zemřel po třech dnech v nemocnici, samotná Christine měla také namále, ale nakonec přežila, i když navždycky bez vlasů odkázaná na paruky přesto dostatečně silná, aby vystudovala policejní akademii a dotáhla to až na seržanta snad i protože případ jejího strýce byl odložen pro nedostatek přímých důkazů a Christine byla natolik zbědovaná a v šoku, že se u ní projevila částečná ztráta paměti. „Ale teď už se jí paměť evidentně vrátila – takže si jde pro ni!“ zavelel Michael a šlo se.

K jejich velkému překvapení nebyl christinin byt zamčený, všude byla tma, jen do obývacího pokoje pronikalo slabé světlo pouliční svítilny. Christine seděla ve velkém křesle jako nějaká carevna a klidně pokuřovala. „Už to na vás čekám, pánové“ řekl tiše na přivítanou. Michael jí už už nasazoval pouta, ale Peter ho zadržel „Napřed ať nám to pěkně vysvětlí“. „A chcete ještě slyšet“ vzlykla Christine a vypustila s nosu oblak cigaretového kouře. „Aha, vy chcete vědět, proč to ty krysy udělaly? Asi mi neuvěříte, ale z nudy pánové, chodili ke strýci do podniku na obědy a jednou se začali hecovat navzájem, že by mohlo být zábavný jen tak si vyzkoušet přepadení, a jak to dopadlo, už víte“ a sundala si z hlavy paruku „A tady je zase můj motiv – pomsta pánové nic než čistá pomsta“ a natáhla ruce, šokovaný Michael jí natáhl pouta, pak ji odvedli ven, když si sedala do policejního auta, ještě jednou se ohlédla a vyslala k oběma detektivům nádherný úsměv ten úplně poslední.